„Opustit ji a ponechat osudu nebyla ta největší chyba... Naopak, bylo to součástí plánu. "

- Rio

XIII.

Únava mě sžírala zaživa. Nedokázala jsem usnout, i když to bylo to jediné, co jsem chtěla. Celou noc strávím v polospánku, ráno je má nálada ještě horší, než kdy jindy. Vadilo mi úplně všechno. Světlo, sluneční paprsky, kroky na chodbě, smích z úplně jiného pokoje. Cokoliv.

Donutím se vstát a doplahočit do koupelny. Ani hodina, která utekla, než jsem odtamtud vylezla, nepomohla. Pořád se cítím, jako kdyby mě přejel parní válec, ale jsem odhodlaná využít každý moment, který mi Riova nepřítomnost poskytne. Nejprve jsem se však musela dostat k mapám. Jejich poloha byla neznámá. Myslím však, že vím, kde hledat. Jen nevím, jak se tam dostat.

Oblečená do pohodlných tepláků a velké mikiny, která očividně podle pachu patřila Riovi, vycházím z pokoje ven. Na chodbě je klid, nikoho nepotkám. Myslím si, že to bude jednoduché. Také to tak vypadá, než se za mnou ozve odkašlání: „Hledáš něco?"

„Sakra!" vyjeknu. Nečekala jsem ho. Wulfe se pousměje. Nervźně tikám pohledem z jedné strany na druhou. „Nehledám, proč?"

„Podívala ses do každého pokoje, který jsi minula. Co přesně hledáš, Zahro?" přišel blíž, stál ani ne metr ode mě. „Slíbil jsem mu, že se nic nepokazí. Dům zůstane stát a ty v bezpečí v něm. Takže buď se snažíš zjistit, kde co je nebo hledáš mapy, abys mohla utéct. A ty já ti nedám."

„Kde jsou, Wulfe?" přiblížím se ještě trochu k němu, abych svým slovům dodala váhu. Rio měl pravdu, jestli byl ještě někdo chytřejší a mazanější, než on, tak to byl doktor. Nebyl ani tak vysoký nebo mohutný, ale jeho vědomosti přesahovaly normální chápání.

„Tam, kde se k nim dostanu jen já nebo on. Ty rozhodně ne. Vzdej to," to už jsem hodně naštvaná. Vzdát se? Ani omylem! Najdu si jiný způsob. „Jdeme."

Chytil mě za loket a táhl zpět chodbou. Nejspíš do pokoje. Snažila jsem se mu vysmýknout, ale držel mě pevně. S každým pohybem se jeho stisk zpevňoval a ruka mi brzy začala mravenčit.

„Kdy odjel?" přestanu se mu vzpírat a pootočím hlavu k němu. Nevypadal, že by mi chtěl odpovědět. „Jak dlouho už je pryč? Haló!"

„Zůstaň tady. Přinesu ti jídlo," prostrčil mi dveřmi, zabouchl je a zamkl. Osamostatněla jsem. Naštvaně praštím pěstí do zdi. Nečekám, že by se něco stalo, ale když uvidím díru, kterou jsem způsobila, povytáhnu obočí. Takovou sílu jsem nevěděla, že mám.

Dlouhou dobu se nic neděje. Zkusila jsem se dostat do chodby, která vedla z koupelny. Velká skříňka vedle umyvadla měla dvojité otevírání. Normální, úložný prostor jako první a poté se dala ještě posunout po kolečkách, které jsem předtím ani nevěděla, že má. Skrývaly se tam dveře. Chci začít jásat, ale má radost brzy vymizí. Dveře se otevřít daly, ale mříž, která se za nimi nacházela, už ne. Zkusím s ní pohnout. Rachtá to, ale nepovolí. Pro jistotu vše vrátím do původní podoby. Musím přijít na to, jak tu mříž otevřít. Ale nenápadně, takže vrácení skříňky byla první a jediná možnost, která mě momentálně napadla.

Mohla bych použít tu dýku! Vracím se pro ni do ložnice, když zaregistruji kroky. Byly hlasitější a těžší, než ty doktorovy. Ať už to byl kdokoliv, nelíbilo se mi to. Ozve se rachot klíčů. Strčit je do zámku dotyčnému trvalo skoro minutu. Sahám pro dýku a svírám jí v ruce. Kdo to je? Zámek se pomalu otáčí. Poprvé. Cvak. Podruhé, cvak. Pak už se dveře otevírají.

