Od nenávisti k lásce chybí jen krůček

Bylo krásné červencové odpoledne. Všude panovala dobrá nálada, lidé měli na tvářích široké úsměvy a užívali si volného dne.

Já však ani jedním z výše zmíněných šťastných pocitů neoplývala. Se skloněnou hlavou jsem seděla na lavičce v parku a přemýšlela, co se mnou vlastně bude dál.

Najednou se mi v mysli začaly promítat vzpomínky jako v biografu. V tom se celý ten nesmyslný kolotoč zastavil na jednom jediném výjevu a doslova mě vtáhl dovnitř…

„Nenávidím tě, Stylesi!“ zařvala jsem, když ten kudrnatý blbeček hodil na mé nové sněhobílé letní šaty balónek naplněný obarvenou vodou.

Ten samozřejmě praskl a já na to všechno hleděla jen s vykulenýma očima a nevěděla co dělat.

„Nápodobně, Brownová.“ odpověděl na mou poznámku o nenávisti a přidal k tomu úšklebek.

„Už tě nechci nikdy vidět.“ mumlala jsem, mezitím co jsem mířila ze třídy.

„Taky že už mě neuvidíš.“ odsekl mi tak tiše, abych jej slyšela jen já.

 Během sekundy jsem se na toho ničemu otočila a vypadlo ze mě velmi inteligentní „Cože?!“

„Slyšelas dobře.“ řekl mi znovu a už se k tomu nevyjadřoval.

Takhle má vzpomínka končila a já se opět ocitla v přítomnosti.

Ano, tehdy jsem byla šestnáctiletá žába, jejímž úhlavním nepřítelem nebyl nikdo jiný než onen zelenooký pablb, Harry Edward Styles. Byli jsme jako kočka a myš, jako jin a jang, jako den a noc, jako zima a léto a nemohli jsme se vystát.

Ten den byl posledním, kdy jsem tohoto namachrovance viděla a upřímně mě ani v nejmenším nezajímá, kde se teď i s tou svou kudrnatou palicí nachází.

Měla jsem teď jiné a mnohem důležitější starosti. Byla ze mě takříkajíc bezdomovkyně a to jen kvůli tomu, co se dnes ráno stalo…

Od té doby co nás necelými dvěma roky táta opustil a odešel do nebe, můj život nabral naprosto nečekaný spád. Máma začala pít, tahala se s cizími chlapy a já pro ni najednou byla jen velkým břemenem. Vlastně se o mě přestala úplně zajímat, vyčítala mi tátovu smrt a celkově se z ní stala úplně jiná žena. Já to přestávala zvládat. Před pár dny jsem oslavila své osmnácté narozeniny. Sama. Seděla jsem v pokoji a místo oslav plánovala svůj útěk. Táta mi zanechal nemalé jmění, všechno to ovšem připadlo matce a ona mi z toho nedala pomalu ani tu půlku.

Časně ráno mě probudilo jemné klepání na dveře. Otevřela jsem oči a pozorovala, jak do mého pokoje vešla matka s nějakým obrovským hromotlukem, jenž se nejspíše stal jejím přítelem na tenhle týden. Nechápala jsem, co po mně můžou chtít, jakmile se ale ten chlápek začal s toužebným výrazem v očích přibližovat, došlo mi to.

Rychle jsem vyskočila z postele, kopla toho úchyla do toho nejcitlivějšího místa jaké znám a děkovala bohu za hodiny sebeobrany, na které jsem musela v patnácti letech chodit.

To, že má rána byla skutečně bravurní, mi potvrdil fakt, že se ta hrouda svalů skácela s hlasitým skuhráním k zemi.

Matka se k němu ihned nahrnula a to byl ideální čas pro mě.

Čapla jsem pár důležitých věcí, spolu se svými životními úsporami a z toho domu hrůzy jsem utekla.

Sice jsem se osvobodila, ale teď nemám kam jít. Sedím tady v parku a jen přemýšlím nad tím, jestli má cenu vůbec žít.

Je však jen jediná osoba, která mě v tuto chvíli drží při životě. On. Můj tatínek. Už možná není mezi námi, ale já cítím, že se na mě seshora dívá.

„Nezklamu tě, tati.“ zašeptala jsem směrem k nebesky modré obloze a setřela si zbloudilou slzu.

 S novým odhodláním jsem vstala z lavičky a zamířila k nejbližší trafice, kde jsem čapla nejlevnější noviny a zaplatila.

Hodila jsem je do batohu a začala hledat místo, kde strávím dnešní noc.

Chvíli jsem jen tak bloudila, až mi konečně do oka padl celkem levný motel, kde jsem si prozatím zaplatila jen jednu noc. Sedla jsem si na nepěkně vypadající matraci a jala se do pročítání rubriky s názvem inzeráty. Bohužel žádná z nabídek mi nevyhovovala.

Už už jsem zavírala noviny, že si zítra koupím jiné, když v tom jsem to zahlédla. Úplně v rohu se krčil malý inzerát hlásající:

Hledá se chůva pro roční holčičku. Práce nabízí cestování po různých zemích, ubytování a

dobrý plat. Předpokládáme profesionální přístup a zkušenosti s dětmi.

Okamžitě mě to upoutalo, děti miluju, starat se o ně mi nečiní žádné problémy a v tuto chvíli byl tenhle inzerát mou jedinou spásou.

Proto jsem neváhala ani chvíli a už vyťukávala uvedené telefonní číslo do mobilu.

Po pár zazvoněních to někdo zvedl.

„Ano? U telefonu Lou Teasdale.“ ozvalo se z druhé strany.

„Dobrý den, jmenuji se Catherine Brownová a chtěla bych se zeptat, jestli ještě stále platí ten inzerát na to hlídání.“ ptala jsem se s nadějí v hlase.

„Och ano. Jistěže ano, jste první, kdo volá. Mohly bychom se třeba zítra sejít a já bych vám dala vědět co a jak?“ ptala se a já slyšela na druhé straně telefonu, dětský smích.

„Jistě, jen řekněte kde a v kolik hodin, já tam budu.“

„Dobře takže třeba ve Starbucks v poledne? Vzala bych i dceru a uvidíme.“ nabídla mi a šlo slyšet, že má naspěch.

„Ano, to by šlo. Budu tam. Děkuji.“ pomalu jsem se loučila.

Ještě mi nadiktovala přesnou adresu a rozloučili jsme se.

Nemohla jsem tomu uvěřit, vypadalo to, že její nabídka skutečně spěchala. Třeba to je modelka, když jezdí různě po světě anebo nějaká umělkyně.

Celou noc jsem přemýšlela nad zítřejší schůzkou a modlila se, aby všechno dobře dopadlo.

Není se proto čemu divit, když jsem se probudila až okolo desáté ráno.

