„Mé kroky jsou možná nepředvídatelné a pokaždé jiné, avšak cíl zůstává stejný. Ona."

- Rio

XV.

Na tom zpropadeném stole mě drželi ještě několik hodin. Luca po našem krátkém rozhovoru už znovu nepromluvil. Ani jsem to neočekávala. Věnoval se různým nádobkám, zkumavkám a roztokům. Udělali ze mě pokusného králíka? Co víc si můžu přát. Rozhodně to tak však nenechám.

První příležitost zaútočit se mi naskytne v momentě, kdy mě odvazují. Vrhnu se po stole plném lékařského náčiní. Většinu z těch věcí ani nerozeznám. Stačím však popadnout něco, co vypadalo podobně jako ten skalpel od předtím, jen to mělo delší ostří. Hlídám si, abych ani jednoho z nich neměla za zády.

„Polož to. Ublížíš víc sobě, než nám," Hromotlukův hlas byl přesně takový, jaký jsem si představovala. Hrubý a hluboký. Bez špetky emocí. Pomalu se blížil ke mně. Co teď? Couvat už nemůžu, za mnou byl stůl. Nejlepší obranou bývá vždy útěk. V tomhle případě? Marný, ale zkusit jsem to musela.

Když mě o pár minut později vyváděl na chodbu, bolela mě žebra. Tak moc, až jsem přemýšlela, jestli není některé z nich zlomené. Nezvládla jsem mu ani ublížit! Pořezala jsem sebe, když se mi snažil nástroj vytrhnout. Byla jsem tak moc naštvaná. Vlčice taky. Cítila jsem její hněv. Přála si Hromotlukovu krev. Dostane ji, jen ne hned.

Ruce jsem měla zkroucené za zády. Držel je jednou rukou. Jednou! Tolik mu stačilo k tomu, aby měl vše pod kontrolou. Odmítal mi říct, kam mě to vede. Lucovi pouze sdělil, že mě Alister chce jinde. Co to mělo znamenat? Naše kroky ustaly až před velkými dřevěnými dveřmi. Zaklepal a chvíli vyčkal. Poté pootevřel a vstrčil mě dovnitř tak prudce, až jsem skončila na zemi.

Okamžitě vyskočím. Celý hrudník mi zaprotestuje. Do očí mi vyhrknou slzy. Rozhlížím se kolem. Skříně, další dveře, malý stolek, velká postel, další šatní skříň, okno a balkon. Vedle mně se nacházela příčka z poliček. Skrz dekorační věci bylo vidět do další části pokoje. Alister seděl, tentokráte v lidské podobě, u velkého stolu. Všude kolem byla spousta papírů.

„Pojď sem, Zahro," pohledem byl stále přilepený na dokumenty před ním. Chvíli váhám, jestli za ním doopravdy jít. Je mi jasné, že jinou možnost stejně nemám.

„Znáš moje jméno," posadím se do křesla naproti němu. Snažila jsem se udržovat mezi námi alespoň nějakou vzdálenost. Sedadlo pode mnou krásně hřálo. Byla to neskutečná úleva. Tak pohodlné. Zády se opřu o opěradlo. Dovolím si na moment zavřít oči. Jen pár sekund, než je znovu prudce otevřu.

„Nejen to. Vím toho o tobě dost," položí papír a zadívá se na mě. Konečně si ho pořádně prohlédnu. Byl minimálně o deset let starší, než Rio. Možná i o víc. Tím jsem si nebyla jistá. Jeho vlasy měly světle hnědou barvu. Střižené byly na velmi krátko, odhadovala jsem jen několik centimetrů. Měl ostré rysy. Nebyl ošklivý, vzhledem ne. Mám však pocit, že to je to jediné.

„Co ode mě chceš?" odhodlám se k otázce. Obávala jsem se jeho odpovědi, protože už vím, jaká je. Vnitřně šílím. Nechci skončit jako ta žena, kterou Rio prodal. Ne, takový můj osud nebude.

