Upřímně, Lokimu se vůbec nelíbilo, že by měla nějaká čarodějka rozhodovat o jeho budoucnosti. Snad už se dostatečně projevil, ne? Obětoval svůj život pro dobro vesmíru, obětoval ho, aby zachránil bratra? Tak co by po něm ještě chtěli? Aby přezpíval Asgardskou hymnu pozpátku?

Sygin se prostě vypařila, ale její tvář se mu vryla do paměti. Měl pocit, že ji odněkud zná, že ty pronikavě modré oči už někdy viděl.

Se vší silou se sebral a vstal z postele. Přidržoval se pelesti a došel až k oknu, aby tedy viděl, co všechno ho čeká až se z této zatracené díry dostane.

Nic.

V celém širém okolí za oknem bylo jen ostré, teplé světlo, ale jinak, absolutně nic. Loki chvíli stál a jen koukal před sebe a pak se rozhodl, že to okno otevře. Jenomže než stihl najít kliku, uslyšel, jak se za ním otevírají dveře. Ne, že by se obtěžoval otáčet se.

"Loki, co tam děláte?"

"Nehodlám tady zůstávat." štěkl, ze všech sil se sklonil, magií chytil židli vedle něj a hodil s ní proti sklu.

Očekávaná rána a zvuk tříšťícího se skla se ovšem neozval. Když se pořádně podíval tím směrem, uviděla jak se proud magie, který vyslal, kříží a přetahuje s jasně modrým paprskem, který vedl k sepjatým rukám jeho společnice. Loki prudce trhl rukou a doufal, že se tím vymaní z jejího sevření a podaří se mu rozbít to okno. Sygin se ovšem jen zamračila a vypadalo to, že je jí jeho vzdor spíš k smíchu.

"Loki, nechte toho!" křikla, vytrhla židli z jeho dosahu, až odletěla na opačnou stranu místnosti a zarachotila o zeď. Při pádu s sebou strhla pár knih a sošku.

"Nevěřím vám ani slovo!" ozval se on, silou vůle uchopil svícen a mrštil ho po ní. Ona ho vykryla ochranou kletbou a svícen taky zazvonil o zem.

"Loki, nech toho!" křikla a vyslala proti němu omračující kletbu. On ale uchopil kouzlem zrcadlo a odrazil ji.

Lokimu se podlomily kolena, upadl a Syginina kletba se s ránou odrazila od skla. Dívka za sebou prudce zavřela dveře a doběhla až k němu. Natáhla ruku, blond pramen vlasů jí spadl do tváře a ona vypadala, že zlobou snad vybuchne. Chtěla ho chytit za rameno a vytáhnout na nohy, ale on pevně sevřel její zápěstí.

"Nebude mi žádná podřadná čarodějka říkat, co mám dělat." zasyčel a ona ucítila na své ruce ledový chlad. Podívala se na ni a uviděla jak Lokiho ruka zmodrala a přenášela mráz i na ni.

Trhla sebou a krystal na čele jí pod samotným náporem magie zatřepal.

"Nejsem žádná podřadná čarodějka!" promluvila a mužem projela vlna žáru. Pustil ji a hleděl jí do jejích nebeských očí neschopen slova. Tak se radši jenom mračil.

"Pane Odinsone, nebo Laufeysone, nebo jak bych vám měla říkat. Je mi úplně jedno, kdo je váš otec. Jste vrah. Podvodník. Bezcitná stvůra. A to z vás dělá podřadného pro mě. Tady nejste Naživu. Vaše postavení prakticky nic neznamená. Já jsem žila dobrý a laskavý život a věřte mi, že v podmínkách, ve kterých byste vy, takové princátko, nepřežil ani týden. Takže už ani slovo!"

S poslední větou máchla rukou a cosi si zamumlala.

A když se Loki rozhodl, že jí něco pichlavého odpoví, zjistil, že nemůže. Začarovala ho.

"A tak to zůstane, dokud se nenaučíte slušnému chování."