Sbalila jsem si těch pár věcí, provedla ranní hygienu, odhlásila se z motelu a pomalu se vydala do ulic Londýna.

Nejprve jsem si skočila na vydatnou snídani a pak se jen tak procházela po městě.

O půl dvanácté jsem zamířila na smluvené místo.

Usadila jsem se, objednala si kávu a čekala.

Za pár minut dovnitř vešla asi dvacetiosmiletá žena, tlačíc před sebou dětský kočárek.

Když se začala rozhlížet po kavárničce, nadhodila jsem úsměv a lehce na ni kývla.

Ona pochopila a zamířila ihned ke mně.

„Dobrý den, těší mě, jmenuji se Catherine Brownová.“ znova jsem se představila a nabídla jí ruku.

„Také mě těší, mé jméno je Lou Teasdale.“ přijala mou nabízenou dlaň a společně jsme si potřásly.

Poté jsme se usadily.

„Takže, vy máte zájem dělat chůvu?“ ptala se.

Já jen kývla a tak pokračovala „Jsem ráda, že jste se ozvala, jelikož už zítra vyrážíme do USA a já nevím, kdo by Lux hlídal. Obvykle to všechno zvládáme, ale Amerika bude prý hodně náročná a tak nechceme nechat nic náhodě.“

„Amerika, USA, zítra?“ mumlala jsem se nevěřícně.

Ona se však zasmála a jala se do vysvětlování, ale ještě předtím mi navrhla „Nemohli bychom si tykat? Myslím, že nejsem zase tak stará.“ usmála se a opět natáhla dlaň.

Já ji vřele přijala a řekla jsem „Jsem Catherine, ale stačí Kate.“

„Lou.“ usmála se a zase jsme si potřásli.

„Asi bych ti měla alespoň říct, v čem vlastně tvá práce bude spočívat. Já pracuji pro chlapeckou skupinu One Direction. Možná si o nich už slyšela?“ ptala se a já jen zakroutila hlavou.

Její úsměv se rozšířil a dodala „To je dobře, nesvěřila bych Lux někomu, kdo by ji chtěl hlídat jen kvůli tomu, že by byl často v kontaktu s klukama.“ řekla a já chápavě přikývla.

„Zítra se odjíždí na tour po Americe. Dělám klukům maskérku, vizážistu, stylistku a tak dále. A když vezmeš v potaz, že je těch kluků pět, tak to taky není žádná lahoda. Prostě potřebuji, aby někdo hlídal to mé zlatíčko, mezitím co budu připravovat kluky. Samozřejmě všechno bychom platili my, byla bys s Lux po dobu koncertu třeba v zákulisí, měla bys i hodně osobního volna, jelikož kluci koncertují spíše večer.“ vysvětlovala mi a já jen kulila oči.

Najednou se z kočárku, kde předtím holčička poklidně spala, ozval pláč.

Lou se nahla a vytáhla ji. Musím říct, že po tak krásném miminku jsem toužila celý život.

„Rovnou si tě můžu prozkoušet.“ usmála se a dala mi děťátko do náruče.

Já chvíli byla malinko vykolejená, ale poté jsem si ji zkušeně převzala a začala s ní houpat ze strany na stranu.

„Ty jsi Lux, že ano?“ žvatlala jsem na ni, ale ona stále plakala.

Začala jsem ji opatrně lechtat a šklebit se na ni. Během několika minut už jí místo slziček zdobil tvář roztomilý úsměv.

 „Vidím, že to s dětmi skutečně umíš.“ chválila mě Lou.

„Jsou to taková malá sluníčka, které nejde nemilovat.“ řekla jsem jí.

„Takže, jelikož jsi první, kdo se ucházel a skutečně to spěchá, zeptám se tě tedy rovnou. Chceš pro mě pracovat, jako chůva Lux?“ vybalila na mě.

 „Já… ano moc bych chtěla, ale myslím, že je tady něco, co bys možná měla vědět.“ začala jsem a byla jsem rozhodnuta jí vše, co se mi stalo, říct.

Jakmile jsem skončila s vypravováním o mém pohnutém životě a že tato práce je vlastně něco jako má záchrana, ještě chvíli na mě koukala jako na zjevení.

„To je mi líto. Jsem ale moc ráda, že ses mi svěřila. Osmnáct ti už bylo, jsi plnoletá, takže tvou rodinu informovat nemusím. A já bych byla moc ráda, kdybys pro mě pracovala.“ dokončila a povzbudivě se usmála.

„Tak když to nevadí, moc ráda pro tebe budu pracovat a hlídat tohle malé, roztomilé zlatíčko.“ dodala jsem a pošimrala Lux na bříšku.

 „Dobře, takže jsme domluvené. Zítra napiš kde a my tě vyzvedneme, jak pojedeme na letiště.“ řekla mi.

S úsměvem jsem jí poděkovala a opatrně položila Lux do kočárku.

Lou se rozloučila a odešla.

Já se spokojeně usmála, třeba můj život nebude tak bídný, jak jsem si vždycky myslela.

Zamířila jsem do nejbližšího secondhandu a vycházela jsem z něj z několika taškami plnými oblečení. Bylo to vcelku levné a já si nechtěla utrhnout ostudu se svými dvěma tílky a kraťasy, které jsem si při svém útěku stačila vzít.

K večeru jsem se jala se do hledání dalšího levného motelu, kde bych mohla přespat.

Ráno jsem se převlékla, sbalila si včera koupené věci a už jsem stála před motelem a volala Lou.

Skutečně, za pár minut se ze zatáčky vyřítilo auto a zastavilo přímo přede mnou. Měla jsem tak možnost seznámit se s velmi sympatickým mužem, Tomem Atkinem. Byl to Louin přítel a tatínek Lux, který tentokrát musel na několik týdnů zůstat v Anglii kvůli své práci.

Po asi půl hodině jízdy auto zastavilo a my vystoupili. Šli jsme opačným vchodem, kde kromě pár lidí nebyl téměř nikdo, jen z dálky k nám doléhal jekot fanynek.

Pro tuhle tříčlennou rodinu nastala asi ta nejhorší chvíle.

Loučení.

Tom odepnul Lux ze sedačky a pevně ji k sobě přivinul. Po chvíli mi ji podal a já se i s ní teatrálně otočila, aby se ti dva mohli pořádně rozloučit. Za několik dlouhých chvil, mě Lou s uplakaným obličejem vzala kolem ramen a společně jsme se vydaly k soukromému letadlu.

Odletět jsme měli až za necelou hodinu, jelikož členové One Direction stále ještě rozdávali své podpisy a úsměvy fanynkám.

Předala jsem Lux její mamince a spokojeně se uvelebila na sedadle. Do uší jsme si vložila sluchátka a jen tak přemýšlela. Po chvíli mě to, ale přestalo bavit a tak jsem vypla muziku a povídala si s Lou. Letadlo konečně vzlétlo, a jakmile kontrolka k odpoutání blikla, úlevně jsem si odepnula pás a unaveně se protáhla.

