Nebylo nic víc ubíjející než čas. Ismet přecházela po pokoji stále dokola s očima upřenýma z okna, za kterým vybledával den. Nikam se s Berkem neposunuli. Zabezpečený notebook jim dovoloval hledat na internetu na veřejně dostupných stránkách, což bylo v jejich případě nedostačující. Dokonce ani Kat v kanceláři agentury, s výkonnějšími počítači a přístupu na utajené servery, nepřinesla nic převratného. Na to bylo třeba začít hledat informace v místech krádeží.

Tohle není o mně, opakoval si Ismet neustále v duchu, i když věděla, že se jen obelhává. V první řadě musela myslet na svoji rodinu, protože po nalezení těla pana Asima, jeho poznámkách a podivných informací, byli v ohrožení. Ničilo ji vědomí, že nad celou situací nemá kontrolu a musí důvěřovat někomu, koho neznala ani dva dny. Nehledě na fakt, že jí Berk nedovolil kontaktovat rodinu s vysvětlením. Zlobila se za to na něj. Natruc pochodovala po pokoji, poznala, že ho to rozčiluje. Ji samotnou to uklidňovalo a pomalu začala chápat matku, když vyžadovala, aby jí dcery dávaly pravidelně vědět, kde jsou.

„Můžete se už posadit?" ozval se nevrle Berk od notebooku. Ismet ho ignorovala. Sice jí to nedělalo radost, protože mu byla vděčná za pomoc. Jenže to neznamenalo, že mu ve všem vyhoví. On jí zatím nedal žádný hmatatelný důkaz, že jeho muži dávají skutečně na její rodinu pozor.

„Tak fajn." Prudce vstal. Za chůze ji chytil za paži a odtáhl k pohovce, do které ji hrubě usadil. Na konferenční stolek položil papíry s tužkou. „Překládejte, ať jste k užitku," přikázal netrpělivě. Spolknula výtku, že překlady poznámek u těch ztracených artefaktů mu k vypátrání prodejců a kupců nepomůžou, ale byl z ní očividně vyčerpaný.

Ismet neochotně papíry vzala a zadívala se na poznámky na svých fotkách. Nechtěla, aby Berk věděl, co tam o ní a její rodině pan Asim napsal. O takové osobní věci se s ním nechtěla dělit. Doufala, že se jejich společný čas chýlil ke konci. A proto nebylo nutné, aby měl o ní nějaké další informace. Byl pro ni naprosto cizím člověkem, jenž jí pomáhal pouze z osobních pohnutek nebo kvůli pocitu viny, že na tom má svůj podíl.

Odložila svoje fotky na stolek. Vstala, přešla k nástěnce a vybrala si raději pár poznámek v turečtině a řečtině. S níž si tolik jistá, jako s rodným jazykem, nebyla, ale za ty roky v Londýně se spřátelila s několika Řeky a trochu si jejich jazyk oprášila.

Nebylo to tak nudné, jak si zpočátku myslela. Ráda se dozvídala o nových věcech a historie bývala v dětství a pubertě její vášní, kterou s ní rodiče příliš nesdíleli. Lpěli na tradicích, protože to jediné jim z rodné země zůstalo. Rodina Özdemirových nikdy nebydlela ve velkých městech, které se přizpůsobovaly evropskému smýšlení rychleji než méně obydlené a chudší oblasti Turecka. Přestože byla matka vždy ženou v domácnosti, podporovala otce v jeho práci lékaře, byť to bylo mnohdy těžké. Ale až Anglii se jim začalo dařit. Práce v nemocnici byla placená lépe než ošetřování tureckých pastevců, kteří mnohdy kromě svých stád neměli nic jiného. Jenže díky tomu na ni rodiče vyvíjeli větší tlak, než byla schopná snést. Domluvená svatba byla poslední kapkou.

Bydlení se Suze a práce kurýra, Ismet osvobodily. Začala poznávat samu sebe, formovat nové myšlenky ovlivněné pouze vlastními zkušenostmi. Jenže to netrvalo dlouho a přišel tvrdý střet s realitou a Berkem. Marně se chtěla zbavit pocitu, že kdyby rodiče poslechla, nic z toho, co se od pátečního rána událo, by se nestalo.

