21. kapitola

Zvláštní, ještě nedávno pro mě byli lidé míň, než červi na zdechlině, ale teď se můj názor změnil. Vlastně ne, pořád jsou pro mě míň, než červi, to jen Luciana je jiná. Přeji si, abych jí dokázal říct, jak moc ji miluju, jak moc po ní toužím. Bylo mi líto, když jsem ji tak kopnul, že skoro brečela, ale přivítal jsem, že to oddálilo ten okamžik. Pro ni to není překážka, ale já prostě nedokážu snést pomyšlení, že se jí dotýká někdo, jako jsem já. Líbí se mi mazlit se s ní, ale dál zajít nedokážu. Musím ji chránit, a to i před sebou samým.

Bylo to nádherné, probudit se vedle ní, ale také měl strach. Stačí jedna chyba, jedno kouzlo, jeden kolega, který ho pozná a přijde úplně o všechno.

„To je cena, kterou za to platíme," smála se Luciana, když se probudila a Markus se jí svěřil se svými obavami. „Nemyslím jenom nás dva, ale všechny lidi. Dostali jsme šanci užít si pár let na tomhle světě, poznat lásku a radost, slyšet hudbu, mít potěšení třeba z dobrého jídla. Za to pak platíme bolesti zubů, porodními bolestmi, trápíme se láskou, a nakonec za to zaplatíme životem."

„Život bez zbytečných emocí a nesmrtelnost není zase tak špatná věc."

„Proč jsi vlastně odešel?"

„Postrádal jsem smysl toho všeho a myslím, že už mi to pomalu začíná docházet. V žádném případě se nechci vrátit, ale dívám se teď na naší práci jinak. Je to vlastně podobné jako ta bolest zubů. Každý má možnost se rozhodnout, jak bude žít a jaká bude dělat rozhodnutí a na konci pak za to zaplatí. Nechápu proč se nakonec v Pekle všichni diví, když jim pak předložíme účet."

„Já proti Peklu nic nemám, akorát se mi občas zdá, že pracuje pomalu."

„Ono to není tak jednoduché. Každý hříšník musí mít určitý počet špatných skutků. My už jsme na něj nachystaní a pak stačí, aby vytáhl mouchu z polévky a ztratíme na něj nárok, dokud neudělá něco dalšího špatného. Představ si dvě misky vah, na které postupně přidáváš kuličky, na jednu dobré skutky na druhou špatné."

„Viděl jsi moje záznamy?"

„Ne tebe, jsem poznal až tady."

„Na jaře jsi říkal, že ty jsi nesmrtelný, zatímco já umřu. Co kdybych pak přišla do Pekla? Mohla bych žít s tebou, nebo bych se vařila v kotli?"

„Na to nemáš dost hříchů a ty kotle tam nejsou. Teda, pro pár vybraných jedinců tam jsou, ale ne každý skončí v kotli. To je na dlouhé vyprávění. Nechceš nejdřív snídani?"

„Ne, ale pusu bych neodmítla... a možná ještě mátový čaj."

„Hned to bude, marode," políbil ji na tvář a šel připravit čaj. Luciana ho pozorovala, jak připravuje hrnky a zalévá sušené lístky horkou vodou. Měl na sobě jen bílé spodky a ona se zalíbením pozorovala jeho nádherné tělo. Čert vem ocas, kopyto a rohy, ani tak se mu žádný muž nevyrovnal. A ty jeho vlasy, vlnité, černé jako uhel splývaly v hustých loknách po jeho širokých zádech. Tak ráda se jich dotýkala, když vedle ní ležel.

Markus scedil lístky, nalil čaj do dvou hrnků, přidal kapku medu a přinesl je do postele.

Dívala se, jak se sebejistě pohybuje po kuchyni. Dokonce i ta jídla, která jí včera uvařil, chutnala báječně. Než se poznali, tak jedl akorát syrové muchomůrky.

Chtěla se napít čaje, ale v tom se zvenku ozval divný zvuk, tak s sebou trhla, že měla co dělat, aby neupustila hrnek.

„Koza má hlad a nejspíš potřebuje i podojit."

„Cože, ty máš kozu?"

„My máme kozu, jen co se ti uzdraví noha bude to tvoje starost, ale dneska ji ještě obstarám já. Furt jsi otravovala, že chceš kozu..."

„Já? Já se jen jednou zeptala."

„Rozhodně toho nenamluví tolik co ty. Chceš ji vidět?" Zeptal se a podal jí oblečení od Nerys.

„To je nádhera, kdes to vzal?"

„Když ti řeknu pravdu budeš mi věřit?"

„Zkus to," usmála se Luciana a oblékla si jemnou noční košilku, přes kterou přehodila teplý zimní kabát.

„Dala mi to pro tebe rusalka, která vytvořila to termální jezírko, ve kterém se koupeš. Nechtěl jsem, abys musela nosit ty ošklivé černé šaty a nic jiného jsi tu neměla."

„Před rokem bych ti to nevěřila, ale teď se nedivím vůbec ničemu. Měla bych jí poděkovat."

