,,Jsem unavený...” vydechl Tanjiro a rozvalil se na svůj futon.

Tokito se elegantně posadil na svůj vedle něj ,,Říkal jsem ti že můžeš jít spát dřív. Nemám v plánu tu poskakovat a dělat hluk” usmál se a pomalu si lehl na břicho. Otočil se a uvědomil si že už usnul. S úsměvem se dostal zpět na kolena a přikryl ho dekou aby nenastydl.

Omámeně se zadíval na jeho roztomilou spící tvář a pravidelně zvedající se hrudník. Vztáhl k němu ruku ale na chvíli se zarazil.

Můžu?

Nejistě ho prstem dloubl do tváře aby se ujistil že to na něj jen nehraje. Poté mu jemně položil dlaň na tvář a nervózně semkl rty. Vypadal hrozně roztomile. Z nějakého jemu neznámému důvodu měl chuť se mu hlavou uvelebit na hrudi nebo se k němu přitulit jako méďa. Zatímco jeho tělo odolávalo pokušení jak nejlépe mohlo, jeho hlava se snažila přijít na logické vysvětlení proč. Proč se v jeho přítomnosti stále stydí, červená se a má motýlky v břiše. Proč ho jeho tělo tak přitahuje. A proč nad tím vlastně přemýšlí.

S povzdechem  si sedl na svůj futon zadíval se ven na čistou modrou oblohu.

•°•°•°•°

Tanjiro otevřel oči a rozhlédl se po místnosti. Byla už hluboká tma a sotva viděl černovlasého chlapce, který ležel na futonu vedle něj. Klidně a pravidelně oddechoval a u toho vypadá jako nejroztomilejší dítě světa.

Pousmál se a protáhl si ztuhlá záda. Měl chuť něco podniknout, ale neměl srdce Tokita vzbudit tím že by udělal nějaký hluk. Rozhodl se že nejlepší volba bude se jít projít. Měsíc venku krásně zářil a obloha byla téměř bez mráčku. Vzal ze země svůj kostkovaný přehoz a vydal se ven.

•°•°•°•°•

Ozvalo se hlučné dunění blesku a to donutilo černovláska  otevřít oči.

Zmateně se podíval kolem sebe a uslyšel opakující se blesky a kapsy vody dopadající na střechu. Bouřka. Otočil se na Tanjira, ale zjistil že tam není. Neleží na svém futonu.

Není tam

Tokito se zmateně rozhlédl.

Odešel

Vyskočil na nohy a promnul si oči aby se ujistil že není paranoidní.

Nevrátí se

Hned jakmile se mu tahle věta ozvala v hlavě jeho tělo polil studený pot. ,,Tanjiro!"zakřičel a doufal že se něco ozve. Nic.

Zemře

Jeho tělo se samo od sebe pohlo a on se rozběhl k východu. Vyběhl ven na déšť a ihned se do jeho těla opřel silný vítr a chlad. Byla to však ta poslední věc o co se staral. ,,Tanjiro!” zakřičel se slzami v očích a rozhlédl se. Kvůli dešti však viděl sotva na dvacet metrů před sebe.

,,TANJIRO!” zakřičel z plných plic  a bezmocně padl na kolena. Propukl v hysterický a nekontrolovatelný pláč. Vůbec nechápal co ho to popadlo nebo proč jeho tělo vyběhlo na déšť ale připadal si jakoby vůbec nedokázal kontrolovat své pohyby. Nedokázal přestat plakat, pretože nevěděl proč. Nedávalo to smysl a jediné co dokázal dělat bylo plakat a křičet.

Voda mu tekla z vlasů po obličeji a slévala se jeho slanými slzičkami.

Tělo se mu začalo nekontrolovatelně třást, nejspíš zimou i tlakem zároveň. ,,TANJIRO!” zakřičel z posledních sil. Všechno kolem něj se točilo.

,,Tokito?!” ozvalo se najendou.

Chlapec zvedl hlavu a uviděl Tanjira, jak k němu z dálky běží. Oči se mu rozevřely překvapením. Bleskově vyskočil na nohy aby se za ním mohl rozběhnout ale při prvním kroku kolena vypověděla službu a jeho roztřepané tělíčko se svalilo do mokré trávy. Ihned se však vyškrábal na lokty ale to už u něj byl Tanjiro.