Najednou jsem uslyšela hlasy, chlapecké hlasy, které se rychlým krokem blížily k nám. Ztuhla jsem.

„Slyšeli jste, že si Lou najala chůvu, která má hlídat Lux?“ řekl jeden.

„Doufám, že bude mladá.“ zamyslel se druhý, který jsem už někde slyšela.

„Však ty jsi na starší.“ rýpal další.

„Hele, moc dobře víš, že to jsou jen fámy.“

„Stejně si myslím, že tahle chůva tvému šarmu odolá.“ řekl naprosto samozřejmě další.

„To se uvidí.“ prohlásil sebevědomě.

Až po chvíli mi došlo, že se baví o mně, už jsem ale bohužel nestihla nijak zareagovat, když v tom se přímo nad námi ozval hlas.

„Těší mě milé dámy. Ty budeš jisto jistě ta chůva pro mou malou princeznu, nemýlím-li se?“ ptal se a já pomalu zvedla hlavu, abych viděla, s kým mám vlastně tu čest, i když jsem to už z části tušila.

Jako ve zpomaleném záběru jsem otevřela pusu, oči vykulila dokořán a přejížděla pohledem po dotyčné osobě.

 „Stylesi?!“ hlas mi přeskočil a já jej probodávala nenávistným pohledem.

„Brownová?!“ jeho hlas vyskočil snad o dvě oktávy výš než the můj, takže skoro pištěl.

„Ne, tohle je sen, jenom sen.“ šeptala jsem, zavřela oči a frustrovaně si protřela spánky.

Když jsem je ale opět otevřela a on tam s nevěřícným výrazem stále stál, došlo mi, že se mi to skutečně nezdá. Zhluboka jsem se nadechla a postavila se.

S prstem zapíchnutým do jeho hrudi jsem začala „Tak hele, jen bych ti chtěla říct, že má nenávist k tobě stále nezná hranic. Takže, drž se ode mě dál, stejně tak se já budu držet dál od tebe a všechno bude v pohodě, jasný?!“ zasyčela jsem.

„To se ještě uvidí.“

Raději jsem nadhodila andělský úsměv a otočila se k jeho kamarádům.

„Já jsem Catherine Brownová a budu nová chůva Lux, těší mě.“ představila jsem se.

„Já jsem Liam.“ představil se asi ten nejslušnější.

„Mé jméno je Louis.“ řekl ten další s úsměvem a široce se na mě zubil.

„Zayn Malik, těší mě.“ já se však musela dívat jen na tu rampu, jež se mu tyčila na hlavě.

„A já jsem Niall.“ řekl další a já ihned poznala, že nebude odsud.

„Irsko, že?“ hádala jsem.

„Ano madam.“ odpověděl mi se silným přízvukem a já se musela usmát nad tím, jak hrdě to pronesl.

„Stylesi, tebe znám.“ ušklíbla jsem se na něj a za smíchu ostatních kluků jsem si zase sedla.

Pětice za několik málo okamžiků odešla, což mi ovšem dokonale stačilo k tomu, aby se mi do hlavy opět zakořenil ten jeho nepěkný ksicht. Nechápala jsem, co tady k sakru dělá.

Po chvíli hledění z malého okénka jsem se postavila a zamířila na toaletu. K mému neštěstí však bylo obsazeno. Má potřeba byla opravdu akutní a tak jsem se jen modlila, aby mi dotyčný co nejrychleji uvolnil místo.

Dveře se o pár chvil později otevřely a kdo si myslíte, že z nich asi tak vylezl! Samozřejmě že on!

„Copak Brownová?“ pobaveně povytáhl obočí nad mými zkříženými nohami.

„Mlč a pusť mě!“ zavrčela jsem na něj a snažila se jej vystrnadit ze dveří, které mi stále blokoval.

„Nebude to zadarmo, Brownová. Tohle je svět showbyznysu, zde se i za záchod platí.“ ušklíbl se na mě a já pěnila vzteky. 

Neměla jsem čas se tady s ním hádat a tak jsem se na něj jen až moc mile usmála a během několika sekund se mé koleno setkalo s jeho rozkrokem. Než jsem se nadála, už se mi s tlumenými nadávkami válel u nohou. Znovu jsem jej obdařila neškodným pohledem, ladně jej překročila a zavřela se na záchodě. Tam jsem pro jistotu strávila o hodně delší dobu, než bylo nutné. Konec konců bála jsem se pomsty.

Když už mě to přestalo bavit, zkontrolovala jsem se v zrcadle a vyšla ven.

Styles už tam naštěstí nebyl. Usedla jsem zpět vedle Lou, která už se taky a chvíli jsme si povídaly. Poté mi předala Lux a někam odešla.

Ta malá je neskutečná, hodnější a roztomilejší miminko jsem snad v životě neviděla.

Spokojeně ležela v mém náručí a svá velká kukadla upírala mým směrem. Byla jsem z ní na větvi a to doslova. Lehce jsem ji polechtala na bříšku a letadlem se rozezněl její smích, znějící jako tisíce zvonečků. Úsměv na její tváři způsobil, že se i mé koutky doširoka roztáhly. Nesmyslně jsem si s ní žvatlala a ona mi stejně nesmyslně něco mumlala, hrála si s mými prsty, tahala mi za vlasy a stále se usmívala.

Let byl snad nekonečný, proto jsem s radostí uvítala, když nám po několika dalších hodinách pilot oznámil, že budeme přistávat.

Dala jsem proto Lux zpět do sedačky a také se připoutala.

Letadlo v klidu přistálo a my mohli vystupovat.

Jakmile jsem vyšla z ven, přivítalo mě nezvyklé horko.

Tohle v Anglii fakt nemáme.

Zařadila jsem se k Lou a následovala ji. Všichni jsme museli projít letištěm, nebyl žádný boční východ. Lou nasadila Lux růžovoučké sluchátka a já vzápětí pochopila proč.

Jakmile jsme se ocitli v prostorné letištní hale, myslela jsem, že ohluchnu.

Všude vřískaly fanynky.

Některé brečely, jiné se smály, další dokonce i mě probodávaly nevraživým pohledem a pár se jich roztomile křenilo na vcelku vyjevenou Lux, která spokojeně spočívala v náručí svojí mámy.

Těch pět playboy kluků se vydalo s unavenými úsměvy vstříc těm uřvaným holkám.

My proto mohli v klidu projít.

Jen co jsme se ocitli před letištěm, dojel před něj velký autobus a hádejte, jaké ksichty na něm byly vykresleny.

Fanynky, které stály kousek od nás, začaly pištět ještě více než doposud.

