Zprávy na mobilu mlčely, proto se Jeff trochu uvolnil. Ismet vedle něho mlčela a zírala z okna s hlavou opřenou o sklo. Ani jeden z nich se nechtěl vracet k roztržce v domě. Cesta jim ubíhala klidně a nevypadalo to, že je ještě někdo sleduje. Přesto Jeff volil zdlouhavější trasu a mnohdy záměrně špatně zahýbal a vyhýbal se místům, o kterých věděl, že jsou pod dohledem městských kamer.

Zaparkoval před dlouhou řadou garáží několik ulic vzdálených od šestipodlažních bytových domů v jižní části Kingstonu, který byl součástí vnějšího Londýna.

„Chvíli počkejte," otočil se na Ismet, která si trochu poposedla. Vystoupil z auta. Na klíčích našel malý klíček od zámku na vratech garáže. Vytáhl plechové dveře nahoru. Do temnoty garáže dopadlo tlumené světlo z potkávacích světel jeho auta. Uvnitř nebylo vůbec nic. Nastoupil zpět do auta a zajel dovnitř. Prohledal veškeré přihrádky a věci bez ladu a skladu naházel do vojenské torny, včetně tašky s notebookem, kterou měl v kufru. Ismet tomu přihlížela. Obálku zastrčila pod bundu a zkřížila si ruce přes břicho, aby ji udržela na místě.

„Teď půjdeme dvě ulice pěšky k těm bytovým domům, kolem kterých jsme projížděli," pokynul jí. Vyšla z garáže a počkala, až ji zavře. Navedl ji do boční uličky a společně se proplétali vnitroblokem domů, kde bylo neobvyklé ticho.

Byly téměř dvě ráno, takže zřejmě všichni spali a nebylo pravděpodobné, že by je někdo zahlédl. Zastavili u zadních dveří, krajního nevzhledného bytového domu, které byly opatřeny poplašným zařízením.

Jeff vytáhnul mobil z kapsy a nechal si poslat skrze terminál heslo. Otevřel dveře a vpustil svoji společnici jako první a znovu zapnul systém.

„Patří vás snad celý tahle dům?" zavrtěl hlavou.

„Jenom jeden byt. Nejsem milionář."

„Ale dost se tak prezentujete."

„Pro moji práci je žádoucí prezentovat se na úrovni." Otevřel dveře do výtahu a nechal je vyvézt do čtvrtého patra. Temnou chodbu osvětlovala pouze nouzová světla u únikových východů včetně požárního schodišť na boku domu.

Jeff klidně došel ke dveřím na konci chodby hned vedle nouzového východu a odemknul je. Znovu Ismet pustil jako první a po zavření zapnul systém.

„Vydržte." Rázně nakráčel do stísněného prostoru obývacího pokoje, který sloužil i jako kuchyň a jídelna. Zatáhl žaluzie na dvou vysokých oknech a přes ně k sobě přitáhl těžké závěsy. Až poté rozsvítil lampičku vedle pohovky.

Nažloutlé světlo nemělo příliš síly, ale pro orientaci stačilo, jen vrhalo na stěny znepokojivé stíny.

Jeff sledoval, jak Ismet prochází strohý pokoj s malou televizí, pohovkou, jídelním stolem a malou kuchyní napravo od vstupních dveří.

„Není to zrovna nejvybavenější místo, ale pro naše potřeby postačí." Nechápal, proč měl najednou potřebu se před ní obhajovat.

„Připomíná mi to náš první byt v Londýně, než si rodiče mohli pořídit dům. Měla jsem to tam ráda. Byli jsme všichni spolu," pronesla s podivným odstupem. Očima bloudila po všech zákoutích, než se zastavila u konferenčního stolku před pohovkou. Rozepnula bundu a vytáhla obálku. S pohledem upřeným na Jeffa ji položila na ošoupanou desku.

„Tak kde začneme?" zeptala se.

„Možná si běžte lehnout. Bude mi trvat několik hodin, než se tím proberu. Ráno vám řeknu víc." Tušil, že se bude bránit, ale jen se nadechla. Stačil jeho neústupný pohled a dál se s ním nepřela. Stejně vypadala, že drží oči sotva otevřené.

„V ložnici," ukázal na dvoukřídlé dveře na konci místnosti, s malými okénky po celé ploše opatřené tmavým závěsem, „jsou dveře do koupelny. Všechno potřebné tam najdete. Jen s oblečením bude problém," dodal s náznakem omluvy.

