Zeslabená televize hrála na pozadí pokoje a moderátorka v pravidelných intervalech opakovala zprávy. Jeff postával u okna v ložnici, sledujíc skrze žaluzie okolí domu. Všechno vypadalo klidně. Zdání však mohlo klamat, přesto byl přesvědčený, že o jeho bytě prozatím nikdo neví.

Teprve až když mu zazvonil mobil, se ozval z obývacího pokoje pohyb. Ismet sebou trhnula a trochu natočila hlavu ke zdroji. Její pobledlá tvář byla napjatá a trochu opuchlá od pláče. Od jejich hádky nepromluvila. Posadila se na pohovku, zapnula televizi a čekala na opakování zprávy o jejím obvinění.

Jeff ji nabádal, aby se tím zbytečně nemučila. Odmítla poslechnout, proto se odebral do ložnice s úmyslem zatelefonovat Kat. Ale ani po hodině to neudělal. Byl celý napjatý a čekával, že se objeví policejní vozy, obklíčí dům a přinutí je opustit byt.

Ani po pěti letech ve výslužbě se nedokázal zbavit svých instinktů. Možná to byl jeden z důvodů, pro výběr jeho nového povolání, které se od armády zase tolik nelišilo. Jen mu za to platili víc peněz. Mohl však zakázky odmítnout, ale když je přijal, byla veškerá rozhodnutí pouze na něm.

Opřený o rám okna si pohrával s mobilem. V hlavě si sestavoval plán, ale pokaždé v něm našel skuliny, které mohly být fatální. Nejednou stál před těžkými volbami, musel se rozhodnout během okamžiku a nikdy si nemohl být jistý, že to dopadne podle očekávání. Nikdy však neustoupil a byl ochotný žít s následky svých činů. Tentokrát to bylo ale jiné.

Klidnými pohyby vytočil Kat a čekal, až hovor přijme. Neměl tušení, co se bude dít, ale hodlal dostát svému slibu.

„Poslouchám, pane Berku." Na hlase Kat byla znát únava.

„Potřebujeme se dostat ze země. Jak jsou na tom letiště a vlaková doprava?" Odvrátil pohled od Ismet. Potřeboval mít čistou hlavu.

„Policie rozeslala portrét slečny Özdermir na všechna letiště, autobusová a vlaková nádraží v celém městě. Je jen otázkou času, kdy okruh rozšíří." To předpokládal. Jejich protivníci museli zatahat za nitky, aby proces urychlili.

„Běžné cesty jsou tedy uzavřené. Budeme muset zvolit netradiční." Bylo načase si vybrat jednu laskavost.

„Myslíte, co si myslím, že myslíte," protáhla Kat a Jeff si ji dokázal představit, jak v té chvíli povytáhla pobaveně obočí za těmi svými brýlemi.

„Kontaktujte Quentina a zjistěte, kde kotví."

„Ano, pane." Nechápavě se zamračil nad jejím nadšeným tónem.

Ještě notnou chvíli stál bez hnutí, než se přinutil přejít do obývacího pokoje. Mobilem vyfotil provizorní nástěnku a začal ji rozebírat. Byl to sice kus práce, ale víc se z toho nedozvěděl, potřeboval Asimovy důkazy. Každou jednotlivou položku si znovu pročetl, aby si ji vryl do paměti. Čas teď byl jejich nepřítelem.

„Co to děláš?" Ismet se omámeně postavila a došla až k němu. Otočil se k ní s fotkou sošky v pravé ruce. Na přilepeném lístečku bylo napsáno červencové datum, kdy se ztratila z muzea v Ankaře.

„Musíme odejít. Kat zajišťuje odvoz ze země." Neušlo mu, jak Ismet ztěžka polknula.

„Před chvíli v televizi říkali, že mě hledají po celém Londýně." Hlas se jí třásl a oči byly bezradné, uhnul na moment pohledem. Snad poprvé nedokázal unést vinu za své rozhodnutí. Sundal další poznámky, aby znovu získal odvahu se na ni podívat.

„Doufám, že netrpíš mořskou nemocí." Zavrtěla hlavou. Víc vědět nechtěla.

Přijal její pomoc a společně rozebírali nástěnku a vše ukládali do Asimovy obálky. Sbalili pár osobních věcí a přibraly veškeré potraviny, kterými Kat zaopatřila byt.