Z myšlenek ji vytrhlo až zazvonění mobilu. Druhé okno bylo již zatemněno. Lampička u pohovky už nebyla jediným zdrojem světla. Na chvíli si dala oddych a sledovala, jak Berk telefonuje s Kat. Napjala se, když se jeho tvář zachmuřila. Dělal to při hovorech pořád, ale tentokrát to bylo jiné.

Vyskočil ze své židle a po něčem se sháněl. Prošel celý pokoj, než na poličce pod televizí našel ovladač. Netrpělivě přepínal kanály, až skončil u BBC. Přidal na hlasitosti. S mobilem u ucha přecházel sem a tam. V napjatém očekávání si ovladačem poťukával do brady. Moderátorka hlásila běžné zprávy o dění v Británii. Samozřejmě se neopomněla zmínit o změnách spojených s nástupem Karla třetího na trůn. Bůh ochraňuj krále.

Následovala zpráva, která z pohovky zvedla i Ismet. „Londýnem otřásla vražda uznávaného tureckého profesora a archeologa Asima Akima, který se zabýval výzkumem oblasti v centrálním Turecku. Jeho stěžejním zájem byla Kappadokie. V týmu s dalšími vědci zkoumal vulkanické skalní útvary, jež jsou zapsány na seznamu světového dědictví UNESCO jako Národní park pod širým nebem. Místa, kde za přispění přírody a člověka vznikly unikátní skalní obydlí, křesťanské kláštery a kostely a svatyně, v nichž se spojovala tři světová náboženství. Podle vyjádření policie je z vraždy podezřelá Ismet Özdemir, pocházející z Turecka. Nepřímé důkazy napovídají, že důvodem jejího činu jsou neshody právě kvůli výzkumům tohoto místa. Policie vylučuje účast na násilném činu někoho dalšího z členů rodiny Özdemir. Průběh vyšetřování je komplikován faktem, že podezřelá kladla odpor při zatýkání a za přispění neznámého muže utekla a skrývá se neznámo kde. Proto policie žádá občany o spolupráci při jejím hledání. Veškeré informace vedoucí k dopadení podezřelé okamžitě volejte na pohotovostní číslo, ale důrazně upozorňujeme, aby občané nijak nezasahovali. Ismet Özdemir i muž, který jí pomohl utéci, můžou být ozbrojení a nebezpeční." Ismet zděšeně zírala na televizi, kde byl přes půl obrazovky její obličej doplněný o záznam z bezpečností kamery, kde se vzpírá nástupu do policejního vozu, zmařeného příchodem Berka se zbraní v rukou. Záznam byl tak nekvalitní, že na něm nemohlo být poznat, že ona je spoutaná. Naneštěstí špatným úhlem nebylo vidět ani Berkovi do obličeje.

„Jak můžou..." vydechla, ale nedokázala pokračovat.

***

Jeff vypnul televizi. „Jak se to stalo, Kat?" zeptal se hrubě a držel se, aby nezačal křičet. Vztek jím cloumal, ale nechtěl si ho vybíjet na své asistence, která dělala všechno pro to, aby mu sehnala potřebné informace. Stačila jediná reportáž na BBC a veškeré plány se zbortily. Jakákoliv další snaha z toho Ismet dostat, byla předem odsouzena k neúspěchu.

„Nemám tušení, pane. Vaši muži nehlásili nic podezřelého. Nikdo se s rodinou Ismet ani její přítelkyní nespojil." Jeff se zarazil. Už mu to začalo dávat smysl. Chtěli obálku, ale on by ji dobrovolně nevydal, tak na něj nahráli pokus o únos. Přesně to naplánovali, aby u toho byl. Celou dobu ho sledovali a když se s Ismet znovu setkal, měli ho.

„Smith," procedil Jeff skrze zuby. Ten parchant ho znal mnohem lépe, než si myslel. Dostal se mu do hlavy a když se s Ismet skryl, vyrukoval s obviněním z Asimovy vraždy, aby ho vylákal.

„Co s ním?" Kat byla zmatená.