Rychle jsem následovala Lou a pár dalších lidí a nastoupila jsem.

Když jsem se usadila vedle ní na pohodlné sedačky, zhluboka jsem vydechla.

„Panebože, jak se tohle dá vydržet.“ zanaříkala jsem.

„Zvykneš si.“ zamumlala Lou a sundala Lux sluchátka.

„Asi si taky jedny takové pořídím.“ kývla jsem směrem ke sluchátkům a všichni okolo se rozesmáli.

Ještě chvíli jsme se bavili, až konečně do autobusu nastoupilo, v obležení desítek bodyguardů, těch pět hvězdiček.

Mohlo se tedy vyjet.

Zatajila jsem dech, když jsem před sebou spatřila naprosto luxusní hotel.

Prázdnou a hlavně tichou ulici osvětlovaly pouliční lampy a mně došlo, že ani samotní kluci asi nevěděli, kde budou bydlet.

Všude panoval klid, žádný křik, či srdceryvný pláč, žádná oslepující světla z fotoaparátů, prostě ticho, tak krásné a ničím nerušené ticho. Bohužel i tento, alespoň pro mě krásný okamžik musel pokazit ten kudrnatý idiot.

„To čumíš, co?! Na tohle asi nejsi zvyklá, Brownová.“ zasyčel mi do ucha, až mi malinko zamrazilo v zádech.

Otočila jsem se na něj a koukala mu přímo do očí „Ne, máš pravdu, tohle se na ulici, kde jsem byla nucena několik dní spát a přežívat opravdu nevidí.“ vmetla jsem mu do tváře hodně zaobalenou pravdu, ale za ten pohled, který mu přeletěl po tom věčně arogantním ksichtě, to stálo.

Raději mě nechal být a všichni jsme jako velká skupina, vešli do hotelu.

Nejprve se samozřejmě musely ubytovat ty hvězdy a až poté přišla řada na nás, normální pozemšťany.

Kupodivu jsem dostala samostatný pokoj.

„Vítej v Americe, Catherine.“ zašeptala jsem do ticha a usnula, jako když mě do vody hodí.

Následujících několik týdnů bylo fantastických.

Naprosto jsem ignorovala ty jeho trapné a mnohdy opravdu hnusné poznámky na mou osobu a snažila se, si pobyt zde užívat na sto procent.

Skoro každý den jsme byli v jiném městě, ne-li státě.

Lux jsem hlídala na koncertech, autogramiádách, prostě všude, kde potřebovali Lou. Za tu dobu mi to malé pískle neuvěřitelně přirostlo k srdci. Ostatně, kdo by si nezamiloval roztomilou holčičku s culíčkem, která vám svým nesmyslným žvatláním dovedla vykouzlit úsměv na tváři i v těch nejtěžších chvílích.

Měla jsem čest poznat také Danielle a Eleanor, dvě úžasné holky, které mě mezi sebe skvěle přijaly, a několikrát jsem s nimi vyrazila na nákupy. Perrie jsem zatím znala jen ze Zaynova vyprávění, ale podle jiskřiček, které se mu pokaždé objevily v očích, mi bylo jasné, že je do ní zamilovaný až po uši.

I čtyři pětiny z One Direction se mi dostali pod kůži a já poznala, jak moc skvělí jsou. Loui s úžasným smyslem pro humor, Liam s jeho panickým strachem ze lžiček, Zayn, který když se minimálně milionkrát za den neprohlédnul v zrcadle a jeho božské vlasy nedosahovaly alespoň pěti centimetrů, nebyl spokojený a nakonec Niall, roztomilý irský klučina, který svým andělským kukučem a modrýma očima dokázal uchvátit leckterou dívku. Podle jeho slov, ale ještě stále čekal na tu pravou a tak se zatím nacházel ve vážném vztahu s věcí, tolik mu milovanou-jídlem.

Myslím, že k tomu poslednímu a mnou stále nenáviděnému článku této jinak skvělé party se vyjadřovat nemusím.

Má nevraživost k tomuto stvoření s květákem na hlavě se den co den stupňuje. Poslední dobou si mě, ale ty jeho zelenkavé oči prohlížejí takovým zvláštním pohledem, řekla bych, že až hladovým.

Nevím, čí je to vina, ale skoro pokaždé mám pokoj vedle něj.

Styles si občas najde povyražení na jednu noc a já tak musím se sluchátky v uších trpět, jak dívka vedle v místnosti vykřikuje jeho jméno.

Lou mi už také dala nějaké ty peníze, takže jsem si mohla koupit něco na sebe a zbytek mám uložený na účtu, kde mi mou výplatu pravidelně posílá.

Nemůžu si prostě stěžovat, můj život snad nikdy nebyl lepší.

Opět jsme se ubytovali v jednom hotelu. Strávíme tu okolo tří dnů. Kluci mají dnes koncert a pak menší autogramiádu, zítra a pozítří jsou dva dny volna, na to se obzvlášť těším, ale stejně mám v plánu je strávit s Lux a Lou. Uděláme si takovou dámskou jízdu.

Jen co jsem vešla do pokoje, začala jsem jako pokaždé zjišťovat, v jakém luxusu budu příští dny spát. Procházela jsem jednotlivé dveře, až zbyly pouze jediné.

Pomalu jsem zatáhla za kliku a otevřela. Vzápětí jsem však myslela, že buď omdlím anebo začnu hystericky ječet.

Panebože, proč já?! Proč já mám takovou smůlu?!

Samozřejmě jsem hleděla na toho skoro nahého potetovaného playboye, který měl prsty zaháknuté za své bílé boxerky Calvin Klein a očividně si je chtěl sundat.

„Ani to nezkoušej!“ zavrčela jsem na něj a on sebou polekaně škubnul.

„Co ty tady děláš?!“ vyjel na mě místo pozdravu, mezitím co se v rychlosti oblékal.

 „To není možné! Proč?! Proč jsou zrovna tyhle dva pokoje propojené?!“ vypadalo to, že je na tom podobně jako já.

Jen jsem se ušklíbla a podívala se na ony pekelné vrata propojující naše pokoje.

Musela jsem hlasitě zaklít, jakmile jsem zjistila, že tam není klíč.

Se smrtelně vážným pohledem jsem se podívala na Stylese a vztyčila ukazováček „Varuju tě jen jednou a nebudu to znova opakovat. Jednou, jen jednou jedinkrát překročíš tenhle práh a říkám ti, že se můžeš rozloučit ne se svým životem, ale hlavně se svým jistě cenným nádobíčkem.“ zasyčela jsem jako nějaký had a rychle odešla z jeho pokoje.

Dveře jsem pořádně zabouchla a vyčerpaně jsem se svalila na postel.

Za pár chvil, ale přišla Lou s tím, že musíme vyrazit.                    