Okolo jedné ráno obdržel Jeff zprávu s adresou jachtové klubu v Greenwich jen tři míle po řece od Tower Bridge. Při nočním provozu to vypadalo na čtyřicet minut, ale nechtěl jet hlavními cestami, ale i na takovou eventualitu byl připraven.

Na ulici byl klid, mnohá okna svítila, ale omezené osvětlení jim poskytly výhodu, aby došli ke garáži. Jeff vpustil Ismet před sebou a zase za nimi zavřel. Zapnul na mobilu svítilnu a požádal ji, aby mu posvítila. Nad vraty měl uschovanou podlouhlou plechovou krabici.

„Na co to je?" S povzdechem k ní zvednul pohled. Otevřel krabici a Ismet posvítila na poznávací značku. „Aha." Bez otázek svítila, zatímco měnil značky. Nebylo to řešení, ale na chvíli to mohlo zpomalit jejich hledání na městských kamerách. Avšak podobných aut, jako měl Jeff, po Londýně nejezdilo ale tolik.

Když si byl jist, že je ulice klidná, vycouval z garáže a zase ji zavřel. Nastoupil a vyjel do nočního města.

***

Londýnská metropole nespala ani v noci, ať se Jeff snažil, musel použít i hlavní cesty. Ismet sklopila sluneční clonu, ale on ji zase zvednul a upřel na ni rozladěný pohled.

„Tohle je snad podezřelejší než ten tvůj posed." Strach jí nedovoloval oponovat. Narovnala se na sedačce a sledovala ulice. Neubránila se prudkým pohybům, když občas zahlédla policejní vůz nebo jiná bíla auta s výrazným značením. Jeff nereagoval tak urputně, ale všimla si, že pevněji stiskl volant a pohybem hlavy kopíroval jízdu podezřelého auta.

Ani pro jednoho to nebyla klidná jízda. Ismet se s každou ujetou mílí v hlavě rodily ty nejčernější myšlenky. Jednou si představovala, jak je obklíčí policejní vozy a veškeré zásahové vozy z celého města. Podruhé zase, že už ji mají a s pouty na rukou ji usazují na zadní sedadlo za blesků z fotoaparátů. Měla dojem, že z těch představ začne hyperventilovat, ale když projížděli kolem švédského řetězce s nábytkem, její tep i dech se zklidnily. Vidět Ikeu ji znovu vrátilo do reality. Připadalo jí to naprosto absurdní a hloupé. Vzpomněla si na Suze a jejich filmové večery, kdy za posledních pět let viděla snad všechny americké i anglické akční filmy.

Neuvědomila si, jak se za poslední roky přizpůsobila západu a propadla jeho jednoduchosti a konzumnosti oproti konzervatizmu východu.

Na kruhovém objezdu použili výjezd do ulice Peartree se čtyřpodlažními bytovými domy po pravé straně. Se svými typickými cihlovými fasádami a různobarevně designovanými balkony pro každý jednotlivý dům, se ulice zdála modernější verzí centra London City.

Blok byl uzavřen moderním vysokým bytovým domem s výraznějšími skleněnými prvky, od kterých se odrážela světla lamp. Pro Ismet to bylo vysněné místo pro život, alespoň do předvčerejšího večera.

Jeff zaparkoval v boční ulici na volném místě, ignoroval přitom její námitku, že jsou to jistě hrazená místa nájemníky domu.

„Někdo z mých lidí ráno auto odveze," uklidňoval ji, když vystupovali. Ismet z kufru vzala tašku s jídlem a dala si ji na rameno. Otřásala se zimou a zrychleným krokem následovala Jeffa do průchodu pod domem, který vedl k jachtovému klubu. Nečekala však, že nastoupí na loď v místním klubu. Prošli okolo tepané brány, s nápisy zákazu vstupu bez povolení, do úzké uličky, skrývající se mezi betonovou loděnicí klubu a remízkem vysokých keřů. Dovedla je na nábřeží obehnané nízkým zábradlím.

Příliv jim hrál do karet. Hladina Temže byla až téměř u okraje. Na vlnách se houpala podlouhlá výletní loď ve vyšisované modré barvě s krytím sezením. Na její zádi postával muž oblečený v silné bundě s vysokým límcem a mával jim.

Ismet následovala Jeffa a přelezla zábradlí. Přijala pomocnou ruku od neznámého muže a nechala se přitáhnout na palubu. V mdlém světle malé lucerny spatřila jeho mladicky vypadající tvář, jak se na ni zubí. Bledě modré oči mu jiskřily a druhou rukou si každých pár vteřin odtahoval z čela čupřinu světlých vlasů, které tam vracel vítr.

