11. kapitola

Havran! Proč zrovna havran? Někdy mi to vyhovovalo. Křídla mě během okamžiku donesla, kam jsem potřeboval. Navíc jsem nenápadný. Ne jako kolegové, kteří se mohou proměnit v koně nebo vlka. Můžu klidně zalétnout k lidským obydlím, pozorovat, co dělají a občas ukrást za oknem něco k jídlu. Taky mě baví stračí a kavčí hnízda. Často v nich najdu nějakou tu minci, nebo šperk. Většinou jsou to jen pouťové prstýnky a lesklé korálky, občas ale najdu pravý šperk. Ten prsten, co jsem našel posledně, byl z pravého zlata a obrovský diamant má nejmíň pět karátů. Taky je pěkně těžký. Netuším, proč mě napadlo, že ho dám Lucianě. Protivnější ženskou jsem v životě nepotkal. Pořád mi dává nějakou práci, hádá se se mnou, kecá mi do života.

Tu kočku jsem zahlédl až na poslední chvíli. Pěkně mě pocuchala, mrcha. Ulétl jsem jí, ale stálo mě to pěkných pár škrábanců.

***

spustila na něj Luciana, ale když viděla, jak krvácí, ztichla a raději mu pomohla.

Malé kočičí škrábance se roztáhly v poměru na plochu kůže a Markus teď vypadal, jako by zápasil s medvědem. Obrovské hluboké rány krvácely a Luciana rychle trhala na kusy sváteční ubrus, který vyšívala na Vánoce. On ji však odstrčil a zavřel se ve svém pokoji. Pustil ji dál, až když zjistil, jak rozsáhlé je zranění. Ležel pod dekou a ven vystrčil jen tu část těla, kterou potřeboval ošetřit.

„Nemusíš se stydět. Mužské tělo jsem už viděla. Teď jsi můj pacient a tvé tělo je stejné jako každé jiné."

To se teda pleteš, pomyslel si, ale nahlas neřekl nic.

„Dobře, tak si trucuj, ale nechoď za mnou, až se ti do toho dá sněť," řekla Luciana spíš pro sebe a pokračovala v omývání ran. „Tohle bude potřebovat zašít," ukázala na dvě obzvlášť dlouhé a hluboké.

„A umíš to?" zeptal se netrpělivě.

„Nevím, jestli to umím, ale už jsem to dělala," pokrčila rameny a šla si pro šití. Pak namočila jehlu a nit do trochy žitné, kterou měla na čištění ran a napadlo ji, aby nabídla pár loků i Markovi. Proti bolesti. Potom si však vzpomněla, jak v hospodě odmítl pivo a raději se pustila rychle do šití.

Nešila poprvé, a i ten nejdrsnější chlap přinejmenším syknul, heknul, nebo dokonce řval, ovšem Markus ani nemrknul.

„Tebe to nebolí?" divila se Luciana.

„Bolí. Au," vypravil ze sebe Markus, aniž by změnil tón nebo výraz.

Zakroutila hlavou a vyčistila mu zbývající rány. Namazala a obvázala je, jak nejlépe dokázala a dál se nevyptávala. Na bolest, ani na to, proč se před ní stydí. Napadlo ji, že je nejspíš vysloužilý voják a má nějaké ošklivé zranění, nebo tělesnou deformaci, za kterou se stydí. To by vysvětlovalo to kulhání, které ale nebylo nijak velké a většinou si ho ani nevšimla.

„Ještě tady," zasípal Markus unavené a vystrčil zpod deky levou nohu. Těsně nad koženou holínkou zela obrovská rána, která vypadala jako od zubů. Luciana mu chtěla botu sundat, ale on ucukl. „Ta bota zůstane, kde je!" Viděla, že nemá cenu se s ním hádat a rychle ošetřila a zašila poslední ránu. Pak mu uvařila silný odvar proti bolesti a na spaní a doufala, že se z toho brzy dostane.

Spokojena moc nebyla. Polovinu ran nejspíš ani neviděla. Zůstanou mu nejspíš pořádné jizvy. Ještěže obličej má v pořádku, napadlo ji a trochu zčervenala. Byl pohledný, to ano, ale zrovna dostala další názornou lekci, jak dokáže být tvrdohlavý a nesnesitelný.