Unaveně jsem si protřela oči a vstala z postele. Do půl hodiny už jsme všichni byli v tourbusu a mohlo se vyjet.

Bylo velmi brzy, když jsme zastavili u haly, kde se měla dnešní akce konat, ale kluky čeká ještě zvuková zkouška, která pokaždé trvá snad věčnost.

Opět jsem dostala na starost Lux.

Sedla jsem si s ní do šaten, kde nebyl ten hluk tolik slyšet a snažila se ji i sebe nějakým způsobem zabavit. Tiše jsem jí začala prozpěvovat nějakou ukolébavku a přitom jí jemně kolébala ze strany na stranu. Opony tvořené z víček se jí po chvíli pomalu zavřely a já si oddechla.

Přešla jsem i s ní k jednomu z pohodlně vypadajících křesel a tak, abych onoho spícího andílka neprobudila, jsem se v něm opatrně uvelebila.

Lux si spokojeně chrupkala v mé náruči a mě její pravidelné oddechování za pár chvil rovněž přivedlo do říše spánku, kde jsem naprosto ztratila pojem o čase.

Můj vcelku tvrdý spánek, ale netrval věčně. Ztěžka jsem otevřela oči a zjistila, že mi Lux stále spokojeně spinká v náručí.

Když jsem se podívala směrem k oknu, byla už dávno tma.

Najednou se dveře otevřely a dovnitř vpadlo jako nějaké menší tornádo, pět usměvavých kluků. Soudě dle jejich oblečení, už asi bylo i po autogramiádě.

Znaveně se svalili na volné židle a něco řešili.

Moc jsem se jim nevěnovala a raději jsem svou pozornost zaměřila na to andělské stvoření v mé náruči. Jednou bych chtěla mít taky takové krásné, roztomilé miminko. Nejlépe kluka a potom holčičku, aby ji bráška mohl ochraňovat.

Z mých myšlenek na vcelku nejistou budoucnost, mě ovšem probral tolik nenáviděný hlas.

„Tak co? Vyhajali jsme se dobře, Brownová?“ šišlal na mě ten ničema.

Jen jsem po něm hodila opovržlivý pohled a dál si ho nevšímala.

Po chvíli dorazila Lou, převzala si pochrupující Lux a vyřídila nám, že máme jít do tourbusu. Jakmile jsme se do toho pojízdného luxusu nasáčkovali, jelo se k hotelu.

 Styles klukům pořád něco ukazoval na tom jeho supr čupr vymakaném I phonu a škodolibě se ksichtil.

Nechala jsem to být, protože jsme už stáli u hotelu.

Rychlostí blesku jsem zmizela a rychle směr můj pokoj.

Chtěla jsem jen jediné -pořádnou sprchu a měkoučkou postýlku.

Jakmile jsem už celá vyvoněná vyšla z koupelny, nedalo mi to, abych nezkontrolovala twitter.

Ano, i já jsem po naléhání kluků propadla této sociální síti. Všechny, až na jednoho jsem si rovněž followla.

Rychle jsem tam tedy najela a nemohla uvěřit tomu, co vidím.

Skoro všude byla moje fotka.

Ta z dneška, jak jsem si i s Lux zdřímla.

Bohužel, zde jsem měla zakloněnou hlavu a pusu doširoka otevřenou. Divím se, že mi neukapávaly sliny.

Po pár okamžicích zběsilého klikání se mé zorničky rozšířily ještě více.

Samozřejmě, autorem tohoto ubohého fota byl on.

Ten tupec, který se mě snaží odsud každou chvílí vyštvat.

Jak já ho nenávidím.

Když jsem si přečetla jeho popisek znějící „Takhle se prosím milé dámy a pánové pracuje.“ krve by se ve mně nedořezal.

Fanynky k tomu dávaly nenávistné komentáře, že prý jsem jen zlatokopka, které jde hlavně o peníze a slávu.

Bylo mi z toho do breku, tlak mi vyletěl a já se rozhodla jednat.

Nedbajíce, že jsem oblečená jen v dlouhém tričku na spaní a kalhotkách, jsem vyletěla rychlostí blesku z postele.

Notebook jsem položila na stůl a se zaťatými pěstmi jsem rozrazila dveře spojující naše pokoje.

Ležel na posteli a spokojeně se šklebil.

To už jsem nevydržela a pěkně od plic začala ventilovat všechny své emoce v podobě nepěkných nadávek směřovaných na jeho osobu „Ty jeden zasranej idiote, co si už sakra myslíš, že děláš?! Budeš mi neustále znepříjemňovat život?! Už tě a těch tvých keců mám plné zuby! Jsi jen obyčejný ubožák nic jiného!“ chrlila jsem na něj nadávky a on měl stále ten arogantní úšklebem.

Docházel mi dech i slova a já už neměla sílu křičet.

Skočila jsem na něj a začala svými droboulinkatými pěstičkami bušit do jeho vcelku svalnaté hrudi.

„Já už na to nemám sílu! Mám tě plné zuby! Laskavě si řeš své mindráky na někom jiném! Jsem jenom člověk, panebože!!!“ pořád jsem jej bila a ani slzy se už nedaly udržet.

Hráz z víček se mi protrhla a já plakala a plakala.

Všechno za ty roky se ze mě pomocí těchto slaných kapek vytrácelo. Jeho pošťuchování, rodinné problémy, prostě všechno.

Stále jsem jej bušila do prsou, ale už spíše z principu.

On najednou udělal ale něco naprosto nečekaného.

I se mnou na jeho klíně si sedl, odhrnul mi pramen vlasů, jenž se mi lepil na čelo a hladově se přisál na mé rty. Jeho ruka začala bloudit pod mým tričkem a já se neubránila slastnému vzdechnutí.

Cítila jsem, jak se do polibku samolibě usmál, ale nezajímalo mě to.

Najednou přestal, zahleděl se mi hluboce do očí a jemně mi slíbával slzičky z tváře.

Jako bych rázem zapomněla, proč jsme se tam vlastně ocitli, kvůli komu jsem plakala a co mi udělal.

Má jediná priorita byla, a teď to řeknu opravdu hrubě, cítit ho v sobě.

Jediným rychlým pohybem se překulil nade mě a opíraje se o lokty, tak aby mě nerozmačkal, pokračoval v načaté práci. Svíjela jsem se pod ním rozkoší, šeptala jeho jméno a lehce jej tahala za vlasy.

Chtěla jsem víc, mnohem víc.

Teď už jsem se vůbec nedivila, všem těm zvukům, které s ním ty holky vydávaly. On to prostě se ženami uměl.

Myslím, že není potřeba popisovat, co se dělo dále. Všem nám to je více než jasné.

Tu noc, v jednom hotelovém pokoji, splynuly dvě navzájem nenáviděné osoby v jednu.

Slastně a tak, aby to slyšel celý svět, jsme vykřikovali jména toho druhého a zrychleně dýchali.

