15. kapitola

Nemohla popadnout dech. Tušila, že je někým jiným, než se zdál být, ale tohle nečekala.

Chvíli trvalo, než to vstřebala, kupodivu jí však ta pravda neděsila. Byla jen ráda, že ví, kdo je.

Chtěla ho obejmout a říct mu, že už se nemusí schovávat. Nemusí se přetvařovat. Tohle místo pro ni znamenalo, že může být sama sebou a mělo by to znamenat i pro něj.

Nejspíš to tak i bylo, než jsem se objevila já, napadlo ji a v tu chvíli jí došlo, proč se často choval tak mrzutě a podrážděně. Jak asi trpěl... Chtělo se jí brečet.

Znovu si prohlédla všechny obrázky a pak je pečlivě vrátila na místo. Bylo jedno, kým byl. Miloval ji. A ona ho také milovala. Vůbec jí nevadilo, že byl ďábel. To spíš on s tím měl problém. Choval se k ní lépe než většina lidí, které měla tu čest dosud poznat, a to bylo pro ni podstatné. Žili spolu čtyři měsíce pod jednou střechou a on se jí ani jedinkrát nepokusil dotknout, ačkoliv na to podle těch obrázků myslel.

Často se jí o něm zdálo. Vlastně častěji, než si byla ochotna přiznat, vždycky však byl v jejím snu takový, jak ho znala, nebo jak si ho představovala. Člověk. Tu noc se jí o něm zdálo poprvé v jeho pravé podobě. V podobě, kterou zatím znala jen z jeho vlastních kreseb a ani vlastně pořádně nevěděla, jestli je pravdivá a jak moc.

Ráno se probudila ještě zmatenější, než když v noci usínala. Myslela na to, jak ho chtěla svádět a v podstatě tím donutit, aby přiznal, že ji miluje, jenomže teď to udělat nemohla.

Nebylo by to fér. Nechtěla ho zatlačit do rohu, ani uvést do rozpaků, sama by si nepřála, aby to on udělal jí. Musela se ho zeptat přímo. Nevěděla sice ještě jak a bála se jeho reakce, ale byl to jediný způsob.

Vstala z postele a šla se vykoupat do termálního jezírka. Bylo to její nejoblíbenější místo. Mohla jen zavřít oči a snít a ty nejlepší nápady ji většinou napadly právě tam.

Ten den však nebyl na přemýšlení a snění čas. Jen se rychle umyla a běžela zpět do chalupy.

Oblékla se, usušila si vlasy u kamen a spletla je do pevného copu. Pak se pustila do vaření. Tušila, že by se jí mohlo s Markem snadněji mluvit, když mu uvaří jeho oblíbené jídlo. Netušila sice, kdy přesně se vrátí, ale byl únor venku mrzlo a v komoře nebo ve sklepě, mohlo jakékoliv jídlo přečkat několik dní bez zkažení. Nakonec to ani nebylo třeba. Sotva Luciana dovařila, Markus se vrátil.

„Ta nádherná vůně mě dovedla až sem," usmál se a Luciana si oddychla, protože to vypadalo, že je v dobrém rozmaru.

„Posaď se, hned ti naliju polévku. Aspoň se trochu zahřeješ. Únor si letos dává záležet."

„To ti povím. Zimu rád moc nemám. Těším se na jaro," oklepal sníh z pláště a posadil se za stůl.

Luciana mu přistrčila plný talíř a lžíci a byla raději zticha. Nechtěla myslet na to co bude. Posadila se ke stolu naproti němu a pomalu nabírala horkou bramboračku. Byla to chyba otvírat tu truhlu. Nemohla teď předstírat nevědomost. Dokázala lhát ostatním lidem, když neměla jinou možnost, ale jemu lhát nechtěla. On ji sice lhal o tom, kým je, ale to se dalo pochopit. Věřila však, že nastal čas, být k sobě čestní.

Markus dojedl polévku a Luciana mu nandala dušené kančí maso na hříbkách a čerstvý chléb. Využívala toho, co se naučila v pekařství a pekla lepší chleba než kdykoliv předtím.

„Moc dobře vaříš, byl jsem jednou na jídle v hospodě a jednou mi uvařila manželka koželuha a s tvým jídlem se to nedá srovnat. Měla by sis otevřít vlastní hospodu."

„Vždyť víš, že to nejde. Jedině bych byla manželka hospodského, nebo vdova po hospodském."

„Tyhle hloupé zákony snad nikdy nepochopím. Je snad nějaký důvod, proč by žena nemohla vést živnost?"