„Poradím si," uklidnila ho, „a díky." Rychle sklopila pohled, aby se na něho nemusela dívat. Prošla okolo a vklouzla do ložnice, aniž by klaply dveře.

Jeff za ní zůstal stát s povytaženým obočím. Musel se zhluboka nadechnout, aby začal zase přemýšlet. Došel si ke dveřím pro tornu, kterou tam odložil po příchodu a přinesl ji na pohovku. Sundal si bundu a podpažní pouzdro. Zbraň zajistil a odložil na stolek kousek od obálky. V malé kuchyňce našel sklenici a napustil si vodu z kohoutku. S povděkem ji vypil naráz. Podíval se ke dveřím do ložnice. V ruce otáčel prázdnou sklenici. Nakonec vytáhnul druhou, napustil ji vodou a zaklepal na dveře. Nikdo se neozýval, tak vzal za kliku a otevřel. Nahlédl dovnitř.

Ložnice byla trochu osvětlena světly z ulice, protože tam nikdo nezatáhl žaluzie. Ismet ležela na posteli v oblečení a klidně oddechovala. Boty měla úhledně postavené před postelí. Zřejmě to bylo jediné, co zvládla udělat, než na ni dolehla únava.

Jeff přešel k nočnímu stolku u čela postele, který ji odděloval od stěny s oknem a postavil sklenici s vodou vedle malé lampičky. Podíval se na spící ženu stočenou do klubíčka. Vzal složenou deku připravenou v nohách postele a opatrně ji přetáhl přes její tělo. Otočil se a zatáhnul žaluzie. Tiše se vytratil do obývacího pokoje, aby se mohl pustit do Asimových poznámek, ale čekal ho ještě vyřídit alespoň jeden telefonát.

Začal u Kat, která ještě nespala. „Jak to vypadá," zeptal se, jakmile mu to sekretářka zvedla.

„Na obou adresách je prozatím klid. Co u vás?" Jeff se posadil na pohovku a levou rukou si promnul krátké vousy na bradě, než mu poklesla na koleno.

„Jel jsem na adresu od Asima. Je mrtvý." Kat smutně vzdychla.

„To je mi líto, pane Berku. Mám to ohlásit anonymně na polici?" Chvíli o tom přemýšlel. Všude tam byly jeho otisky, ale podle stavu těla by odhadoval, že byl Asim zabit v době, kdy byli s Ismet stále na pobočce a vypovídali kvůli pokusu o únos.

„Ano. Ten kdo ho zabil, odnesl veškeré materiály, ale myslím si, že všechno podstatné mi Asim poslal. Bohužel jsem tam našel fotografie Ismet a dalších žen. Musel si ji vybrat, aby mi obálku předala, jen netuším proč. Pošlu vám fotky těch ostatních a vy se mi pokuste zjistit jejich totožnost a někoho pošlete, aby je zkontroloval, zda jsou v pořádku." Jeff zavřel oči a přemýšlel, co ještě dalšího bude potřeba. Zvedl levou ruku a otevřenou dlaní si promnul unaveně celý obličej, než skončil u brady a ukazovákem si poklepával na rty. Usilovně přitom přemýšlel, aby něco neopomněl.

„Pane Berku, jste tam?" zeptala se ho po dlouhé chvíli Kat, když mlčel.

„Ano. Dejte mi vědět, až něco zjistíte." Chtěl ukončit hovor, ale sekretářka ho zastavila.

„Ještě jste chtěl zjistit něco tom Smithovi." Vztekle zavrčel. Doléhala na něj únava a on začal dělat chyby.

„Podařilo se vám to?" Měl vlastní informace, které se však mohly za posledních pár let změnit.

„Poručík Russell Smith byl propuštěn z armády před třemi lety. Oficiálně za neuposlechnutí rozkazu, kvůli kterému zahynula celá četa, které velel v Iráku. Značná část dokumentů je začerněná, a protože působil v Delta Force, mohlo se jednat o cokoliv. Dokonce mu nebyl uznán nárok na výsluhy." Jeff byl v tu ránu na nohou. Neměl tušení, že se Smith dostal do Delta Force. Znal ho ještě v době, kdy společně sloužili u námořnictva, než on sám zažádal o vstup do SEAL. Nedávalo mu smysl, proč se k němu tak choval, ani proč dělal to, co dělal. Teď to začalo dávat smysl.

