Tokito začal v tak silném objetí lapat po dechu a jediné co mu zbylo bylo slabě bouchat to jeho zad ,,Tan-jiro..." zasípal.

Rudovlásek ho rychle pustil ,, Promiň, jsem jen rád" řekl a dojatě se usmál. Trvalo to skoro celý týden.

Tmavovlásek se znovu rozhlédl po místnosti ,,Co se..."

,,Ou, víš, když jsem přišel tak jsi spal a já tě nechtěl budit tak mě napadlo ti to tu trochu upravit. Přišlo mi to tu hrozně smutné a prázdné. Doufám že se ti to aspoň trošku líbí..." pronesl nejistě a rozhlédl se po pokoji.

Tokito překvapeně naklonil hlavu ,,Ty jsi to dělal úplně sám?" zeptal se nechápavě.

,,Ano, ale vázy a ozdoby mi dala Kanroji."

Chlapec opět narazil na stejnou otázku jako včera.

Proč...?

,,Proč? Proč jsi do toho dal tak moc úsilí?" zeptal se zmateně.

Tanjiro překvapeně zamrkal a poté se usmál ,,Chtěl jsem ti to tu zpříjemnit. Navíc rád udělám svému kamarádovi radost" pronesl klidně.

Tokito měl pocit že jeho srdce v tu chvíli vynechalo pár úderu. ,,...kamarádovi..." zopakoval úplně omámeně podíval se na vyššího chlapce pohledem, jakoby se ho ptal jestli to myslí vážně.

,,Ano, je na tom něco špatného?" zeptal se trochu zmateně.

,,Takže my jsme... kamarádi" špitl docela nervózně.

Tanjiro nechápavě naklonil hlavu ,,Samozřejmě" usmál se a chytil ho za ruku ,,Kamarádi si navzájem pomáhají ne?"

Tokito sklonil hlavu.

Kamarádi...

,,Ou, málem jsem zapomněl!" vyhrkl a vytáhl z kapsy své košile malou tmavou lahvičku. ,,Je to lék od Shinobu. Mělo by ti to pomoct!" vysvětlil a položil černovláskovi ruku na čelo, aby zkontroloval jeho teplotu. S úsměvem zjistil že horečka o něco málo klesla.

,,Kdo je Shinobu?"

Tanjiro se zarazil a pobaveně se zasmál ,,Hashira hmyzu. Ale nech to být a vypij to, pořád máš docela nemocné oči" řekl a vtiskl mu lahvičku do dlaní.

Tokito si lahvičku vzal a otevřel jí. Opatrně si k ní přičichl a bez zájmu to do sebe nalil. Bylo to však tak odporné že ho to donutilo kašlat.

,,Jsi v pořádku?" vyhrkl a opatrně ho párkrát bouchlo do zad.

Tmavovlásek přikývl dostal kašel pod kontrolu.

Následující hodiny si zaujatě povídali aby nacházela společná témata což bylo docela těžké, protože Muichuro žádné záliby neměl.

,,Tanjiro?"

,,Áno?"

,,Říkal jsi že ti démon vyvraždil skoro celou rodinu..."

Rudovlásek jen smutně přikývl. I když ho docela potěšilo že to Tokito nezapomněl.

,,Já jsem kvůli své amnézii na svou rodinu zapomněl... Ale protože jsem tady, znamená to že taky zemřeli" zamumlal a na chvíli se odmlčel. Podíval se do jeho očí s výrazem který u něj Tanjiro nikdy neviděl. Naléhavý, jakoby volal o pomoc.

,, Proč nejsem smutný když vím že mi rodina umřela, nebo mě opustila?" zeptal se a začal ho propaloval smutným pohledem .

Tanjiro se smutně pousmál a místo odpovědi si menšího kluka přitáhl do objetí. Chtěl mu odpovědět, ale nevěděl jak. Nikdy nad ničím takovým nepřemýšlel

Tokito chvíli nevěděl co má dělat, protože byl docela zaskočený. Nebyl zvyklý se tak často s někým objímat. Každopádně to bylo velmi příjemné. Cítil se bezpečně jako zatím nikdy v životě.

Atmosféru této chvilce dodávaly skleněné ozdoby které ve slaném vánku z venku třískaly o sebe.