„Nejspíš není, ale chlapům to tak asi vyhovuje. Žena potřebuje peníze na přežití a je tak závislá na manželovi."

„Ale to je špatně. Co má potom dělat ta, která se nechce vdávat, nebo zůstane z jakéhokoliv důvodu sama?"

„To vidíš u mě, jak je to těžké," pokrčila rameny.

„Myslím, že právě ty jsi příklad toho, že to jde. Umíš, číst psát počítat, a i když to není lehké, postaráš se sama o sebe."

„Sama o sebe ano, ale co kdybych třeba měla nějaké děti? To už by tak snadné nebylo a takových žen je víc než dost."

„Hmm... nikdy jsem nad tím nepřemýšlel."

„Většina lidí nad tím nepřemýšlí. Berou to tak jak to je a jsou s tím víceméně smíření. Pokud se nějaká žena ozve, je označena za problémovou hysterku a nedostane se jí ničeho jiného než výsměchu."

„Žena je stejně schopná jako muž. Tyhle zákony by se měly změnit. "

„Jednou se to asi změní, ale já už se toho nejspíš nedožiju. Ani mi nevadí, co si o mě myslí ostatní. Ale jednou bych chtěla, aby aspoň můj manžel uznal, že jsme si rovni. Ty jsi jediný muž, od kterého jsem to kdy slyšela a pochybuji, že to ještě někdy od někoho uslyším."

„Věřím, že ano, za pár let budeš vdaná, budeš mít děti a vychováš je tak aby znaly svou hodnotu."

„Ty jsi mi, ale vizionář," smála se Luciana.

„Ani ne, ale u nás zastávají ženy stejnou práci jako muži..." Markus se zarazil. O tomhle mluvit nechtěl. Cokoliv jiného by mu prošlo, ale tenhle rozhovor Luciana hned tak neopustí.

„Odkud vlastně pocházíš? Nikdy ses o tom nezmínil!"

„Ne všechny vzpomínky jsou příjemné."

„Promiň, neměla jsem se ptát."

„To je v pořádku, ale prozatím to nechám bez odpovědi," Markus dojedl a sklidil oba talíře se stolu. Potom nalil sobě i Lucianě hrnek šípkového čaje a vrátil se zpět ke stolu. Jejich rozhovor mu nebyl proti srsti, pokud se ovšem netýkal jeho osobně.

„Něco jsem ti přinesl," zašátral v kapse a vytáhnul z kapsy malý plátěný sáček. Luciana vysypala co bylo uvnitř a dlaně jí sklouzl náhrdelník z maličkých granátů ve třech řadách. Byl nádherný. Kameny byly tak dobře vyleštěné, že vypadaly jako tekuté.

„Ale... to nejde," zakoktala se Luciana a bez hnutí se dívala na šperk. Markus neřekl ani slovo. Vstal, obešel stůl, vzal náhrdelník z Lucianiny dlaně, odsunul její cop na stranu a sám jí jej připnul na krk.

Cítila jeho letmé doteky a mrazení v zádech. Příjemné mrazení. Zdálo se jí, že mu to trvalo déle, než bylo nutné, ale nevadilo jí to. Zavřela oči a zadržela dech a vydechla teprve, když se znovu posadil naproti ní.

„Děkuji," zašeptala a rychle mrkala, aby zahnala slzy.

„To nic nebylo, zasloužíš si to," mávnul rukou Markus.

„Nevím za co. Jsem úplně příšerná, poraď se s tebou jen hádám, furt se mi něco nelibí... nedokážu si najít ani pořádnou práci..."

„To není tvoje chyba! A ty hádky... já nejsem o nic lepší."

„Možná můžeme začít znovu," navrhla Luciana

„To bychom měli. Když se nehádáme, tak se nám tu žije docela hezky. Jenomže... to, o čem jsme mluvili v prosinci... to stále platí."

„Co máš na mysli?" Luciana dobře věděla, co myslel, ale doufala, že se možná situace změnila a pokud to bude muset říct nahlas, třeba změní názor.

„To, že spolu jen bydlíme, ale cokoliv jiného je prostě nemyslitelné."

„Nemyslitelné?"

„Vždyť víš... ty máš svůj život, já taky. Tohle není napořád."

„Slíbila jsem, že to budu respektovat a také to dělám, ale pochopila bych to lépe, kdybys mi konečně řekl aspoň něco málo o sobě. Nemusíš mi hned povědět celý příběh, ale aspoň abych znala tvé důvody. Říkal jsi, že se musíš vrátit... Kdy?"

