2
Tanjiro si to opět kráčel lesem. Pokaždé, když šel touhle cestou za Tokitem, byl stejně zničený z tréninku.
Už to byl pátý den, co za ním chodil každý večer a moc se zatím neposunuli. Tokito si stále nedokázal zapamatovat jeho jméno. Začínal už chápat, proč to ostatní vzdali. On se ale odmítal vzdát tak rychle.
Naběhl před rezidenci a zaklepal.
Dveře se pootevřely a ven vykoukl černovlásek. Zmatený, jako vždycky.
,,Hezké odpoledne, Tokito!" pronesl Tanjiro. Z celého srdce teď doufal, že uslyší své jméno.
,,Tan... Tanoru?" zamumlal zamýšleně a pozorně si ho prohlédl.
Tanjirovi se rozzářily oči radostí. ,,Skoro! Jsem Tanjiro!" vyjekl nadšeně a chytil ho za ruce. ,,Jsem rád, že si mě aspoň trošku pamatuješ. Každopádně dneska je příjemnější počasí než obvykle, nechtěl by ses jít projít?" navrhl a úsměvem.
Tokito chvíli přemýšlel, jestli se mu opravdu chtělo. Nakonec však stejně přikývl.
,,Tak pojďme," zazubil se a táhl ho za ruku směrem k lesu. Velmi ho hřálo u srdce, že Tokito udělal nějaký pokrok.
Menší chlapec ho jen slepě následoval přičemž si stále opakoval v hlavě jeho jméno. Na venek to možná vypadalo, že ho Tanjiro spíš otravoval, ale pravda byla, že se opravdu snažil.
Pokaždé, když ho pozoroval, jak mizel v dálce, opakoval si jeho jméno. Pokaždé když spolu trávili čas, opakoval si jeho jméno. Nechtěl všechno hned zapomenout a poprvé za své existence se opravdu snažil.
Tanjiro pustil jeho ruku. ,,Takže, dělal jsi dnes něco zajímavého?" optal se se zájmem a plný očekávání se na něj usmál.
Černovlásek naklonil hlavu. ,,Seděl jsem na terase a... a... Přišel za mnou hodně vysoký Hashira," zamumlal.
,,A dál?"
,,Vyprávěl mi nějaké příběhy a... Myslím že mi říkal abych šel odpočívat..." odpověděl soustředěně, jakoby si snažil vzpomenout.
Tanjiro se na něj trochu zmateně podíval a pečlivěji si ho prohlédl. Až teď si všiml pár věcí. Jeho oči byly o něco unavenější, než obvykle. Možná až trochu nemocné. Tvářičky měl trochu narůžovělé a jeho dech byl o něco hlasitější a těžší než obvykle. Jednou rukou chytil jeho zápěstí, aby ho zastavil v chůzi a druhou ruku mu položil na čelo.
Tokito překvapeně zadržel dech, protože vůbec nechápal co dělá.
,,Máš horečku," řekl po chvíli a podíval se mu do očí. ,,Je ti dobře?"
Menší chlapec nepatrně přikývl. ,,Nevím, asi..." zamumlal trochu bez zájmu. Popravdě ho bolela hlava, ale bylo mu to docela jedno.
Tanjiro ho pevněji chytit za zápěstí a vydal se na cestu zpět. ,,Opravdu by sis měl jít lehnout, nebo se z chřipky vyklube zápal plic," pronesl odhodlaně a nezastavoval se.
Tokito ho následoval, než v dálce zahlédl velmi krásnou květinu. Viděl ji jen z dálky a chtěl si ji prohlédnout, protože ho z nějakého důvodu zaujala. Bez problémů se vyššímu chlapci vysmekl a rozběhl se pryč.
,,Tokito!" vyhrkl Tanjiro překvapeně a rozběhl se za ním. Nebyl však tak rychlý a během chvíle ho ztratil z dohledu. Rozhlédl se kolem sebe.
Nemůžu ho tu nechat pobíhat s horečkou!
Rozběhl se směrem, kterým běžel i Tokito a doufal, že ho najde. Najednou však o něco zakopl. Skutálel se na zem a bolestivě si třel čelo. Nechápavě zvedl hlavu, aby se podíval do čeho narazil a byl to tmavovlásek. Klečel na zemi a zaujatě koukal na květinu kterou držel mezi prsty.
