18. kapitola

Loučení se svobodou, byla jedna velká bujará pitka. Ondra odkládal svatbu tak dlouho, jak jen mohl. Když Lucianu ztratil, teprve poznal, jak ji miloval. Věděl, že už jí nezíská zpátky, ale Lidku si vzít nechtěl. Povolil, až když bylo její vzdouvající se břicho viditelné a výhrůžky jeho i jejích rodičů nebraly konce.

Lidka nebyla krásná, ale ošklivá také ne. Normální, docela pohledná holka z bohaté rodiny. Uměla nádherně mazat med kolem huby, ale jinak byla hloupá. Když na to Ondra přišel, bylo už pozdě. Tu noc, tenkrát u rybníka, chtěl jí vysvětlit, že odmítá její nabídky, ale Luciana je viděla dřív, než jí to stihl říct. Z trucu pak začal chodit s Lidkou a než se nadál, byla v očekávání. Jakmile ho měla, kde chtěla, medové řeči přestaly, a ani on se nesnažil, aby jejich vztah fungoval. Nedalo mu velkou práci chovat se k ní netečně. Vždycky byl arogantní hajzlík, jen Lucianě se ho podařilo na chvíli změnit. Jenže teď byla pryč a jemu nezáleželo na tom, co si o něm kdo myslí. Vlastně měl vztek i na kumpány se kterými se opíjel v hospodě. Každý z nich měl na Lucianu zálusk a nevonělo jim, když se rozhodla pro Ondru. Poté, co začaly ty pomluvy o divoženkách a čarodějnicích, rádi se k nim přidali a smáli se Ondrovi, že ho ta divoženka nejspíš uhranula. Teď se opíjeli za jeho peníze a pro změnu si ho dobírali, že si ji nechal proklouznout mezi prsty.

„Nejhezčí holka z vesnice... co z vesnice, široko daleko hezčí nenajdeš a ty ji vyměníš za Lidunu," smál se Tonda a mohutně si přihýbal z korbele.

„A jak se uměla otáčet," přisadil si Honza, který byl čeledín na stejném statku, kde pracovala i Luciana a sám si na ni myslel, „uměla stejnou práci jako chlapi, a z děveček na ni neměla žádná."

„Už je pryč, bavte se o něčem jiném," mračil se Ondra.

„Pozítří se ženíš," připomenul mu Jakub, „To je ta nejlepší doba zavzpomínat."

„Nebyl jsi to ty sám, kdo mi ji rozmlouval? Říkal si, že je to sirotek pochybného původu, bez groše v kapse."

„Na tom přece nezáleží," zavrtěl hlavou Honza, „tou svojí felčařinou si nejspíš brzo vydělá jmění. Podívej, jak mi zašila tu ruku, co jsem si roztrhl o hřebík," ukazoval jizvu na levé paži a ostatní souhlasně přikyvovali.

„Už jsem tu jizvu viděl stokrát," zařval Ondra vztekle.

„Uklidni se. Vono by ti to stejně nebylo nic platný. Říkala moje bába, že ji viděla chodit do lesa za nějakým myslivcem, nebo vojákem."

„Lžeš!"

„To teda nelžu. Naše bába taky sbírá nějakej ten plevel a jednou zašla trochu dál do lesa a viděla ji, jak se baví s nějakým vysokým cizincem. Přej to byl fešák a náramně si rozuměli."

„No co, zřejmě někdo z vesnice na druhé straně lesa Z kamenice."

„To pochybuju. Viděla ji tam na vánočním jarmarku a po skončení šla zase do lesa. Takže je jasné, že tam někoho pravidelně navštěvuje nebo tam dokonce bydlí," trval na svém Jakub.

„Vážně? V Černém lese?" divil se Tonda. „Možná na té divožence přece jen něco bude."

„To jsou nesmysly."

„Jasné, že to jsou nesmysly, Ondro, neposlouchej ho. Vůbec tomu nerozumí. Bába říkala, že žije v té tvrzi, co tam kdysi dávno byla ta loupežnická banda."

„To jsou sto let staré povídačky."

„Možná, ale na každém šprochu... bejt tebou, jdu to tam omrknout. Ale to bys nesměl mít nasráno v kalhotech."

Hecování rostlo s každým vypitým korbelem a po půlnoci se skutečně vydali do Černého lesa.

Možná ani neměli v úmyslu, najít starou tvrz, Lucianu, nebo cizince, na kterého žárlili, jenomže zašli do lesa tak daleko, že neměli tušení, kde vlastně jsou. To, že se po cestě posilňovali z lahve žitné, jim to nijak neusnadňovalo. Po nějaké době bloudění se opilost a frustrace vystupňovala, že začali jeden druhého obviňovat a k bitce nedošlo jen proto, že náhodou narazili na hájovnu. Samozřejmě hned vešli dovnitř a doufali, že budou moct aspoň přespat a ráno se vypravit dál. V hájovně byla zima a zdála se opuštěná. Tonda polil suchou větev trochou žitné, vyndal z kapsy křesadlo a v okamžiku měl pochodeň ostatní ho následovali a vešli dovnitř.

„Někdo tu bydlí," řekl Jakub a prohlížel si každý kout.

„To se mi nezdá," zavtěl hlavou Honza, ale vzápětí ztuhnul. Všimnul si postavy ležící na posteli.

„Tady je ten, co tě kvůli němu nechala Luciana," smál se Tonda.

