„Co... co to bylo?" zeptala se Ismet, když se trochu vzpamatovala. Projížděli ulicemi nad rychlostním limitem. Její společník se stále díval do bočních zpětných zrcátek a kontroloval silnici za nimi.

„Znovu se vás pokusili unést," konstatoval chladně.

„Ale nepovídejte," vykřikla afektovaně s náznakem ironie.

„Pás," upozornil.

„Cože?"

„Dejte si pás," kývnul ke dveřím. Ismet vykulila oči.

„To myslíte vážně? Vás teď zajímá pás?" Nemohla uvěřit vlastním uším.

„Bezpečnost především," podíval se na ni s úšklebkem. Rozhodila rukama a připásala se.

„Tohle není možný. Do čeho jsrm se to dostala?" Začala si drmolit turecky a její společník nakrčil obočí.

„Co to bylo za zásilku, že se mě kvůli ní snaží unést. Máte ji snad vy, ne?" Přikývnul. „Tak o co jde?"

„Rád bych vám na tu otázku odpověděl, ale nemůžu." Prudce zabrzdil a zajel do tmavé ulice a zaparkoval u chodníku.

„Váš mobil," natáhl k ní ruku. „Rychle." Neochotně ho vytáhla. Vzal si ho a zručně otevřel přihrádku pro sim kartu. Drobnou kartu vyndal, otevřel dveře, hodil na zem a patou ji rozdrtil.

„Co to děláte?" vyjekla Ismet a nahnula se přes něj, ale zatlačil ji zpátky.

„Nebudou vás moci sledovat."

„Co? Vy jste se opravdu zbláznil, nejsme ve špionském filmu!" zabořila se do sedačky a bezradně hleděla z předního okna.

„Je mi to líto, ale jde vám o život. Mojí vinou, takže budete teď muset zůstat se mnou." Ismet začala hned protestovat, ale přerušilo ji vyzvánění jeho mobilu.

„Ano, Kat? Poslouchám." Nerozuměla, co mu jeho sekretářka povídá, ale s každou další vteřinou byl čím dál tím víc zachmuřenější. „Moc vám děkuji. Zavolám, jak budu moct." Ukončil hovor.

„Ti muži, co vás dneska málem unesli, utekli," oznámil rozladěně.

„Cože?" Zděšeně se otočila za sebe, když si vzpomněla na ty dva v uličce.

„Tamti to nebyli. To byli jiní." Ztichnul a rozmýšlel. „Krucinál Asime!" zaklel. Nastartoval a vycouval.

„Kam to jedeme?"

„Zajedeme na tu adresu. Třeba se tam něco dozvíme."

„Říkal jste, že mě do toho zatahovat nechcete." Byla to trochu nemístná poznámka, došlo Ismet hned, jak ji vyslovila nahlas. Zabořila ruce do vlasů a sklopila hlavu na prsa.

„Proč nejdeme na policii?" zkusila po notné chvíli, kdy oba mlčeli.

„Vaši únosci jim utekli, vážně předpokládáte, že vás dokážou ochránit?"

„A vy snad ano?" Upřel na ni tvrdý pohled.

„Mně se to podařilo už dvakrát." Na to neměla odpověď. Otočila hlavu k oknu a dívala se na ubíhající cestu protknutou rozmazanými světelnými pruhy. Na každé křižovatce se napjala a rozhlížela se kolem.

„Setřásl jsem je," pokusil se ji uchlácholit, ale vyšlo to jako výtka.

„A co váš mobil?"

„Co je s ním?"

„Nemůžou nás vysledovat přes něj?"

„Je zabezpečený."

„Jak jinak," rozhodila rukama. Když se na zelenou rozjeli, Ismet se zajíkla.

„Co je?" zeptal se Jeff ostražitě.

„Když mě mohli sledovat přes mobil, můžou najít moji rodinu a spolubydlící. Co když jim ublíží?"

***

Jeff zachoval klidnou tvář a připevnil mobil na palubní desku, aby mohl řídit a vytočil Kat.

„Ano, pane Berku?"

„Kat, mohla byste sehnat čtyři muže a poslat je na dvě adresy?" Ismet se vedle Jeffa narovnala. Vděčně se na něj podívala.

„Můžete nadiktovat ty adresy?" požádal ji pokynutím hlavy.

„Ah, dobrý večer," pozdravila sekretářku.

„Dobrý večer, slečno. Dobrá, můžete diktovat." Ismet se třásl hlas. Jeff chápal její strach a tohle bylo to nejmenší, co pro ni mohl udělat, za vzniklé potíže.

„Mám to."

„Ať muži hned vyrazí. Samozřejmě dostanou bonusy. Cokoliv podezřelého hlásit vám. Závažnou situaci rovnou mně." Mrknul na Ismet, která při těch slovech zbledla ještě víc.