„Co dalšího?"

„Od té doby jakoby se po něm slehla zem. Žádné záznamy, dokonce ani bankovní účty." Nebylo těžké si domyslet, na jakou stranu se jeho kroky ubíraly, když ho propustili z armády. Chtěl si myslet, že v té zaplivané uličce měl štěstí. Začínal o tom ale pochybovat, hlavně když Smith utekl dřív, než ho policie začala vůbec stíhat po právní stránce.

„Hledejte dál, Cat, ale pozor, aby vás přitom někdo neobjevil."

„Rozumím, pane Berku," chtěl už hovor ukončit, „s dovolením jsem vám zajistila do bytu nějaké jídlo." Jeff přešel k ledničce a otevřel ji. Nepatrně se pousmál.

„Jste poklad, Kat."

„Proto mě tak královsky platíte. Dobrou noc." Hovor ukončila sama a Jeff se vrátil na pohovku a odložil mobil na stolek. Natáhl se pro obálku. Převracel ji z jedné strany na druhou. Z předešlého letmého nahlédnutí nabyl dojmu, že jde o nějaké památky, ale neměl čas pochopit, o co přesně se jedná, ale po zapojení Smithe se začal utvrzovat, že nepůjde o obyčejnou operaci.

Vysypal na stůl obsah obálky a oddělil od sebe fotografie žen a Asimovy dokumenty. Nejdříve si prohlédl všechny fotografie. Na zadní straně těch s Ismet bylo spoustu poznámek v turečtině. Jednomu slovu pod jejím jménem však porozuměl.

Kapadokya. Rozlehlá oblast v centrálním Turecku nebyla Jeffovi neznámá, právě tam se seznámil před lety s Asimem při jeho výzkumu. To nemohla být náhoda.

Jednou rukou procházel fotografie a druhou si mnul bradu. Všechny ženy si byly podobné. Nešlo jen o to, že jsou Turkyně. Vypadalo to, že Asim hledal někoho konkrétního. Mělo to spojitost s dokumenty, které mu poslal?

Začal procházet druhou hromádku. Vesměs šlo o popisy artefaktů, které se vztahovaly k oblasti Kappadokie, ale jak šel hlouběji, objevovat i z dalších oblastní Turecka, Řecka, Sýrie, Gruzie, Libanonu, Jordánska, Izraele a dalších států na Blízkém východě. Spoustu poznámek bylo v turečtině, ale sem tam narazil na francouzštinu a angličtinu, ale i další jazyky. Neviděl v tom žádný smysl.

Zády se opřel do sedačky a se zavřenýma očima a zaklonil hlavu dozadu. Za víčky mu běhaly obrazy všech artefaktů. Národních památek všech těch států. Do čeho ho to Asim zatáhl. Zhluboka se nadechl. Otevřel očí a zíral do stropu. Na tohle byl příliš unavený, aby nad tím přemýšlel hlouběji.

Vstal a procházel se po pokoji, než skončil před kuchyňskou linkou. Prohledával skříňky, než se mu podařilo najít láhev drahé skotské. Jeho oblíbené. V duchu děkoval Kat. Znala ho opravdu dobře. Lepší sekretářku, či spíše, asistentku, si nemohl přát. Byla v tom, co dělá hodně dobrá, dokázala mu to nejednou a ještě nikdy nezklamala jeho důvěru.

Nalil si trochu skotské, za chůze ji upíjel a pomalu si sestavoval celkový obraz, ale potřeboval to vidět ze širšího úhlu. Prohledal všechna místa, než na poličce kousek od televize objevil připínáčky. Doufal, že jich bude dost. Z torny vytáhnul tašku s notebookem, připojil ho na stařičkou tiskárnu pod televizí. Nejprve ji otestoval, než si vytisknul mapu Blízkého východu a jeho států.

Těžké závěsy použil jako velkou tabuli a za pomoci připínáčku a provázku z kuchyně začal umisťovat jednotlivé listy a spojovat je s místy na mapě. Při skládání upíjel na střídačku skotskou s vodou, aby se neopil. Snažil se udržet bdělý a trochu při smyslech. Jenže věcí bylo tolik, že pochyboval, že to do rozbřesku vydrží. Stačil jeden pohled ke dveřím ložnice, aby v sobě našel ještě trochu sil, aby to dokončil.