„Už tu není. Šla hledat pomoc proti vodníkům z oceánu."

„V tomhle lese se dějí věci, budeš mi muset všechno vyprávět."

„Rád, ale až po krmení, jinak koza zboří chlívek. Je to pěkná potvora." Nechal ji, aby se do něj zavěsila a snažil se ji podpírat, aby nenamáhala nemocnou nohu.

„Teď kulháme oba stejně."

„Neboj za pár dní budeš v pořádku, až se vrátíme, tak se na to podíváme."

Kozí chlívek byla vlastně stáj pro několik koní, nebo krav, takže koza se měla jak v královském paláci.

„Má lepší rohy než ty."

„Říkal jsem, že mi ještě vyrostou."

„Nemá jméno. Říkám jí ty potvoro."

„Budu jí říkat Líza. Vidím, že jsi pokácel ty stromy za stodolou."

„Měla jsi pravdu, je to dobré místo na louku. Sena bylo letos dost."

„Těším se, až to tu uvidím v létě."

„To já také," vzdychl Markus, neboť si uvědomil, že už se brzo bude muset vrátit.

Lucianin stav se zhoršil ještě ten den, už večer měla teplotu a ráno byla noha tak nateklá a zarudlá, že ho to vyděsilo. Beze slova ji převázala, ale z jejího výrazu poznal, že je to vážné. Vypila hrnek čaje a pak znova upadla do horečnatého spánku.

Nevyznal se v léčitelství, ale tohle věděl. Zbývala jen jedna věc.

Přivezl ze stodoly žebřiňák, ometl pavučiny, promazal kola a dokonale jej vystlal svými peřinami. Když se Lucina konečně znova probudila, zeptal se jí:

„Je to daleko, skoro tři dny cesty. A v tomhle počasí..." odpověděla sípavě a Markus ji přiložil k ústům hrnek s čerstvým čajem.

„Musím to zkusit. Pojď pomůžu ti," odvedl Lucianu k , přikryl ji další vrstvou peřin, kozu uvázal za žebřiňák a vydal se na cestu.

Luciana se sice snažila protestovat, ale i jí bylo jasné, že jiná moznost skutečně neexistuje.

Cesta to byla příšerná. Kola žebřiňáku nebyla dělaná pro hluboký sníh.

„Budu tě zahřívat, ale řekni mi, kdyby ti byla moc zima, horko, nebo jakkoliv nepříjemně."

„Je mi akorát," odpověděla Luciana, ale Markus ji znal natolik, aby věděl, že neměla ve zvyku si stěžovat.

Nezastavil se ani na okamžik. Nejedl, nepil, neodpočíval. Zaleželo na každé minutě. Celý den a celou noc. Krok za krokem. Luciana ho několikrát prosila, ať se na chvíli zastaví, ale nemělo to smysl. Ani ji neodpověděl. Když koza protestovala, prostě ji přihodil na vozík a sel dal.

V životě se necítil tak bezmocný. V životě neměl takový strach. Bál se málokdy a pokaždé se to tykalo Luciany.

Nezpomalil, nepromluvil, neotočil se, dokud nestal před Marjániným stavením.

Před tím, co bylo Marjániným stavením.

Zíral na to místo už pěknou dobu a stále měla pocit, že ho šálí zrak. Možná, když zavře oči a znovu je otevře, bude chalupa zpátky na svém místě. Přesně to také udělal, ale před sebou stále viděl je hromadu rozvalin. Pár prken, trámů a kamení bylo všechno co zbylo z kořenářčina domů. Žila skoro celé století a za pár let už si na ni nikdo nevzpomene.

Luciana se probudila. Už to nemohl dále skrývat.

„Snažil jsem se," běsnil uvnitř i navenek, „ale nestačilo to."

Luciana položila tvář do dlaní a rozvzlykala se. Na víc už neměla sílu.

„Nic si nevyčítej," otřela si oči a pohlédla na Marka. „Nikdy bych neměnila. Ten čas strávený s tebou. Ani jednu jedinou minutu..." chtěla toho říct ještě víc, ale z jejich úst už nevysel žádný zvuk.

Cítil, že ji ztrácí, cítil, jak se její duše chystá opustit tělo. Držel ji za ruku a prosil jen o malou chvilku s ní. Déle však čekat nemohl.

Naposledy ji políbil na rozpraskané rty, pak se narovnal, zhluboka se nadechl a proměnil se v to kým opravdu byl. V prince. Jeho postava zmohutněla, vlasy se leskly, ošuntělé oblečení se rázem proměnilo v nádherný šat, hodný jeho titulu, do žil mu pronikl oheň a on se celý rozzářil. Kouzlem pak vyléčil Lucianinu nohu, druhým kouzlem opravil hájovnu a třetím kouzlem zařídil, aby ji dokázala najít jen ona.

Vzápětí se zablesklo a on navždy zmizel. Vrátil se tam kam patřil.

Připravený podrobit se otcovu rozhodnutí. Převzít vládu, oženit se a chránit Lucianu, dokud bude žít. 

Ačkoli to vypadá jako konec, jsme teprve v půlce.