Blížil se konec dne. Poslední hřejivé paprsky slunce ozařovaly domy v ulici. Tedy aspoň to, co z nich zbylo. Chodníky byly zasypané sutinami budov, dalo se mezi nimi kličkovat, ale lepší bylo jít po silnici. Po ní stejně žádné bedýnky už dlouhou dobu nejezdí. V téhle ulici už se nikdo nezdržoval. Pokud se z dálky neozval hluk, bylo tu poměrně ticho. Svět se změnil. A změnil se téměř ze dne na den. Ve světě zuřila válka a bylo těžké přežít na ulici. A už vůbec to bylo těžké pro psa.

 Mezi sutinami se mihla černá srst. V dálce se ozval výbuch a černý psík sebou trhl. Přeskočil několik popadaných cihel a oklepal se. Jemné sluneční paprsky mu vytvářely v srsti mnoho odlesků. Psík vzhlédl k domu před ním. Tenhle dům vypadal ještě relativně v pořádku. Možná bych tam mohl najít nějaké jídlo. Pomyslel si a vydal se dovnitř. Bylo jednoduché se vně dostat, tenhle dům měl velká skleněná okna a ta se už dávno rozbila. Uvnitř to nebylo tak velké, jak se na pohled zdálo. Bylo to vlastně docela maličké. Jen co tam psík skočil, polekal se.

 ,,Našel jsi něco?" Štěkl na něj v nevhodném okamžiku známý hlas a on leknutím poskočil. Když se na dotyčného otočil, mohl si být už pevně jistý, že od tohohle psa mu žádné nebezpečí nehrozí.

,,Same! Vyděsil jsi mě!" Zavrčel černý psík na svého flekatého přítele. Ten proskočil rozbitým oknem za ním a zavrtěl ocasem.

 ,,Promiň Orione, to jsem nechtěl." Omluvil se Sam a stáhl uši. Orion se nezlobil, na Sama se téměř ani nešlo zlobit. ,,Tak co? Podařilo se ti něco najít?" Zopakoval Sam a zakroutil hlavou k Orionovi. Ten směřoval svůj pohled k nějaké dřevěné věci v rohu místnosti. Ještě chvíli mlčel, ale nakonec se obrátil na Sama.

 ,,Dneska mám super úlovek. Podařilo se mi najít několik kousků chleba a .." dramaticky se odmlčel ,,..a cibuli! Vážně celou cibuli!" O nález celé cibule se snaží Orion snad už věky, pokaždé najde cibuli na kusy, ale celou ještě nikdy. Sam začal vrtět ocasem.

 ,,To je super! Mě se dnes taky docela poštěstilo. U jednoho domu jsem našel hrnec a v něm zbytek nějakého jídla! Voní to vážně úžasně!" Pochlubil se flekatý psík, který byl o něco větší než Orion. Tomu se rozzářili oči.

 ,,To vypadá, že dnes se aspoň trochu najíme! Uvidíme, jestli ještě něco sežene Tara s Molotovem." Dodal a vyskočil zase zpátky na ulici. V té malé místnosti nic nebylo, to by poznal. Jakmile byl na ulici, pocítil skvělou vůni. Určitě to byl Samův úlovek, o kterém mu povídal.

 ,,Voní to, co?" Uchechtl se Sam při pohledu na větřícího Oriona. ,,Mám to hnedle tady.." dodal a vytáhl zpoza cihel velký hrnec. Orion nechtěl dráždit svůj žaludek ještě víc a tak se podívat blíže nepřišel.

 ,,Já jsem si své nechal u roury, tak se pro to musíme vrátit." Štěkl Orion a pobídl Sama, aby ho následoval.

 Psi se vydali napříč ulicí, přes sutiny domů, až pomalu přecházeli do rušnější části města. Roura je místo u řeky, dá se do ní vlézt a prozkoumat svět pod zemí. Na to ale nikdo neměl čas. Orion si zde většinou schovával jídlo, které se mu podařilo najít ve městě. Ještě se mu nestalo, že by mu ho odtamtud někdo sebral.

 Kolem roury nikdo nebyl, ale i přesto byli psi ostražití, v případě, že by se tu někdo objevil. Několikrát je již překvapili krysy, které okolo řeky občas pobíhaly. Dnes tu ale žádní hlodavci nebyli. Orion si rychle sebral kousky chleba s cibulí a vrátil se zpátky k Samovi, který na něj čekal opodál. Cibuli s chlebem si hodil k Samovi do hrnce, nikomu stejně nebude vadit, že se může chléb s cibulí smíchat se Samovým jídlem.

 ,,Nejrychlejší to bude přes náměstí. Zvládneš to?" Zeptal se Orion Sama. Bylo více než pravděpodobné, že na náměstí budou dvoutlapky a tak měl Orion trochu starost. Sam přikývl, nebude to pro něj problém, a tak se psi vydali dál od řeky, více do středu města. Jak se přibližovali právě k náměstí, byl ruch čím dál tím víc hlasitější. Když prošli posledním blokem, slyšeli od náměstí křik. Zastavili se a podívali se na sebe. Orion přemýšlel. Nevěděl, co je za rohem čeká a už vůbec, se mu do toho nechtělo tahat Sama. Ten to ale rozhodl za něj, když ho předběhl a zmizel za domem. Teď už musel být na náměstí.