Ondra si myslel, že už to posmívání skončilo, ale teď to začalo nanovo, všichni se mu smáli a on už nedokázal dusit vztek. Frustrace z toho, jak bloudili přispěla k tomu, že se mu v žilách vařila krev. Potřeboval si svůj vztek na někom vybít a bylo mu jedno na kom. Stáhl spícího muže z postele a dal mu pěstí. Ostatní se přidali.

„Kde je Luciana!"

Markus necítil, hlad ani zimu, ani bolest, takže rány pěsti ani kopance mu nijak nevadily. Dá se dokonce říct, že by tu bolest vítal. Měl pocit, že si to zaslouží, že musí trpět, za to, jak hloupě se choval. Ani ho nenapadlo se zvednout, nebo se dokonce bránit, dokud neuslyšel Lucianino jméno. V ten moment viděl rudě. Postavil se a převyšoval čtyři mladíky nejméně o hlavu. Z očí mu šlehaly jiskry a to doslova. Smích a křik utichl a hájovnu naplnil pach strachu. Rozevřel dlaně a z nich vyšlehly ohnivé biče. Teď to byl on, kdo se smál.

Chtěli se dát na útěk, ale on je nemohl nechat jít. Nemohl dovolit, aby se, byť jen slovem zmínili o hájovně. Omotal je ohnivými provazy a nahlédnul do jejich duší. Byly černé jak uhel. Nebyly ještě zralé pro peklo, ale to vůbec nevadilo. Tím, že sáhli na Marka, sáhli na majetek pekla a on měl právo s nimi naložit, jak chtěl. Rozhodoval se jen vteřinu. Možná, kdyby nezmínili Lucianu... Vytvořil kolem nich ohnivý kruh a díval se na děs v jejich očích. Nechtěl je zabit, ale rozhodne nemel v úmyslu, jakkoliv jim pomáhat v přežití. Pomalu a nevzrušeně vystoupil z ohnivého kruhu, došel si do svého pokoje pro loutnu, pak vysel ven z hořící hájovny, posadil se o kus dal na kmen stromu a s úsměvem pozoroval, jak se ti čtyři nakonec přece jen dostali ven. Utíkali zpět k vesnici a provázel je pach spáleného masa.

Markus necítil žádnou lítost. Ani nad hájovnou, která lehla popelem. Jeho emoce se týkaly jen Luciany. Jenomže ti čtyři budou mluvit a je jen otázka času, když se tu objeví půlka vesnice s pochodněmi a vidlemi.

Nebál se jich, ale nechtěl, aby je musel všechny pozabíjet a kdyby použil kouzla, už by nebyl důvod cokoliv chránit, do minuty by byl zpátky, odkud utekl.

Potřeboval pomoc, ale nebyl si jistý, jestli ji dostane. Byla to však jediná možnost. Došel k termálnímu jezírku a zavolal: „Nerys, Nerys!" nic se však nedělo. Zřejmě byla naštvaná, on však neměl na nějaké hašteření čas. Plivl do vody ohnivou slinu. Nerys se objevila okamžitě.

„Už jsem tě několikrát prosila, abys sis podobné kousky odpustil," řekla naštvaně a uhladila si nádherně modrostříbrné vlasy.

„Promiň, ale zrovna došlo k takové nepříjemné události a já potřebuji tvoji pomoc,"

Markus v rychlosti vypověděl co se stalo v hájovně, ale Nerys se nepřestala mračit.

„A já mám chránit vaše hnízdečko lásky?"

„Mluvíš nesmysly. Dobře víš, že Luciana už odešla."

„A ty na ni čekáš jako věrný pejsek," ušklíbla se Nerys, ale pak dodala: „Ale jinak s tebou souhlasím, rozhodně nepotřebujeme, aby smrtelníci lezli do naší části lesa, jenomže tak mocné kouzlo umíš jenom ty."

„Víš, že to nejde."

„Dobře pomůžu ti, na lidi budou stačit i přeludy."

„Myslím, že jsem udělal hloupost," řekl Markus, aniž by nějak vysvětlil o čem vlastně mluví. Nerys se však dovtípila.

„To, že jsi ji donutil odejít? To si piš, že to byla hloupost."

„Co ty o tom víš?"

„Víc, než si myslíš. Ty umíš číst v lidských duších, já umím číst vodu a slzy jsou voda. Je do tebe blázen. Popravdě to nechápu."

„Ona mě miluje?"

„A kdybys viděl jak..., ale to víš, ve městě je jiný život, muži, spousta nástrah. Nejspíš se nevrátí, a i kdyby se vrátila, bude jiná než dřív," usmála se jízlivě.

„Baví tě to? Ubližovat mi."

„Ale jo, docela mě to baví. Proč bych měla být jediná, kdo trpí."

„Jsi docela krutá."

„Říkám ti jen pravdu. A vůbec, kde je psáno, že rusalky mají být hodné?"

Chvíli bylo ticho, ale pak Nerys rázně vstala a řekla: „Můžeš jít klidně domů. Tento les bude opět chráněn. ještě dnes povolám všechny jezinky, bludičky, hejkaly a skřítky a nachystáme na lidi tolik pastí, že se sem už nikdy neodváží vstoupit."

Markovo tušení bylo správné. Zprávy čtyř mladíků vzburcovaly půl vesnice k odvážnému činu a šli je hledat do lesa. Nerys ovšem držela své slovo a odvážlivci byli rádi, že si zachránili holou kůži. Po několika dnech to zkusila druhá skupina, ale ta se vrátila menší o dva členy. Jednoho roztrhala divoká bachyně a druhý se utopil v močálu. Rychtář vyhlásil úplný zákaz vstupu do lesa a peněžitý trest pro každého, kdo neuposlechne.