„Kéž by to bylo tak jednoduché," řekl Markus a na chvíli se zamyslel, „něco se nedá jednoduše vysvětlit."

„Vysvětli mi to třeba složitě, ale nenechávej mě v nevědomosti. Nemohl sis přece myslet, že se nikdy nezeptám."

„To ne, bylo mi jasné, že se zeptáš, ale tak nějak jsem doufal, že pochopíš, že to není důležité."

„Není pro mě důležité, kdo jsi a věř mi, že původ má pramalý vliv na to, jak posuzuju ostatní, ale jednoho dne odejdeš a ten den může přijít zítra a já chci vědět proč?"

„Dobrá. Zkusím ti vysvětlit aspoň něco. Od malička mě můj otec vychoval, abych po něm

mohl převzít jeho... řemeslo. Jednoho dne jsem však měl dost toho, jak mi neustále vštěpoval zodpovědnost za sebe i ostatní, respekt k našemu povolání, nestrannost, pořádek, práce, práce, práce.... odešel jsem od toho všeho, abych získal trochu svobody, než se budu muset chopit svých povinností. Už brzy se budu muset vrátit domů. Sám sobě jsem dal tři roky a dva už jsou skoro pryč."

„Zbývá ti rok? To je ještě spousta času."

„Ne zas tak moc."

„A co pak? Až se vrátíš? Pomohl ti ten čas k tomu, aby ses smířil s tvým... posláním?"

„Sám se tomu divím, ale pomohl. Opravdu až teď jsem poznal, jak důležité jsou všechny ty zásady, o kterých otec neustále mluvil."

„Snad to ocení, až se vrátíš."

„Snad... ale k těm povinnostem rovněž patří, že moje budoucí žena..."

„...nemůže být někdo jako já," dokončila Luciana větu.

„Ne. Promiň."

„Tohle se dá pochopit. Pochybuju, že je na světě rodič, kterému bych se zdála dost dobrá."

„Nepodceňuj se."

„To nedělám, ale taky nemá cenu, abych si něco nalhávala, tak to prostě je."

Nenáviděl lidi, za jejich zabedněnost, pokrytectví, honbu za mamonem a jejich pokřivené vnímání hodnot, ale sám teď nebyl o nic lepší. Luciana byla ta nejkrásnější a nejúžasnější bytost jakou kdy poznal, neměla by o sobě smýšlet takhle, nicméně měla pravdu. Pokud neměla peníze, původ, nebo obojí, neměla šanci dobře se vdát.

„Jak vidíš, ani já nemám ve výběru partnerky volnou ruku, takže je možná úplně jedno, jestli máš peníze, nebo jakého jsi původu. "

„Tohle začíná být trochu smutný rozhovor," řekla Luciana a letmo se dotkla náhrdelníku, který teď zdobil její krk.

„Smutný," souhlasil Markus, „umíš hrát šachy?" zeptal se o trochu veseleji a díval se, jak Luciana vykulila oči a zavrtěla hlavou. než stihla odpovědět, byl Markus zpátky ze svého pokoje a rovnal figurky na šachovnici, kterou zřejmě také vyhrál v kartách, „tak já tě to naučím."

Šachy ho bavily a věřil, že je Luciana dost chytrá, aby se je naučila na úrovni, která ho nebude nudit. Vysvětloval jí, jak se jednotlivé figurky jmenují, jakou mají funkci a jak se s nimi táhne.

Luciana poslouchala co říká, ale také měla ráda jeho hlas. Příjemně ladil jejím uším.

Obyčejně toho moc nenamluvil. Někdy uplynul celý den a on řekl sotva půl slova. To, že se teď rozpovídal, byla docela vzácnost. Dívala se mu do očí. Vždycky ji fascinovaly, byly tak černé, že vůbec neviděla zorničky, a i když se smál, jako by v nich planul oheň a šlehaly blesky. Sklouzla pohledem na jeho ústa. Teď, když měl oholené vousy, všimla si, jak je má hezky tvarovaná a kdykoliv trochu odhalil zuby viděla, jak jsou zářivě bílé. Rychle odvrátila zrak a doufala, že na něj nezírala příliš dlouho, ale její oči se znovu a znovu vracely k jeho rtům. Dívala se, jak se pohybují, když mluvil a tvarují, když tvoří slova. Srdce se jí rozbušilo, zčervenala, začaly se jí potit dlaně a ona netušila proč. Posunula si židli blíž k němu tak, aby seděla spíš vedle něj než naproti němu. Zrychlil se jí dech. Ty rty ji přitahovaly. Chtěla se jich dotknout. Chtěla ho políbit. Ne. Chtěla, aby on políbil ji.