Byla to květina s krásnými, vínovými lístky a bílými flíčky.
,,Tokito... Opravdu si musíš jít odpočinout," pronesl káravě.
Chlapec však několik dalších chvíli ani nezvedl hlavu. Po chvíli se otočil na Tanjira a zadíval se mu přímo do očí. Po pár vteřinách se podíval zpět na květinu a zpět na něj.
Rudovlásek zmateně naklonil hlavu. ,,Děje se něco?" optala se.
Tokito spokojeně a klidně přimhouřil oči. ,,Ta květina má barvu, jako tvé oči." zamumlal tiše a dál zíral do těch krásných vínových oči.
,,Eh..." vydechl Tanjiro překvapeně. Utekl mu, protože zahlédl takovou květinu? Lhal by, kdyby nepřiznal, že ho to opravdu, dojalo.
Nějakou chvíli tam stáli, než se do nich opřel studený večerní větřík.
Muichirem projel nával chladu, ale moc se o to nezajímal, protože mu to bylo jedno. Jen dál zkoumal květinu a její krásu.
Rudovlásek si zničeně povzdechl. Připadal si jak rodič s dítětem. S dítětem které má ADD, ADHD a autismus dohromady. Přestože byk Hashira, tak to spíš vypadalo, jakoby se o sebe nedokázal postarat, protože se o nic nezajímal.
Podíval se na své bílé oblečení, které musel nosit, kvůli pobytu v sídle. Nakonec nad tím mávl rukou a začal si košili rozepínat, aniž by nějakým způsobem přitáhl pozornost Tokita. Sundal si ji a přihodil ji Tokitovi přes ramena. Ta košile byla naštěstí trochu větší, takže nebyl problém kvůli jeho velké uniformě.
Bylo mu úplně jedno jestli před ním stál s odhaleným hrudníkem, hlavně nechtěl aby se mu, kvůli jeho nezájmu, něco nestalo.
Tmavovlásek se na něj překvapeně podíval a rukou si chtěl košili sundat, ale zastavil ho Tanjiro, který mu ji dal zpátky tak, aby nespadla a ještě měl v teple co největší část svého těla.
,,Nech si to dokud nedojdeme k tobě domů. Když budeš pobíhat po venku, ublížiš si," napomenul ho, chytil jeho bledou ruku a rychlým krokem se vydal zpět na cestu k jeho sídlu.
Tokito zmateně sledoval jeho odhodlání. Nechápal, proč mu dal svou košili, když mohl sám nastydnout. jen kvůli blbé horečce. Navíc proč se vůbec snažil? Normálně to bývalo ostatním jedno. I jemu samotnému to bylo jedno, protože byl zvyklý bolest svého těla ignorovat. Hlavně kvůli misím. Proč on byl jiný a řešil to místo něj?
Chvíli se zaměřil na jejich spojené ruce. Tanjirova dlaň byla příjemně hřejivá a hebká, že mu jen ten dotek uspával už tak unavené, nemocné oči. ,,Tan... Tanjiro... Takhle ale nastydneš sám," zamumlal nechápavě.
On se na něj otočil ale nezastavoval. ,,To nevadí. Když nastydnu, tak se o mě postarají v motýlím sídle, jenže ty jsi tu sám. Dokud si neuvědomíš, jak vážná věc je zdraví, a že když ti není dobře, musíš za někým zajít, budu se o tebe starat já, když neposloucháš ani ostatní pilíře, " pronesl s úsměvem a začal zase dávat pozor na cestu.
Tmavovlásek byl ještě zmatenější. ,,A-ale proč bys to dělal?" vydechl zmateně.
,,Protože jsem ti slíbil, že ti pomůžu a to neznamená jen s tvou pamětí, ale se vším."
Tokito zabodl pohled do země a nechal se jen táhnout. Proč nad každým jeho slovem tak moc přemýšlel. Bylo to protože si nepamatoval nikoho, kdo by se tak moc staral? Ale to bylo asi tím, že jediného Tanjira se snažil nezapomenout.