Využila toho, že tvrdě spí a vplížila se do jeho pokoje, aby mu vyprala a zašila oblečení. Všimla si, že je samý cár. Kožené kalhoty a vestu dokonale vydrhla vlhkým hadrem a zašila tak, že stehy nebyly ani vidět. Vesta byla ještě v dobrém stavu, ale kalhoty už byly dost chatrné. Určitě bude brzy potřebovat nové. Zakreslila si střih a změřila si velikost kouskem provázku. Pak spravila bílou košili a vyprala ji tak dobře, že vypadala jako nová. Poslední přišel na řadu plášť. Ten už byl dole tak odrbaný, že měla chuť pár palců ustřihnout a znovu olemovat. Dovedla si však představit, jak by Markus vyváděl, a tak jen zalátala co šlo a zbytek nechala. Nakonec jí to však nedalo a rozhodla se, že se ráno vydá do vesnice. Blížily se Vánoce a stejně musela nakoupit pár věcí.

Odešla časně ráno, když Markus ještě spal. Počasí bylo studené, ale sněhu jen málo a nefoukal vítr. Šla po zarostlé cestě, sledovala březovou alej a za necelé dvě hodiny byla ve vsi. Pečlivě si zabalila vlasy pod velký šátek a vyrazila na nákupy. Oběhla pár řemeslníků a stánků a brzy naplnila nůši vším potřebným. Občas se jí podařilo vyměnit zboží za svoje mýdla, nebo masti, ale i tak utratila víc peněz, než měla v plánu.

Zpáteční cesta už ji tak rychle neubíhala. Nůše byla těžká a než došla do hájovny, byla tma.

„Kdes byla, tak dlouho?" zavrčel a Luciana se skoro rozesmála. Většinou tuhle otázku dávala ona jemu. Aspoň konečně vidí, jaké to je.

„Zašla jsem do vesnice, potřebovala jsem nějaké zásoby."

„Mohla jsi počkat až se vzbudím a říct mi kam jdeš, víš, jak jsem se bál?"

„Vím," přikývla, „já se taky vždycky bojím, když se dlouho nevracíš."

Proč musí mít vždycky poslední slovo, vztekal se, ale bylo mu jasné, že má pravdu.

„Promiň, že jsem nestihla uvařit," řekla smířlivě, zalovila v nůši a podala mu čerstvý preclík a kus salámu. Pak zalila bylinky horkou vodou a přistrčila mu hrnek čaje.

„Dám věci do komory a převážu ti ty rány."

„Už jsem to udělal."

„Potřebuji se podívat, jak to vypadá."

„To nebude nutné."

„Spokojím se aspoň s jednou, ale musím to vidět." Markus jen něco zamumlal a Luciana šla do komory, kde vyrovnala do polic, co nakoupila ve vsi. Potom se vrátila do jizby a umyla si důkladně ruce. Markus však řekl, že je unavený a ať za ním přijde do jeho pokoje, až bude v posteli. Nemělo cenu se s ním hádat, a tak ho raději poslechla. Do pokoje vešla, až když jí zavolal a rozvázala jen to, co jí dovolil. Byl svlečený, ovšem třírohý klobouk měl stále na hlavě. Takové krásné vlasy, ještě mu vypadají, pomyslela si, ale nechala ho být. Měl hodně divných zvyků a libůstek, ale respektovala ho. On jí také nepokládal všetečné otázky. Bylo mu jedno, že je mladá, svobodná a potlouká se sama bez doprovodu.

Rány nevypadaly dobře, byly začervenalé, oteklé a na dotek horké. Známka toho, že by to mohla být sněť, ale jistá si nebyla. Ve světle svíčky toho moc neviděla a ta jediná smolná louč, která hořela v držáku na zdi vedle postele, také o moc víc světla nedodala. Namazala je tedy aspoň jiným mazáním, převázala a do rána se převalovala v posteli. Měla strach. Rostliny, které by pomohly, byly už dávno pod sněhem. Aspoň, že se díky odvaru dobře vyspal, zbývalo jen věřit, že si s tím jeho tělo poradí.

