Genya sebou překvapeně trhl a nechal tmavovláska aby se sesunul Pod zdi na podlahu. Následně se otočil na osobu která se tu objevila.

Sanemi.

,,Co tu děláš? S kým tu jsi?” houkl otráveně když bruneta spatřil.

Nejistě pootevřel ústa ,,Jen jsme tu trénovali...” odsekl.

Sanemi šel trošku blíž a spatřil Muichira, který se zády stále vyděšeně lepil ke zdi. Nohy měl blízko u těla jakoby rozdýchával doživotní trauma a nervózně si pohrával se svými prsty. Pohled upíral do země s ve tváři měl zvláštní výraz, který u něj nikdy neviděl. Na první pohled by to nepoznal, ale vypadal vyděšeně a naštvaně zároveň.

,,Už je na trénink pozdě, měli byste jít spát” zamumlal nakonec.

Genya bez jakékoli reakce odešel aniž by se ohlédl.

Muichiro se postavil na nohy a rychle si zapnul uniformu. Poté jen věnoval bělovlasému nejistý pohled a vydal se k východu.

Sanemi ho pozoroval a když procházel kolem něho hbitě mu položil ruku na rameno aby ho zastavil.

Tmavovlásek se zastavil a trochu překvapeně se na něj podíval.

,,Všechno v pohodě?” zeptal se muž po chvíli a trochu pochybně si ho prohlédl.

Muichiro přikývl a rychle vyběhl ven. Na terase se ani nezastavil a rozběhl se přímou čarou ke svému domu. Nedokázala už udržet pláč tak co nejrychlejší spěchal zpět. Minul po cestě pár lidí, ale bylo to to poslední co ho zajímalo. Doslova za sebou práskl dveřmi a bezmocné se složil na futon.

Tiché vzlyky se rázem proměnily v zoufalé výkřiky a pláč. Schoval si tvář do dlaní a dál hlasitě vzlykal.

Málem se to stalo...

Nechtěl si ani představovat co by se stalo kdyby se neobjevil. Pořád měl pocit jakoby se ty studené slizké prsty stále dotýkaly jeho kůže a drápaly ho jako medvěd. Položil si prsty ke krku na bolavé místo a měl větší chuť křičet.

Proč mu po něm muselo něco zůstat? Proč?

Nejradši by vzal nůž a vyřezal by tu zarudlou kůži i s masem pryč.

Zničeně se schoulil do klubíčka jako poražené štěně. Byl na sebe hrozně naštvaný. Je hashira a přesto sebou nechává takhle manipulovat pomocí výhrůžek.

Neměl ale na výběr. Neodpustil by si kdyby se Tanjirovi něco stalo. Nemohl to dovolit. Ale bál se. Bál se co bude dál a jak to dopadne.

Je jedno jak budu silný dokud budu psychicky slabý...

Plakal tak dlouho než ho vlastní slzy uspaly. Dnešního zážitku se jen tak nezbaví.

•°•°•°•°

Bolí mě hlava...

Zvedl jsem hlavu a rozhlédl se. Všude byla tma. Zmateně jsem se rozhlédl a viděl v dálce nějakou osobu. Chvíli to trvalo ale rozpoznal barvy.

Rudé vlasy, kostkované kimono.

Nejistě jsem postavu přejel pohledem abych se ujistil. Opravdu to byl on.

,,Tanjiro!” vykřikl jsem plačtivě a se slzami na krajíčků jsem se k němu rozběhl. Vrhnul jsem mu kolem krku a pevně ho objal.

Cítil jsem jak obmotal ruce kolem mého pasu ,,Omlouvám se...” bylo to jediné co z jeho úst vyšlo.

Nechápavě jsem zvedl hlavu a trošku se od něj odtáhl. Teprve teď jsem si všiml díry na jeho hrudníku. Jeho uniformu smáčela krev a výraz v jeho tváři byl mrtvolný, jakoby už vůbec nežil.

,,T-Tanjiro...” vydechl jsem a nedokázal jsem své tělo donutit k nějakému pohybu.

Tanjiro svěsil hlavu ,,Nedokázal jsem to...” odvětil sklesle.

Chtěl jsem něco říct, ale nemohl jsem. Nešlo to. Kolem nás se rozprostřela mlha, jakoby do sebe Tanjira vtahovala. Jakoby mi mizel v rukou.

