13. kapitola

Luciana byla opět v hájovně sama. Markus už byl třetí den pryč. Dřív ji to tak nevadilo, ale teď se docela bála. Tentokrát jí aspoň řekl, kdy se přibližně vrátí, ale i tak ji vylekal každý podezřelý zvuk. Aspoň měla čas připravit mu vánoční dárek. Šila mu košili a kalhoty podle střihu který si nedávno obkreslila. Nezapomněla ani na ten zvláštní rozparek vzadu. Ve své krabičce s různými knoflíky našla kovovou přezku, podobnou té na jeho kožených kalhotách, takže výsledek byl téměř dokonalý. Soustředila se na krátké, pevné stehy a nemyslela tolik na to, že je ve stavení sama. Vlastně bylo dobře, že Markus odešel, jinak by to nikdy nestihla a nebylo by to překvapení. Vánoce nijak zvlášť nemilovala. Uznávala je pouze jako období slunovratu a jakákoliv náboženská souvislost jí byla úplně jedno. Ten den se rovněž byla odložena a Vánoce jí to jen připomínaly. Sama nevěděla, proč jí vlastně záleží na tom, aby bylo na stole slavnostní jídlo a v domě vánoční výzdoba. Možná jako protest proti půstu. Jako záminka, abys mu mohla něco dát, šeptal ten všetečný hlásek v její hlavě a Luciana zčervenala.

Když se Markus vrátil, byla už v posteli, ale nespala.

„Zítra je Štědrý večer, zůstaneš doma?" špitla potichu a čekala, že zase jen něco odsekne.

„Promiň, ale tyhle svátky, já neslavím," odpověděl a znělo to spíš omluvně než naštvaně.

„Já také ne, zvlášť po mém pobytu u faráře, ale mám narozeniny."

„Tak v tom případě zůstanu," přikývnul a zmizel ve svém pokoji.

***

Těšila se na ten den, ale také to bylo divné. Měla slavit s někým koho sotva znala.

Bydlela v hájovně necelé dva měsíce, ale za tu dobu s ním měla jen asi dva nebo tři delší rozhovory a asi padesát hádek. A ten chlad v poslední době, byl horší než ty předchozí hádky. Pokud byl zrovna doma, což nebylo moc často. Bylo to divné soužití, přesto jí byl bližší než kdokoliv jiný. Kromě staré kořenářky ze Lhoty. Měla pocit, že on jediný jí opravdu rozumí.

Oblékla se a šla připravit snídani. Markus byl nejspíš unavený z cestování a přispal si. Když konečně vyšel ze svého pokoje, bylo už světlo. Málem ho nepoznala. Byl hladce oholený a slušelo mu to. Musela přehodnotit odhad jeho věku, protože bez vousů vypadal sotva na dvacet pět. Mohla na něm nechat oči a vzápětí zčervenala, když se přistihla, jak na něj zírá. On si toho však nevšiml, nebo to aspoň předstíral. Přála si, aby ho dokázala poznat a pochopit, ale nijak zvlášť se jí to nedařilo.

Když se nemračil, byl okouzlující, uhrančivě krásný a nejkrásnější na něm byly jeho vlasy. Lesklé a černé, jak uhel spadaly v pravidelných loknách do půli jeho širokých zad. Dovedla si představit zástup žen, které by byly ochotné za takové vlasy upsat svou duši ďáblu. Bohužel milé chování mu nikdy dlouho nevydrželo. Většinu času byla jeho tvář jako nebe před bouřkou a když z jeho oči začaly létat blesky, měla Luciana pokaždé chuť někam si zalézt. Už na ni nekřičel, tak jako kdysi, ale ty jiskry v očích byly stále stejně zlověstné.

Už se ho nebála, spíš jí bylo líto, že k sobě stále nemohou najít cestu a jeden krásný den je vykoupen deseti mizernými.

Štědrý večer pro ni neměl valný význam. V sirotčinci to znamenalo trochu víc jídla a koledu o dva dny později. Pro ni samotnou to znamenalo, že je o rok starší, ale jinak to byl den jako každý jiný. Jenomže teď měla možnost udělat si ho po svém a poprvé v životě doopravdy oslavit narozeniny, a to bez ohledu na to, jakou bude mít zrovna Markus náladu.

Neměla v úmyslu nechat si ten den ničím zkazit.

Celou noc sněžilo a když Luciana vykoukla z okna, bála se, že si bude muset proházet cestičku na záchod, ale když vyšla ven, byl sníh už odklizený. Markus se zrovna vracel z kůlny s plnou náručí polen, „Krásné narozeniny, Luciano," zavolal s úsměvem, který byl u něj tak vzácný a zmizel v domě.

Jak se dostal ven? To jsem tak tvrdě spala? Nebo snad vylezl oknem? Luciana obešla chalupu. Jeho okno bylo pootevřené, ale kolem nebyly žádné stopy, jen otisky ptačích pařátů na parapetu.

Rychle vběhla do chalupy a oblékla se. Markus už přiložil do pece, ale v místnosti byla stále ještě zima. Luciana rychle postavila na tál několik hrnců s vodou. Jeden na čaj, jeden na kaši, další na polévku a ten největší na vodu do necek, aby se později mohla vykoupat.