„Vítejte na palubě, slečno," pokynul a otevřel dveře do prostoru pro turisty a vpustil ji dovnitř jako první. Jeff jejich skupinku uzavíral, uvnitř obešel všechny okénka a zatáhl malé záclonky.

„To není třeba, šéfe." Další slova spolknul, když se střetl s nekompromisním pohledem.

„Neříkej mi šéfe, Quentine. Máš všechno?" Mladý muž dychtivě přikývnul a sehnul se pod jedno ze sedadel a vytáhnul černou cestovní tašku a podal ji Jeffovi. Ten ji rozepnul a objevil malý batoh, kterým se začal prohrabovat.

„Katherine přidala něco tady pro slečnu." Ismet se zvědavě podívala přes jeho rameno. Batoh byl plný ženského oblečení. To bylo velmi pozorné.

„Dobře. A jak to vypadá s plavbou přes moře?" Mladík si znovu odhrnul čupřinu z čela.

„Sice bych chtěl Krasavici vzít na moře, ale už na to není stavěná, šéfe. V ústí bude čekat můj kámoš s rybářskou lodí." Ismet se pousmála, když Jeff protočil nad oslovením oči.

„Fajn, tak běž ke kormidlu." Mladík přikývnul a protáhl se kolem a už spěchal do malé kajuty, odkud řídil loď.

Ismet si vzala batoh od Jeff a posadila se na jedno ze sedadel a vzhlédla k němu. Navzájem si dívali do očí, než uhnul jako první.

„Možná by ses měla prospat, dokud poplujeme po Temži. Přes Severní moře to bude nepohodlné." Ismet odložila batoh.

„Nechci tě k ničemu nutit, ale spal jsi mnohem méně než já." Obávala se jeho výbušné reakce, jenže jen pomalu zvednu hlavu. Tmavé kruhy pod očima byly v naoranžovělém světle výraznější.

„Jsem zvyklý," namítnul.

„Doteď jsi udělal všechno proto, aby nás nemohli sledovat. Než proplujeme Londýnem, si odpočinek zasloužíš. Slibuju, že kdyby se něco dělo, probudím tě." Lehce stiskla rty.

Jeff si povzdychnul a kývnul. „Dvacet minut, pak mě probuď." Souhlasila, přestože se jí to zdálo žalostně málo. Trochu se otřásla, když mladík v kabině nastartoval motory. Zdály se až příliš hlasité. Jeff vykouknul z jednoho okénka a pozoroval okolí.

„Jak dlouho poplujeme?"

„Záleží kam, až nás Quentin odveze. Do ústí je to tak čtyřicet mil a při rychlosti téhle kocábky by to nemělo trvat déle jak dvě hodiny." Přestože se snažil tvářit nezúčastněně, tak jako pokaždé. Ismet poznala, že má k lodi značnou nedůvěru. Vůbec se mu nedivila a jen poočku sledovala, jak se ukládá ke krátkému spánku. Nechtěla zklamat jeho důvěru, ale na druhou stranu ho potřebovala v plné pohotovosti.

Než se loď odpoutala od břehu a vyplula do středu Temže, což netrvalo ani deset minut, stačil Jeff usnout. S cestovní taškou napasovanou mezi nohama na podlaze, rukama složenými na hrudi a bradou ponořenou v límci bundy se lehce pohupoval, jak do boku lodi narážely vlny.

Ismet se potichu zvedla a došla až ke kajutě. Po zaklepání a vyzvání, vlezla dovnitř. Bylo tam opravdu jen málo místa. Přesto se tam nějak vecpala a usadila se na stoličku vedle mladíka.

„Jak se vám na Krasavici líbí?" Mladík mrknul na Ismet a tak vřele se usmál, až z ní spadlo veškeré napětí.

„Vaše loď se jmenuje Krasavice?" Nebylo to příliš nápadité, ale přesně to vystihovalo, jaký vztah k ní mladík měl.

„Jo. A klidně mi tykejte. Jsem Quentin." Nabídnul jí ruku. Potřásli si. Měl snad ještě hrubší ruce než Jeff.

„Jsem Ismet." Quentin přikývnul.

„Viděl jsem tě v televizi." Trhnula sebou a vytřeštila oči, ale u kapitána lodi to jen vyvolalo příval smíchu.