„Teď nic, ale musíte někoho poslat do Islingtonu. Chci vědět, jak to byli s těmi policisty, než jsem na pobočku dorazil."

„Myslíte, že je do toho zapletená i policie?" Jeff pozvednul bradu.

„Jiné vysvětlení není. Ti co hlídají Özdemirovi a tu spolubydlící, zůstanou na svých místech a ať sledují i příchozí a odchozí hovory. Musíme vědět, jestli je nekontaktují, aby vylákali Ismet ven." Ukončil hovor a otočil se na ženu, která nervózně chodila po pokoji. Obličej měla zabořený v dlaních, aby utlumila pláč. Jeff popadl láhev skotské a nalil do sklenice pořádnou dávku a došel s ní k Ismet.

„Tohle vám pomůže," nabídl jí. Podívala se na něj vyděšenýma očima. Po tvářích se jí kutálely obrovské slzy. Při pohledu na sklenici se její tvář zkřivila vztekem. Pravou rukou mu ji vyrazila, až se alkohol rozstříknul po pohovce a podlaze. Znovu na něj spustila v turečtině. Rozhazovala rukama kolem sebe a bez ustání ukazovala na něj. Nekřičela, ale důrazná řeč byla o to hrozivější až se dostala k tomu, že ho začala pěstmi tlouct do prsou. Neměl důvod se bránit, ale nechtěl, aby si ublížila. Vlasy, které si během dne rozpustila, se jí vlnily kolem rozčíleného obličeji. Vypadala jako bohyně pomsty, která se nehodlala před ničím zastavit. Hlas jí pomalu slábnul a hrubnul, až se změnil v srdceryvný nářek.

Jeff Ismet neohrabaně přitáhl do náručí a ona mu plakal do trička s pěstmi zabořenými do prsou. Musel ji držet, aby se nezhroutila.

Bylo mu jedno, jak dlouho tam stáli. Víc jí prozatím pomoci nemohl. Ve vyšetřování uvízl na mrtvém bodu a kvůli té zprávě se z nich stala štvaná zvěř, pro kterou už v Londýně nebylo bezpečno. Nebylo pravděpodobné, že by to vyšumělo. Jejich protivníci se o to postarali, když infiltrovali i policii. Museli to mít naplánované. Což znamenalo, že jako první prohledali Asimovu kancelář v Göreme. Když nic neobjevili, šli po Asimovi, který mezitím stačil obálku odeslat. V tu chvíli přišla na scénu Ismet. Šli po ní jenom kvůli němu, proto ji využili jako návnadu, nemohli tušit, že si ji Asim vybral už předem. Věděl, že ho sledují, ale Jeff stále nechápal, proč si ji Asim vybral.

Jeho myšlenky přetrhla Ismet, když se zklidnila a pokusila se mu vykroutit. Neochotně ji pustil. Sledoval, jak zamířila do kuchyně a nalila si novou skotskou a naráz celou dávku vypila. Zašklebila se, ale to ji neodradilo od toho, aby si dala další. Zůstala stát k němu zády. Ramena se jí divoce pohybovala nahoru a dolů, jak prudce dýchala.

„Co je to za lidi?" Nebyla to otázka, ale znechucené odfrknutí. „Co za lidi provedou něco takového? Jak můžou..."

„Můžou. To je ten problém. Oni se neřídí zákony," konstatoval s odstupem. Věděl, co takoví lidé dokážou. Co pro ně bylo jedno obvinění z vraždy, když jim pro dosažení svých zájmů nedělalo problém vraždit.

„Nejsem nikdo. Nikdo," zašeptala a unaveně si promnulu rukama obličej. Otočila se k Jeffovi s úpěnlivou prosbou v očích. „Chci, aby to skončilo. Chci se vrátit domů. Chci vidět rodiče a sestry. Chci, aby se tohle nikdy nestalo!" Znovu se rozbrečela. „O nic z toho jsem se neprosila," rozhodila rukama. Rázně prošla kolem něho do ložnice, kde popadla bundu. Rychle si ji oblékla a zamířila ke vchodovým dveřím. Postavil se před ně s napřaženýma rukama.

