16. kapitola

Přece jsem ji nemohl odmítnout. Nic to neznamená, jen ji odvedu na místo, ujistím se, že se bezpečně dostala tam, kam potřebovala a půjdu si po svém. To je to nejmenší, co pro ni můžu udělat. Nakonec nejsme přece nepřátelé. Zatím měla při tom svém cestování štěstí, ale já dobře vím, jak jsou cesty a lesy plné zbojníků a zběhů. Do hlavního města je pěkná dálka. Pět dní, když půjdeme rychle. To je téměř nemožné se jim vyhnout. A samotná ženská... Navíc tak krásná... Co to zas plácám. Je naivní a lehkomyslná ... Hloupá je! Ví, kdo jsem a nebojí se mě. To není odvaha, ale naprostá hloupost!

Nikdy bych ji nemohl milovat.

Byla teple oblečená, přesto se klepala zimou a už po několikáté si vyčítala, proč s tím vším nepočkala až do jara. Ještě ani netušila, kde budou spát a neodvažovala se zeptat Marka. Od rána na ni nepromluvil, ale aspoň jí nesl ranec, takže mohla mít obě ruce v liščím štuclu, který jí daroval.

Opravdu to bylo jen včera? V jeden okamžik spolu večeřeli v krásně vyhřáté hájovně a najednou bylo všechno jinak. Nohy se jí bořily do sněhu a její boty byly tak promočené, že mohla jít klidně bosa a nebyl by to žádný rozdíl.

Pět dní. To se prostě nedalo vydržet. Chtělo se jí brečet, ale bála se, že by ji začaly zamrzat slzy na tvářích, a tak jen zatnula zuby a udělala další krok. Další a další...

Nezastavili se ani na oběd. Dny byly krátké a oni museli využít každou minutu.

Aby se mě co nejdříve zbavil, pomyslela si a dál mlčky pochodovala.

To ticho bylo tíživé. Snad ještě horší než zima. Byla doba, kdy spolu dokázali mlčet a nebylo to nepříjemné, jenže ta doba byla pryč a nejspíš se nikdy nevrátí.

Měla mu dát víc času. Ona byla na pravdu připravená, on ještě ne. Ne úplně.

Zlepšovalo se to. Konečně byl ochotný s mluvit a něco jí o sobě prozradit. Neměla na něj tlačit. Byla sobecká. Vůbec ji nenapadlo, jak těžké to pro něj muselo být, než ji začal věřit a ona to zkazila.

„Tady se utáboříme na noc," přerušil Markus její myšlenky a ukázal na malý lesík s několika skalisky.

„Cože? Já myslela... že půjdeme někam do hospody," řekla Luciana zklamaně. „Mám ještě nějaké peníze... můžu za nás zaplatit."

„Museli bychom vzít dva pokoje a nechci vzbuzovat dohady proč samotná žena cestuje s někým, kdo není její příbuzný."

„Ale já... tady venku zmrznu. Boty mám úplně mokré. Potřebuji se usušit."

„Proč jsi to neřekla hned?" vzal ji za ruku a zděsil se, jak byla i navzdory liščímu štuclu ledová. Jeho ruka byla naopak krásně teplá a Luciana cítila, jak se z něj proudí další a další vlna tepla a ohřívá ji až do konečků prstů na nohou. Než došli k lesíku, měla dokonce i suché boty.

„Netušila jsem, že tohle dokážeš."

„Hm.... to asi ne. Neměl jsem moc času, abych ti o sobě řekl... To už je stejně jedno."

„Ne, není. Tohle přece není sbohem. Já svůj slib splním a jsem si jistá, že ty taky. Za rok se setkáme znovu v hájovně a já chci mít o čem přemýšlet."

„Dobře. Nejdřív nanosíme dřevo a rozděláme oheň a pak si mužem promluvit."

Promluvit, promluvit. O to jsem se snažila už od začátku, pomyslela si Luciana hořce a sehnula se pro pár větví. Přihodila je na hromadu, kterou mezitím nasbíral Markus, ten na ní plivnul a zaplál oheň. Položil na kládu složenou deku, naznačil Lucianě, aby se posadila a beze slova zmizel v lese. Netrvalo dlouho a vrátil se se zajícem, který se o pár chvil později otáčel nad plameny.