„Klídek. Já jsem ten poslední, co by tě chtěl napráskat."

„Celé je to nedorozumění," snažila se ospravedlnit. Znovu na ni padl splín. Svěsila ramena a malými okénky hleděla na temnou hladinu řeky, kde byl mnohem větší klid než na silnicích.

„Fakt v klidu. Věřím šéfovu úsudku. Nikdy by nepomáhal nikomu, kdo by si to podle něho nezasloužil."

„A jak jste se spolu seznámili?" Quentin se klukovsky zahihňal.

„Zachránil mě před basou." Ismet povytáhla obočí a jen tím vyvolala další smích. „Tahle loď byla tátova. Před pár lety přišla krize. Táta to plácal, jak mohl. Lidi si raději připlatili plavby na lodích, kde dostaneš večeři a přitom si můžeš zatančit." Ismet přikývla. Cítila se trochu provinile, protože se Suze si z vánočních prémií dopřály přesně takový luxus jako vánoční dárek.

„Pak se do toho objevil covid, s ním několik lockdownů, příjmy klesly na nulu a táta musel s pravdou ven. Zapletl se s nebezpečnými lidmi. Nechtěl jsem ho v tom nechat samotného, a tehdy se objevil Jeff. Šel po nich. Ve zkratce, je dostal do vězení a nám pomohl se znovu postavit na nohy." Nedokázala to zastavit a trhla hlavou ke dveřím, za kterými spal. Nedalo se říct, že by k němu pocítila větší sympatie, ale trochu ji to uklidnilo v jejím rozhodnutí mu důvěřovat.

„Proto mu teď pomáháš?" Quentin přikývnul.

„Hlavně si z něj nedělej hlavu. Jeff dokáže být pořádná osina v zadku. Hlavně ta jeho přehnaná morálka. Hold v sobě bývalýho vojáka nezapře." Ismet trápilo spoustu otázek, ale nepřipadalo jí spravedlivé, aby se o něm vytahovala informace z někoho jiného.

„Děkuju, budu si to pamatovat," vydolovala ze sebe co nejvděčněji, ale ten boj, který musela kvůli tomu ve svém nitru svést, byl těžký.

„Kdyby tady táta mohl být, určitě by byl nadšený, že protáhnu Krasavici až k moři, nebyla tam léta." Až pozdě si Ismet uvědomila, že otázku neměla položit, ale byla to automatický reakce zeptat se, kde je.

„Začátkem roku zemřel na infarkt." Když si všimla, jak jeho klukovský úsměv pohasl, chtěla ho nějak utěšit. Nepřipadalo jí však vhodné použít běžné evropské žoviálnosti o lítosti.

„Věřím tomu, že něco z osobnosti člověka, který odešel, s námi zůstává navždy. Připomínáme si ho, když uvažujeme nad tím, jak by se zachoval v naší situaci nebo jak by nám poradil." Quentin se na ni zaraženě podíval.

„Takhle jsem nad tím neuvažoval," přiznal, „od jeho smrti nebylo dne, kdybych na něj v tomhle smyslu nemyslel. Díky, Ismet." Věnovala mu lehký úsměv a dál už seděli v tichosti. Oči upírali na hladinu řeky, kterou si Krasavice prorážela cestu.

***

Hučení motorů lodi bylo pro Jeffa jako ukolébavka. Připomnělo mu to časy v armádě, kdy mnohdy nebyl na spánek čas a doba přesunu se nabízela jako jediná možnost načerpat síly. Takže když se probudil po dvaceti minutách, sám od sebe, byl okamžitě v pohotovosti.

Rozhlížel se kolem sebe a na chvíli se zarazil, když neviděl Ismet. Stačil však pomalý pohyb hlavy, aby ji spatřil v kajutě s Quentinem. Povídali si. Neslyšel o čem, ale uklidnilo ho to.

Než stačil vstát, Ismet vstoupila do kajuty pro turisty a udiveně naklonila hlavu. Přisedla si naproti němu na okraj sedačky.

„Zrovna jsem se tě chystala vzbudit," oznámila. Jeffovi přišlo, že se mu chce omluvit, ale nedokázala ze sebe nic vypravit.

„V pohodě." Neřekl však, že jen chtěl mít jistotu, že nebude odpočívat déle. A možná si ji chtěl otestovat. Byl rád, že prošla. Značně to ulehčovalo budoucí události, kdy bude potřeba, aby poslechla.