Zarazil se až u fotografií Ismet, které připnul nade vše nahoru. Ustoupil o několik kroků dozadu a byl z toho všeho stále bezradný. Chyběly kousky, které byly v jazycích, které neovládal. Podvědomě věděl, že až mu je někdo pomůže přeložit, všechno do sebe zapadne.

***

Ismet se začala pomalu protahovat. Nechtělo se jí lézt z postele. Cítila se celá rozlámaná, jako už dlouho ne. Netušila, jak zvládne celý den na kole. Trvalo to snad jen dvě vteřiny, než si vzpomněla na včerejší den.

Prudce se posadila a dezorientovaně se rozhlížela ve tmě. Nic jí nepřipadalo povědomé. Žaluzie na okně byly poctivé a nepropouštěly téměř žádné světlo. Nechala si oči přivyknout a dokázala učit, kde je noční stolek. Nahmatala na něm lampičku. Rozsvítila světlo, přimhouřila oči a jako prvního si všimla sklenice s vodou hned vedle. S povděkem se po ní natáhla a během pár okamžiků celou vyprázdnila.

Ložnice v bytě Berka byla stejně strohá jako obývací pokoj. Postel s nočním stolkem, dvě nízké komody po obou stranách dvoukřídlých dveří a osamocené dveře do koupelny. Kam hned zamířila.

Pohled do zrcadla ji neuklidnil. Tmavé kruhy pod očima a celková pobledlost jen prohloubila její únavu. Podívala se na hodinky na pravé ruce. Teprve osm. Přestože spala skoro šest hodin, nedokázalo to vyvážit včerejší den, který byl dlouhý a náročný.

Odskočila si, umyla si ruce a osvěžila obličej. Dokonce našla i zabalený kartáček se zubní pastou. Za pomoci gumičky z levého zápěstí stáhla vlasy do ledabylého drdolu a konečně si připadala trochu jako člověk. K dokonalosti jen chybělo kafe.

Tiše otevřela dveře a nahlédla do obývacího pokoje. Vedle pohovky svítila lampička a odhalovala změť papírů napíchaných do tmavých závěsů, které v noci Berk zatáhl. Ismet hleděla na improvizovanou nástěnku s ústy dokořán. Ani si přitom nevšimla, že z pohovky, postavené zády ke dveřím ložnice, čouhají nohy v botách. Překvapeně se podívala přes opěradlo na spícího muže. Klidně oddechoval s jednou rukou na zemi. Byl z něho cítit slabý náznak alkoholu. Na stolku před ním stála sklenička se zlatavou tekutinou na dně. Bleskově se podívala ke kuchyni, kde stála láhev skotské, kde chybělo, tak maximálně na dva prsty.

Musela uznat, že by panáka potřebovala taky, když prozkoumala skládačku, kterou za dobu jejího spánku Berk sestavil. Byl to obrovský kus práce a bylo s podivem, že to za těch pár hodin zvládnul.

Vrátila se do ložnice a sebrala deku, kterou ji musel v noci přikrýt jedině on a přikryla zase jeho. Za tu námahu si to zasloužil. Chtěla prozkoumat jeho práci, ale mozek bez pořádné dávky kofeinu odmítal spolupracovat. Proto se vydala vyplenit kuchyni.

Kávovar tu sice nebyl, ale mletá káva ano, tak se rozhodla oživit si dávné vzpomínky na pubertu a dala se do přípravy skoro originální turecké kávy.

Nepředpokládala, že by našla džezvu, ale ve spodní skříňce objevila ocelový rendlík, který musel stačit. Nachystala si šálky a uvařila dva šálky silné kávy bez cukru. Ta vůně provoněla celý pokoj a Ismet se na krátkou chvíli vrátila do bývalého domova.

„Co to voní?" Berk se posadil a podíval se ke kuchyni. Ismet k němu mířila se dvěma malými šálky kouřící kávy. Posadila se na okraj konferenčního stolku a podala mu životabudič.

„Skoro tradiční turecká káva." S povděkem ji přijal a přivoněl. „Je hodně silná," upozornila ho, když začala usrkávat té své. Berk si znovu přivoněl a trochu se napil. Jeho husté obočí vyletělo nahoru, až se musela Ismet do svého šálku usmát.