 ,,Same! Počkej!" Stihl na něj křiknout, ale dalmatin na to nebral ohled. Zpoza rohu už se nevrátil. Orion tedy běžel bez váhání za ním. Jak vběhl na náměstí, nezvládl se soustředit na Sama. Na náměstí byla velká bedýnka a okolo ní spousta dvoutlapek. Dvoutlapky dělali hluk, hrozný hluk. Nedokázal určit co se tam, několik metrů od něj, děje. Dvoutlapky se spolu pravděpodobně prali, jednou dokonce slyšel i střelbu, ale hlavně se tam křičelo. Orion se podél domů běžel schovat za několik sutin a odtamtud hledal pohledem Sama. Z náměstí vedlo několik ulic, ale jen jedna vedla k nim domů. Sama tam neviděl.

 Když zpoza rohu vyběhla za řevu skupinka dvoutlapek a hodila cosi na bedýnku, znervózněl. Orion se ani skoro nestihl nadechnout a pod tlapkama se mu zatřásla zem. Když uviděl těsně před sebou výbuch a pak už jen hořící bedýnku, nepřekvapilo ho to. Křik dvoutlapek okolo se najednou změnil v hysterický řev. Stáhl uši, aby to slyšel co nejméně. Sice už byl ohledně těchto věcí otrkaný, ale na tohle si nikdy nezvykne. Bezradné dvoutlapky, prchající do neznáma. Hořící bedýnka se rozjela, ale oheň jí musel zatřít zrak a narazila do jednoho z domů na náměstí. Byl to děsivý pohled, ale pro Oriona nebyla umírající bedýnka středovým zájmem. Hledal Sama, ale v tom ruchu okolo to bylo docela těžké. Už už si myslel, že tam začne bezradně výt, když v tom ho spatřil na druhé straně náměstí, kde předtím stála i ona bedýnka. Vyskočil zpoza cihel, kde předtím cosi zkoumal a zmateně se rozhlížel, asi také hledal Oriona. Ten se začal proplétal cihlami podél zdí domů, aby se k Samovi co nejrychleji dostal. Hlavně na sebe moc nechtěl upozorňovat. Už mu byl téměř na dosah, avšak Sam ho pohledem hledal stále někde jinde mezi dvoutlapkama.

 ,,Same! Tady jsem!" Snažil se na něj potichu štěknout Orion. Sam ho hned zpozoroval.

 ,,Orione, pojď sem! Něco jsem našel!" Odvětil a zmizel skrčil se za cihlami.

 ,,Co blbneš Same! Pojď pryč!" Snažil se Orion, ale bylo to marné. Raději rychle skočil za Samem, aby zjistil co tam má. Chtěl co nejdřív zmizet. Jak přeskočil k Samovi těch několik cihel, šlápl do nečeho lepkavého. S tím co uviděl se tomu ani nedivil. Stáhl uši a zůstal nehybně stát.

 Na zemi ležela dvoutlapka a černý pes. Všude tam byla krev. Oba dva vypadali, že byli po smrti. Orion zacouval, nechtěl na to nadále koukat. Vlastně nechápal, proč mu to Sam ukazuje.

 ,,Orione počkej! Ten pes žije!" Zavolal na něj Sam, stojící právě u těla černého psa. Orion věděl, že teď se Samem nic neudělá. Ale když on tak moc chtěl vypadnout a nemít s tímhle nic společného. Když zaměřil svůj pohled na dvoutlapku, všiml si znaku na jeho tlapce. Takovéhle znaky mají všechny ty zlé dvoutlapky, které ublížili i jeho dvoutlapce. Tehdy, když ještě dvoutlapku měl. Bylo to už dávno, ale Orion se na to dobře pamatoval.

 ,,Mě se to nelíbí, vykašli se na něj Same a pojď. Stejně vypadá domláceně, dlouho nepřežije." Zkoušel flekatého psa přemýšlet. Při představě, že by přivedl ke smečce psa, patřícího ke zlé dvoutlapce, se mu sevřelo hrdlo. Nechtěl ohrozit už tak dost vyděšené psy.

 ,,To by mohl posoudit Ginger. Orione, jsme psi a držíme všichni při sobě. Nebo se snad bojíš?" Jakmile to Sam řekl, Orion ze sebe shodil všechny obavy. Zavrčel na Sama a propálil ho pohledem.

 ,,Nejsem srab! Už to nikdy neříkej!" Štěkl a nakráčel Samovi pomoct. Sam to nechtěl říkat, nechtěl být drzý, ale tohle na Oriona fungovalo vždy a tak se toho dalo využít.