Moje ústa se konečně otevřela ,,Tanjiro!"

,,TANJIRO!”

,,Tanjiro!” tmavovlásek se vyhoupl do sedu a snažil se uklidnit. Po tvářích mu tekly slzy a jeho dech byl úplně mimo kontrolu.

Zmateně se rozhlédl kolem sebe.

Jen sen...

Podíval se na své ruce a znovu se mu chtělo brečet. Proč se mu zdál takový sen? Proč se mu rozplynul v rukou?

Byla ještě tma takže musela být hluboká noc, nanejvýš brzy ráno.

Přitáhl si nohy k tělu a bradu si o ně opřel. Neměl už chuť spát. Prostě tam schoulený seděl a nechal čas plynout.

Najednou uslyšel kroky na terase. Zvedl hlavu a se zadrženým dechem čekal jestli se někdo ozve. Je to Genya?

,,Muichiro-kun! Můžu dál?” ozval se velmi známý hlas.

Chlapec se překvapeně postavil a vydal ke dveřím. Co tu dělá tak brzo?

Vykoukl na terasu a nad ním se tyčila Kanroji, která mu s úsměvem mávala ,,Dobré ráno!”.

,,Proč jsi tu tak pozdě v no-” na chvíli se zarazil se podíval se kolem. Slunce už krásně svítilo a obloha byla azurově modrá bez jediného mráčku. To tam ležel a nevnímal tak dlouho?

,,Měla jsem dnes mít trénink s Shinobu-chan, ale na poslední chvíli jí do toho něco vešlo. Nešel by sis se mnou zatrénovat?” zeptala se s úsměvem zatímco si prohlížela jeho krk kde přibyly nové kousance a flíčky.

Tmavovlásek si unaveně promnul oči a jen líně pokrčil rameny ,,Dej mi pár minut” s těmito slovy zalezl zpět dovnitř a zamířil si to rovnou k zrcadlu. Znechuceně se podíval na jeho čerstvě zarudlý krk a opatrně po tom přejel prsty.

Hnus...

Natáhl se pro obvaz a zavázal si ho kolem krku aby to celé zakryl. Nedokázal se na to ani podívat aniž by  se mu nezvedal žaludek a nemísilabv hlavě agrese se smutkem.

Rychle si oplachl obličej, popadl svou katanu a vyšel ven.

Žena si ho překvapeně prohlédla ,,Proč sis ten krk najednou obvázal?” zeptala se nechápavě.

Muichiro odvrátil pohled a bez odpovědi se vydal směrem ke tréninkovému komplexu, zatímco Mitsuri ho zařaženě následovala.

S překvapením však zjistili že tam nejsou sami.

Kousek od nich byl Sanemi, který nejspíš pouze posiloval. Po chvíli si jich všiml a překvapeně se na ně podíval ,,Nejste tu nějak brzo?”

,,Je osm ráno. Není lepší čas na trénink!” zapěla spokojeně zatímco Muichiro vedle ní jen stál a pozoroval květiny které kolem rostly.

Muž udělal posledních pár kliků a oprášil si ruce. Pohled mu ihned sklouzl na tmavovláska. Pořád měl v paměti jak tu ty dva večera potkal. Ten jeho podivný výraz.

,,Proč sis zavázal krk?” zeptal se po chvíli.

Tokito se na něj podíval a bez odpovědi zabodl pohled do země. Neměl v plánu se jim tu vyzpovídat s jeho problémy. Nikomu do toho nic není.

,,Taky jsem se tě na to chtěla zeptat..." Přidala se Kanroji a slabě naklonila hlavu ,,to co máš na krku jsme už viděli, tak proč tak nejednou?” zeptala se zvědavě.

Opět žádná odpověď.

Chlapec stále koukal jinam a snažil se ty dva ignorovat.

Najednou se však po něm Sanemi ohnal s katanou v ruce.

Na poslední chvíli uskočil a zmateně ho probodl pohledem, přičemž sevřel svou vlastní katanu.

Sanemi se ušklíbl ,,Říkali jste trénink, tak pojď Tokito!" Zakřičel a znovu se proti němu rozběhl.

Muichiro jen vytočeně něco zamumlal a zapojit se do tréninkového souboje.

Mitsuri to mezitím vyděšeně pozorovala ,,N-notak! Měli jste si vzít dřevěné meče!” křičela.