„To je síla," uznal a dal si další doušek.

„Už jsem ji pár let nepřipravovala, ale takové věci se nezapomínají." Úplně cítila, jak se zbavuje veškeré únavy a mozek jí začíná pracovat.

„Jako jízda na kole," brouknul a Ismet přikývla. Zbytek dopili v tichosti s pohledy upřenými na provizorní nástěnku. Místo mdlého světla lampičky, po dopití kávy, roztáhnul Berk druhý závěs, aby vpustil denní světlo.

„Podle toho," Ismet kývla k jeho skládačce, „jste toho moc nenaspal. Klidně si běžte lehnout. Tentokrát nikam neodejdu." Pokusila se o vtip, ale odlehčená nálada při pití kávy byla nenávratně pryč.

„Jsem v pohodě," odseknul zlobně. Otočil se k ní zády a díval se na nástěnku. Ismet zklamaně povzdechla a oba šálky odnesla do dřezu. Nenamáhala se je umývat. Raději se vrátila k Berkovi. Dívala se na svoji fotku nad mapou. Vůbec se jí ta pozice nelíbila, jakoby za tím vším byla. Obviňoval ji snad z něčeho?

„Co vám říká, Kappadokie?" prolomil Berk ticho a Ismet srdce málem vynechalo jeden úder. Ta otázka ji dokonale zaskočila. Musela se tvářit dost vážně, když se k ní otočil a podezřívavě si ji prohlížel.

„To je... to...," ztěžka polknula, aby dokázala mluvit. „Odtamtud pochází moje rodina." Berk sundal její fotky. Vzala si je a začetla se do poznámek na jejich rubové straně. Musela se ale k tomu posadit, když se v ní začal vzdouvat, s každým dalším slovem, vztek.

„Co se děje?" Berk nad ní stál jako stráž a zamezil tomu, aby fotky roztrhala, když se o to pokusila. Popadl ji a odtáhl bokem, kdyby ji napadlo se vrhnout i po nástěnce. Začala na něj chrlit proud slov v turečtině a bylo jí naprosto jedno, že jí nerozumí. V té chvíli si uvědomila, proč se mnohdy matka tolik držela rodného jazyka. Mohla tak vykřičet veškerou svoji bolest a frustraci, aniž by měla strach z toho, že jí někdo porozumí. Třídila si tak myšlenky než se svěřila s jádrem problému.

Dlouhé minuty si vylívala srdce neznámému muži, aniž by tušil, s čím se mu svěřuje. Byla tolik nabuzená kávou a rozčílená slovy pana Asima, že byla k nezastavení. Berk ji nechal celou dobu, ať křičí, beze změny výrazu. Vypadal, že je k jejímu vzteku apatický a to ji rozpalovalo do běla ještě víc.

Když ji pustil, musela se posadit na židli k jídelnímu stolu. Ruce položila na desku stolu a jen zírala, bez toho aniž by přemýšlela. Nakonec před ni Berk postavil sklenici se zlatavou tekutinou. Bez poděkování ji zvedla k ústům a naráz vypila. Poznala skotskou, která pálila až do žaludku. Znechuceně se zatřásla, ale s povděkem přijala další.

„Není dobré pít nalačno," řekl nezúčastněně. Ismet zvedla hlavu a propalovala ho pohledem. Jenže s ním to nic nedělalo a dál upíjel skotskou ze své sklenice. V druhé ruce svíral láhev s hrdlem namířený k ní.

„Nalijte," a postrčila jeho směrem svoji sklenici. Bez odmlouvání dolil a poslal skleničku po stolu zpět. Nesnášela chuť tvrdého alkoholu, ale po těch slovech na ni dolehl i celý včerejšek a prostě to ze sebe potřebovala dostat. Berk vypadal, že tomu rozumí a nijak se k tomu nevyjadřoval a dolíval, když chtěla.

***

Po pěti panácích si už Jeff začal říkat, že by ji měl zastavit, ale bylo snadnější si poradit s opilou ženskou než rozčílenou. Včerejšek nebyl zrovna dobrý den ani pro jednoho z nich. Z vlastních zkušeností věděl, že je lepší to ze sebe dostat hned, než to v sobě dusit. Tak jako tak by se to jednou dostalo ven a většinou to bylo v těch nejméně vhodných situacích.