„To si necháme na později. Teď pojď, něco ti ukážu," zvedl se. Na tváři mu hrál podivný úšklebek. Rozhodně měl něco v plánu. Musím zjistit co. Ideálně dřív, než to stihne udělat. Následuji ho. Dodržuji si lehký odstup. Otevře dveře. Zastavím se. Nadzvednu obočí. Pokyne mi, aby prošla. Nedůvěřivě na něj hledím. Nepůjdu jako první. Nakonec to vzdá a počká na mě na chodbě.

Vede mě ke schodišti. Za námi pochoduje Hromotluk a ještě jeden muž. Úplně nový, nikdy jsem ho neviděla. Byl mnohem menší a ne tolika svalnatý. I přes to je mi jasné, že by si se mnou dokázal poradit, aniž by se musel nějak extrémně namáhat.

Brzy se ocitneme pod zemí. Vzduch je tu úplně jiný, známý. Vede mě zpátky do cely? Je to dost pravděpodobné. První tři jsou prázdné, mříž poodsunutá, zámek pověšený na jedné z příček. V té další se do klubíčka choulí žena. Možná stejně stará jako já. Jakmile spatří, kdo to jde vedle mně, vydá ze sebe tichý vzlyk. Odvahu na to, abych se zeptala, co jí udělal, nenacházím. Přišla jsem o všechna slova.

Zpomalil. Vím to. Udělal to schválně. Chtěl, abych je všechny viděla. Devět. Osm bez té malé holčičky. Všechny v bídném stavu, sotva se udržovaly na životě. Píchne mě u srdce. Moc dlouho to už nevydrží. Především ta se zrzavými vlasy. Ležela a tupě zírala před sebe. Kolem sebe měla krev. Alister se pootočí a promluví k mužům za námi: „Ať jí někdo vezme k Lucovi. Jestli už jí nedokáže pomoc, ať jí uspí."

„Ne!" chci se vrhnout vpřed. Nemůžu. Zarazí mě jeho paže. Nechci, aby mě držel. Nesnesu jeho dotek. Je mi odporný. Snažím se od něj dostat. Ještě víc mě zmáčkne a přitáhne blíž k sobě.

„Buď opatrná. Ještě má šanci přežít. Pokračuj v tomhle dál a nechám jí rovnou uspat," to mě odzbrojí. Nechci, aby kvůli mně někdo zemřel. Krve už bylo dost. Přesto vím, že boj je nevyhnutelný. Někdo musí zemřít. Buď já, nebo on.

Mlčím. Pustí mě. Sleduji, jak ženu odnáší pryč. Teprve až teď začnu přemýšlet o Lucových slovech. Odpustil mu Rio to, co mi chtěl udělat? Ne, to snad ne. Ale proč by mi Luca říkal, jak si Alister myslí, že mu utekl? Nedávalo mi to smysl. Ani trošku.

„Pro příště už budeš vědět, že máš být opatrná," znovu ztiší hlas do úplného šepotu, „protože jinak jako první půjde ta malá holka."

Oklepu se. Byl odporný. Nechtěla jsem se na něj ani dívat, když mě vedl okolo její cely. Prudce se zastavím. Připoutali ji k židli. Za zápěstí a kotníky. Vypadala ještě drobnější, než předtím. Úplně se v ní ztrácela. Nemohla jsem se nadechnout. Cítím vlčici hned pod povrchem. Poprvé za celou dobu ji potlačuji. Nikdo z nich si nezaslouží ji vidět.

Alister mě chytí za loket a táhne dál chodbou. Jdeme jinudy, ale nakonec se ocitneme v té stejné místnosti jako předtím. Jeho ložnice, dojde mi. Polije mě studený pot. Co se bude dít teď? Cítím lehký dotek na zádech. Uskočím stranou a vražedným pohledem se na něj podívám. Vůbec to nevnímal.