Vyšší si k němu celý zmatený klekl a nechal ho aby ho pevně obejmul kolem pasu. ,,Tokito, co se děje?! Proč plačeš?!” vykřikl aby ho přes hlasitý déšť slyšel. Jednou rukou ho obejmul a druhou mu položil na uplakaný obličej.

,,J-já... J-já nev-vim... J-já!” snažil se ze sebe dostat něco smysluplného ale vůbec se mu to přes pláč nedařilo.

,,Co děláš venku?! Nachladíš se!” vyhrkl nakonec a vyhoupl si jeho rozklepané tělo do náruče. Pevně si ho k sobě přitiskl a rozběhl se zpět do domu.

Tokio stále nedokázal přestat plakat a jen se k němu víc natiskl.

Zaběhl dovnitř a položil promrzlého tmavovláska na futonu. Strhl mu z ramen vrchní část promoklé uniformy a přehodil přes něj deku.

,,Co se stalo?! Proč jsi tak nezodpovědně vyběhl ven?” vyhrkl a položil mu dlaně na zmrzlé tváře.

Z obou kapala voda, ale ani jeden to neřešil.

Tokito se snažil sám sebe uklidnit ale vůbec mu to nešlo. ,,J-já, J-já nevím! Hrozně jsem se bál že jsi zmizel a že už se navrátíš!” zavzlykal hystericky.

Tanjiro se na něj zmateně podíval a pevně tu třesoucí se hromádku objal ,,Shh, neboj, Tokito, už jsem zase tady” špitl konejšivě a jemně zajel prsty do jeho tmavých vlasů.

,,Ale já s-se opravdu hrozně bál! Co k-kdyby se ti něco s-stalo?” vzlykal dál se slzami v očích a až dusivě ho obejmul kolem pasu. Nevěděl proč tak trojčil a vyváděl ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno. Konečně ho tu zase měl a mohl ho obejmout.

,,Shh, byl jsem se jen projít, nic se nestalo, všechno je v pořádku. Neplakej” konejšil ho dál a utřel mu tváře od slaných slziček. Jemně mu prsty kroužil po zádech a hladil ho ve vlasech. Cítil jak se jeho tělo uvolňuje a přestává se klepat. Ochranářsky ho k sobě přitiskl ještě víc ,,Tiše, to je ono... ” špitl a vtiskl mu letmý polibek do vlasů

Tokito se trochu začervenal a zabořil mu tvář do mokré uniformy ,,Jsem rád že jsi zpátky...” špitl plačtivě a na zádech mu zaryl prsty do pevné látky.

Ten vyšší se usmál prohrábl mu vlasy ,,Už jsem ti říkal že bych ti neodešel” jen co to dořekl se ozval silný blesk až se venku zablesklo. Cítil jen se tmavovlásek lekl a pevněji ho obejmul. ,,Yosh, yosh... Neboj” špitl s konejšivým úsměvem a polechtal ho za ouškem.

Menší chlapec se tiše zahihňal a uplakaně popotahl. Odtáhl se a sklopil pohled ,,Promiň, nevím co to do mě vjelo...” zamumlal trochu rozklepaně a hlubokými nádechy se snažil uklidnit.

,,To nic. Bylo to roztomilé, i když byl dost špatný nápad vyběhnout na déšť”  odvětil a káravě se na něj podíval.

Tokito cítil jak mu pomalu ale jistě rudnou tváře ,,J-já vím, ale já fakt nevím proč jsem to udělal. Moje tělo se hýbalo samo...” zamumlal nervózně a utřel si uslzené oči.

Tanjiro se ušklíbl ,, Dobře, dobře. Myslím že bude lepší jít zase spát ne?”.

Chlapec přikývl a unaveně si promnul obličej. Zatímco vyšší si zalezl pod deku, Tokito jen zaraženě seděl a hypnotizoval své vlastní prsty. ,,Tanjiro?” špitl nervózně.

,,Ano?” zeptal se a lehl si na bok tak, aby na tmavovláska viděl. Aniž by si to sám uvědomoval, zrakem se zastavil na jeho odhalené hrudi na které byla stále dost viditelná rozdrásaná vyrážka.