„Rozumím, pane Berku." Autem se po skončení telefonátu rozhostilo nepříjemné ticho. Cesta do východního Greenwiche byla dlouhá a Jeff netušil, co je na Asimově adrese čeká. V duchu se proklínal, že složku neprošel pečlivěji, ale byla natolik nepřehledná, že na to potřeboval čas. Čas, který mu zase scházel. Přestože takové akce teď přijímal zřídkakdy, tentokrát to bylo zkomplikované účastí Ismet. Byl zvyklý pracovat sám, ale starat se přitom o civilistu pro něj znamenalo velké bezpečnostní riziko.

„Co jste dělal předtím, než jste založil svou firmu?" vytrhla ho Ismet z přemýšlení.

„Býval jsem voják." Letmo se na ni přitom podíval. Donutilo ji to pozdvihnout levé obočí. Vypadala, že má na jazyku spoustu dalších otázek, které musel udusit hned v zárodku. Neměl nejmenší chuť se s ní dělit o svoji minulost. Bylo to pro současnou situaci nepodstatné.

„Se mnou jste v bezpečí." Nijak na to nereagovala a mlčela, dokud nedojeli na adresu.

Ulice byla ošuntělá a nevzhledná. Neosobní a nic neříkající o jejích obyvatelích. Dvoupodlažní domky stavěné jeden vedle druhého, dodávaly místu pocit stísněnosti. Malé předzahrádky, poznamenané pokročilým podzimem a spadanými listím, to nemohly vyvážit.

Jeff zpomalil a sledoval čísla na domech, než našel ten správný. Zaparkoval u chodníku a vypnul motor. Rozhlížel se po okolí. Zaparkovaná auta dávala jasně najevo, že jde o chudší oblast. Nic nenasvědčovalo tomu, že tu na ně někdo čeká nebo tu byl před nimi. Domek po jeho levici tonul ve tmě. Žádné z oken nebylo rozbité a dveře taktéž nenesly známky násilného vniknutí.

Odepnul si pás. Rozepnul bundu a z podpažního pouzdra vytáhnul zbraň, aby ji odjistil. Ismet se vedle něho napjala.

„Kolik jich máte?" Otočil se k ní.

„Mám povolení, pokud vám jde o tohle." Zavrtěla hlavou.

„Spíš to vypadá, že čekáte na každém kroku přepadení." Rezignovaně si při jejích slovech povzdychl. Neměl potřebu se před ní obhajovat, ale věděl, že ona je v daleko větším stresu než on. Nebyla na takové situace zvyklá.

„Moje agentura zajišťuje bezpečnost na akcích, kde jsou značná rizika pro jejich účastníky."

„No jistě." Byl rád, že se k tomu více nevyjadřovala. „Ale nečekáte, že zůstanu sedět v autě." Zarazil se. Jakoby mu četla myšlenky. Když trhnul hlavou ke dveřím, zalapala po dechu. „Tak to teda ne. Sama tady nezůstanu. Máte v zadním okně díru." Napadlo ho, že by ji mohl zamknout, ale zřejmě by se to u ní nesešlo s pochopením. Sáhnul do tajné přihrádky a vytáhnul obálku.

„Vy ji taháte pořád s sebou?" Natáhnul k ní ruku i s obálkou.

„Nemůžu ji spustit z očí." Trvalo pár vteřin, než ji přijala. „Budete se celou dobu držet za mnou a uděláte všechno, co vám řeknu. Rozumíte?" Pomalu přikývla.

Společně vystoupili z auta. Jeff měl připravenou zbraň v pohotovosti na boku tak, aby nevzbudil podezření. Cítil, jak Ismet jde těsně za ním. Pomalu otevřel kovovou branku vedoucí k hlavním dveřím. Panty hlasitě zaskřípěly. Sám dýchal normálně a měl naprosto klidný tep, ale jeho společnice zděšeně sykla.

U hlavních dveří se zastavil, otevřel síťované dveře a položil ruku na kliku. Když ji stiskl, dveře se bez problémů otevřely. To nevěstilo nic dobrého. Otočil se k Ismet, které naznačil, ať stále zůstává za ním.

Dům byl nezvykle tichý. Žádný tikot hodin nebo hučení ledničky. Zatuchlý vzduch naznačoval, že dům nikdo dlouho neobývá. Mohlo to být ale jenom zdání. Procházel jednotlivé pokoje, ale nikde známky po tom, že by tu někdo bydlel. Stanul před zadními dveřmi, které byly zamčené.

„Půjdeme nahoru," zašeptal a Ismet přikývla. Pod jeho těžkýma botama vrzala podlaha, stejně tak jako schody.