Po chvíli váhání obmotal své ruce kolem Tanjirova pasu a mezi prsty chytil jeho bílou košili.

Rudovlásek mu jemně prohrábl dlouhé vlasy a více si ho k sobě přitiskl ,,Vždycky když jsem byl smutný, maminka mě obejmula a řekla že všechno bude v pořádku. Naopak tatínek mi utřel slzy z tváří a začal mě honit po lese nebo kolem domu" řekl sklesle a vzpomínky mu nahrnuly slzy do očí. ,,Nevím jací byli tví rodiče, ale věřím že tě měli rádi a chtěli pro tebe to nejlepší. A možná to je ten důvod proč ty jsi přežil a sedíš tu teď vedle mě"

Černovlásek ucítil že mu na rameno kape něco mokrého. Překvapením se odtáhl z objetí a uviděl že pláče. Napadlo ho, že by měl něco udělat. Chtěl něco udělat. Opravdu chtěl, ale nevěděl co.

,,Promiň, občas mívám takovou slabší chvilku..." sklesle se Zazubil a utřel si slzy z tváří. ,,Nezahrajeme si jednu hru?" navrhl aby uvolnil atmosféru.

,,Hru?"

Vyšší přikývl ,,Budu si myslel slovo a ty ho musíš uhádnout. Budeš se mě ptát na různé otázky s jati budu odpovídat jen ano ne. Zkusíme to?" zeptal se s úsměvem.

Tokito přikývl.

Tanjiro se zamyslel a po chvíli přemýšlení se usmál ,,Můžeš".

,,Můžu to zničit nebo zlomit?"

,,Ano"

,, Můžu to někomu ukrást?"

,,Čistě teoreticky ano"

,,Je to hmotné?"

,,Ne"

Můžu se toho dotknout?"

,,Ne"

,,Je to nějaká činnost?"

,,Ne"

,,Existuje to vůbec?"

,, Ano"

Tokito zmateně naklonil hlavu. Absolutně neměl nápad na nehmotnou věc kterou může zničit.

,,Heh, to už to vzdáváš?" ušklíbl se rudovlásek vítězně.

Chlapec se zkusil naposledy zamyslet ,,Jak může existovat věc kterou můžu zničit, můžu ji ukrást aniž bych se toho dotknul..." odpověděl zmateně až uraženě.

,,Chceš řadu?"

,,Hm"

Tanjiro se pobaveně zasmál ,,Dobře. Můžeš to vzít a dát někomu jinemu. Stejně tak ti to může dát někdo jiný a ty si to můžeš vzít a opatrovat to. Zároveň mu to můžeš vzít a zničit to"

Chlapec byl v tuhle chvíli ještě zmatenější. Nedávalo to prostě smysl. Vždy šel na všechno logicky a tohle musel být nesmysl.

,,Někteří ti to dávají od narození jen proto že jsi to ty. Nebo to dostaneš od někoho koho prostě potkáš."

,,Bolí mě z toho hlava..." zamumlal vytočeně a uraženě odvrátil pohled ,,musel sis to vymyslet abys mě zmátl, protože to nedává smysl" odsekl uraženě.

Tanjiro se zasmál trochu mu pocuchal vlasy ,,Má to jednoduchou odpověď, jen přemýšlej"

,,Nevím" zamumlal po chvíli.

,,Láska" pronesl rudovlásek s úsměvem.

Tokito zmateně zvedl hlavu. To slovo měl spojené jen s růžovovlasou šermířkou která za ním občas chodila a ládovala se s ním sladkým.

Zničit... Zlomit... Dostat...Opatrovat

Opakoval si to v hlavě protože mu to nedávalo smysl. Nikdy nad tím slovem nepřemýšlel. Nevěděl co to znamená a už vůbec jak se to pozná. Nosí to radost nebo je to jen o tom to někomu ukrást a zničit?

,,Copak?" zeptal se když si všiml jak nad něčím zapáleně přemýšlí.

,,Nevím, nerozumím tomu..."

,,Čemu?"

,,Pojmu láska..."

Tanjiro překvapeně naklonil hlavu.

,,Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel a teď to nechápu" zamumlal a zamýšleně si promnul tvář.