Já se mu unaveně stočila do náruče a v tomhle obětí jsme usnuli.

Ráno přišlo dříve, než jsem to očekávala. Něco mě hrozně lechtalo na tváři. Pomalu jsem se zavrtěla, když v tom mi došlo, že tady něco nehraje. Šokovaně jsem otevřela oči a rázem se mi jako přílivová vlna nahrnuly do hlavy vzpomínky.

Útržky obrazů ze včerejší noci se mi promítaly před očima jako v biografu a neustále se opakovaly s takovou razancí, až jsem sebou polekaně trhla.

Když mi došlo, čí kudrny mě to vlastně šimrají na tváři, měla jsem chuť vykřiknout.

Opatrně jsem se vyprostila z jeho obětí a začala sbírat mé věci, které byly okolo postele.

Moc jich tedy nebylo.

Rychle jsem na sebe hodila triko, naposledy se podívala na tu spící bytost, se kterou jsem strávila noc a dveřmi do mého pokoje jsem se vypařila.

Mým prvním cílem byla sprcha.

Preventivně jsem se zamkla v koupelně a vlezla do sprchového koutu, kde jsem na své zneuctěné tělo pustila ledovou vodu.

Svlékla jsem si, teď už mokré tričko a naštvaně jej mrštila do rohu místnosti.

Zmučeně jsem se sesunula po červených kachličkách a vložila si hlavu do dlaní. Po tvářích mi stékaly slzy, jež se mísily s ledovou vodou, která je odnášela daleko ode mě a mé zkažené osoby.

Nemohla jsem uvěřit, že jsem to nechala zajít tak daleko.

Panebože, vždyť já jej nenávidím. On mě nenávidí. Tak proč na mě včera tak vyjel?! Proč jsem se nebránila?! Proč jsem se sebou nechala zacházet jako další z mnoha, jež prošly jeho rukama?! Proč jsem tak hloupá?!

Jemu, ale nešlo odolat… ty dotyky… jeho rty… Dost!

Zděšeně jsem praštila hlavou o kachličky, abych zahnala tyto myšlenky.

Musím něco rychle vymyslet.

Jedno, ale vím jistě.

Po této noci bych se mu nedokázala podívat do očí, dokonce ani klukům. Připadám si jako šlapka, obyčejná děvka, holka na jednu noc. Hnusím se sama sobě.

Razantně jsem se postavila, až se mi malinko zatočila hlava. Vzala jsem sprchový gel, jež postával v rohu, a ve velkém jej na sebe vylila.

Popadla jsem žínku a pořádně se drhla, na každé části těla, kterou včera pokryl jediným dotekem, či polibkem, jsem se cítila tak zneuctěná. Drhla jsem se ještě asi půl hodiny, až mé tělo bylo skoro celé červené a odřené.

Bohužel jsem docílila pouze toho, že jsem si ještě více vybavila včerejší noc.

Po chvíli jsem vypnula sprchu, zabalila se do osušky, a své vlasy pomocí ručníku stočila do turbanu.

Přešla jsem do pokoje a měla jasno.

Musím pryč.

Už tady nevydržím.

Věděla jsem, že toho štěstí bylo nějak moc na pouhou holku s lehce pohnutým osudem.

Vyhrabala jsem ze spodu tašky blok, kde jsem si s Lux různě kreslila, no spíše jsem jí kreslila já a ona se vesele smála.

Vytrhla jsem posledních pár nepopsaných listů a sešitek vložila zpět do tašky.

Uchopila jsem do ruky obyčejnou tužku a pustila se do psaní.

Postupně jsem napsala šest dlouhých dopisů. Šest listů plných písma a slov, vycházejících přímo z mého srdce.

Liamovi jsem chtěla poděkovat za jeho důvěru a snahu pochopit mé problémy a pomoci mi je alespoň z části vyřešit.

Louimu jsem byla vděčná, za všechny chvíle, kdy se mě snažil rozesmát.

Zaynovi, tomu narciskovi, jsem rovněž za vše poděkovala.

A Niallovi, tomu, jsem byla vděčná za to, že se mě občas zastal, dělal mi bratra, ochránce, znamenal a navždy pro mě bude znamenat mnohé.

Poté jsem asi polovinu listu zaplnila děkovnými slovy pro všechny, kteří mě do své Directioners rodiny vzali s úsměvy a vlídnými pohledy.

Děkovala jsem jim, že mě malinko zasvětili do tohoto skutku krásného života, plného mnohých překvapení, ale i nečekaných zvratů.

Jako poslední na řadu přišlo to nejhorší, dopis pro Lou a Lux. Děkovala jsem jí. Děkovala jsem jí, že mi dala možnost začít úplně od samého začátku, že mě nesoudila podle toho, v jaké situaci jsem tehdy byla. Bez domova, bez rodiny, bez financí.

Dala mi to nejúžasnější, co jsem kdy mohla dostat. Začít od znova a s čistým štítem. Byla pro mě nejlepší kamarádkou, úžasnou poradkyní, starší sestrou a v jistých ohledech byla i to, po čem jsem toužila už dávno. Nehledě na to, že nás od sebe dělilo jen pár let, se mi tato úžasná žena stala v jistých ohledech i matkou a já jí za to byla a budu neskonale vděčná.

Cítila jsem se jako podvodnice, jako obyčejná lhářka, ani jsem jí nenapsala pravý důvod mého odchodu, vlastně jsem neuvedla žádný důvod.

Lux, tomu malému stvořeníčku jsem poslala obrovskou pusu. Tahle holčička dokázala můj život rozsvítit, uměla mi vykouzlit úsměv na tváři za každé situace a její zvonivý smích, mě vždy zahřál u srdce.

Je to těžké, ale já to prostě musím udělat.

Odložila jsem pero na stůl a jednotlivé listy jsem složila.

Nečetla jsem, co jsem napsala, věděla jsem totiž, že bych to ihned poškrtala. Každý papír byl mokrý od slz, které mi proudem tekly po tvářích.

Všude jsem napsala jména, komu jsou dopisy určeny a položila je na ustlanou postel. Napadlo mě, že bych i jemu měla napsat dopis. Netušila jsem, ale co by asi tak měl obsahovat. Panebože, vždyť já nedokážu vyslovit ani jeho jméno.

Hlavně že včera v noci mi to problém nedělalo!

Bylo mi ze sebe samé špatně.

Rychle jsem si posbírala své poslední věci.

Peníze, které jsem dostala od Lou jsem nechala spolu s ostatními věcmi také na posteli. Lou mi přeplácela, to bylo evidentní. Vzala jsem si proto jen tolik, kolik mi stačilo na letenku.