„Nevím, jaké jsou tady zvyky. Kdy se dávají dárky k narozeninám?" zeptal se Markus.

„Nikdy jsem žádný nedostala a ty?"

„Každé narozeniny mi otec předal další dávku úkolů a povinností o kterých si myslel, že už bych je mohl zvládnout."

„Čím je tvůj otec?"

„Hm... dalo by se říct, že správcem jednoho panství, ale to teď není důležité, dneska je tvůj den. Možná bych ti měl dát dárek hned teď, abys sis ho stihla užít. Vezmi si boty, půjdeme ven. Neboj se, není to daleko."

Luciana se obula a přehodila si přes ramena vlňák, Markus ji vzal za ruku a vyšli ven.

Malý kousek za hájovnou se tyčila pískovcová skalní stěna, jako řada zubů. Kousek víc na západ byly skály vyšší, s vodopády a potůčky, ale ty hned za hájovnou vypadaly, jako by si tam kdysi dávno postavil nějaký obr kamenný plot.

Dovedl ji k úzké průrvě mezi skalami, „Teď ti zavážu oči," vytáhl z kapsy šátek a pevně jim převázal její oči. „Drž se mě a věř mi. Je to jen pár kroků."

Přikývla a nechala ho, aby ji protáhl úzkou průrvou na druhou stranu kamenné zdi. Tam jí šátek sundal a Luciana se snažila rozkoukat. Hned na druhé straně skal vyvěral ze země pramen a tvořil malé jezírko.

Písek na dně byl skoro stejně bílý jako sníh a voda byla tak čistá a tyrkysová, jakou Luciana v životě neviděla. Stoupala z ní pára a když zkusmo otestovala teplotu, zjistila, že je přesně taková, jaká je potřeba na horkou lázeň. I okolní vzduch byl teplejší a sníh kolem jezírka roztál.

„Kde se to tu vzalo?"

„Umím proutkařit a tu díru jsem měl vykopanou za chviličku," smál se Markus nahlas. Byla to lež, ale nemělo cenu jí vykládat, že několik dní přemlouval Nerys, rusalku, která žila v lesním jezírku, aby přivedla na to místo horký pramen. Nebylo to snadné, tím spíš, že na Lucianu trochu žárlila, ale nakonec to udělala.

„Nedovedu si představit, že by nějaká žena, kdy dostala lepší dárek," řekla tiše a hlas se jí třásl.

„Nebreč, zmrznou ti slzy," řekl a otřel jí mokré tváře. To jí však rozbrečelo ještě víc a ona se mu schoulila do náruče a zabořila obličej do jeho pláště. Byl trochu na rozpacích, tuhle reakci nečekal. Nezdálo se mu to jako něco výjimečného.

„Vím, jak ráda se koupeš a chtěl jsem ti ušetřit práci s taháním vody. Teď si můžeš umýt vlasy i v největších mrazech a do chalupy to nemáš ani padesát kroků. Nic víc v tom nehledej. Je to nakonec dárek i pro mě. Už jsem to včera vyzkoušel." Snažil se, aby to znělo, jako že to není nic tak závratného. „Chceš si tam vlézt?"

„Vlezeš tam se mnou?" Tohle také nečekal. Kdyby byla situace trochu jiná, souhlasil by a jak rád, teď ji však musel odmítnout. „Možná jindy," zachraptěl a sklopil hlavu, aby si nevšimla, že i on dokáže zrudnout. „Jestli chceš, můžeme se vrátit, ještě mám pro tebe jeden dárek," navrhl a ona přikývla.

Vrátili se mlčky do hájovny, která se mezitím příjemně vyhřála a on jí podal něco zabaleného do kusu bílého plátna. Opatrně to rozbalila a našla knihu, v krásných kožených deskách, když ji však chtěla prolistovat, našla jen prázdné stránky.

„Aby sis mohla zapsat všechny to tvoje léčivé recepty," vysvětloval Markus.

„Je nádherná, kdes ji vzal?"

„Vyhrál jsem ji v kartách, ale ty kožené desky jsem ušil sám. Jak vidíš, moc mi to nešlo," ukázal rozpíchané prsty.

„Jsou dokonalé," vydechla Luciana a pohladila kožené desky s vyrytým symbolem. „Také pro tebe něco mám, ale po těch tvých úžasných dárcích, se ti to úplně stydím dát."

Odešla do komory a vrátila se s balíčkem. To, co původně vypadalo, jako plátěný obal, byla ve skutečnosti košile, ve které byly zabalené ještě tmavě hnědé kalhoty. Koupila na ně tu nejlepší látku, dala si práci s výběrem knoflíčků, přezky i s ušitím, ale teď se jí zdálo, že to není dost dobré.

„Je to krásné. Oboje." Potom si všiml rozparku vzadu, zarazil se a rychle je složil.

„Doufám, že jsem něco nezkazila? Dělala jsem je úplně přesně podle těch, co máš na sobě."

„Ne, všechno je v pořádku," řekl rychle a změnil téma. „Je něco, co by sis dneska přála dělat?"

„Můžeš mě naučit hrát karty?"

Markus jen zamrkal, sáhnul do kapsy a položil na stůl balíček karet.

Tak co? Mám psát dál?