Rudovláskovi na tváři vyrostl poněkud smutný úsměv ,,Víš Tokito," začal a jednou rukou chlapce obejmul kolem ramen ,,je to jedna z věcí která se nedá vysvětlit. Pochopíš to až se poprvé do někoho zamiluješ"

,,Jak to poznám?" špitl po chvíli a otočil hlavu na Tanjira ,,až se do někoho zamiluju, jak to poznám?" zeptal se zmateně a nevědomky si začal pohrávatbse svými prsty.

Vyššího jeho nevědomost docela pobavila. Věděl samozřejmě jak smutné to musí byt. Když si nepamatuje jak láska vypadá a není si ani jistý jestli ji někdy zažil. Pro něj samotného by to byla noční můra.

I přes tohle všechno mu to přišlo roztomilé jak se ho tak nevinně a opatrně ptá.

,,Je to úplne jiný pocit než jakýkoli jiný... Pocit radosti, bezpečí ale nejistoty. Začneš být v přítomnosti tě osoby nervózní, máš motýlky v břiše a tvé tváře rudnout. Chceš před tím pocitem utéct ale zároveň chceš být té osobě pořád na blízku" usmál se a rozhlédl se spokojeně po místnosti která konečně nevypadala tak pustě a depresivně ,,Určitě to poznáš".

Tmavovlásek se nad jeho slovy zamyslel. Jak se může člověk do někoho zamilovat? Dokáže se někdy do někoho vůbec zamilovat?

Potřebuju se do někoho zamilovat?

Tanjiro se podíval z okna a uviděl slunce zapadat za vzdálené kopce. Čas se vrátit.

,,Budu už muset jít. Jak jsem tahal ty vázy až od Kanroji, docela mi z toho vyhládlo" zasmál se vyskočil na nohy.

Tokito smutně semkl rty. Kvůli tomu jak dlouho spal si dneska skoro nepopovídali. Zamlkle začal hypnotizovat zapadající slunce, jakoby ho sílou vůle chtěl přesvědčit aby nezapadalo, nebo se zpozdilo aspoň o hodinu.

Vyšší chlapec se otočil na odchod ale Tokito vystrelil ruku a jemně ho zatáhl za košili aby ho zastavil. Tanjiro se na něj s tázavým vyřazen ve tváři otočil ,,T-tokito?"

,,Přijdeš i zítra...?" špitl téměř neslyšně a nervózně k němu zvedl své modré oči.

Tanjiro překvapeně pootevřel ústa. Mile se na něj usmál a pohladil chlapce po vlasech ,,Určitě přijdu. Když ti klesne horečka můžeme se jít projít k jezeru!" navrhl vesele zatímco stále nechával dlaň v jeho vlasech.

Tmavovlásek jen potěšeně přikývl.

,,Dobře, tak platí!" zazubil se s znovu trošku pocuchal vlasy. Odešel ke dveřím a naposledy se na něj otočil. Musel se usmál když uviděl že mu Tokito mává. Zamával mu na zpět ,,Dobrou noc, Tokito!"

•°•°•°•°•°

Už to byly tři týdny co ho Tanjiro navštěvoval. Od jejich prvního setkání se změnilo spoustu věcí. Tokito se začal usmívat jako sluníčko a občas si spolu byli zatrénovat. Neměl proti němu šanci. Jeho vzhled zakrýval hrozně hnusnou pravdu že se jeho rychlosti a dovednostem opravdu nevyrovná ani kdyby chtěl.

Tanjiro udýchaně spadl na zem ,,Já se ti fakt nikdy nevyrovnám!" zaklel a odhodil dřevěnou katanu vedle sebe.

Tmavovlásek zavrtěl hlavou ,,To neříkej, hodně ses zlepšil od našeho prvního tréninku" řekl s nepatrným úsměvem na rtech a posadil se vedle něj ,,učíš se rychle".

,,Ale pořád to nestačí" povzdechl si a vyčerpaně si promnul orosený obličej.

,,Máš sílu v rukou a lepší kapacitu plic než jsem čekal. To je ten trénink který provozuje -" začal ale uvědomil si že zase zapomněl jméno. Zamýšlené semkl rty a frustrovaně začal škubat trávu.