 Orion obešel černého psa. Byl vlastně trochu podobný Orionovi, taky byl černý s hnědými fleky, jen měl krátkou srst a rozhodně byl o dost větší. Pes byl v bezvědomí, těžko ho rozlišit od mrtvoly. Orion nevěděl, jak ho má pomoci odtáhnout více jak 300 metrů, aniž by ho zřídil víc, než teď je.

 ,,Chyť ho za ty popruhy co má na sobě." Štěkl Orion. Na popruzích měl pes stejný znak, co mrtvý dvoutlapka vedle něj. ,,A dělej .. je mi z toho zle." Dodal ještě a Sam tak učinil. Za popruhy se dal pes skvěle odtáhnout a stačilo jen, aby Sam tahal a Orion ho postrkoval. Na náměstí už téměř nikdo nebyl, sem tam běžící dvoutlapka, ale pak jen mrtvoly a hořící bedýnka.

 Odtáhnout toho psa ani nebylo tak těžké, jak si Orion původně myslel. Téměř se ani nenadál a už byly u velkého skleněného domu. Vlastně nebyl skleněný, byl normálně z cihel, avšak úplně dole stál na sloupech a byly tam velké okna - téměř jako v domě ve kterém se dnes Orion sháněl pro jídlo, ale tyhle byly ještě větší. Tedy .. byly. Dnes tam žádné sklo nebylo, ale to už není téměř nikde. Ještě než černého psa dostali přes práh, zastavili se.

 ,,Jak ho chceš dostat ze schodů?" Vyřkl Sam tuhle důležitou otázku. Orion se podíval na psa, který mu ležel u tlapek a pak zase vzhlédl k Samovi.

 ,,Já si nějak poradím. Víc zřídit než je teď ho stejně ani nepůjde. Ty se vrať pro jídlo a doufám, že ti ho někdo ukradl, protože jinak dnes vysvětluješ všem ty, proč jsme zase o hladu." Uchechtl se Orion. Vlastně jejich situace nebyla k smíchu, ale žít vážně a mít v hlavě jen samé strasti se nedalo. Sam nahlas vzdychl, ale nakonec přikývl a zmizel. Teď bylo na Orionovi dostat psa do sklepa, kde se on a zbytek smečky schovávají. To se dalo pouze po schodech. Bylo jich málo, ale Orion si nebyl jist, jestli to toho černého psa úplně nedodělá. Každopádně neměl na výběr. Ze zdola neslyšel žádné hlasy. Psi se vždy snažili být potichu.

 Orion se snažil psa ze schodů tahat co nejopatrněji, ale nevěděl, jestli mu ubližuje nebo ne. Když prvních dvacet schodů, oddechl si. Zbývalo mu teď ještě druhým dvacet schodů, ale musel o sobě dát vědět, nevěděl, jestli psi náhodou nespí a tak je nechtěl vyděsit. Dole byla sice malá okna, ale světlo které propouštěly nestačilo, aby osvítil celou místnost. A psi se většinou skrývali ve stínech, aby je bylo co nejméně vidět.

 ,,Tady Orion psiska, tak se neděste." Štěkl a mohl definitivně dotáhnout psa do sklepa. Hned jak stáhl psa z posledního schodu, přiskočil k němu pes. Nejdřív jeden a pak jich přišlo víc.

 ,,Orione! Vrátil ses!" ,,Jsi v pořádku?" ,,Přinesl jsi jídlo?" ,,Budeme dnes jíst?" Štěkali jeden přes druhého, až to Orionovi vadilo.

 ,,Pssst! Nehlučte!" Štěkl na něj spíše šeptajíc. Chtěl, aby se tato pravidla dodržovala, obzvláště ta o nadměrném hluku. ,,Přinesl jsem psa." Dodal a poodstoupil od polomrtvého psa. Až za chvíli si uvědomil, jak strašně špatně jim to řekl. Na chvíli se Orionovi zazdálo, že po tomhle výroku se objevila v očích všech psů jiskra. Chtěl ze sebe tenhle nepříjemný pocit dostat, ale když zahlédl Chipa, psa velmi podobného Samovi, jak mu při pohledu na černého psa ukápla slina, na chvíli se nezmohl slova. Chování jeho vrstevníků ho trochu vyděsilo.

 ,,A je naživu, takže .. nedá se .. eh, no, zkrátka .. podle Sama bychom mu měli pomoct." Pověděl rozhodně. Okolo Oriono proběhla drobná černobílá fenka Bree. Bylo těžké si tuhle fenku získat, měla velké charisma, ale špatné zkušenosti s velkými psy. Orion byl rád, že se mezi smečkou necítí ohrožená, protože pravé nebezpečí jí čeká venku.

 ,,Koukněte! Je od zlých dvoutlapek!" Řekla a tlapkou ukázala právě na psovi popruhy, kde měl oné záhadné znamení. Orion se přesně toho obával, na druhou stranu si nemohl myslet, že na to tak chytří psi nepřijdou. Nechtěl se na Bree otáčet, a tak zůstal vrčet s pohledem na druhou stranu místnosti. Doufám, že jsem neudělal chybu.