Během chvíle došli zpět k jeho rezidenci a vešli rovnou dovnitř.
Tanjiro ho zavedl k jeho futonu a i přes malý odpor ho donutil si lehnout a pořádně ho přikryl. ,,Máš tu nějaké bylinky?" optal se a rozešel se směrem k lince.
,,Nevím," odpověděl a v tichosti ho pozoroval, jak prohrabával jeho kuchyň.
Prohledal úplně všechno a jediné, co našel, byla sušená majoránka. Nebylo to nic extra ale na jeden hrnek čaje by to mohlo stačit. ,,Chvíli tu počkej a nevylézej z peřin dobře?" řekl, popadl bambusový hrnek s vodou a běžel pryč.
Tokito chtěl něco říct, ale nestihl to. Trochu zmateně začal hypnotizovat stropní trámy. Opět nechápal co dělal. Proč to dělal. A hlavně proč to vůbec dělal.
Nedávalo mu smysl, co ho nutilo k tomu mu takhle pomáhat. Kdyby ho prostě nechal v klidu existovat, mohl mít Tanjiro klidnější život... Na druhou stranu byl rád. Rád za to, že s ním někdo trávil čas, ačkoli si to těžko přiznával. Snad poprvé našel osobu, kterou nechtěl zapomenout.
•°•°•°•°
Tokito seděl na futonu a v rukách ho hřal bylinkový čaj od Tanjira, který seděl vedle něj. Rudovlásek se snažil zavést nějakou konverzaci, ale druhý chlapec byl tak zamýšlený, že to bylo těžké. Pořád mu to nedávalo smysl a pořád nad tím musel přemýšlet.
,,Tanjiro?"
Tázaný naklonil hlavu. ,,Copak?"
Tmavovlásek chvíli přemýšlel a nejistě bubnoval prsty do hrnku s čajem. Nevěděl, jak se měl zeptat.
Tanjiro si všiml, že byl trochu v rozpacích. Opatrně položil svou ruku na tu jeho. ,,Děje se něco?" zeptal se s obavami v hlase.
Proč se tak snažíš...
Bylo to jednoduché! Měl tu otázku v hlavě, proč bylo tak těžké se na ni zeptat?
,,Tokito?"
Najednou se do místnosti skrze otevřené dveře na terasu nahnal vítr.
Oba sebou leknutím trhli a Tanjiro se rychle rozběhl k otevřeným dveřím na terasu, ale zjistil, že byl čas jít. Zavřel a otočil se na tmavovláska. ,,Měl bych už jít, ale nechce se mi když tě něco trápí..." odvětil sklesle a podívám se na chlapec.
Tokito si trochu oddechl. Nemusel o tom mluvit. ,,Neřeš to, nic to není," zamumlal znuděně a upřel své unavené oči do hladiny čaje.
Tanjiro mu to však moc nevěřil. ,,Jsi si tím jistý? Jestli si chceš o něčem promluvit, klidně jednou vynechám večeři!" vyhrkl odhodlaně.
,,Fakt to nic není."
Rudovlásek se nespokojeně zamračil. ,,No co s tebou mám dělat... Řekneš mi to zítra, dobře?" usmál se a pohladil černovláska po vlasech.
,,Ne, že tě zítra najdu pobíhat po lese s tou horečkou. Donesu ti nějaké bylinky od Shinobu, takže zůstaň v posteli, dokud nepřijdu. Dobrou noc!" vesele mu zamával a vydal se směrem ke dveřím.
Tokito se podíval na Tanjira jak se vzdaloval a nejistě se podíval na svou dlaň. Po pár vteřinách jí zvedl, že mu zamává, ale on už byl pryč. Trochu zklamaně se otočil zády ke dveřím a lehl si.
•°•°•°•°•°•
Tanjiro jemně zaklepal na dveře. ,,Shinobu-san, jste tam?" zeptal se nejistě a napjatě čekal na odpověď.
,,Pojď dál, Tanjiro-kun!"
Otevřel dveře a podíval se na tmavovlasou ženu malého vzrůstu, která seděla u svého stolu. Vypadala, že zrovna míchala nějaký lék. ,,Neruším?"