Byla to hloupost. Bydleli spolu v jednom domě, ale to bylo všechno, jak ji právě před chvílí naznačil. Měla však pocit jako by se něco mezi nimi změnilo. Nebo si to spíš jen namlouvala. Sice jí stále neřekl nic o tom, kdo je, ale tím, že si spolu konečně promluvili...

Přitáhla se ještě blíž a pomalu přibližovala své rty k jeho jako by to byl magnet.

Markus se zarazil, přestal mluvit a položil figurku zpět na šachovnici. Došlo mu, co chce udělat. Položil jí ruce na ramena a zarazil ji.

„Luciano... prosím, nedělej to. My dva se k sobě nehodíme. Já se nehodím vůbec pro nikoho."

Luciana odešla od stolu a posadila se na ustlanou postel a nemohla věřit tomu co se stalo. Měla na sebe vztek, za to, že se nedokázala ovládat. Proč to jen udělala?

Markus se osadil vedle ní a chvilku byl zticha.

„Už několikrát jsem tě posílal pryč, ale myslím, že je na čase, abych odešel já."

„Ne, ty jsi tu byl první. Půjdu já. Hned ráno. Nechci abys odešel jen proto, že jsem se neovládla." U posledního slova se jí zajíkl hlas a z očí vytryskly slzy. Nechtěla brečet, ne před ním a ne teď, ale její emoce ji podruhé zradily.

„Co se stalo?" Chtěl ji obejmout, ale ona se mu jemně vymanila a s povdechem si začala balit věci.

Markus nechápal, co to má všechno znamenat, jen ji pozoroval, jak si pomalu ukládá do nůše všechen svůj majetek.

„Až ti řeknu, co mám na srdci, budu muset odejít, ale já nedokážu být zticha. Nějakou dobu jsem měla podezření, ale teď už vim... jsem si jista... tusim... co máš pod tím kloboukem."

Konečně to bylo venku. Luciana se třásla jako osika, ale neuhnula pohledem.

Chvíli bylo naprosté ticho. „Ty víš, kdo jsem?"

Luciana přikývla, „Tuším."

„Tebe to neděsí?"

„Neděsí."

Markus si dobře pamatoval slova svého otce. Ďábel nemá děsit, ďábel má svádět. Pokud Luciana něco cítila, nebylo to opravdové.

„A přes to všechno mě chceš?"

„Nevím, co ti mám odpovědět, sama v tom nemám úplně jasno, ale to, co cítím, když jsem s tebou... ještě nikdy jsem takový pocit neměla. Možná, když mi dáš čas, budu to umět jednoho dne pojmenovat."

„Jenomže to se nikdy nestane."

„Proč, ani trochu se ti nelíbím?"

„Zamiloval jsem se do tebe dřív, než jsem znal tvoje jméno, ale znáš lidi. Víš kolik je v nich nenávisti. Musela jsi odejít jen proto, že jsi jiná a chceš žít život po svém. Jsi krásnější a vzdělanější, a přesto by tě neváhali poslat na hranici, jen proto, že se nebojíš jít v noci do lesa."

„Čarodějnické procesy už přece dávno skončily."

„Pro tebe, je to dávno, ale já si je pamatuju, věř mi, bylo to silný kafe i pro nás. Opravdu chceš obcovat s ďáblem?"

Luciana se otřásla.

„Když to řekneš takhle, tak to zní opravdu hrozně."

„Protože je to hrozné. Myslíš, že by tohle někdy někdo pochopil? Chceš se celý život schovávat? Myslím samozřejmě celý tvůj život, protože ty zestárneš a umřeš, ale pro mě uplyne sotva rok."

„Nikdy jsem o tom nepřemýšlela."

„Možná teď je na to tem správný čas. Co dál? Jaké asi budou naše děti? Představíš mě někdy někomu, nebo budeš předstírat, že jsi vdova?"

„Nemám pro tebe všechny odpovědi."

„Žádné odpovědi nejsou. Tady není o čem přemýšlet. Je to hloupý rozmar a já doufám, že na něj brzy zapomeneš. Pro svoje vlastní dobro, i pro moje. My vnímáme lidi jako nedokonalé bytosti, které neznají žádná kouzla, musí pracovat a rychle umírají. Jako škvoři a švábi."

