Sygin brouzdala ve své paměti a užírala se sama sebou. Svým životem, který spíš než žila jen přežívala, svou minulostí, osudem i samotou. Nenáviděla Lokiho v hloubi duše, tak strašně moc. Chtěla být pryč, pryč od toho sebestředného Asgarďana, který si myslí, že je nevinný.

Moc dobře jeho vinu znala, zažila ji na vlastní kůži. Ještě za svého života, když v okovech dřela v dolech na Svanaheimu, ještě tehdy ji poznala. A to byl důvod, proč si Odin vyžádal zrovna ji, tedy kromě toho, že se všeobecně vědělo, že je nejlepší. Ona jediná byla schopna ho soudit. Odpustit mu. Zatratit ho.

Být nejlepší v jejím oboru znamenalo, že většina lidí, které nechala projít, se zapojila do normálního chodu společnosti. Spoustu svých pacientů taky projít nenechala, což nemuselo nutně znamenat věčné zatracení, i když i to už se párkrát stalo. Někteří ale jen přešli do jiného zařízení, ve kterém se ještě naučili nějaké detaily, než mohli jít dál. Takový kalibr jako je Loki však ještě nepotkala. Vrah, zrádce a kdovíco ještě. A navíc, ho znala osobně.

Bylo jí jedno, že je Loki vzhůru a ona ne. Neuteče a neublíží jí, magie mu to nedovolí. Jí ale dělala starost její touha, vždycky když se onomu muži podívala do očí, ta touha utopit se v nich. Nebylo to správné a nemělo by se to dít, ale dělo se to. Nebyl takový jakého si ho pamatovala, ošklivý a zlý. Vypadal tak... Lidsky.

_________

U večeře nepronesla Sygin ani slovo. Mlčky koukala na Lokiho, který do sebe cpal svou porci a přemýšlela, co s ním vlastně bude dělat.

"Loki?" zeptala se ho a krystal na čele jí zazářil.

"Hmm?" žvýkal muž a zvedl pohled, ale nepodíval se jí do očí. Nešlo to. Nemohl. Z nějakého důvodu měl pocit, že by neměl.

"Litujete něčeho? Něčeho co jste udělal?"

"Lituji toho, že jsem kdy chtěl trůn. Nikdy mi to nic nepřineslo," zamračil se a Sygin přemýšlela, jestli se na to skutečně chce zeptat. Chtěla.

"Vzpomínáte si na mě, Loki?" zpražila ho pohledem a on měl na chvíli pocit, že modré oči zazářily.

"Nevím... Já, mám pocit, že ano, ale nemyslím si. Jenomže jestli se ptáte, tak nejspíš ano. Ale nemyslím si, že bych si vás zapamatoval," odpověděl a sledoval, jak sevřela ruce a zamračila se. Z nějakého důvodu se jí to dotklo.

"Hmm..." zaskřípala jen zuby a položila příbor. "To je jedno. Chci abyste dnes v noci probral všechno. Všechno. Chci, abyste si vzpomněl. Protože já si na vás pamatuji moc dobře, Odinsone." S těmi slovy se postavila, vstala a opustila místnost, tak rychle, aby si Loki nevšiml, že pláče.

Všiml si.