Ne! Nesmím!
Adrien se zabil, určitě by chtěl, abych žila.
Musím žít pro něj..

Nathalie se blížila k dívce, která se zády opírala o zeď. Ta se rozhlížela, čím by se mohla bránit. Upřela svůj zrak na stůl s různými smrtícími zbraněmi.
Sebrala všechny své síly a zvedla se.
Nathalie se zastavila a překvapeně zírala na Marinette, která čekala na vhodný okamžik k tomu, aby vystřelila k onomu stolu a mohla vzít něco, čím jí definitivně odstraní.
Nathalie se zasmála a přehodila si skalpel v ruce. Malinko se řízla, ale nedávala tomu pozornost.
Všechnu pozornost věnovala modrovlásce.
,,Tak prosím. Bude to tak zajímavější." pokynula rukou a Marinette vystřelila.
Na stole bylo všechno možné, čím se dalo zabít člověka.
Byl tam i prostý nožík a tak Marinette chmátla zrovna po něm.
,,A tím chceš dělat co?" zeptala se a zasmála se jako šílená.
Marinette se vztekem vyrazila proti ní a Nathalie uhla. Marinette narazila do zdi, modlila se, aby si nezlomila nos.
,,Hrajete si se mnou jako s hračkou! Nejsem žádná panenka!" obhajovala se mezi návalem vzteku.
Nathalii se její reakce líbila. Chtěla ji co nejvíc vyprovokovat a pak ji zabít.
,,V tomhle světě nejde jen o smrt a bolest! Jde tu úplně o něco jiného!"
,,A o co?" zeptala se na oko zaujatě a připravovala se k bodné raně.
,,No o lásku! To nevíte, co je to slitování? Něha?" zeptala se frustrovaně.
Nathalie se jen zasmála.
,,Jasně, že to vím. Mám rodinu. Jenže tohle je.. Libůstka." mlsně si olízla rty a namířila na Marinette skalpelem.
,,Víš, svět není jen růžová duha s pár hrboly. Je zlý, lstivý, chamtivý," začala Nathalie podivně klidně.
Duha není jenom růžová..
Problesklo Mari hlavou. Teď nebyl čas na to, aby zkoumala význam slov.
,,Někdy máš prostě štěstí a život si žiješ poměrně klidně. Pak jsou tu ale lidi, kteří jsou lepší než ostatní. Mají to v hlavě jinak postavené,"
Marinette se na ní dívala a snažila se z ní něco vyčíst. Je to jen lest? Chce odvést její pozornost?
,,a pak jsou tu lidi, kteří jsou jako ty. Nějaká událost je vytrhne z normálního života a oni nejsou schopni pochopit, že je to u jiných lidí normální."
Marinette zatla pěsti.
,,Ono je normální, že někoho unesou a pak mu ubližují?!" vyštěkla.
Nathalie se zamračila a než stačila Marinette zareagovat, nůž měla zabodlý v rameni.
Vyjekla, nejen proto, že se lekla, ale proto, že na ní zaútočila takhle a že se trefila.
Marinette se snažila mít nohy vzpřímené a vypadat, že je v pořádku. Že není křehká.
Jenže ona byla.
Ona měla pravdu.
Marinette až příliš dlouho žila v bludu, že jí se nebezpečí netýká.
Než se nadála, ona i její přítelkyně byly uvedeny.
Než se nadála, byla venku s novou přítelkyní.
Může, kterého proklínala, měla radši než může, který o ní stál celou dobu.
Proč vlastně? Klišé?

Nathalie přešla k Marinette, která měla hlavu sklopenou a která se snažila nevzlykat.
Jedním tahem jí skalpel z ramene vytáhla.
,,Všichni, kdo uslyší tuhle povídku, si budou myslet, že je to až přes příliš nereálné. jenže tohle se opravdu děje, Marinette. Jen ty jsi měla zase štěstí a na malou chvilinku nám utekla." zašeptala jí do ucha a pak se rozesmála.

Lampa, jež vytvářela stíny, se ani nehla, když stín jedné ženy probodl stín druhé a ta padla na kolena.

Píšu v hotelu, protože bych se po přidání téhle kapitoly neodvážila být doma. Vím, že se najdou tací, kteří by mě nejradši zabili :D
Děkuju za podporu <3