Bylo to tak rychle že by normální člověk jen slyšel zvuky toho, jak o sebe jejich čepele třískaly.

Ten starší byl však na první pohled silnější. Tokito s ním sice dokázal vést rovnocenný boj, ale ne celou dobu.

Údery nabývaly na síle, zatímco jeho obrana polevovala.

Po chvíli ho Sanemi odrazil tak silným útokem až odletěl do nedalekého stromu.

,,Muichiro-kun!”.

,,Dneska jsi pomalejší než obvykle Tokito. O co jde?” ucedil otrávené aniž by se pohnul z místa.

Muichiro se postavil na nohy  a utřel si krev z koutku úst ,,Jen jsem se špatně vyspal...” s těmito slovy se Sanemimu objevil za zády jakoby mu šel opravdu po krku. Na poslední chvíli obrátil strategii a zaměřil se na nohy.

Sanemi ho odrazil a pokračovali v souboji který nebylo možné sledovat. Nebylo se čemu divit. Byli to dva nejsilnější Hashirové kteří používali normální meče nichirin, takže nejsilnější žijící šermíři.

Silný ostrý vítr proti  klidné husté mlze. Malý hbitý kluk který chytře proplouval mlhou a spoléhal na své flexibilní malé tělo, oproti silnému muži který ke své rychlosti a síle přidával dobre reflexy a zkušenosti.

,,Co jste to včera dělali s mým bratrem?” vydechl v zápalu boje když u sebe byli o něco blíž.

Tokito jen bez odpovědi vstřebal tu novou informaci.

Bratr...

Na vteřinu zaváhal kvůli návalu myšlenek, čehož Sanemi využil. Odhodil ho až několik desítek metrů pryč a znovu se k němu rozběhl.

Tmavovlásek chtěl vyskočit na nohy ale Sanemi mu přiložil čepel k hrdlu ,,Nehraj si na siláka Tokito!” okřikl ho naštvaně ,,Můj bratr je hajzl bez jakýchkoli hranic! Pokud na tebe něco zkouší tak to vyklop, já už ho zkrotit dokážu!”

,,Jen jsem na něj narazil při tréninku...” zamumlal Muichiro.

,,Prosím, uklidněte se už! Master by nebyl rád že bojujete takhle!” vložila se jim do toho Kanroji která vedle nich nervózně stepovala.

,,Takže ten krk který sis zavázal ti ohryzala myš. Uniformu sis rozepl sám a na té zemi jsi cvičil herecký výkon vyděšeně holky. Nejsem slepý!”

,,Nic ti do toho není! Nikom-” ani to nestihl doříct a Sanemi ho přímo kopl do brady. Tím jedním útokem ho uzemnil a chlapec ztratil vědomí.

Kanroji ho v tu chvíli odstrčila a klekla si vedle Tokita ,,Měl to být klidný trénink, Sanemi! I když je silný, pořád je to dítě!” zakřičela hystericky.

,,Je to Hashira, Kanroji! Je sice malý, paličatý, o nic se nezajímá ale je to hashira! Zapletl se s mým bratrem a já se mu snažím pomoct! Nemusím být úplně detektiv abych viděl co se stalo!” zakřičel na zpátek a naštvaně zabodl katanu do trávy.

,,O čem to mluvíš?” nechápala a zmateně naklonila hlavu.

,,Včera jsem při tréninku potkal Tokita a svého bratra. Krčil se u zdi jako malá vystrašená myš. Nic mi neřekl ale já nejsem idiot! Podívej se sama!” zasyčel a ukázal na jeho krk.

Mitsuri si nejistě skousla ret a opatrně prsty rozvázala obvaz, který měl chlapec kolem krku. Překvapeně zatajila dech když uviděla dílo na jeho hrdle. ,,T-to přece.... Tanjiro je přece na misi”

Sanemi kývl ,,Nevím co mu bratr udělal že ho poslouchá ale je moc paličatý na to aby přijal pomoc. Genya je kretén a pro lidi se slabou psychikou je nebezpečný. Nemyslel jsem že je to jeho případ, ale kdyby se něco nedělo tak se o tom nebojí mluvit a nezakryl by si ten hnus krku!” odsekl a otočil se k odchodu ,,Dokážu bratra uzemnit ale musí mi to Tokito říct. Je to jen na něm” s těmito slovy schoval svojí katanu a odešel.