Ona se usmála. ,,Vůbec ne, copak bys rád? Jdeš si stěžovat na trénink, jako Zenitsu?" zeptala se s až falešným úsměvem.
,,N-ne, víte, byl jsem včera navštívit Tokita a měl horečku. Nedala byste mi nějaký lék, nebo bylinky, které by mu mohly pomoct?" zeptal se trochu nejistě a rozhlédl se kolem. Bylo to tu takové malé a roztomilé. Všechno místo zaplňovaly umpulky s různě barevnými tekutinami.
Shinobu se na něj překvapeně podívala a hned se zase usmála. ,,Ano, Himejima-san mi o tom včera říkal. Nachystala jsem mu nějaké léky. Tokito-kun si je měl přijít vyzvednout, ale nejspíš na to zapomněl," pronesla a vyndala z šuplíku malou lahvičku. ,,To mi vlastně připomnělo, že jsem se tě chtěla na něco zeptat. Všimla jsem si, že posledních pár dnů někam vždycky mizíš, tak jsem se po tobě šla podívat a viděla jsem vás v lese. Nejdřív jsem měla v hlavě zvláštní myšlenky, když jsem viděla, že ho držíš za ruku a má přes sebe přehozenou tvoji košili."
Tanjiro se na ni podíval jako na ducha a do tváří se mu nahrnula rudá barva. ,,Ne-není to jak to vypadá! Udělal jsem to protože foukalo a nechtěl jsem, aby ještě více nastydnul!" vyhrkl v panice zatímco před sebou máchal rukama, jako blázen.
Shinobu se tiše zasmála. ,,To nic, Tanjiro-kun. Vypadali jste roztomile. Navíc jsem ráda, že má konečně nějakého kamaráda," usmála se a vtiskla mu do rukou lahvičku.
Chlapec poděkoval a rychle utekl pryč. Nevěděl proč, ale hrozně ho její věta znervóznila. Rozhodl se nad tím radši nepřemýšlet a vydal se lesem za černovláskem. Doufal, že mu bude lépe a horečka klesla, aby si mohli povídat nebo se jít třeba projít. Netrvalo dlouho a uviděl v dálce jeho domov. Nejdřív přemýšlel, jestli měl klepat, protože byla možnost, že by mohl spát.
Opatrně vešel dovnitř a rozhlédl se. Měl pravdu.
Ležel na futonu a jediné, co bylo slyšet byl jeho tichý dech. Z dálky by skoro přehlédl, že tam někdo ležel.
Po špičkách k němu došel a klekl si vedle futonu. Měl by ho vzbudit, aby si dal ten lék od Shinobu, ale neměl na to srdce. Ve spánku vypadal tak nevinně.
Ten kamenný, otrávený výraz, který neustále měl se někam ztratil a on vypadal, jako malé kotě v pelíšku. Rozhlédl se po prázdné místnosti a trochu se zakabonil.
Tak prázdná a nudná
Po chvíli se mu rozzářily oči. Dostal skvělý nápad.
•°•°•°•°•°
Tokito pomalu otevřel oči a unaveně zamžikal nad sebe. Otočil hlavu na stranu a překvapením strnul. Promnul si oči, jestli náhodou nesnil a posadil se. Připadal si, jako by se probudil v jiném domě.
Přibylo tu několik váz s květinami a ozdobnou trávou, skleněné závěsné ozdoby a dva polštáře na sezení. Navíc byly otevřené dveře na terasu takže místnost byla krásně osvětlená. Vůbec nechápal co se stalo a kde se to tu všechno vzalo.
Páni...
Najednou mu někdo položil dlaně na oči, aby nic neviděl.
,,Hádej kdo!" zazubil se Tanjiro, který se za ním zjevil.
Chlapec byl překvapený, že nezachytil jeho přítomnost. ,,Tanjiro..." zamumlal trochu nejistě.
Rudovlásek překvapením ztratil řeč.
Tokito chytil jeho ruce, aby konečně spatřil světlo a mohl se na něj otočit. Vůbec nevěděl jak měl začít.
Tanjiro se zářivě usmál a pevně chlapce obejmul. ,,Zapamatoval sis moje jméno!"
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top