„Ani se o to nepokoušej, jdu se přihlásit na policii," upozornila ho se zdviženým ukazovákem.

„To není dobrý nápad," zavrtěl odmítavě hlavou.

„Na to ti kašlu! Moje rodina je v nebezpečí!" Vyrazila proti němu, ale chytil ji za ramena. Nedělalo mu nejmenší problém ji udržet, i když se vzpírala. Ale stálo ho chvíli přemlouvání, aby s ní zatřásl. Překvapeně na něj vykulila oči, jakoby se probudila.

„Ismet." Zarazila se, když zašeptal její jméno. „Chápu, že se o svoji rodinu bojíš," připadalo mu správné, aby jí tykal, doufal, že ho díky tomu vyslechne. „Tohle se lidem běžně nestává a já chápu tvoje rozčílení. O tvoji rodinu je postaráno. Dávají na ně pozor moji muži. Jsou pro takové situace vycvičení. Jsou to bývalí elitní vojáci, tak jako já. Ti co za tím stojí, jen čekají, až jim skočíš na návnadu. Vím, že je to otřepané, ale svoji rodinu ochráníš jedině tak, že je nebudeš kontaktovat. Pokud by jim něco hrozilo, moji muži je odvedou do bezpečí. Mají pro to nejlepší předpoklady. Slibuju, že se jim nic nestane a tobě taky ne, když zůstaneš se mnou, dokud to nevyřeším." Pokusila se mu vykroutit, ale její vzteklý pohled ho donutil stáhnout ruce zpět. Zvednul je k obličeji v náznaku kapitulace.

„Ty to nechápeš. Já s nimi musím mluvit. Musím jim to vysvětlit." Odmítavě zakroutil hlavou.

„To nemůžeš," řekl pevně.

„Musím. Pochop to. Musí vědět, o co jde." Hlas jí přeskakoval v návalu emocí.

„Pro jejich bezpečí je to nepodstatné."

„Není," zaječela. „Celý život žili ve strachu. Pochop to! Oni z Turecka neodešli. Oni utekli!" V němé otázce naklonil hlavu na stranu. Ismet si povzdychla, sklopila hlavu a dlaní si zakryla oči. Zhluboka se nadechla, než se narovnala a odhodila vlasy, aby jí viděl do obličeje.

„Celé dětství v Turecku mám spojené jen se samým stěhováním, a i když si rodiče mysleli, jak dobře skrývají důvody neustálých přesunů, dokázala jsem poznat, že je za tím něco závažného. Dítě dokáže vycítit, že je něco jinak. Nehledě na náznaky v okolí. Pokoušela jsem se to vytěsňovat, pořád jsem byla jen dítě a dítě si chce pamatovat z dětství to dobré ne to špatné. Před každým přesunem se kolem začala motat policie. V naivních chvilkách jsem si přestavovala, že rodiče jsou tajní bojovníci za náboženskou svobodu, ne tím totalitním způsobem jako Islámský stát, ale tím dobrým, kdy chtěli, aby všechna náboženství se navzájem tolerovala, dokázala koexistovat. Musíš si uvědomit, že jsem se narodila a vyrostla v místě, kde se ještě od vzniku civilizace nepřestalo bojovat. Kde stále vládnou stará přesvědčení a pravdy, které se ještě nepodřídily západnímu světu. Nikdy jsem se nedozvěděla, před čím skutečně utíkali, ale teprve až tady začali skutečně žít beze strachu a já je teď zase vrátila na začátek. Proto jim to musím vysvětlit. Dovol mi to, prosím." Poslední větu zašeptala tak naléhavě, až se z toho znovu rozbrečela a Jeff proklínal sám sebe, že ji do toho zatáhnul. O to bylo těžší jí to odepřít.

„Nemůžu ti to dovolit, Ismet." Už se chystala k tomu, že začne znovu křičet, ale zastavil ji. „Pokusím se, aby se to tvoji rodiče dozvěděli." Myslel však na to, že by bylo lepší, kdyby pravdu neznali. Bylo by pro ně bezpečnější myslet si, že jejich dceru neprávem obvinili z vraždy, než že skrze ni vydírají jeho kvůli černému trhu se starožitnostmi.