Oblékla jsem se do obyčejných šortek a trika. Na nohy nazula žabky. A do tašky přes rameno jsem v rychlosti naházela své doklady a některé fotky s kluky a ostatními. Skoro na každé, ale bylo usmívající se asi roční miminko.

Klíče jsem položila vedle věcí na posteli.

S posledním pohledem upřeným na krásný pokoj plný luxusu, jsem zavřela dveře a s tváří smáčenou od slz jsem opouštěla hotel.

Kupodivu si mě nikdo nevšiml, vlastně bylo teprve pět ráno, tak se není čemu divit.

Chytila jsem nejbližší taxi a se směrem na letiště pozorovala ubíhající velkoměsto, které vidím asi naposledy v životě.

Jakmile jsem vystoupila a zaplatila řidiči požadovanou částku, šla jsem si koupit letenku domů.

Do Londýna.

Tam, kde můj život začal a kde také bude pokračovat.

Za pár hodin jsem už seděla pevně připoutaná v sedačce a přemýšlela, co se mnou bude dále.

Začnu znovu.

Opět od úplného začátku.

A budu se ze všech sil snažit neopakovat chyby z minulosti.

To jsem však netušila, že ona jediná noc plná vášně mi od základů změní život.

… o rok později…

Kdybych jen tehdy tušila, že jsem z Ameriky neodjížděla až tak úplně sama.

Ano, můj příběh zdaleka nekončí.

Jakmile jsem přistála na letišti, připadalo mi to jako tehdy, kdy jsem utekla z domu.

Neměla jsem kam jít, byla jsem psychicky na dně a netušila co dál.

Nakonec mi na mysl vytanula jen jediná osoba, která by mi mohla pomoci.

Má sestřenice.  Je sice o necelé dva roky starší než já, ale vždy jsme si rozuměly. Bála jsem se zaklepat u jejích dveří a prosit, aby mě u sebe pár dní nechala, ale neměla jsem na vybranou. Naštěstí mě přijala s otevřenou náručí a doteď žertuje, že mě adoptuje.

Bydlení jsem tedy na nějakou tu dobu měla.

Teď přišla na řadu práce.

Obcházela jsem různé restaurace, až se na mě jednoho dne přeci jen usmálo štěstí a já se stala obsluhou v jedné rodinné kavárně, jež patřila velmi milé paní ve středních letech.

Poté můj život ubíhal vcelku klidným tempem. Snažila jsem se vydělat si co nejvíce peněz, abych se mohla postavit na vlastní nohy.

Veškeré city jsem si přes den odepírala, ale po nocích… po nocích jsem vzlykala do polštáře. Neuvěřitelně se mi stýskalo. Neměla jsem jediné informace, co se s kluky a Lux děje.

Odepírala jsem si noviny, časopisy, internet ba i televizi a rádio.

Ve snech se mi však stále více objevoval nádherný kluk, s krásným úsměvem, roztomilými dolíčky ve tvářích a úžasnýma do zelenkava zbarvenýma očima.

Ano, byl to on.

Najednou mi nedělalo problém vyslovit Harryho jméno.

Nechápala jsem to. Celý čas jsem tohoto klučinu nenáviděla, příčil se mi a najednou...najednou o něm sním, stýská se mi po něm a chybí mi? Pomalinku mi začalo docházet, že jsem se do něj nejspíš zamilovala. Vím, zní to opravdu divně, ale já to tak cítím. Pokaždé, když si vzpomenu na tu naši společnou noc, rozechvěji se po celém těle, naskočí mi husí kůže a v břichu mi krouží motýlci.

Ale abych neodbočovala… Za několik měsíců se u mě začala projevovat ranní nevolnost, velmi časté výkyvy nálad a zvláštní chutě. No řekněte sami, nezvedá se vám z vanilkové zmrzliny, velké vrstvy šlehačky a k tomu kyselých okurek, žaludek? Pro mě tohle tehdy byla naprostá lahůdka.

Nechápala jsem, co se to se mnou děje, ale sestřenici to začalo pomalu docházet. Vzala mě proto k jejímu doktorovi a výsledek byl jasný, čekala jsem miminko.

Když jsem ležela na lůžku a doktor mi přejížděl ultrazvukem přes lehce vypouklé bříško, ukazujíc na obrazovce toho malinkého tvorečka, jež jsem nosila už pár měsíců pod srdcem, rozplakala jsem se. Byla jsem šťastná, nemohla jsem tomu uvěřit a rozhodně jsem odmítla jít na potrat. Možná jsem byla mladá, ale nedokázala bych jen tak zahubit jedinou vzpomínku na tu noc. Už teď jsem moje nenarozené miminko milovala.

Všichni se samozřejmě ptali, kdo je otcem.

Nemohla jsem to říct. Je jasné, že by mu to zničilo kariéru a to já nechci.

O pár měsíců později se mi narodil krásný chlapeček, kterého jsem pojmenovala Matthew.

Náš společný život tedy plynul opět dál. Všechno s ním bylo tak nové a barevné. Ovšem stále jsem bydlela u sestřenice, ona mě tedy spíše nenechala odejít. Prý bych to sama nezvládla a měla pravdu. Péče o dítě a ještě k tomu, když vám je jen devatenáct je skutečná makačka.

Opět byl jeden z těch dnů, kdy jsem hlídala sestřenčiny děti a snažila se upéct buchtu, přičemž mi můj šestiměsíční smíšek chtěl pomáhat, takže měl mouku až za ušima.

V tu chvíli se domem rozezněl drnčivý zvuk zvonku.

Očistila jsem si ruce a i s malým jsem zamířila ke dveřím.

S lehkým úsměvem jsem otevřela a málem to se mnou seklo.

Úsměv mi ztvrdl na tváři a já zůstala i se smějícím se dítkem v náruči nečině hledět na osobu stojící přede mnou.

Zděšeně jsem se chytila za pusu a nevěděla co říct.

Očividně i on ztratil řeč, jakmile zahlédl svou kopii, jež se mi stále vesele vrtěla v náruči.

„Kate…“ hlesl dutě a hleděl na mého syna. Našeho syna.

„Harry…“ řekla jsem mu stejně inteligentně, ale právě jsem vydýchávala infarkt.

„On… Já… To…“ drmolil nesrozumitelně, přesto jsem jej pochopila.

„Ano. Tohle je tvůj syn Matthew.“ řekla jsem pevným hlasem, který mi ale dlouho nevydržel.

Harry se sesypal a to doslova. Klekl si na kolena a složil si tvář do dlaní. Vzápětí se rozplakal. Plakal tak, že jsem to u žádného kluka ještě neviděla.

„Panebože, já jsem takový vůl...já..“ doloval ze sebe a stále měl tvář v dlaních.

 „Harry? Harry, slyšíš? Nebreč, on bude taky plakat.“ zašeptala jsem, když Matthew začal popotahovat a něžně jsem Harryho jednou rukou pohladila po rameni.