„To se mě tak bojíš, že bys musel vzít v hostinci dva pokoje?" zeptala se konečně Luciana a Markus si dal s odpovědí na čas.

„Ne, bojím se sebe. Podruhé bych se už třeba neovládnul."

„Takže přiznáváš, že mě máš rád?"

„Chtíč nemá s láskou vůbec nic společného. To neví nikdo lépe než já a vám lidem by prospělo, kdybyste to také pochopili."

„Já to přece vím."

„Vědět a chovat se podle toho, jsou rovněž dvě různé věci," zamračil se Markus. „Jsem ochotný ti odpovědět na otázky, ale nebudu znova opakovat to samé. Ty patříš sem a já jinam a tohle se nikdy nezmění, nehledě na to, jak moc to chceš."

„A co chceš ty?"

„Na tom vůbec nezáleží. Slíbil jsem, že splním svou povinnost, a to také udělám."

„Povinnost oženit se, převzít řemeslo tvého otce...?"

„Ano."

„Mluvil jsi s ním o tom?"

„Tisíckrát."

„Co kdybych s ním promluvila já?"

Nevěděla, jakou reakci má očekávat, ale na tak hlasitý, pohrdavý smích nebyla připravená.

„A jak to chceš udělat, pozvat ho na čaj, nebo tě mám vzít do Pekla na návštěvu?"

„Jsem ráda, že tě to pobavilo. Jen jsem se zeptala."

„Zapomeň na to," zavrčel Markus a podal jí pečeného králíka na kusu březové kůry.

„Děkuji... a promiň, nechtěla jsem tě naštvat."

„Nic se nestalo. Ale pamatuj si jednu věc, na některé otázky prostě není odpověď, a i když odpověď je, musíme se někdy smířit s tím, že zůstanou nezodpovězené."

„I když se nás bezprostředně týkají?"

„Bohužel i v tom případě."

„Mám strach... nevím co dál...., kromě sirotčince a fary byla ta hájovna jediný život, který jsem znala."

„Jsi chytrá, věřím, že se někde uchytíš. Těším se, až mi budeš za rok vyprávět o tvém novém životě."

„A co bude pak?"

„Pak se s klidným srdcem vrátím domů a udělám, co se ode mne očekává."

Luciana pochybovala, že bude co vyprávět, ale už nic neřekla. Nemělo to cenu, v tom se Markus nemýlil. Jejich světy se nikdy nemohly spojit. Zbývalo jí jen doufat, že tohle putování nebude zbytečné a konečně nalezne vytoužené štěstí. Nedovedla si hlavní město vůbec představit, ale věřila, že mezi tolika lidmi najde někoho, kdo jí bude rozumět.

Spaní na sněhu a jehličí nebylo zdaleka tak hrozné, jak se obávala. Když jí držel Markus za ruku, vůbec necítila zimu. Teď chápala, proč mu nevadilo spát v studené místnosti bez pece nebo krbu.

„Tady strávíme naši poslední noc," ukázal Markus na místo mezi stromy „Zítra v poledne dorazíme do města."

Společně nanosili dřevo a když hořel oheň, vydal se Markus na lov. Tentokrát mu to trvalo déle než obvykle. Luciana seděla a zírala do plamenů a myslela na to, jak na něj dokáže zapomenout. Tahle cesta je měla rozdělit, ale spíš přispěla k tomu, že ho milovala víc než kdykoliv předtím. Nemluvila o tom. Tomuto tématu se oba vyhýbali, ale ten cit nezmizel.

Držel ji za ruce, zahříval ji, staral se o ni a to, že ji odmítal, bylo samo o sobě důkazem lásky. Každý jiný by se na ni bez váhání vrhnul bez ohledu na následky. Teď chápala i ty jeho změny nálad, když se ji zoufale snažil držet od těla.

„No, nemáme my dneska štěstí, chlapi!" ozvalo se kousek od Luciany, která byla v mžiku na nohách. Vyděšeně se rozhlížela kolem. Tři muži ve špinavém oblečení stáli kolem ní.

