Toriel nevypadala moc šťastně, spíš vyděšeně. „Takhle ne mé dítě. Víš stačí si s monstry popovídat a oni tě nechají na pokoji. A počkej tady na mě prosím." Toriel rychle utekla dál do Ruin. „To zrovna příšero." Cože! Jak si to dovoluješ oslovovat mojí matku! „Oh ne!" Ozval se Whimsun. Právě přiletěl a nevypadal moc šťastně. Neusmíval se a měl slzy na krajíčku. „Copak to tady máme?" Řekl Andrei. „O-omlouvám se." „Neomlouvej se jsem rád že jsi tady." Řekl s podivným úsměvem na tváři. „Víš rád potkávám monstrum jako ty." „O-opravdu?" „Ano vždycky jsem vám chtěl říct že vás nenávidím. Nejste nic než hloupé zrůdy které zabíjí nevinné může, ženy a DĚTI!" Do jeho hlasu se dostávalo něco co se mi nelíbilo. „A já jsem tady proto abych vás zničil! A ty budeš první, první z mnoha! A teď zemři!" Kdybych měla srdce tak by se mi zastavilo. Andrei zmáčkl tlačítko ÚTOK a vyrazil. První rána Whimsuna shodila na zem, druhá mu zlomila křídlo a třetí ho zabila. „To je za tu dívku co jsem spadla" zašeptal a šel dál. Nevěřila jsem tomu. Jak mohl zabít nevinné monstrum! Sám se jako jedno chová! Když zabije jedno monstrum nic se neděje, ale když jich zabije víc jeho LV se zvýší a bude silnější. Kéž bych tomu mohla zabránit.