"Ahoj" pozdravila jsem svého jediného kamaráda Logana.
"Ahoj" odpověděl.
Logan byl asi tak jediný člověk, který mě chápal. Dokonce i rodina mě považovala za zvrácenou. To proto jsem tak ráda utíkala před realitou do mého vlastního světa.
Při vyučování jsem měla problém dávat pozor. Ostatně jako skoro vždy.
Jen tak jsem přemýšlela o svém životě, když v tom jsem uslyšela hlas naší učitelky.
"Liso" zopakovala. Ach, musela mě vyrušit zrovna teď?
"Ano, paní učitelko?" zeptala jsem se zmateně. Logan mi naznačil, že se mě na to ptala nejméně třikrát, a i na ní to bylo vidět. Byla úplně rudá. Teď zjevně litovala výběru povolání.
"Liso, na co jsem se tě ptala, víš to?" Vypadala zákeřně. Ale naštěstí tu byl Logan, aby mi pomohl. Nenápadně se ke mně nahnul a pošeptal: "Peru".
" Ehm... Myslím, že odpověď na to je Peru?" řekla jsem nejistě, aby si toho náhodou nevšimla. Dětem se odpouští vše, ale sedmnáctileté dívce?
Učitelka koukala zaraženě, asi čekala, že se ztrapním, ale nakonec řekla: "To je správně, sledujte laskavě vyučování."
Usmála jsem se na Logana. Je to vážně nejlepší přítel, jakého můžu mít.
Domluvili jsme si na odpoledne pizzu. Taky se asi koukneme na film. A to je přece super, ne?