„Ještě?" Kývnul na láhev, ale Ismet zavrtěla hlavou.

„Na lačno neumím pít," přiznala pomalu. Prsty přejížděla po prázdné sklenici, jakoby zvažovala, zda si dát ještě jednu.

„Jídlo tu je. Můžu něco připravit," nabídl se. Sám už měl hlad a od noci toho vypil stejně jako Ismet za posledních pár minut. „Pokud mi tedy slíbíte, že se nebudete pokoušet už nic roztrhat," a myslel to vážně. Byly to důležité informace, mezi kterými potřeboval nalézt propojení všech artefaktů. K tomu však potřeboval dva nebo tři počítače, aby hledání bylo rychlejší. Možná i lidi navíc, ale prozatím se neodvažoval sem tahat někoho dalšího. Musel z té rovnice nejprve vyloučit Ismet, aby se do toho mohl naplno opřít.

„Nic neprovedu, slibuju. Už jsem v pohodě. Pokud chcete, pomůžu vám." V půli pohybu sklenice k ústům se zarazil. Už to bylo spoustu let, kdy mu žena nabídla, že bude vařit s ním. Zadrhnul se mu přitom dech a nedokázal se pohnout. Pokusil se zastavit příliv vzpomínek dřív, než se mu to vymkne z rukou.

Donutil se k pohybu, dopil skotskou a jen zavrtěl hlavou. Doufal, že to Ismet viděla. Vstal a zamířil do kuchyně. Prohledal skříňky a lednici, aby věděl, co má v dispozici a co z toho může udělat. Přitom pokradmu sledoval Ismet, jak se usadila na pohovku, odkud měla dobrý výhled na nástěnku.

Nakláněla hlavu z jedné strany na druhou, jak zkoumala jednotlivé artefakty a jejich naleziště. Měla stejně zamyšlený výraz jako on. Nebyla bezradná ani ztracená. Jakoby tušila, co má hledat. Už se mu to nezdálo neuvěřitelné, protože podle její reakce na Asimovi poznámky, ji nezvolil náhodou a Jeff si začal připouštět, že by mu mohla pomoci.

Jenže tu byl jeden velký problém. Pokud předpokládal správě a jednalo se skutečně o černý trh se starožitnostmi. Stálo za tím spoustu velice nebezpečných lidí, na jejichž likvidaci byl on cvičen, ale pro Ismet by to bylo jako jít na porážku. Neměla nejmenší šanci.

Tak jako tak, zatáhnout ji do toho by znamenalo přímé ohrožení jejího života, daleko závažnější než dva pokusy o únos. Nehledě na fakt, že v tom figuroval Russell Smith, který to komplikoval a nabourával Jeffovi celý koncept. Muselo v tom jít o něco víc, ale stále nemohl přijít na to, co.

Na chvíli to vypustil z hlavy a věnoval se přípravě společného jídla, což ho uvádělo do nepříjemné situace. Musel neustále bojovat s vlastními vzpomínkami, které se probouzely z hodně temných koutů mysli, které tam pohřbil z dobrého důvodu.

***

„Mám dojem, že mi pořád něco uniká, ale nemůžu si vzpomenout..." promluvila po dlouhé době Ismet a došla za Berkem do kuchyně. Dívala se, jak naléval vodu ze špaget do pánve. Připravoval italské těstoviny carbonara, které příjemně provoněly místnost a jí z toho zakručelo v žaludku. Měla obrovský hlad, ale po pěti skotských hrozilo, že jí jídlo spíš přitíží a ona skončí v koupelně v nelichotivé situaci.

„Vzpomenout na co?" Berk vařečkou těstoviny ještě několikrát promíchal, než pánev odstavil ze sporáku. Protáhla se kolem něho, aby nachystala dva talíře a vidličky. Kupodivu proti tomu nic nenamítal a nechal ji, aby jídlo naservírovala. Plné talíře odnesl na stůl a Ismet ještě nalila dvě sklenice perlivé vody z ledničky.

Jedli v tichosti aniž by se jeden na druhého podívali. Ismet netušila, jestli Berk bojuje se stejnou nevolností jako ona, přeci jen byl nejméně o polovinu těžší než ona, takže určitě snášel alkohol lépe. Přesto jí neušlo, že nabírá jednotlivá sousta pomalu a velmi soustředěně. Nemuselo to nic znamenat, ale pro ni bylo lehčí se zabývat takovými malichernostmi než bombou, kterou na ni hodil pan Asim.