Vyšší se pobaveně ušklíbl a vyhoupl se do sedu ,,Malá, milá. Když sis při našem minulém tréninku poranil kotník, zavázala ti ho" poradil mu dvěma prsty ho ťukl do čela.

Tokito chvíli přemýšlel ,,Shinobu?" zamumlal a nejistě zvedl hlavu.

,,Ano" zasmál se dlaněmi se opřel o zem ,, Už pomalu začínám cítit to letní období, je docela teplo" vydechl a shodil ze sebe kostkovaný přehoz, takže byl jen v tmavě uniformně podobné jako Tokito.

,,Pořád mi ty jména nejdou..." povzdechl si a zadíval se na berušku která si klidně prolézala trávou. Vzal si ji na prst a podíval se na ni z blízka.

Tanjiro se Zazubil ,,Ale zlepšuješ se v tom, jen tak dál!" povzbudil ho a pobaveně sledoval jak všechnu jeho pozornost brala beruška. ,,Co budeme dělat teď?" vydechl unaveně.

Tokito pokrčil rameny a nechal berušku ať si dělá v trávě svoje ,,Můžeme ještě trénovat" navrhl.

Rudovlásek si povzdechl ,,Bolí mě celé tělo ale musím se snažit" řekl odhodlaně a vyskočil na nohy. Popadl dřevěnou katanu a postavil se do bojového postoje čelem k černovláskovi.

On se usmál a postavil se na proti němu.

Rozběhli se proti době a během pár chvíli bylo rozhodnuto.

Tanjiro si povzdechl a natáhl se pro svůj dřevěný meč.

Tokito se tiše zasmál ,,Tak co teď? Máš už moc unavené tělo".

,,Hmm" zamyslel se rudovlásek a v hlavě se mu vyvinul skvělý nápad ,,Půjdeme se zchladit, je vedro" odpověděl přiskočil k zmatenému chlapci.

Chtěl se zeptat na detaily ale než si to Stihl uvědomit, Tanjiro si ho přehodil přes rameno a vydal se směrem k lesu. ,,T-Tanjiro, co to děláš?" vyhrkl nervózně aniž by si to uvědomil jak jeho tváře naplnila rudá barva.

,,Potřebuješ si zchladit hlavu. V té obrovské uniformně ti musí být vedro" zahihňal se a pevně ho chytil za nohy aby mu nepřepadl. Popravdě byl překvapený že skoro nic nevážil.

,,Ale já umím chodit, polož mě na zem!" naléhal menší chlapec který se v tuhle chvíli cítil tak nějak zvláštně.

Tanjiro provokativně zavrtěl hlavou a klidně pokračovat v cestě. Po chvíli ucítil že se mu tmavovlásek zaryl prsty do uniformy ze strachu že spadne. Jen se nad tím pousmál.

Tokito už doufal že se každou chvíli dočká pevné půdy pod nohama. Když se podíval kolem sebe zjistil že se po vyšlapané cestě vzdalují, od travnaté plochy na trénování, hlouběji do lesa.

Zvláštní situace

,,Nadechni se a zdrž dech"

,,Což-" ani se nenadál a skončil pod hladinou vody. Rychle vyplaval nahoru a zhluboka se nadechl, protože to předtím nestihl. Chtěl něco vytočeně vyprsknout ale když uviděl Tanjira na břehu jak se pobaveně směje, odpustil si to. ,,Nevidím nic vtipného..." zamumlal a uraženě nafoukl tváře.

Rudovlásek se ušklíbl ale než si to stihl uvědomil a byl ve vodě taky. Utřel si oči prohrábl si své mokré rudé vlasy ,,Úplně jsem kvůli té tvé malé výšce a nafouknutému výrazu zapomněl že jsi vlastně Hashira" houknul laškovně po Tokitovi, který si už na břehu sušil dlouhé vlasy.

,,Asi ti po tom tréninku natekl pot do mozku" zazubil se a začal si ždímat vodu z vlasů a uniformy, která se mu lepila na tělo.

Tanjiro rychle vyskočil na břeh a popadl menšího chlapce za zápěstí ,,Jen do té vody pojď zpátky!"

Ohayo guys,
Snad se vám nová kapitola líbila. Děkuji moc za každý hlas a přečtení, opravdu si toho vážím.
Tak u další kapitoly,

Vaše Anonymní Holčena ❤️