Okamžitě ke mně zvedl uslzený obličej a jeho rudé oči a psí pohled vypovídali o všem. Postavil se, otřel si oči a čekal.

Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem mu brečícího Matta dala do náruče.

Klouček se jako zázrakem uklidnil a začal se natahovat po jeho kudrnách.

Harrymu se z očí opět začaly valit slzy, ale ani já na tom nebyla jinak. Tohle však byly slzy štěstí.

„Ahoj Matte, já jsem tvůj tatínek.“ zašeptal k němu.

Malý ihned chňapl po jeho prstu a už si jej strkal do pusy. Harry se zasmál, ale poté se podíval na mě.

„Catherine, já…“ začal, ale byl přerušen.

„Jsem sice hrozně ráda, že se našel biologický táta toho prcka, ale byla bych ještě raději, kdybyste si to vyříkali někde o samotě a ne tady před dveřmi. Protože tebe já znám. Ty jsi slavný a já tu nechci mít samé paparazzi a uječené fanynky.“ ozvalo se od mé sestřenice, která právě přišla z nákupu.

Donesla si tašky dovnitř a poté se vrátila zpět k nám.

Pomalu sebrala z Harryho náruče našeho broučka, a když se na ni docela ošklivě podíval, povzdechla si a řekla mu „Neboj, hned ti tady Stylese juniora vrátím. Běžte si vyříkat, co potřebujete nahoru do pokoje a pak se vraťte k nám do kuchyně.“

Zamířila jsem rovnou do mého a Mattova království. Všude po stěnách byly vylepeny fotografie. V rohu místnosti postávala krásná postýlka a kousek od ní velká postel pro mě. Pokojík byl vybaven přesně pro potřeby miminka. Vzápětí mi došlo, že nebyl zrovna nejlepší nápad tady Harryho brát. Okamžitě si totiž začal prohlížet všechny fotografie.

„Proč jsem u toho nebyl?! Proč jsem nebyl u toho, jak můj syn přišel na svět?! Proč jsem neslyšel jeho první pláč?! Proč jsem se o tebe nestaral, když jsi byla těhotná?!“ lkal s pohledem upřeným na fotografie.

„Harry, já…“ nevěděla jsem, co mu na to říct.

On se ale rázně otočil, až jsem se lekla a hluboce se mi podíval do očí.

„Hlavně neříkej, že je to tvoje chyba.“ šeptal.

„Ale, to je moje chyba. Kdybych tehdy tak zbaběle neutekla a kdybych…“ zbytek věty mě nenechal dopověděď.

Opatrně mi přiložil svůj ukazováček na rty a já zmlkla „Není to tvoje chyba. Jedinou vinu, na tom, co se tehdy stalo, nesu já. Kdybych se ti tehdy nebál říct, co k tobě skutečně cítím, vše by bylo jiné.“ šeptal a zahanbeně sledoval špičky svých bot.

„Co jsi cítil?“ ptala jsem se, skrze jeho prst.

On jej sundal, ale místo toho mě opatrně, jakoby se bál že se rozplynu, chytil za bradu.

„Stále to cítím. Při každém tvém pohledu mi roztávali kolena, v břiše jsem měl malé tornádka a v krku sucho, jako kdybych týden nepil. Nevěděl jsem, co se to se mnou děje. Bál jsem se a ani nevím čeho. Snažil jsem se tě nenávidět, ale už to nešlo. Pak tu noc, co jsem dal tu fotku na twitter se něco ve mně zlomilo. Na začátku jsem se cítil spokojený, dostala jsi co proto, ale potom…. Potom jak jsi přišla a plakala, bila do mě svými miniaturními pěstičkami, připadalo mi, jako bych tě poprvé viděl jako dívku. Chtěl jsem tě políbit a také jsem to udělal. Jenže se to nějak vymklo kontrole, nakonec jsme spolu strávili noc a mně konečně došlo, jak moc jsi pro mě důležitá. Chtěl jsem ti to říct. Když jsem se však ráno probudil a tys nebyla vedle mě, věděl jsem, že je něco špatně. Pak, když jsem našel ty dopisy a došlo mi, že jsi odjela domů a že už tě nikdy neuvidím. Měl jsem chuť se vším skončit. Byl jsem jako tělo bez duše. Statečně jsem absolvoval všechny autogramiády, koncerty a podobné akce, ale už jsem to prostě nebyl já. Fanynkám to možná stačilo, ale kluci… kluky jsem neoblafl. Nezbývalo mi nic jiného, než jim o tom, co se tehdy stalo říct. Dopadlo to přesně tak, jak jsem čekal. Niall mi dal snad poprvé v životě přes hubu, Liam na mě házel zklamané pohledy, Zayn se úplně uzavřel a přestal se mnou komunikovat a Loui, ten se mi jako jediný snažil pomoct, protože jsem mu řekl to, co jsem si uvědomil. Museli jsme však dojet tour a pokračovat v práci. Já tě však stále hledal. Celý ten dlouhý čas jsem pokaždé, když jsem byl v Londýně, hledal jen tebe. Kluci mi začali pomáhat, až se nám to nakonec podařilo… konečně jsem tě našel.“

„Já nevím, co ti na tohle říct.“ opravdu jsem byla bezradná.

On se jemně a zároveň smutně pousmál „Neříkej nic. To já bych ti měl říct to hlavní.“ usmál se a jemně mě chytil za pas.

Pozorně se mi zadíval do očí a pak naprosto vážně pronesl „Miluju tě, Catherine.“

Zhluboka jsem se nadechla, jinak by to se mnou asi seklo a s pohledem do jeho kouzelných očí jsem zašeptala „Já miluju tebe, Harry.“

Jeho oči se vykulily a já mu na vysvětlenou řekla „Rok a půl dělá divy. Hodně věcí jsem si ujasnila, víš?“

Jen kývl na souhlas a pokračoval „Miluju tě a budu milovat i našeho syna.“ andělsky se usmál a opatrně spojil naše rty v krásném polibku.

Tenhle se naprosto lišil od těch hrubých a nenasytných, které si ode mě tehdy v noci s vášní bral. Tenhle byl procítěný, plný lásky a oddanosti.

Po chvíli jsme se od sebe odtrhli a opřeli se čely, nepřetrhávaje oční kontakt.

„Teď už bude vše jen dobré. Slibuju“ usmál se a já s ním.

S tímto doufám začne nová etapa našeho života.

Nechápu, jak se z nenáviděného kluka mohl stát někdo, koho miluju více než vlastní život. Možná to byl osud, možná jen shoda náhod, ale hlavní je, že už jsme konečně spolu a tak to doufám zůstane napořád.

Z mého životního příběhu si však navždy budu pamatovat ono mnou často zpochybňované tvrzení, že od nenávisti k lásce chybí jen krůček.