„To bych řek! Nejdřív ten lup a teď zábava," řekl další muž a usmál se, přičemž obnažil zkažené zuby s mnoha mezerami. Vytáhl nůž, přitiskl ho Lucianě pod krk a přitlačil ji zády ke stromu. Znechuceně se odvrátila, když ucítila jeho smrdutý dech.

„Nemá cenu se bránit, nakonec se ti to ještě bude líbit," uchechtl se jeden z nich.

„Tak dělej, já si chci také užít," povzbuzoval ho další.

„Nepospíchej na mě. Takovýhle výstavní kousek si chci pořádně vychutnat."

„Ženský jsou stejný, jedna jako druhá, vraz jí ho tam a nezdržuj. Chci ji slyšet pořádně ječet."

Chlap s nožem si však dával načas a pomalu rozvažoval tkanici u výstřihu. Luciana se neodvažovala pohnout a když ji olíznul krk, měla co dělat, aby se nepozvracela.

K velkému zklamání všech tří však nezačala ječet. Naopak. Vypadalo to, že se usmála. V příštím okamžiku zaznělo ohlušující prásknutí biče a násilníci se otočili.

Dřív, než se zmohli na jedinou myšlenku měli ruce i nohy obmotané ohnivými provazy a křičeli strachem a bolestí co jim plíce stačily.

Markus stál nehnutě a opravdu vypadal jako princ temnot. Ohnivé plameny mu šlehaly snad i z očí.

„Mám to ukončit? Tihle tři už dávno neměli chodit po zemi."

Luciana lehce přikývla.

„Neboj se udělám to čistě, stačí jak to tu zasvinili ti tři," ušklíbnul se Markus a kývnul hlavou na jejich podělané kalhoty.

„Mně krev nevadí," pokrčila rameny.

„Udělám to rychle," slíbil Markus a prudce trhnul ohnivými provazy. Trocha kouře a zápach bylo vše co po nich zbylo.

Luciana se vrhla Markovi do náruče a teprve teď se rozbrečela.

„Už je po všem," hladil ji po vlasech a pevně ji k sobě tisknul. Nepřiznal to, ale bál se snad víc než ona. Kdyby přišel jen o chvilku později... Nedovedl si představit co by dělal, kdyby ji ztratil a skoro se to stalo. Dlouhé měsíce se ovládal, aby ji uchoval nedotčenou a teď stačilo pár vteřin... Věděl to, znal lidi, žádná žena nebyla v bezpečí, natož krásná mladá dívka.

Ten strach ho téměř ochromil. Jeho instinkty selhaly. Měl ty hříšníky vycítit, ale nestalo se. Vrátil se na poslední chvíli. Včas na to, aby zabránil nejhoršímu, ale stále příliš pozdě. Luciana si kvůli němu musela prožít tu hrůzu.

Jemně jí položil ukazováček pod bradu a zvedl její obličej. Setřel jí z tváří slzy a něžně ji políbil. Cítil, jak se k němu ještě více přitiskla, stoupla si na špičky a polibek opětovala. Měl chuť se s ní hned na místě pomilovat a dokázat tak sobě, jí i všem ostatním, že patří jen jemu, ale neudělal to. Ne, když byla ještě tak rozrušená z předchozího zážitku. Bylo mu jedno, co tomu řekne otec, nebo kdokoliv jiný, miloval ji a musel jí chránit.

„Mrzí mě to, měl jsem tě lépe hlídat. A mrzí mě ta dlouhá cesta. Celou dobu jsi měla pravdu. Vrátíme se zpátky do hájovny."

Luciana se lehce odtáhla. Nemohla věřit svým uším. Tak dlouho vysvětlovala, prosila, přemlouvala ho a teď se chce vrátit?

„Ne. Nevrátíme se," řekla klidně a sbalila deku „Uděláme přesně to na čem jsme se dohodli. Myslím, že i ty máš teď o čem přemýšlet. Měli bychom se vydat na cestu."

„Teď v noci?"

„Ano teď. Stejně bych nespala."

Markus neprotestoval. Vzal ji za ruku a společně vykročili do noci.