„Podle Quentina to bude trvat ještě dvě hodiny, nechce plout příliš rychle, aby nepřilákal nechtěnou pozornost." Jeff byl rád, že ten kluk stále dokáže používat hlavu. Neušlo mu, že se Ismet zdála skleslá. Ti dva si tam mohli říct spoustu věcí, ale pro něj to nebylo podstatné. Soustředil se na její ochranu a vyřešení problému. Sledoval ji, jak se začala přehrabovat v tašce s jídlem. Nakonec vytáhla toustový chléb, sušenou šunku, plátky sýra a listy salátu. Narychlo připravila sendvič a podala mu ho.

„Tohle bychom měli sníst nejdříve." S povděkem sendvič přijal. Zradil ho vlastní žaludek, který se hlasitě ozval. Všiml si, že při přípravě další porce se pousmála. Její přítomnost mu vyhovovala. Jedli spolu v tichosti. I když šlo jen o sendviče, spořádal rovnou čtyři a Ismet zatím uždibovala jediný, jakoby snad neměla hlad.

Zatímco Quentin kormidloval a naváděl Krasavici pryč z Londýna, Jeff procházel věci. V tašce byl přibalen kufřík se dvěma glocky. Pořádně je prošel, udělal rozborku i sborku, i když věděl, že jsou naprosto v pořádku. Nebylo to pohotovostní zavazadlo pro nic za nic. Nemohl se zdržovat kontrolou jeho obsahu, přesto pro ukrácení času se do toho se zápalem pustil. Sledoval přitom čas. Příliv jim pomohl v Londýně, ale pro úspěšné vylodění na pobřeží Belgie si museli počkat na další, což znamenalo setrvat na moři celý den.

Nakonec Jeff vstal a došel za Quentinem. Zůstal stát ve dveřích. „Kde na nás bude čekat ten tvůj kamarád?" Mladík se na něj podíval a vytáhnul svazek námořních map. Prstem ukázal na velkou loděnici v Corytonu.

„Mike zakotví v Horseshoe. Zrovna se vrací z Lowestoftu. Jestli je moře u pobřeží klidné, tak by tam měl dorazit asi hodinu po nás."

„Zmínil ses o nás?" chtěl Jeff vědět.

„Ne, šéfe. Jen jsem ho požádal o laskavost, ale něco tě to bude stát."

„S tím si nedělej starosti. To není problém. Jen chci vědět, jestli je na něj spoleh."

„Jasně. Sice bych to neměl říkat, ale za úplatu převáží lidi do Anglie." Jeff pokynul, ale nehodlal se v tom více šťourat. Sice to neměl rád, ale teď mu to hrálo do karet.

„Pokud se s ním spojíš, jen pokračuj v tom, na čem jste se domluvili, až se sejdeme, domluvím se s ním sám." Quentin přikývnul.

Vrátil se na svoje místo. Ismet se na něj téměř nedívala, ale možná bylo načase s ní mluvit. Zatím to zvládala dobře, ale to byl začátek. To horší mělo teprve přijít.

„Až přestoupíme na další loď, budeme muset zůstat na moři do dalšího přílivu." Lehce k němu natočila hlavu a přikývla. „Pokud by měl být v něčem problém, řekni to rovnou," vyzval ji upřímně. Položila batoh od Kat na podlahu a otočila se k němu celá.

„Nedělá mi to problém." Uhnula pohledem a Jeffovi bylo jasné, že bojuje sama se sebou. „Když jsme utíkali z Turecka, pluli jsme celou dobu lodí. Obepluli jsme celou Evropu, takže mi nedělá problém zůstat den na moři." Její hlas byl prost emocí, ale v očích se jí zrcadlily pochyby. Možná i obavy.

„Tak dobře."

Zbytek cesty do ústí Temže bylo v kajutě dusivé ticho, které nenarušil ani Quentin, který z kapitánské kajuty nevylezl. Když nad tím Jeff uvažoval, připomínalo mu to chvíle před výsadkem na nepřátelském území. Sice si mezi sebou chlapi povídali, ale bylo to tlachání o ničem, jen aby se rozptýlili. Tohle byla svým způsobem taky akce, jen musel po celou dobu chránit civilistu, což nebylo něco, na co by byl zvyklý. Vždy byl v týmu s lidmi, co vědí, co mají dělat. Když si založil firmu, obklopil se právě takovými lidmi. Jeho muži byli bývalí vojáci jako on. Ne jen ze speciálních jednotek, ale i řadoví vojáci, co si odsloužili nějaké turnusy Iráku nebo kdekoliv v zámoří. Když odešel do výslužby, řekl si, že se bude věnovat něčemu jinému, ale postupem času mu došlo, že to nebude tak jednoduché

„Mike tu bude za deset minut, šéfe." Quentin vylezl od kormidla. Dopluli do Horseshoe a čekali s vypnutými motory nanejvýš deset minut. Bylo jedno, která z lodí byla rychlejší.