„Za těmi dveřmi je koupelna. Vykoupej se. Umyj si vlasy. Máš tam připravené šaty, oblékni si je. Zařídil jsem, aby tě někdo přišel na večeři upravit. Udělat vlasy a trochu namalovat. Doprovodíš mě. Posadíš se vedle mě a budeš mlčet. Nemusíš dělat nic jiného," sám pro sebe se usmíval. Stále nemám nejmenší tušení, co se tady děje. Napřímím se, abych odmítla. „Ani se o to nepokoušej. Nezapomeň, že nejednáš jen sama za sebe. Zabiju je klidně všechny. Ta malá však půjde jako první."

Poslední špetka mého vzdoru je pryč. Zatnu zuby, ale poslechnu. V koupelně za sebou zamykám dveře. Je mi jasné, že neodejde. Sice by ho neudržely, ale malinkatý pocit bezpečí mi to dá. I když jen v mé hlavě. Rozhlížím se kolem. Sprcha nebo vana? Nakonec volím sprchu. Z umyvadla seberu několik, očividně nových, věcí. Šampon, mýdlo.

Zabalená v ručníku se postavím před zrcadlo. Předtím mě ani nenapadlo se do nějakého podívat. Hledím na své vlastní oči. Byly tak výrazné, ale krásné. Smutné na tom všem bylo, že jen z tohoto důvodu jsem najednou cenné zboží. Prostě věc, za jejíž vlastnění by mnoho mužů dalo vše, co mají. Možná i mnohem více. Pak tu byli i tací jako Alister. Chtěli jich vlastnit co nejvíce. Bylo mi z toho zle.

Vlasy mi prosychají poměrně rychle. Jsou vlhké, ale už ne mokré. Ze skříňky vezmu velkou bílou krabici a položím ji na umyvadlo. Odklopím víko. Šaty. Jako první spatřím jejich barvu. Tmavě modré. Měly ramínka, ale byly úzké. Má myšlenka se potvrdila, jakmile jsem si je navlékla. Byly jako druhá kůže. Obepínaly mi postavu všude, kde mohly. Výhodou byl jejich materiál. Pružný. Znovu nakouknu do krabice. Jen boty. Nic jiného. Nervózně se ošiju. To se mi nelíbí.

Jinou možnost nemám. Nakonec pouze v šatech a páskových sandálech vycházím z koupelny. Alister je pryč. Na jeho posteli sedí mladík, spíš to byl pořád ještě kluk. Jakmile mě spatří, nadšeně seskočí dolů: „Páni, nekecal. Ty seš fakt kus."

Stojím jako zmrazená. Co prosím? Zasměje se a znovu promluví: „Promiň, nechtěl sem tě vylekat. Tak poď, něco s tebou vyvedem. Máš krásné vlasy, škoda, že musí pryč."

„Cože? Mých vlasů se ani nedotkneš!" naštvaně se rozejdu k němu. Jsem vyšší. Dodává mi to pocit, že bych se mu ubránila.

„To není moje rozhodnutí. Prej když budeš takle reagovat, mám ti připomenout nějakou dohodu. Nevim, co spolu pečete." zavrčím na něj a polknu. Hajzl jeden.

Klučina mě usadí na kraj sedačky. Alister i papíry jsou pryč. Místo toho jsou na stole dvě skleničky s vodou. Nevšímám si jich, hypnotizuji ho pohledem. Odněkud vytáhl kufr s věcmi. Chvíli se na mě díval, jako kdyby přemýšlel co se mnou. Nervy jsem měla na pochodu, věděla jsem, že se něco semele. Ten moment se nenávratně blížil. Byla jsem připravená? Ne.

Když skončil, zeptal se mě, jestli se na sebe chci podívat. Pouze zavrtím hlavou. Ne. Pak se přesunul za mě a dotkl mých vlasů. Okamžitě sebou cuknu. Povzdychne si.

