19. kapitola

Po majáles už neměl Gregory v úmyslu se s Lucianou vídat, ale když o ní ve škole všichni spolužáci básnili, změnil názor. Usoudil, že se ty její rovnostářské řeči dají vydržet. Až bude mít pár dětí a domácnost, tak si na nějakou školu ani nevzpomene. Právě teď mu na tom ani trochu nezáleželo, jen se chtěl ukazovat s nejhezčí holkou v okolí.

Když ji znovu pozval na schůzku, kupodivu souhlasila a při procházce po Kamenném mostě ani jednou nezmínila školu ani nic podobného.

Poslouchala Gregoryho výklad o sochách, památkách a legendách a nahlas obdivovala jeho přehled. Jemu to pochopitelně lichotilo, ale pro Lucianu to byla součást plánu. Chtěla mu dát šanci, chtěla se zkusit zamilovat a zjistit, jaký je rozdíl mezi ním a Markem.

Než Markus odešel, řekl jí, že její city nejsou opravdové, že je to jen nouzové řešení a ona chtěla přijít na to, jestli měl pravdu.

Když se s Gregorym loučila, nechala se políbit na tvář a souhlasila s další schůzkou, ale sama netušila, co si od toho vlastně slibuje. Už teď v tom měla jasno, zatímco na Gregoryho si celý týden ani nevzpomněla, na Marka myslela neustále. Ať už prala prádlo, zametala podlahu, nebo nosila vodu, stále ho měla před očima a slyšela jeho hlas.

Nejhorší to však bylo večer, když ležela sama v posteli a vzpomínala na jeho polibky a doteky, to pak po něm toužila přímo bolestně a pochybovala, že by mohla cítit něco podobného s někým jiným. A ani to nechtěla. Přesto dál chodila na schůzky s Gregorym a když s ním zrovna nemluvila o feminismu, tak byl docela milý.

Koncem září, když se zrovna procházeli v sadu a Luciana si vychutnávala babí léto, překvapil ji víc než kdy předtím. Vytáhl z brašny těžkou knihu a podal jí ji.

„Historie šlechtických rodů," četla Luciana. „Ještě, že to není v němčině. Latinu zvládnu mnohem lépe."

„Ty umíš latinsky?"

„Jenom trochu," řekla Luciana skromně, ačkoliv uměla víc, než jen trochu „Kdybys potřebovala, tak ti pomůžu to přeložit. O kněžně Hedvice je tam sotva jedna stránka, takže to nebude trvat dlouho. Narazil jsem na ní úplnou náhodou."

„Mohu si ji půjčit domů?"

„Můžeš, ale je z univerzitní knihovny, takže ji potřebuji hned příští týden vrátit."

„Spolehni se," usmála se Luciana a nemohla věřit, že si Gregory stále pamatoval něco, co by ji mohlo zajímat.

Večer u svíčky listovala knihou, ale Gregory měl pravdu, moc tam toho o Hedvice nebylo, jen zmínka o tom, že je manželkou knížete Matyáše, všechny jeho tituly a jedna věta o její dobročinnosti. I to byla nakonec dobrá zpráva a potvrzovalo to teorii o škole pro dívky.

Vzpomněla si na dopis, který jí na jaře napsala a na to, že nikdy nedostala odpověď, ale nemohla to mít kněžně za zlé, zřejmě měla plné ruce práce.

Gregorymu se ta hodina v univerzitní knihovně vyplatila. Od té doby se k němu Luciana chovala mnohem vřeleji. Byl si naprosto jistý, že konečně dostala rozum a uvědomila si jaká je on skvělá partie.

Nikdy neměl v úmyslu si ji vzít, na to byla moc chudá a on přece jenom mířil výš, ale na to, aby mu zpestřila čas studií, byla dobrá. Díky své kráse a ztepilé postavě vypadala i v obyčejných šatech lépe, než nastrojené slečinky a Gregory se s ní rád ukazoval.

„Vlastně mám na ni tak trochu nárok," řekl mu Johannes, když spolu seděli v hospodě u korbele piva, „pracuje pro mě."

„Spíš pro tvé rodiče, ne?"

„To je jedno, ale i tak mě musí poslouchat a udělat, co jí řeknu."