Teprve až později odpoledne, kdy si byla jistá, že v sobě jídlo udrží, si nástěnku šla prohlédnout zblízka. Do té doby ležela na pohovce s očima upřenýma na strop. Berk pracoval na notebooku u jídelního stolu a občas něco napsal na barevné nalepovací papírky, které postupně přiřazoval k jednotlivým artefaktům. Ismet chvíli trvalo, než si zvykla na Berkův styl písma. Psal hodně zkratkovitě, ale věcně.

Artefakty a naleziště byly objeveny v rámci posledních minimálně padesáti let. Byly tam ale i mnohem starší a jednalo se především o oblasti spadající pod Blízký východ. V samém středu, v místě, kde se setkávaly tři kontinenty, byla kolébka formující jedny z nejstarších civilizací, které daly vzniknout třem světovým monoteistickým náboženstvím. Judaismu, křesťanství a islámu. Což dozajista nebyla náhoda. Jenže stále nemohla přijít na to, jak do toho všeho zapadá ona. Všechna ta místa a památky, všechno co dělalo svět světem a lidi lidmi stálo za to, aby to bylo chráněno, ale proč to pan Asim tak zdůrazňoval.

„O tuhle oblast se vždy bojovalo a bojovat bude. Místo toho, aby to všechny spojovalo, tak je to rozděluje." Ismet se překvapeně otočila na Berka, který k ní přicházel s další dávkou lístečků s poznámkami.

„To máte pravdu, ale proč zrovna tohle místo?" Pokrčil rameny a nalepoval lístečky.

„Zpočátku jsem si myslel, že jde o černý trh se starožitnostmi, což je asi z části pravda, ale ještě je zatím něco dalšího." Ukazoval na jednotlivá místa. „V posledních pár měsících se ztratilo nebo se postrádá několik důležitých archeologických nálezů z různých muzeí po celé téhle oblasti." Rukou přejel po celé oblasti Blízkého východu.

„Někdo je krade na zakázku?" Berk se na Ismet podíval s uznáním. Překřížil ruce na hrudi.

„Musím přijít na to, kdo je ochotný zaplatit dostatečnou sumu a na co ty peníze chtějí použít."

„Tak to hodně štěstí, protože pro odpovědi si budete muset zajet do Turecka." Ismet znejistila, když Berkovi vystřelila ruku a chytil ji za zápěstí.

„Jak to myslíte?" Neuvědomila si, že když mu prve spílala v turečtině, tak jí nerozuměl.

***

Když si Jeff všimnul jejího vyděšeného pohledu, opatrně ji pustil. „Můžete mi to laskavě vysvětlit?" Z jeho úst to znělo jako šlehnutí bičem, ale vypadalo že si na to Ismet už zvykla.

„Pan Asim píše, že tohle jsou jen základní informace, které se mu podařilo převézt. Podstatnější věci jsou v jeho kanceláři v Göreme. Vyučuje na Marmarské univerzitě v Istanbulu, ale neustále se věnuje výzkumu Blízkého východu."

„Vyučoval," opravil Jeff Ismet rychle. Ta se jen na něj smutně podívala a přikývla.

„Vyučoval na Marmarské univerzitě, ale svůj výzkum zaměřoval na Kappadokii a její skalní útvary, které jsou plné svatyň, bývalých křesťanských kostelů a klášterů, skalních obydlí a podzemních měst vyhloubených v měkkém tufu." Ismet se zatvářila uraženě, když ji Jeff popohnal rukou, protože ho příliš nezajímaly skalní útvary v Kappadokii, ale další informace, které by mohly zapadnout do téhle skládačky.

„Prostě sebou nemohl všechno dovézt, protože to prý nebylo bezpečné a nechal je u sebe."

„Pokud ho našli tady, mohli dávno prohledat i jeho kancelář v Göreme."

„To je možné, ale nic tam nenajdou, ani kdyby chtěli. O to se pan Asim postaral a já vám ráda sepíšu instrukce, jak je najít." Jeff se zatvářil trochu pochybovačně, ale na druhou stranu to byl skvělý nápad. Ismet se z toho dostala sama a on ji nemusel mít na krku.

Kdyby v té chvíli jen věděl, jak hluboce se mýlil. Oni oba.