„Dobře. Vy dva zůstanete tady dole, než se s ním dohodnu." Zapnul si bundu až ke krku a vyčkával až připluje druhá loď.

***

Jakmile se za Jeffem zavřely dveře, Ismet se napjala a nastražila uši. Ta nevědomost ji uvnitř svírala tak silně až měla dojem, že se nedokáže nadechnout.

„On to zvládne," snažil se ji uchlácholit Quentin, ale příliš to nepomáhalo. Oba slyšeli tlumený hovor, ale byl natolik vzdálený, že slovům nešlo rozumět.

Trvalo to nanejvýš pět minut, než se dveře znovu otevřely a Jeff nakouknul dovnitř. „Přestup," oznámil jen a Ismet popadla svůj batoh, kam uložila zbytek jídla a cestovní tašku, kterou si od ní venku přebral. Nad mořem se začalo vynořovat slunce v očekávání východu.

Druhá loď se pohupovala na vlnách sotva metr od Krasavice. Byla obouchaná a na mnoha místech poškrábaná. Barva se nedala rozeznat a Ismet to vrátilo do doby, kdy na něčem podobném s rodinou pluli do Anglie. Byly to nejhorší dny jejího života. Spávala trhaně, tiskla k sobě tehdy tříletou sestru Zehru, která bez ustání plakala. Rodiče je schovávaly pod plachtou, takže neviděly celé dny slunce. Nemohly se pořádně nadechnout, ale bylo to v porovnání s událostmi v jejich domovině nic.

Trochu ztuhla, když si prohlédla muže na druhé lodi. Měl hustý plnovous a na hlavě naraženou černou pletenou čepici, zakrývající téměř vše. Nazelenalé oči si ji měřily od hlavy až k patě. Jeho postoj se jí zdál nepřátelský, ale když k němu na loď přeskočil Jeff, trochu se uvolnil.

Došla na okraj a podívala na kalnou vodu, která šplouchala kolem boků obou lodí. Nohy se jí z toho roztřásly a nebyla si jistá, jestli dokáže překonat vzdálenost mezi nimi. Neohrabaně si nasadila batoh na záda. Quentin jí pomohl se postavit na zábradlí, aby snížila rozdíl výšky druhé lodi. Na druhé se nahnul Jeff, aby ji při doskoku zachytil. Jeho šedo-zelené oči ji pobídly.

Pevně se zapřela a se zatajeným dechem skočila. Div nevykřikla, když ji zachytily pevné ruce a nedovolily, aby spadla zpátky. Jeff si ji přitáhl do náručí a ona chvíli zůstala bez hnutí stát.

„Jsi tady," pošeptal jeho lehce zhrublý hlas. Odhodlala se otevřít oči a přikývnout.

„Tak vyrazíme," promluvil kapitán jejich nového plavidla a zmizel do prosklené kajuty a zapnul motory. Ismet se otočila po Quentinovi na Krasavici. Ustoupil a zamával jim.

„Držím palce," zavolal ještě, než zmizel v kajutě pro cestující.

„Sedneme si," vybídl ji Jeff a donutil ji k chůzi. Jakoby se skutečně vrátila o ty roky zpět. Srdce se jí roztlouklo rychleji. Dýchala opravdu jen mělce v očekávání, že je zakryje plachtou, ale naštěstí to neudělal.

Uklidnila se, když se loď rozjela a jak se vzdalovali od místa setkání, vítr jí začal čechrat vlasy a narážet do ztuhlé tváře. Trochu ji to uklidnilo. Začala normálně dýchat a s očima upřenýma na vycházející slunce si na chvíli vychutnala volnost. Čekal je den na moři, ale bylo to daleko příjemnější, než čekala. Obávala se jen tmy a cesty na pobřeží. Podle Jeffa nečekaly je v Belgii nějaké potíže, ale pokazit se mohlo cokoliv, ale snažila se mu věřit, že má situaci pod kontrolou.