Jakmile bylo druhý den dost světla, hned zranění znova zkontrolovala. Ze srdce jí spadl veliký kámen, protože rány byly světle růžové a nikde ani známka po hnisu. Vypadalo to, že mu nakonec nezůstanou ani tak velké jizvy, jak předpokládala. Oddechla si, byli daleko od lidí a ona měla jen omezené prostředky. Rovněž si nebyla jistá, že by se Markus nechal od někoho ošetřit. Vlastně byla docela pyšná na to, že jí věřil.

„Vypadá to dobře," řekla Luciana, když dokončila převaz, „ale doporučuji, ještě pár dní klid. Odpočiň si, ráda ti podám jídlo, nebo čaj. Mám na kamnech silný vývar, ten ti udělá dobře."

„Na záchod snad můžu sám," odseknul Markus a zvedal se z postele zabalený do deky.

„To ano, ale dřevo zatím neštípej," měl to být žert, ale on zrovna neměl náladu. Na legraci ho zrovna neužilo. Luciana uložila obvazy a mastičky a vrátila se k plotně. Aspoň její jídlo vždycky ocenil.

V hrnci se pomalu vařilo pár hovězích kostí, které vyměnila, za mazání na revma a když na řezníka stydlivě zamrkala, vybral ji ty, na kterých byla ještě spousta masa a přidal kus uzeného žebírka. Možná jsem to s těmi zásobami přehnala, kdoví, jak dlouho tady zůstanu, přemýšlela.

Statkáři a ostatní zaměstnavatelé, nabírali nové pracovníky vždy prvního ledna, kdo se opozdil, měl smůlu a musel vzít zavděk tou nejhorší prací. Do nového roku zbývaly přesně tři týdny a ona ještě vůbec netušila, kam se vydat. Nejraději by zůstala v hájovně, ale nejspíš by jí brzo došly peníze. Práci prostě potřebovala. Ve dnech, kdy měl Markus špatný den a v jednom kuse se na ni utrhoval, chtěla sbalit svých pět švestek a vypadnout. Většinou pak na pár dní zmizel, něco jí přinesl a přesvědčil ji, že na odchod není vhodná doba. Luciana odlila část vývaru do menšího hrnce a vhodila do něj zeleninu na polévku. Zbytek nechala vychladnout, aby ho použila později. Všechno dělala automaticky a nepotřebovala u toho moc přemýšlet, přesto se jí honily hlavou nejrůznější myšlenky. Nevěděla, co bude zítra, a i když si o sobě myslela, že je odvážná, měla strach z budoucnosti. V armádě, ve službě nebo třeba v sirotčinci, všude byli cizí lidé, kteří spolu museli vycházet, nechápala, proč jim dvěma to nejde. Přitom jim oběma šlo o to samé, mít trochu svobody a neposlouchat cizí rozkazy.

Jediná šance byl odchod, ale ona se nerada vzdávala. Neměla však jen černé myšlenky, když byla na trhu, napadlo ji něco, co se teď chystala uskutečnit.

Přidala do polévky sušené bylinky, hrst sušených nudliček, maso, které obrala z kostí a ochutnala, zda nepotřebuje přisolit. Spokojeně mlaskla, tohle ho postaví na nohy.

Chtěla mu přinést polévku do postele, on to ale odmítl. Sám si nalil a posadil se ke stolu naproti Lucianě. Byl úplně oblečený včetně klobouku a pláště, ačkoliv Luciana od časného rána vařila a v chalupě bylo horko, jak v kovárně u výhně. Jemu to zřejmě nevadilo a na rozdíl od ní, se ani nepotil. Polévka mu chutnala, snědl tři talíře a dvě žemle.

„Teď ti jsem úplně na nic, když nemůžu ani naštípat dřevo," prohodil zamračeně.

„Brzy budeš v pořádku. Zas tak špatně na tom nejsi," mávla rukou a usmála se, „Ale jestli pro mě chceš něco udělat, můžeš mě zase učit lovit. Až se samozřejmě uzdravíš."

„To by šlo," přitakal Markus.

Musela využít jeho dobré rozpoložení, a proto začala o něčem, na co myslela celé ráno:

„Něco mě napadlo a chtěla bych znát tvůj názor. Za pár dní bude ve vsi velký předvánoční jarmark a ráda bych tam zkusila prodat, nějaké mé léky a mýdla."

