14. kapitola

Leden byl mrazivý a plný sněhu, ale v hájovně u kamen bylo hezky. Luciana se také naučila ocenit výhody termálního jezírka a byla tam téměř denně. Markus trávil většinu času na lovu a večery si společně krátili hraním karet. K hádkám už téměř nedocházelo. Luciana si dávala pozor, aby se moc nevyptávala, protože to se Markus vždycky nejvíc rozčílil. Jenomže i bez vyptávání začínala tušit kdo je a chtěla jeho tajemství přijít na kloub.

Uvítala proto, když v únoru přišla na pár dní obleva a on jí oznámil, že jde na několik dní pryč, prodat zvířecí kůže.

Dobře si pamatovala, jak zuřil, když v říjnu vlezla do jeho pokoje, ale musela to udělat znova. Už ji neděsilo, co by mohla najít. Chtěla si jen potvrdit to, co už nejspíš tušila.

Počkala až do druhého dne, aby měla jistotu, že je skutečně pryč a vešla do jeho pokoje. Klekla si k malované truhle a pomalu ji otevřela. Srdce jí bušilo, že to muselo být slyšet až v půlce lesa, ale dodala si odvahy a podívala se, co je uvnitř. Opatrně vyndala hromádky s náhradním oblečením a prádlem a položila je na podlahu. Pod nimi byl měšec s penězi, a malá stříbrná šperkovnice, která byla ovšem zamčená. Jedinou další věcí v truhle byla podobná kniha, jakou jí dal k narozeninám, tahle však nebyla prázdná, nýbrž plná kreseb, jak zjistila při zběžném prolistování.

Otevřela první stránku a uviděla krásnou dívčí tvář, ve které se poznala, i když se jí zdálo, že jí Markus trochu lichotil. Obrázky byly jen jednoduché, kreslené tuší nebo uhlem, ale měl nepochybně velký talent. Byl vidět každý detail i ta téměř neviditelná piha nad levým koutkem. Otáčela stránku za stránkou a žasla. Maloval jenom jí. Jednou jako princeznu, podruhé zezadu, jak vstupuje nahá do jezírka, potřetí jako děvečku, která stojí rozkročená v poli a podtíná srpem zralé klasy a na dalším obrázku jí zachytil jako krásnou čarodějku, která vhazuje nějaké byliny do kouřícího kotlíku. Na další stránce ji namaloval, jak se líbá s nějakým mužem, a ačkoliv zachytil jen kousek profilu, poznala, že je to on. Z těch jednoduchých linek doslova vyzařovala vášeň. To je jeho tajemství, pomyslela si, miluje mě!

Jenže v tom případě si nedovedla vysvětlit, proč stále odmítá jakékoliv důvěrnosti. Muselo v tom být něco víc. Zřejmě je syn šlechtice, nebo z nějaké významné rodiny a ví, že by mu vztah s obyčejnou holkou nikdy neprošel. Dávalo to smysl. Všechny ty zmínky o povinnostech k rodině, jeho neschopnost udělat jakoukoliv práci, dokud se tomu za poslední rok nenaučil, jeho luxusní oblečení, které už bylo sice obnošené, ale stále bylo poznat, že patřilo šlechtici.

Byl vzdělaný, používal slova, která by sedlák ani neznal, mluvil latinsky... Luciana otočila další list a uviděla je dva v posteli, částečně přikryté lehkou přikrývkou, její hlava na jeho rameni a jejich údy jsou propletené. Na další stránce on ležel, ona na něm obkročmo seděla a rozpuštěné vlasy jí splývaly po zádech. Byla sice v místnosti sama, přesto zrudla jak rak. Musela však uznat, že kresby nepůsobily oplzle, spíš romanticky a něžně. Teprve další stránka ji dokonale uzemnila. Opět oni dva, objímali se nazí ve stoje a kresba byla tak věrná, jak to jen šlo. Luciana na ní byla zakloněna a dlouhé vlasy jí splývaly po zádech až pod zadek, na kterém spočívaly Markovy ruce. I jeho dlouhé vlnité vlasy byly zachyceny tak jak je Luciana znala, akorát teď neměl na hlavě třírohý klobouk, ale rohy!