„Zrada má mnoho podob. Jaká byla tahle, to jsem zatím netušila. "

- Zahra

XIV.

Z jednoho vězení jsem se dostala do druhého. Jenže oproti tomuhle bylo Riovo zacházení se mnou něžné. Ruce spoutané za zády, kotníky v okovech připevněných k zemi. Donutili mě klečet. Bolelo mě snad všechno. Mravenčení v nohách bylo nesnesitelné. Kolena? Věděla jsem, že pokud by po mě chtěli, abych se zvedla, neudržely by mě. Byly ztuhlé. Stejně tak jako ramena a ruce, z kterých se tepavá bolest rozšiřovala po zádech až ke kyčlím. Slzy už dávno uschly. Nemělo to smysl. Z tohohle se jen tak nedostanu.

To, co však vidím vedle sebe, mě donutí i tak začít uvažovat nad tím, jak se odtamtud dostat. Dívenka, možná tak ve stejném věku jako ta, kterou Rio zabil. Byla vyhublá, kosti pokryté kůží. Lesklé černé vlasy. Nebo alespoň předpokládám, že jsou černé. Byla na nich, stejně jako na celém jejím těle, vrstva špíny a něčeho, co jsem odhadovala jako zaschlé bláto.

Ležela smotaná do klubíčka. Třásla se. Její zářivě modré oči mě beze slov prosily o pomoc. V mysli si slibuji, že proto musím udělat co nejvíc. Vždyť to bylo jen dítě. Zatnu zuby, když se mi před očima objeví obraz toho, jak to dopadlo naposledy, když jsem chtěla malému dítěti pomoct. Stalo se ze mě to, čím jsem nejvíc pohrdala. Jenže teď to bylo jiné. Minulost už nezměním. Budoucnost ještě mohu poupravit. Jen budu potřebovat štěstí a něčí pomoc. Musím na svou stranu někoho získat. Ale koho? To jsem zatím nevěděla.

Kroky ozývající se z chodby mi oznamovaly něčí přítomnost. Zaposlouchám se. Bylo jich víc. Dva, možná tři. A ještě něco. Vlčí drápy. Díky mřížím je vidím už z dálky. Toho jednoho poznávám, stejně tak jako vlka. Byl to ten muž. Jejich vůdce. Rio říkal, že vlci mají problém udržet si lidskou stránku. Dávalo by to smysl. Rozkazoval jim ale většinu času z něj bylo zvíře.

Holčička ve vedlejší cele je vůbec nezajímá. Jejich kroky vedou dál, ke mně. Nehodlám se vzdát, takovou radost jim neudělám. Pozorně je sleduji, když odemykají. Nejprve zámek. Odemknou. Vyndají ho. Poté západka, které jsem si předtím ani nevšimla. Když už si myslím, že je to vše, jeden z nich se shýbne a já uslyším další rachot. V zemi byla ještě jedna pojistka, abych neutekla. Vytáhne ji a zacvakne do prostoru v mříži. Tak tohle sama jen tak asi neotevřu.

Konečně odtáhnou mříž. Nadělala velký rámus, zvuk mi duní v uších. Vstoupí dovnitř. Vlk čeká na chodbě. Netrpělivě zavrčí. Očividně se mu nelíbilo, jak dlouho jim všechno trvalo. Já však vyčkávala na správnou chvíli. Muž, kterého jsem poznávala z chodeb Riova domu, vytáhne z kapsy klíče a začne mezi nimi hledat ten správný. Nehnu se ani o milimetr, když mi odemyká pouta na zápěstích. Následují kotníky. Než je osvobodí, snažím se malými pohyby rozcvičit obě paže. Moc se mi to nedaří. Vadí mi to. Jsem naštvaná. Nemuseli mě ani ničím nadopovat a stejně nejsem schopná se bránit.

Nedokážu se sama ani postavit. Musí mě vytáhnout nahoru za ruce, které mi mravenčí. Bolí to, když mě táhnou pryč. Přesto jejich největší chyba byla, že mi nechali volná ústa.

„Pusť mě! Hej!" oba muži dělají, že mě neslyší. Zkusím sebou zavrtět, ale vůbec mi to nepomůže. Naopak, jejich sevření ještě zesílí. „Kam mě to táhnete? Haló?! Snad nejste hluchý. Nebo jo? Počkej. Halóó."