„Já tomu sice vůbec nerozumím, ale souhlasím s tebou. Vždycky jsem si myslel, že máš na víc než jen někomu sloužit. Tvoje výrobky opravdu fungují, vyzkoušel jsem je doslova na vlastní kůži," ukázal zavázanou ruku.

„Chtěla bych naplnit oleje a masti do těch skleniček, které jsi přinesl."

„Jsou tvoje, dělej si s nimi, co chceš a kdybys potřebovala s něčím pomoct, tak mi řekni," nabídl jí Markus a odešel.

Luciana dost dobře nevěděla s čím by jí mohl pomoct, ale byla ráda, že se to pro tentokrát obešlo bez hádek.

Druhý den se pustila do příprav a několikrát si řekla, že se musela zbláznit. Celé jaro a léto pracovala na statku, a ačkoliv se snažila až do prvních mrazů, moc použitelných bylin neměla. Schovala si sice od všeho trochu, co sušila pro selku, ale i tak musela improvizovat a vyzkoušet i nové recepty. Nakonec to byla docela zábava.

Mýdlo musela použít ze starých zásob, protože by nestihlo dozrát, ale aspoň se rozhodla uvařit nové pro sebe. Ustřihla kus z bílého plátna, které koupila ve vsi a rozhodla se jej obarvit. Bohužel, žádná z rostlin vhodných k barvení zrovna nerostla. V úvahu připadala pouze červená řepa. Koupila jí malý kamenáč v kyselém nálevu. Sice už ji snědli, ale nechala si nálev právě pro tento účel. Dala do něj plátno vařit, ale netušila, jaký bude výsledek, doposud měla zkušenost jen s čerstvou řepou, a i tak byla barva pokaždé trochu jiná. Tentokrát však byla mile překvapena. Tak nádhernou růžovou, snad ještě nikdy neviděla. Jako květy meruňky, nebo stolisté růže, jen o něco tmavší. Aspoň tohle mi vyšlo, pomyslela si. Když látka uschla, tenké proužky, které chtěla použít místo stužek. Růžové nitě, které jí zbyly, když začisťovala okraje, použila na výšivku. Na bílé plátěné sáčky vyšila názvy směsí a stužkami převázala mýdla zabalená do pergamenového papíru.

Práce ji bavila, ale všechno trvalo dlouho, s každým sáčkem se mořila nejméně hodinu a denního světla už rychle ubývalo. Na oleje a mastičky použila skleněné lahvičky a misky a večer ji Markus našel, jak sedí za stolem, kreslí ozdobné cedulky a má při tom vyplazenou špičku jazyka. Když chtěla ráno pokračovat, našla na stole jednu, kterou ona nemalovala. Byla napsána mnohem krásnějším písmem a zdobená složitými ornamenty, dírkou v rohu byl provlečený motouz a na jeho koncích, jako ozdoba, navlečeny dva skleněné korálky. Luciana na to zírala a měla chuť dát si facku za to, jak ho podceňovala, když jí nabízel pomoc.

Připravila mu jeho nejoblíbenější snídani a uvařila sladký šípkový čaj, který měl rád a když konečně přišel do místnosti nevěděla, jak mu poděkovat.

„To nic není," mávl rukou Markus.

„Nepodceňuj se. Máš skutečné nadání."

„Spíš měl můj starý učitel dobrou rákosku a sílu v ruce."

„Mohl bys pro mě přepsat i ty ostatní?"

„Proč ne, hned po snídani se do toho pustím."

V den jarmarku vyrazila z hájovny ještě za tmy a Markus trval na tom, že ji doprovodí aspoň na kraj lesa. Chtěl jí pomoct i s nůší, ale popruhy byly příliš těsné a Luciana protestovala, že je stejně poloprázdná. Když jí uklouzly nohy na sněhu, podal jí ruku a už ji nepustil. Ona se ani nesnažila cuknout. Dál spolu šli tmou, která se pomaloučku měnila v den a les řídnul. Ani jeden nemluvil, nebylo to nutné.

„Dál už s tebou nepůjdu, ale až skončí trh, budu tu na tebe čekat."

„Běž domů Marku, já to zvládnu, zmrzneš tady." On na to nic neřekl a zmizel v lese.