„Jo, možná ustlat tvoji postel, ale ne ti ji zahřívat," smál se Gregory.

„Tu tvoji také nezahřívá."

„Tobě to tak budu vyprávět."

„Hm, hraje si na neviňátko a ve skutečnosti je asi pěkně divoká."

„To si piš," vymýšlel si Gregory, kterému Luciana nedala víc než jen pusu. Rozhovor s Johannesem ho ovšem přivedl na myšlenku, že je možná na čase, aby se pokusil o něco víc.

Nebyl však hloupý a věděl, že na ni musí pomalu. Už jednou ji pozval k muzice, kde měl v plánu ji opít, ale k jeho zklamání Luciana alkohol nepila a jemu ten večer plán nevyšel.

Na další schůzku jí přinesl květiny a vyřazenou učebnici latiny.

„Chtěl jsem ti přinést sbírku básní, ale jak tě znám, oceníš spíš tohle," řekl omluvně.

„To jsi myslím, vystihl docela přesně," usmála se Luciana, která měla skutečně radost.

Doufala, že ji Gregory konečně pochopil a nebude se s ní dohadovat o jejím feministickém smýšlení.

Následující týden ji pozval na koncert a byla to trefa do černého. Luciana byla dojatá.

Hudbu milovala a něco podobného v životě neslyšela. Jenomže ta hudba jí připomněla Marka, jak jí hrál kdysi na loutnu.

Po koncertě seděla s Gregorym v parku na lavice a vůbec se nebránila, když jí začal líbat. Tentokrát to nebyla jen rychlá pusa, ale pořádný vášnivý polibek. Pootevřela ústa a nechala jeho jazyk proniknout dovnitř. Trochu ho její povolnost zarazila a na okamžik přestal, ale neměl v úmyslu nechat si uniknout příležitost a políbil ji ještě vášnivěji. Ani tentokrát se nebránila, čekala, jestli ucítí stejné vzrušení jako s Markem, ale to nepřišlo. Jeho polibky byly docela příjemné, ale nic víc. Zadně chvění, šimrání v podbřišku, extáze. Víc důkazů nepotřebovala. Pouhá Markova přítomnost v ní vyvolávala větší vzrušení než Gregoryho polibky. Milovala Marka. Věděla to už tehdy, ale jen pro jeho klid souhlasila s podmínkami, které jí navrhnul. Delší odloučení nemělo smysl. Byl čas se vrátit do hájovny.

„Promiň už je pozdě," řekla Luciana a tentokrát to nebyla jen výmluva, protože bylo opravdu pozdě. „Děkuji, za ten koncert. Bylo to krásné... a to ostatní taky."

Kdykoliv se Lucina zmínila, že bude muset odejít, našla si paní výmluvu, proč to ještě nejde. Kuchařka byla nemocná, nová služka potřebovala zaučit, každý týden se našlo něco, a tak pomalu přešel říjen a listopad.

Začátkem prosince musela paní na týden do lázní, měla nějaké problémy a doktor tvrdil, že jí horský vzduch udělá dobře. Ve stejnou dobu odjel i pán na obchodní cestu a Johannes zůstal sám doma.

Využil ten týden k jedné velké pitce s kumpány a prostitutkami a Luciana nedělala nic jiného, než po nich uklízela.

Na ty oplzlé řeči, všetečné ruce a dvojsmyslné pohledy si nikdy nezvykla. Vlastně nevěděla, proč by si na to měla zvykat. Synáček byl rozmazlený parchant a prase, jeho kumpáni nebyli o nic lepší a Luciana rozhodně neměla čas ani chuť poslouchat, že je doktor (možná někdy, za deset let, jestli vůbec dostuduje) a že jiná by oblízla všech deset.

„To je možné, pane," odpověděla vždycky s úsměvem a šla si po své práci. Většinou to zabralo, ale teď, když byl doma sám a za celou dobu ještě nevystřízlivěl, nehodlal se s odmítnutím smířit.

„Nehraj si na netýkavku kočičko, Gregory mi vyprávěl, co všechno jste spolu dělali."

„O tom dost pochybuji, protože mezi námi k ničemu nedošlo."

„Tak tomu bych i věřil, on totiž nemá rád holčičky, co si myslí, že se můžou vyrovnat nám mužům."