Odpovědí na můj hlasitý výkřik je ještě silnější zavrčení. No pěkný. Snad jsem jim neurazila šéfa. Chci spustit další vlnu nadávek a řečí, ale to už se přede mnou otevřou dveře. Sakra, měla jsem dávat větší pozor, kudy mě vedou.

„Připoutejte jí ke stolu," ozve se až velmi známý hlas. Je to on, určitě ano. Nemusel se otáčet, věděla jsem, že je to on. Jak to bylo možné?

V ten moment už se začnu vzpouzet. Mnoho sil nemám, ale rozhodně se jen tak nenechám přivázat ke kovovému stolu. Mé protesty jsou však marné. Chladný kov mě štípe do zad. Málem jsem zapomněla, že z mého oblečení toho už moc nezůstalo. Jeho kusy stále ještě chránily ty nejdůležitější části, ale jinak to byly jen pouhé cáry. Kotníky a zápěstí jsou znovu v okovech. Tentokráte se k tomu přidá i krk, který je zajištěn koženým pásem. Myslela jsem si, že mě chtějí uškrtit, když mi ho dávali. Schválně ho utáhli tak, aby byl můj přísun vzduchu omezený.

Nedokážu se ani pořádně rozhlédnout po místnosti. Škrtí mě to. Místo zraku se musím spoléhat na sluch. Zavřu oči a snažím se se uklidnit. Vlčí drápy škrábají o zem. Přecházel ze strany na stranu. Ti muži postávali kolem. Slyšela jsem jejich tlukoucí srdce. Byli nervózní. Rozhodně ne tolika jako mladík, který se neustále přehraboval v něčem na stole.

Prudce otevřu oči. Stojí nade mnou. Misku divného tvaru si položí na stůl vedle mé ruky. Začínám lehce panikařit. Poté promluví: „Budu potřebovat i Váš vzorek, pane. Jakmile je budeme mít, můžeme začít s testy." Tato slova sice nejsou určena pro mě, ale paniku způsobí.

Vlk se otočí a odejde z místnosti. Vzorek? Jaký? K čemu? Co se mnou mají v plánu? V ruce se mu objeví skalpel. Začnu sebou cukat ze strany na stranu. Sice jsem byla připoutaná, ale trochu hýbat jsem se mohla. Podaří se mi shodit mu tu misku. S rachotem se odrazí od země. Všechen její obsah se rozsype po zemi.

„Ty jedna malá..." napřahuje se, aby mi vrazil facku. Zavřu oči a pokusím se otočit hlavu na druhou stranu, jak jen to jde. Rána však nepadne. Po pár sekundách lehce pootevřu oči. Drží ho. Prsty má obmotané kolem mladíkova zápěstí. Polknu. Alister. Jejich oči mají sice vždy stejnou barvu, ale ty jeho jsou jiné. Šedivější, chladnější.

„Ještě jednou se na ni pokusíš sáhnout a zabiju tě. Nenechám tě jít, jako to udělal ten hlupák," odstrčí ho takovou silou, až klopýtne několik kroků zpět.

„Rio není hlupák..." začne mumlat a na stole sbírá nové nástroje. Těch na zemi si nikdo nevšímá, „Není vůbec hloupý." Něco je špatně. Mám pocit, jako kdyby to spíš říkal mně, ne všem okolo.

„Není? Tak proč jí tam nechal samotnou, hm? Něco tak cenného," otočil pohled zpět ke stolu. Natáhl se a sevřel v rukách jeden z pramenů vlasů, „Jen hlupák by něco takového udělal."

Na to už mladík neodpovídá. Vrací se zpět. Alister mu tentokráte dělá asistenta. Přidrží mi levou ruku pod ramenem a za zápěstí. Takovou silou, že nemám možnost se pohnout. Vše je to rychlé. A bolí to. I když ve srovnání s ostatními věcmi, jako byla například proměna, tak jen trošku. Nařízne kůži z vnitřní strany ruky kus od lokte. Odřízne malý kousek svalu a položí ho do připravené skleněné mističky. Poté ještě přijde na řadu jehla s ampulkou. Odebral mi krev. Nebýt Alistera a těch zpropadených pout, nikdy bych mu to nedovolila. Nemohla jsem ani křičet, ústa mi ucpaly nějakým odporným válečkem potaženým kůží. Zvedal se mi z toho žaludek.