Nahoře byly pouze troje dveře. Postupně je otevíral a jen za přispění světla z pouličních lamp dopadající skrze špinavá okna a zbraní přitisknutou k levému rameni procházel jejich zákoutí. Teprve až ve dveřích do třetího pokoje se zastavil. V mdlém světle spatřil holé zdi, na kterých byly desítky připínáčků, pod kterými zůstávaly pouze růžky papírů. Někdo tu byl před nimi a zametal stopy. Prudce otočil hlavu, když uslyšel výkřik tlumený dlaní. Bleskově překonal vzdálenost, která ho dělila od Ismet, aby spatřil stejný výjev jako ona.

Nechal klesnout pravou ruku se zbraní k boku a levou přitáhl k sobě Ismet, která mu vzlykala do bundy. Na podlaze před stejně obranou zdí ležel Asim s malou červenou tečkou na čele. Díky jeho vytřeštěným otevřeným očím nebylo pochyb, že je mrtvý. Kdyby i přesto o tom někdo pochyboval, mohla ho přesvědčit krvavá stopa na stěně, která se objevovala a mizela podle toho, kde předtím byly připevněné papíry.

Jeff pustil Ismet, která k tomu hrůznému výjevu zůstala zády. Všiml si, že jednou rukou křečovitě tlačí obálku na svůj hrudník a druhou si drží před ústy, aby utlumila svoje vzlyky.

„Nikam nechoďte," doporučil jí a pomalu došel k tělu. Pro jistotu se pokusil nahmatat na krku pulz, ale kůže už byla chladná. Nemohl být mrtvý víc než pár hodin.

„Proč jsi nešel přímo za mnou, Asime?" zeptal se ho zklamaně. Ucítil na rameni ruku. Zavřel příteli oči a zdvihnul k Ismet pohled. Sklonila se k mrtvému, položila mu ruku na srdce a začala odříkávat tichá slova, kterým nerozuměl. Hlas se jí přitom třásl, ale vypadala, že si to přeje pro něho udělat.

„Co to bylo?" zeptal se jí.

„Modlitba, aby jeho duše nalezla správnou cestu," její přiškrcený hlas mu způsobil husí kůži.

„Děkuju," obrátila k němu tvář, zrcadlící strach. Nabídl jí svou ruku, aby mohla vstát. „Musím se tu porozhlédnout, jestli tu něco nezůstalo. Postavte se k oknu a hlídejte cokoliv podezřelého." Nejistě přikývla. Oběma rukama tiskla obálku k sobě, jakoby to by to bylo záchranné lano.

Jeff prohledal Asimovi kapsy. Nečekal, že něco najde. Ti, kdo ho zabili, to určitě už udělali a poté sebrali všechno, co bylo na stěnách. Jenže ho neznali tak dobře jako on. Na podlaze nebyl běžný koberec, ale dva modlitební koberečky. Musel zabrat, aby je zvednul, oba byly k podlaze přibity hřebíky. Bylo mu jedno, že udělá nějaký hluk.

Tiše si povzdychnul, když našel ukryté fotografie. Nedoufal, že najde něco důležitého, všechno mu už Asim poslal. Tohle byla poslední zpráva určená pro Jeffa.

„Ismet," zavolal a postavil se, aby měl na celý obraz lepší výhled. Žena k němu došla. Zhluboka se nadechla, když se podívala na podlahu.

***

„Jak? Proč?" Podlaha pod koberci byla pokryta jejími fotografiemi. Poznávala všechna místa a co v tu dobu dělala. Nedokázala si uvědomit, že by ji někdo sledoval.

„Jak jsou ty fotky staré?" zeptal se Jeff a ohnul se pro jednu z nich. Pod ní objevil jinou. Byla na ní jiná dívka. „Znáte ji?" ukázal ji Ismet. Zavrtěla hlavou. Klekla na kolena a zkoumala jednotlivé fotky. Posvítil jí mobilem.

„Tohle bylo předevčírem," zvedla fotku sama sebe, jak zamyká kolo u stojanu v uličce u zadního vchodu kurýrný služby. „Starší tady nejsou." Společně s Berkem odstraňovali její fotky a nacházely pod nimi s tou neznámou dívkou a pod ní ještě další. Všechny měly dvě společné věci. Dělaly kurýry a podle vzhledu musely být turkyně.

„Asim asi hledal někoho, kdo mu bude rozumět." Berk dál sbíral všechny fotky, aby si je zřejmě mohl vzít sebou. Ismet se otočila k mrtvole a zatnula zuby.

„Vůbec to nedává smysl. Proč by si dal takovou práci, místo toho, aby šel rovnou za vámi. Musel vědět, že ho hledají, když ty fotky schoval pod modlitební koberečky." Berk přikývnul a dál procházel pokoj.

„Máte vůbec ponětí, kolik Turků žije v Londýně?" zeptala se ho zamyšleně.