Tokito nervózně semkl rty ,,N-nemohl bych si lehnout vedle tebe?” zamumlal skoro neslyšně a nervozitou sevřel víčka k sobě. Věděl že je rudý jako rajče ale věděl že to nezakryje ani kdyby chtěl.

Tanjiro se na něj zařazeně podíval, ale než stihl odpovědět tmavovlásek mu opět skočil do reči.

,,N-ne že bych se nějak b-bál bouřky nebo tak nějak, j-jen jsem..." Vykoktal ze sebe zatímco si nervně zarýval zuby do vlastních rtů. V hlavě mu poletovala otázka proč to vůbec vyslovil a radši nedržel hubu, ale už s tím nic udělat nemohl.

On si ho nejistě přeměřil pohledem ale na tváři se mu vykouzlil pobavený a zároveň dojatý úsměv. ,,Je mi to jasné. Jen pojď” odpověděl a posunul se trochu víc na kraj aby se na ten malý futon vešli oba.

Chlapcovy oči se překvapením rozšířily protože nečekal že na to opravdu kyvné. S krátkým zaváním k němu po čtyřech dolezl a se zatajeným dechem si vedle něj lehl. Když si uvědomil jak blízko jeho hrudi se nachází, zrudl snad i na místech kde si myslel že to ani nejde.

Tanjiro líně přehodil ruku přes jeho bok a přitáhl si ho blíž k sobě.

Hned jakmile tmavovlásek doslova narazil nosem do jeho hrudníku překvapeně vyjekl a nervózně se na vyššího chlapce podíval.

On si ten pohled docela užíval, protože to bylo hrozně roztomilé
Ty růžové tvářičky, zplihlé vlásky z deště a všechno to podtrhoval pár stále uslzenýma oči.

,,Pokud se mě budeš štítit nevlezeme se pod deku” usmál se a přehodil přes ně bílou přikrývku.

Sám se malinko začervenal, když cítil jeho vlhký dech na své hrudi, ale i přes to opatrně obmotal své ruce kolem jeho vypracovaného těla a maličko si ho k sobě majetnicky přitáhl.

Tokito cítil že pokud se rychle neuklidní vyskočí mu srdce z hrudníku ale Tanjiro mu v tom dvakrát nepomáhal. Na druhou stranu se cítil bezpečně jako nikdy předtím. Slyšet jeho pravidelný dech tak blízko ho uklidňovalo a uspávalo jako žádná jiná ukolébavka.

Oči se mu začaly téměř okamžitě zavírat a klížit únavou. Bylo to kvůli teplu které Tanjirovo tělo produkovalo. Sám se k němu maličko víc přitulil a spokojeně usnul.

Tanjiro si oddechl že je konečně všechno v pořádku a omámeně se na něj podíval.

Vypadal naprosto sladce. Nikdo by rozhodně neřekl že tohle je hashira. Schoulený pod peřinou vedle většího těla vypadal tak zranitelně a bezbranně.

Opatrně mu přejel palcem přes stále rozechvělé rty. Měl je růžové a roztomile měkké, nadýchané jako dva polštářky.

Utřel si z čela kapky deště a u toho se snažil přijít na to, proč tak vyváděl. Bojí se bouřky? Nebo měl noční můru?

Zatímco nad tím přemýšlel se mu začaly zavírat oči a za pár chvíl už sám podlehl únavě.

°•°•°•°•

Tokito otevřel oči a unaveně zamžikal kolem.

Byl to sen?

Zmateně se rozhlédl, protože Tanjira nikde neviděl. Vyhoupl se do sedu a protáhl své polámané tělo ze spánku. Vzpomněl si na včerejší noc a rázem byl rudý jako rajčátko. Nevěřil že se ho opravdu zeptal jestli může spát vedle něj. Unaveně si promnul obličej a rozhodl se jít se po něm podívat. Vyskočil na nohy a po cestě na terasu si zapnul povolenou uniformu.

Ladně se opřel o trám a rozhlédl se. Nikoho neviděl.

Najednou ho něco silné štíplo do obou boků zároveň a donutilo ho to překvapeně vyjeknout. Otočil se a spatřil před sebou vysmátého Tanjira.

,,Dobré ráno, Tokito. Jak se ti spal-” ani to nedořekl menší chlapec ho pevně objal. Zmateně mu objetí opětoval a prohrábl jeho tmavě vlásky.

