Nikdy nezapomenu na jeho úsměv, když procházel ruinami dál a dál. Modlila jsem se, aby už nikoho nepotkal. Bohužel potkal frogita. Zabil ho a smál se tomu. Šel pomalu, aby nic nepřehlédl. Do každého puzzlu šel po hlavě. Když se jedním puzzlem propadl potkal velkou mluvící mrkev. Dalo by se říct že to byl první opravdový nepřítel. Mrkev zaútočil první a zranil ho. To Andree jenom naštvalo. S očima  s plnými zlobí  a se na monstrum vrhl a mlátil do ní dokud se neproměnil  a v prach. „Ehm, můžu s vámi na chvíli mluvit?" Ozvalo se za Andreem. Mluvila to žlutá kytka. „Co je?!" „Chci ti pomoct." „Proc by mi pomáhalo monstrum jako ty?" „Protože se chceš dostat pryč a já ti můžu pomoct." „Jak?" „Z Ruin vede tajný východ kterým se dostaneš k více monstrům." „To je hezké, ale jaké je v tom to ALE?" „To monstru co tě chvíli provázelo tě bude chtít zastavit a ty jí nesmíš ublížit!" „Nesmím? Jak si dovoluješ mi rozkazovat!" „Já vám nechci rozkazovat, ale ona je moc silná. Nemůžeš jí porazit. Když ale zabiješ mimo Ruiny pár monster budeš dost silný abys jí zabil." „Dobře souhlasím odveď mě pryč a možná tě zabiju rychle."