„Poměrně hodně," broukl Berk a odtahoval přitom jednu z komod. Nic za ní nebylo. V šuplících jenom prach.

„Co bude teď?" Ismet stála u okna a nahlížela ven. Vítr si pohrával na klidné ulici se spadaným listím. Jejich auto mezi ostatními vypadalo nepatřičně. Bilo do očí.

„Líbit se vám to nebude." S nevyslovenou otázkou se k němu otočila. „Jelikož tu byly vaše fotky, pokusili se vás dvakrát unést a vaši únosci utekli, není pro vás bezpečné, abyste se vracela domů. Mám jeden zabezpečený byt, kam vás vezmu." Chtěla něco namítnout, ale zastavil ji. „Na vaši rodinu a přítelkyni dávají pozor moji muži. Plně jim důvěřuji, nemusíte mít strach. Jenže dokud nepřijdu na to, proč si vás Asim vybral, zůstanete se mnou." Zlobně stáhla obočí k sobě.

„Tak zavoláme policii," nehodlala se vzdát. Jeff se však ironicky zasmál.

„Asi vám nedochází, že ti co za tímhle stojí, nejsou obyčejní darebáci." Ismet k němu natáhla ruku s obálkou.

„Co v tom tedy je?" dožadovala se vysvětlení.

„Potřebuju si to pečlivěji projít."

„Nevíte o nic víc než já. Takže půjdeme na policii a dáme jim tu obálku, ať si s tím poradí." Otočila se na patě, ale než stačil vyjít z pokoje, chytil ji Jeff za paži a přitáhl k sobě.

„Jestli se chcete nechat zabít, tak si klidně jděte, ale tu obálku mi dáte." Vytrhnul ji z jejích rukou a povolil sevření. „Tak prosím, jděte," ukázal na dveře. Ismet se na něj vzdorně podívala. Nehodlala se s ním víc hádat. Ukázala mu záda a už scházela po schodech do přízemí.

Zarazila se až s rukou na klice vstupních dveří. Přemýšlela, co ji víc dopálilo. Jestli to, že nemá situaci ve svých rukou nebo že má nad vším kontrolou právě Berk. Vypadal, že ví, co dělá, ale nelíbilo se jí, že do toho zatáhli i její nejbližší. Anglie měla být pro její rodinu novým začátkem. Měli žít svůj sen o bezpečném životě bez neustálého utíkání. Rázem se Ismet zdálo malicherné její soupeření s rodiči kvůli dohodnuté svatbě, jenže pro ni byla Anglie celkovým restartem života. Chtěla si vybrat sama, jak se její život bude dál ubírat. Neznevažovala tradice svého původu, doufala jen, že budou trochu uvolněnější.

Rozhodně stiskla kliku a otevřela dveře na předzahrádku. Vyšla ven bez jediného ohlédnutí. Celé jí to nedávalo smysl. Obálku předala Berkovi a jako kurýr nemá právo do ní nahlížet. Tím to pro ni mělo skončit. Jenže co když pan Asim měl její fotografie i na zdech, mohlo to těm, co za tím stáli, dát důvod si myslet, že má nějaké další informace?

Natáhla si přes vlasy kapuci od svetru a spojila ruce přes prsa. Studený vítr se jí dostával skrze oblečení, až jí naskočila husí kůži. Netušila, co má dělat. Mobil v zadní kapse kalhot jí byl bez sim karty k ničemu. Na policii by zavolat mohla, ale co by jim řekla? Musela se ujistit, že je její rodina a Suze v pořádku. Chtěla Berkovi důvěřovat, že je jeho muži hlídají, ale potřebovala důkaz.

Sáhnula do pravé kapsy bundy a vytáhla peněženku. Kreditní kartu nechala doma, ale těch pár liber, co jí zbylo, mělo být dost na taxík domů, ale od baru, ne ze západního Greenwiche.

Zděšeně ucukla, když vedle ní zastavilo auto. Netušila, jak dlouho šla. Ulice byla nekonečná a se spoustou zákrut a za každou z nich vypadala stejně. Podívala se na auto, kde u řidiče sjelo okénko. Berk se na ni zachmuřeně díval, hlavně na peněženku v její ruce.

„Nastupte." Ocenila, že se snažil, aby to nevyznělo jako rozkaz. Obešla auto předem a nastoupila na místo spolujezdce, kde ležela ta proklatá obálka. Byla o něco tlustší, musel do ní přidat ty fotky. Zvedla ji a přitáhla k sobě. Připásala se a dívala se před sebe, když se rozjel.

Byla na sebe naštvaná, ale víc ji štval Berk, protože měl pravdu. S ním byla ve větším bezpečí, nehledě na to, že zajistil bezpečí i jejím nejbližším. Rozhodla se, že mu dá šanci, ať se to pokusí vyřešit. Jak dlouho to mohlo trvat? Dva dny?