Tokito se mu neodvážil podívat do očí tak jen  zabořil tvář do jeho uniformy ,,d-dekuji...” zamumlal téměř neslyšně a nervózně prešľapl.

,,Za co?” nechápal vyšší.

,,Za včerejšek...” špitl a nervózně se zaryl nehty do pevné látky.

Tanjiro se pobaveně usmál a začal si mezi prsty pohrávat s těmi hebkými pramínky vlasů ,,Nic to nebylo, tak už na to nemyslí” pronesl  s úsměvem. ,,Nemáš hlad? Co většinou snídáš?” zeptal se zaujatě.

Tokito  se odpojil z objetí a zapodl pohled jinam aby nebylo tak vidět jak je nervózní ,,Většinou nic, ale kousek odsud má takový starší pán svůj obchůdek se sladkým jídlem”.

,,Dobře, tak já tam pro něco zaběhnu” zazubil se a otočil se k odchodu, přičemž ho menší chlapec zastavil. Tanjiro ho však odmítal pustit ke slovu ,,Jen tady zůstaň. Kvůli té vyrážeče na tvojí tváři by si někdo myslel že jsem tě zmlátil. Navíc jsi před chvílí vstal” usmál se a aby se vyvaroval námitek, rychle odběhl pryč.

Tmavovlásek ho překvapeně pozoroval. Posadil se na okraj terasy a pozoroval mráčky které si pohodově pluly po obloze.

,,Dobré ráno, Muichiro-kun!”

Chlapec se překvapeně otočil a uviděl Kanroji která k němu klidnou chůzí přicházela. ,,Bude vadit když si přisednu?” zeptala se s úsměvem a teprve až zavrtěl hlavou se vedle něj posadila.

Jako první si všimla jeho rudých tváři ,,Jaká byla první noc s Tanjirem?” zeptala se nadšeně a plná očekávání se na něj podívala.

Tokio se chystal odpovědět když v tu chvíli se zarazil ,,To jsi byla ty, kdo nás u Shinobu špehoval za oknem?” zeptal se s pozvednutým obočím.

Kanroji si uvedomila čo řekla a schovala si tvář do dlaní ,,Omlouvám se Muichiro-kun, jen jsem byla zvědavá!” vypískla v panice.

Tmavovlásek se pobavením mírně pousmál  a opřel si bradu o hřbet ruky, zatímco se omámeně koukal před sebe.

Slečna si toho všimla ,,Copak se děje? Nad čím přemýšlíš?” zeptala se a zvědavě zamrkala.

Přemýšlel jestli se jí má svěřit nebo ne. Byl velmi zmatený ze svých pocitů a nevěděl s kým se o tom poradit. Samozřejmě že šlo o city ohledně Tanjira. ,,Já ani nevím...,” zamumlal tiše.

,,Týká se to konkrétní osoby?” zeptala se a zvědavě se k němu přisunula. Moc dobře věděla o co jde, poznala to jen z toho pohledu.

Chlapec po krátkém zaváhání přikývl ,,Vždycky se v přítomnosti té osoby cítím příjemně, ale zároveň jsem nervózní a mám motýly v břiše. Začne mi být teplo, zrudnou mi tváře a zatají se mi dech. Vůbec nevím co s tím mám dělat ani jak to pořádně popsat..." Zamumlal a rozespale si promnul rudé tváře.

Kanroji se vítězoslavně zablesklo v očích ,,Tomu se říká láska, Muichiro-kun” usmála se a pohladila ho po vrcholku hlavy ,,Měl bys to té osobě říct a doufat že tvé city opětuje“

,,Ale co když je neopětuje...” přerušil jí smutně. Věděl toho o pojmu láska málo, ale co tak pochopil, je to pouto mezi mužem a ženou. Oni byli oba kluci. Co když mu všechno řekne ale rozbije tím jejich přátelství? Mrzelo by ho to jako nic jiného na světě a nikdy by si neodpustil že nemlčel.

Kanroji se zahihňala ,,Myslím že to se nestane....”

Ohayo mina-san,
Nevím proč ale dostala jsem zase chuť něco vydat, přestože je mi jasné že pak nebudu mít co vydat... Každopádně doufám že jste si kapitolu užili a uvidíme se u další

Vaše Anonymní Holčena ❤️