„Bude to rychlé, neboj," přehodí přeze mě velký kus látky, popadne nůžky a začne stříhat. S prvním zvukem se mi samy spustí slzy. Cítím, jak mi stékají po tvářích a ničí jeho práci. Přesto se nepohnu, ani když o pár minut později přestane. „Ale noták. Teď to budem muset dát dokupy."

Znovu mě upravil a pak urychleně odešel. Zamířím zpět do koupelny. Další vzlyk se mi vydere z úst. Vlasy mi končily těsně nad rameny. Skoro jsem se nepoznávala.

„Vypadáš úchvatně," ozvalo se ode dveří. Stál tam. Alister. Na sobě měl oblek, který vypadal velmi draze. Nabídl mi rámě. Nechci se ho dotknout. Hledím mu do tváře. Povytáhne obočí. Nakonec k němu dojdu a zaháknu svou ruku do jeho. Třes však zastavit nedokážu.

„Stačí zvednout telefon a prozvonit. Během minuty jsou všechny mrtvé," šeptal a přitom mi zastrčil pramen krátkých vlasů za ucho. Cuknu sebou a vysloužím si varovný pohled. Naštěstí už se o nic dalšího nepokoušel.

Vedl mě po schodech nahoru. Snažím se zapamatovat si cestu, i když je to asi marné. Ocitneme se na střeše. Uprostřed je připravený stůl. Jen to ne. Prosím.

„Alistere," nadskočím. Vyděšeně se ohlédnu tím směrem, odkud se hlas ozval.

„Otče," to už s překvapeným výrazem hledím na muže, který mě stále ještě odmítal pustit.

„Zanechme formalit. Tohle je ona?"

„Ano. Krásná, že?" druhý muž pouze přikývne. Nastane chvilka ticha. Ve vzduchu visí nevyřčená otázka. Alister jí nakonec zodpoví: „Polovlk."

„Kde se ti jí podařilo sehnat? Jsou čím dál tím vzácnější!" se zájmem si mně prohlíží. Neunikne mi jeho drobné kývání hlavou. Cítím se úplně nahá. Je mi to tak odporné.

Za námi se ozve odkašlání. Alister se prudce otočí, strhne mě sebou. Bokem do něj narazím. „Co?"

„Pokusili se utéct přes tunely," oznámí Hromotluk a společně se svým parťákem ustoupí stranou. Za nimi poznám zakrvácenou osobu. Rio! Ale proč by to dělal? Počkat. Pokusili? Pohled mi sklouzne vedle něj. Drobné tělíčko, černé vlasy. Holčička z cely!

„Kohopak to tu máme? Tak jsi konečně objevil, kde mám sídlo? To ti to trvalo," začne se hlasitě smát. Stále mě pevně drží u boku. Snažím se z jeho sevření vymanit. „Skončil jsi. Odtud živý neodejdeš."

„Tím bych si nebyl tak jistý. Víš, jaký je tvůj problém? Hodně z nás tě chce zabít," Riův úsměv je plný posměchu, „Můžeš hádat dvakrát, kde se nejlépe hledají spojenci."

„Přiveď mi ho blíž," konečně mě pustil. Svobody si však na dlouho neužiju. Chytne mě jeho otec. V Alisterově ruce postřehnu zbraň. Srdce se mi zastaví. Začnu sebou mlátit ze strany na stranu. Odmítá mě pustit. Vyzkouším poslední možnost, ktera mě napadá. Přivolám vlčici.

Moje... Cítím ji. Pomyslě ji chytnu a nepustím. Na moment se mi zatmí před očima. Slyším její spokojené zvuky. Jsem celá. Dokonalá!

Prudce sebou trhnu a osvobodím se. Alister zvedá zbraň. I když měl čas uhnout, postavil se Rio tak, aby svým tělem bránil dívenku. Vrhám se vpřed.

„Rio!"

„Tati!"