Stejný proces opakuje s mým novým trýznitelem. Až na ten rozdíl, že ten se mu nabídne až moc dobrovolně. Obě skleněné mističky a ampulky si položí na stůl a usedne na židli. Vedle mně se ozve křupnutí. To už zase? Alister okamžitě odejde. Než se dostane ke dveřím, kulhá.

„Budeme hned za dveřmi," prohlásí Hrouda, jak jsem se mu rozhodla přezdívat. Měl alespoň dva metry a dobrých stopadesát kilo k tomu. Neskutečně mě štval. Dokonale to k němu sedí. Další dva ho následují.

Jakmile se dveře zavřou, vypustím je z hlavy. Mám tolik otázek. Jen nevím, kde začít. Raději zatím mlčím. Pozoruji, jak oba kousky tkáně dává k sobě. Do malé pipety natáhne nějakou tekutinu. Průzračnou. Dal tam přesně šest kapek. Absolutně jsem neměla tušení, co to dělá. Ozve se zasyčení a z mističky začne stoupat pára. Rukou jí odežene a pinzetou zvedne to, co mu vzniklo. Místo dvou kusů měl jeden. Jsem vyděšená. Co to má znamenat?

Jenže tím neskončil. Do různých skleněných zkumavek dával odlišné množství krve z jedné ampulky. Doplňoval to poté tou druhou. K mému zděšení po přidání kapek průhledné tekutiny se ve všech zkumavkách objevilo něco bílého. Doopravdy to mělo barvu čistého papíru. K čemu to je dobré? Zvedl hlavu a povzdychl si. Otočil se na mě.

Nechci se na něj dívat. Zradil Ria. Jenže nejsem schopná svůj zrak zaměřit někam jinam. Bylo to, jako kdyby mě hypnotizoval. Připadala jsem si, že vidím jeho pravou tvář. Vypadal unaveně, neusmíval se jako předtím.

„Pozorně mě poslouchej. Alister si myslí, že mě chtěl Rio zabít a že jsem utekl. Má ho za hlupáka a neschopného pitomce. Oba víme, že to tak není," šeptal takovým způsobem, až jsem měla problém mu rozumět. Očividně nechtěl, aby nás někdo slyšel. „Pouta ti sundat nemůžu, ale jestli chceš napít nebo něco, stačí říct. To zvládnu. Musíme být ale nenápadní."

Naštvaně cuknu hlavou na jednu stranu a pak na druhou. Co si o sobě myslí? Nevěřím mu ani slovo. Když jsem říkala, že si musím najít spojence, rozhodně jsem tím nemyslela jeho. „Nenápadní? Seš magor. Nevím, o co ti jde, ale nevěřím ti ani slovo. Rio tě měl zabít. Nechápu, proč tě nechal jít. Navymýšlel sis? Gratuluji, u něj ti to možná prošlo, ale tady rozhodně ne. Nevěřím ti ani slovo.

„Nejde o to, čemu věříš," posadil se zpět na židli. Se zájmem si prohlížel vzorky. „Ale o to, co jsi ochotná udělat pro to, aby ses dostala zpět k němu."

Nechápavě na něj hledím. Ochotná? K Riovi? Díky, nepotřebuju. Stačí mi dostat se odtud. Živá. I s tou malou. Nebo je jich tu víc? Pokud ano, bez nich neodejdu. Nikdo si tohle nezaslouží. Jenže stále nemám plán, jak to provést. Netuším, kde to jsme. V lese? Uprostřed hor? Na ostrově? Bez takovýchto informací jsem nebyla schopná udělat nic.

„To už to vzdáváš? Možná v tebe měl větší důvěru, než tohle. Hodláš nechat Alistera, aby si s tebou dělal, co se mu zlíbí? Veeelmi chytré." Vysmíval se mi. Přímo do očí. Pootočím hlavu, nemůžu mu nic udělat. Nebo jsem si to myslela, než se ozvala vlčice.

Zhluboka se nadechnu: „Víš co? Shnij v pekle, Luco."