„To nestačí," namítla vyčerpaně. „Nevydržím tu sedět a čekat, na co se ti podaří přijít. Odsud nic nezmůžeš." Měla pravdu a řešení se mu nabízelo celou dobu. Jen ho odmítal akceptovat, protože tvrdošíjně trval na to, že z toho Ismet dostane, aby se do toho nezapletla víc. Což už teď bylo zbytečné. Přesto se tomu stále bránil.

„Možná řešení je, ale bude to nebezpečné. Je tu značné riziko, že to nevyjde. Může se stát, že to bude nad moje síly." Nejistě na něj upřela svůj pohled. „Asimovi důkazy. Musíme do Göreme a získat je dřív než oni." Nedodal však, že stále existuje možnost, že ani s nimi nic nezmůžou. Svět bylo složité místo, kde ani sebevíc důkazů nedokázalo zachránit člověku život, pokud za tím stáli dostatečně vlivní lidé. Což se v tomhle případě jevilo jako vysoce pravděpodobné.

„Jakože poletíme do Turecka?" Jeff přikývnul.

„Je to ta nejschůdnější možnost. Když zůstaneme tady, je jen otázka času, než náš najdou. Tenhle byt není nedobytná pevnost, a pokud opravdu chceš něco dělat, pokusíme se přijít na to, kdo kupuje ty věci a proč tě do toho Asim zatáhl."

***

Ismet si tolik přála, aby nemusela vkládat důvěru v tohohle muže. Vlastně v kohokoliv, kdo ji a její rodinu neznal. Jenže jak někdo, jako on, který vyrostl na západě, kde se lidé dokázali otevírat novým myšlenkám, mohl dokázat pochopit, jak to chodí na východě. Jak tam dokáže bezvýchodná situace být, kterou každý přehlíží jen proto, že se to neděje u něj doma.

„Co když tím ale otevřeš Pandořinu skříňku, kterou nedokážeš zavřít?" Překvapeně se stáhnul. Povytáhl obočí a spustil ruce k bokům. Usilovně přemýšlel a Ismet na kratičký okamžik pocítila osten strachu, že si to přeci jen rozmyslí. Potřebovala, aby jí pomohl. Jenže mohla ji přijmout, když k němu nedokázala být stoprocentně upřímná. A mohla za to právě slova pana Asima, která v ní probudila dávno zapomenutý strach a vzpomínky z dětství na neútěšnou situaci, jež její rodinu pronásledovala už dávno před jejím narozením. Jak ho mohla s čistým svědomím zatáhnout něčeho takového. Hodit na jeho svalnatá ramena veškerou tíhu neutichajícího boje mezi zapřisáhlými zastánci vlastní pravdy, za niž zemřeli miliony.

„Jsme v situaci, kdy ti nemůžu nic slíbit. Není ale lepší se o něco pokusit než jen nečinně čekat?" Stiskla pevně rty k sobě a nejistě přikývla. Dosud jí dokázal, že to není jeho styl. Nebyl ten typ člověka, který by se vzdal, když si není jistý výsledkem.

„Jenže...," namítla v posledním pokusu ospravedlnit svoje lhaní a jeho přesvědčení ovlivněné západním způsobem uvažování – napravovat všechno bezpráví bez pochopení jádra problému.

„Co?" Naklonil hlavu na stranu a dal si ruce v bok.

„Nemůžu ti nijak oplatit tvoji pomoc," svěřila se mu nejistě a doufala, že nepochopí druhý význam.

„Tohle není o penězích, Ismet. Za tím vším je něco dalšího, co nám můžou osvětlit Asimovi důkazy." Srdce se jí roztlouklo rychleji a na mysl jí přišlo jedno staré rčení.

„Gerçek dost kötü günde belli olur." Jeff se na ni se zájmem podíval.

„Co to znamená?"

„Něco v tom smyslu, že přítel v nouzi je pravý přítel."

Ismet při těch slovech netušila, jak to Jeffa zasáhlo a jakou tíhu tím přenesla na jeho ramena. Zavázal se ke slibu, že její život ochrání za každou cenu.