„Tak mě vidíš? Jako havěť?"

„Ne, vidím tě takovou, jaká jsi, ale jenom tebe. Ostatní lidi opravdu vnímám tak, že pro mě nemají žádnou cenu."

„Tak proč je pro tebe nemožné pochopit, že i já vidím tebe takového jaký jsi uvnitř. Jako laskavou bytost, která se rozhodla žít po svém."

Markus se odmlčel, něco na tom bylo. „Tak dobře, vůbec nemůžu věřit, že to říkám, protože je to proti všemu, čemu věřím," řekl nakonec a postavil se, „ale v tom případě bys měla opravdu vidět, kdo jsem." Poodstoupil pár kroků a sundal si klobouk, pak plášť, kabátec koženou kazajku, vysoké boty.

Chtěla uhnout pohledem, ale neudělala to. Také se postavila a přišla k němu blíž. Měla k němu cítit odpor, ale ten pocit se nedostavil. To, co cítila byla úleva.

Poznal to na ní. V lidských emocích se nevyznal, ale uměl číst v jejich duších. V té Lucianině nebyl žádný strach.

„Chceš celý život slyšet, že jsem to byla já, kdo ti musel dát první pusu?" zeptala se, a v těch slovech byla výzva.

„Já to nemůžu udělat. Věř mi, že je pro mě těžké se ovládnout, ale prostě to nemůžu udělat. Zničil bych ti život," zavrtěl Markus hlavou. S kloboukem a pláštěm už se neobtěžoval, ale obul si aspoň boty.

„Mě to nevadí, a navíc, teď už je to stejně jedno. Jsem mladá, svobodná, nezdána žena, která žije půl roku pod jednou střechou s cizím mužem, který není její příbuzný, to ostatní už je jen malý detail. Nemůžeš mi zničit život, já žádný nemám."

„To nevíš, jsi mladá, máš všechno před sebou, ještě tě může potkat tolik krásných věcí... nemůžu ti stát v cestě."

„Chci zůstat s tebou, miluju tě."

„Neříkej to, neznáš mě tak dlouho. Sama jsi řekla, před chvílí, že v tom nemáš jasno. Možná jsem jen jediný, kdo se k tobě choval aspoň trochu laskavě a ty ses k tomu upnula. Za rok můžeš potkat někoho, koho budeš milovat doopravdy, ne jako nouzové řešení. Možná si ji i já zasloužím někoho, kdo mě nebude brát jako nouzovku."

„Já tě tak neberu," stála tvrdohlavě na svém.

Tenhle rozhovor nikam nevedl.

„Mám pro tebe návrh. Já odejdu, ale ty tu můžeš zůstat, za rok se vrátím a když se mezi námi nic nezmění, nebudu se bránit ničemu, co si budeš přát. Společně najdeme cestu, jak žít."

„Jeden rok?"

„Jeden rok. Po tu dobu nás nebudou vázat, žádné sliby. Jediný slib, který ti dávám je, že přesně za rok budu zpátky. Ten samý slib chci i od tebe. Přeju si, abychom byli připraveni na všechno, co nám život nabídne, otevřeni všem možnostem. Seznam se s tolika muži s kolika chceš. Choď tancovat, nauč se něco nového. Rok uteče jako voda."

„Souhlasím."

Markus zašátral v kapse, vytáhl zlatý prsten s velkým diamantem a navlékl jí ho na prst.

„To je jen abys na mě nezapomněla. Žádný závazek."

„Rozumím. Žádný závazek. Je nádherný, děkuji."

Naposledy ji pohladil, políbil na čelo, otočil se a odešel do temné noci, aniž by se ohlédl.

Luciana se rychle oblékla a běžela za ním, ale už ho nespatřila.

„Marku!" zakřičela tak hlasitě, jak jen mohla, „máš pravdu. Promiň!" chvíli se nic nedělo, pak se ozvaly kroky a on se objevil přímo před ní. Podíval se jí do očí, ale neřekl ani slovo.

„Byl to nesmysl, nevím, proč jsem se tak chovala. Nemá cenu schovávat se v hájovně.

Rozhodla jsem se jít do hlavního města. Myslela jsem...jestli znáš cestu a mohl bys mě doprovodit...nebo aspoň poradit." Stále neodpovídal. Nepřesvědčila ho. Jen tam stál a mračil se.

„Sbal se. Vyrazíme za úsvitu," řekl nakonec a odvedl ji do hájovny.