Kanroji ho pozorovala a smutně se podívala na Muichira, který vedle ní ležel v bezvědomí. ,,Neboj, přijdu na to co se děje, i když mi to nepovíš” zamumlal sebejistě a vyhoupla si chlapce na záda.

•°•°•°•°

,,Opravdu se cítíš dobře, Tokito-kun?” zeptala se Shinobu nejistě.

On jen přikývl.

Shinobu si povzdechla ,,Opravdu se o sebe vůbec nestaráš. Sanemi ti polámal pár žeber a ty vypadáš že tě to nezajímá” zamumlala a podala mu obvaz.

Muichiro se na ten obvaz překvapeně podíval. Poté si zařazeně sáhl na krk a uvědomil si že mu někdo krk odvázal. Bleskově ho popadl a obvázal si ho kolem krku aby ty značky a kousance nebyly vidět. Ani pořádně nedovazal uzlík a vyběhl z malé ošetřovny pryč. Opustil motýli sídlo a namířil si to rovnou domů.

Neměl chuť ani energii na nic. Dělat něco. Mluvit s někým. Jediná věc co by mu teď pomohla byla skočit Tanjirovi po krku a umačkat ho k smrti. Možná by stačila i jeho přítomnost. Už se smířil s tím že je na něm závislý, ale teď ho tu opravdu potřeboval.

Když konečně doběhl domů opět se svalil na futon jako hadrová panenka. Nebyl unavený, ale jediné co chtěl bylo odpočívat a srovnat si myšlenky.

Minuty, možná hodiny ubíhaly zatímco on jen koukal do zdi. Však jen do té doby než si ozvaly jemu známé skřeky.

,,Kra! Kra! Kamado Tanjiro se vrátil z mise! Kra! Leží v motýlím sídle! Kraaa!”

Muichiro sebou trhl a zvedl hlavu ,,Motýli sídlo...? Tanjiro!” vyhrkl a vyskočil na nohy. Ve spěchu seskočil z  terasy ale po pár krocích se zastavil na místě jako socha.

Ne teď ne....

,,Takže ten malej skrček se vrátil...” pronesl uvolněně Genya a jednou rukou přilnul k jeho úzkému pasu.

Chlapcem projela husí kůže ,,Nech mě být... Chci ho vidět a ty s tím nic neuděláš...” zasyčel jako malá čivava na velkého hlídacího psa.

,,Víš Muichiro... Vůbec mě netěší že si zakrýváš krk a ještě jsi tak sdílný s mým bratrem. Koleduješ si problém”

,,Genya nech mě být! Prostě jdu za Tanjirem a ty s tím nic neuděláš!” vykřikl nejistě, ale než stihl udělat krok, vyšší ho chytil pod krkem.

,,Víš co se stane když mě neposlechneš! Ten malej se nedožije rána!” Sykl vytočeně a výhružně stisk zesílil.

Muichiro začal lapat po dechu. Tentokrát se však neměl v plánu nechat zastrašit. Musí ho vidět, ať to stojí co to stojí!

Jednoduše se mu vysmekl z rukou přiklekl ho na zemi, načež Genya jen bolestně vykřikl.

,,Dej mi pokoj!” zakřičel a rozběhl se směrem k motýlímu sídlu. Slyšel za sebou jak volá jeho jméno ale bylo mu to jedno. Běžel tak rychle jak mu jeho nohy dovolily, hlavně aby ho konečně viděl.

Tanjiro... Prosím... Ať jsi v pořádku!

•°•°•°

,,Díky za jídlo Aoi” usmál se rudovlasek, zatímco spokojeně přežvykoval jídlo které mu dívka donesla do postele.

Aoi přikývla ,,Je to moje práce. Jez pomalu ať tě tu nemusím oživovat” odpověděla a vzala do rukou koš s prádlem který ležel vedle postele. Sáhla po klíče, jenže v tu chvíli se dveře otevřely.

,,Tanjiro!”

Ohayo, mina-san
Přestože umírám v horečkách, mám pro vás novou kapitolu. Zároveň se zmíním že se blížíme ke konci :D
Určitě můžete zase dát zpětnou vazbu jak se vám líbí kam příběh směřuje

Arigato

Vaše Anonymní Holčena ❤️