„To bych si nedovolila," Vyrovnat se tobě? To bych se musela snížit na úroveň prasat, a to bych jim ještě křivdila.

„No jistě, to přece musí být jasné i nevzdělané služce jako jsi ty."

„Máte naprostou pravdu. mohu teď odejít, musím jít vařit oběd."

„To počká, sotva jsem vstával, poseď se mnou chvilku."

„Raději ne, pane, mám hodně práce a kdyby sem přišel majordomus, tak by bylo zle."

„Dal jsem mu dnes volno."

„To jsem nevěděla. Mohu vám přinést třeba kávu?"

Johannes dopil zbytek kořalky z láhve, tou pak mrštil o zem a zařval: „Povídám ti pojď blíž!" Luciana se ani nehnula. Chytil za ruku a povalil ji na pohovku, kolenem jí přitlačil, aby se nehýbala a začal si rozepínat kalhoty. „Nakonec se ti to bude ještě líbit, určitě víc než s Gregorym."

Otřásla se hnusem, když uviděla jeho odporný penis plný boláků. Neklamná známka pohlavní choroby. Nemohla dovolit, aby se jí dotknul. Sebrala veškerou sílu a odhodila ho tak prudce, až přeletěl půlku místnosti, narazil hlavou do nízké komody a zůstal bez hnutí ležet.

Luciana se ujistila, jestli dýchá, pak rychle vyběhla z místnosti a přisunula za dveře těžkou truhlu. Ve svém pokojíku pobrala své věci, a aniž by se otočila, vyběhla na ulici.

Teprve tam si uvědomila, že ještě nedostala zaplaceno a nemá žádné jídlo a její oblečení není nejteplejší. Musela to vydržet. V její mysli teď byl jen Markus.

Stesk ji poháněl, a i když ještě neuplynul rok, doufala, že ho najde v hájovně.

Pro ni se nic nezměnilo, stále ho milovala. Jestli byla ta odluka k něčemu užitečná, tak jí to jen ještě víc utvrdilo v tom, že lidi jsou zlí, falešný a každé dobro je nakonec potrestáno.

Šla dnem i nocí až se přiblížila k vesnici, ze které ji kdysi málem vyhnali jako čarodějnici. Bála se, aby ji někdo nepoznal, ale už se šeřilo, a ještě začalo hustě sněžit. Venku nebylo ani živáčka. Do hájovny jí zbývaly čtyři míle. Hodina cesty, když přidá do kroku.

Prošla vesnicí, jak nejrychleji mohla a vešla do lesa. Bylo tam trochu tepleji a míň sněhu, ale také větší tma. Les postupně houstnul a ona šla spíš po paměti. Tma jí nevadila, ani zima, měla jen strach, že bude hájovna prázdná. Tak moc po něm toužila. Nedovolí mu, aby ji znovu odmítl. Z větší části dohodu splnila a to, že nevydržela přesně rok, nebyla její chyba.

V tom uslyšela cvaknutí. Věděla, co ten zvuk znamená, ale bylo pozdě. Ta myšlenka proletěla její hlavou ve stejný okamžik, jako železné čelisti prolétly její kůži a zahryzly se jí pevně kolem kotníků a nesnesitelná bolest ji téměř omráčila.

Luciana se chytila do želez, která tam ležela zapomenuta, kdoví jak dlouho. Zvěř se jim úspěšně vyhýbala, celé ty roky. Luciana se je snažila otevřít, ale nešlo to. Nános rzi to nedovolil. Měla sílu, ale na tohle prostě nestačila. Rychle zaštrachala v torně a nalezla lahvičku s léčivým olejem, Ruce se jí tak třásly, že jí dlouho nemohla otevřít, ale nakonec se jí to podařilo. V té tmě neviděla na pohyblivý mechanismus, musela si nalít olej do rukou a pak ho natírat na železa. Použila veškerý olej, který měla a snažila se čelisti rozpohybovat. Bylo to jako otáčení nožem v ráně, ale ona jen zatnula zuby a pokračovala.

Věděla, že když je nesundá, do rána nepřežije. Umrzla by. Snažila se, ale nestačilo to. Hlad, zima, vyčerpání a bolest si vybraly svou daň a Luciana omdlela.