Poznávám ho. Je to on. To monstrum, které napadlo malou holčičku. V jedné ruce drží velký tác s jídlem. Zmateně se na mě podívá, než ho položí na stůl. Zaujme pozici přede dveřmi. Nevypadá to, že by se někam chystal. „Jez." Byl to jednoduchý rozkaz, no přesto mu dělalo problémy ho vyslovit. Žít v meziformě očividně nebylo tak jednoduché.

S dýkou stále v ruce obcházím postel. Sáhnu po tácu a sednu si na zem co nejdál od něj. V pravé ruce stále svírám zbraň, ale levou už se pustím do jídla. Bylo toho moc, všechno to rozhodně nesním. Snažím se z toho vybrat ty nejlepší potraviny a jídla. Budu potřebovat sílu, abych se odtud dostala. Na druhou stranu jím pomalu, nepotřebuju, aby se mi z velkého množství jídla, pokud bych hltala, udělalo špatně.

Dojídám poslední kus ovoce, když se dveře rozrazí. Doktor má na sobě krev. Vyskočím. „Napadli nás. Zabili hlídku na západní části pozemku. Vezmi jí tunelem do bezpečného sídla pod domem. Sejdeme se tam. Kdybych se do šesti hodin neobjevil, dostaň ji z města a zůstaň s ní. Běžte!"

Není čas přemýšlet. Vyskočím na nohy a rozebíhám se. Monstrum je rychlejší. V koupelně odhazuje skříňku stranou a dveře vytrhává i s panty. Mříž mu dělá trochu problém, ale nakonec povolí. „T...Tu...dy." Vede mě do černé tmy. Naštěstí po pár krocích a zamrkání si můj zrak zvykne.

Srdce mi bije jako splašené. Kdo by mohl chtít dům napadnout? Má Rio hodně nepřátel? Zradil ho někdo další? To byly otázky, na které jsem si nedokázala sama odpovědět, ačkoliv bych za to byla ráda. Když se dostaneme ke schodům, dojde mi, jak to Rio myslel, že chodba navazuje na tunely pod domem. Je jich tu hodně, stáčí se jako spirála a jsou dost příkré. Jdu až za ním. Asi kdybychom náhodou na někoho narazili, tak aby mohl bojovat. Rozhodně by se dokázal ubránit víc jak já. Mně se třásly nohy tak moc, až jsem nevěděla, jestli ho dokážu následovat.

„J...Jdi!" stoupne si ke straně a pustí mě před sebe. Nejprve si tím nejsem jistá, ale když se mu z hrdla ozve ten otřesný zvuk, který má očividně být zavrčení, raději poslechnu. Nepotřebuji další problémy. Pocit toho, že je přede mnou neznámo a netuším, kdy se co ve tmě objeví, mi obrací žaludek vzhůru.

Sejdeme pod schody. Chodba se tu rozděluje do několika dalších. Vyjeknu, když vedle sebe spatřím muže, byl tak o patnáct let starší, jak já. „Michaeli," pokývne hlavou na monstrum za mými zády. Kašlu na jejich přítomnost, oddychnu si. „Pojď. Dostanem tě do bezpečí. Nechce se mi riskovat, že Rio bude chtít mojí hlavu."

Dál už nikdo nemluvil. Na žádnou další stráž jsme nenarazili. Bylo to divné, nemuseli to ani říkat. Došlo mi to z jejich pohybů. Měli tu být ještě další. Ale nejsou. Kam se poděli? Někde za námi se ozve rachot. Vrčení. Zvuk drápů. Srdce mi ještě zrychlí. „Od...veď... j... ji."

Muž, strážce, který byl stále v lidské podobě, mě chytí za zápěstí. Nebráním se tomu, nemám v plánu zemřít. Rozeběhne se. Snažím se mu stíhat, ale brzy musí zpomalit. Rozhodně bych něco takového jako člověk nikdy nedokázala, ale na jeho výdrž jsem nesahala ani po kotníky.

První rána. Ať už to bylo cokoliv, narazilo to na Michaela. Zvuky boje se střídavě zesilovaly a tlumily. „Ještě kousek a budeme tam." Vede mě doslova bludištěm. Jednou do leva, pak znovu, na dalším rozcestí rovně, pak doprava. Z tohohle se nikdy nedostaneme.

Zastaví se. Tak prudce, že do něj bokem narazím. Rukou do mě strčí, abych byla přímo za ním. Nevím, co je před námi, přes jeho široká ramena tam nevidím. „Vydej ji," byl ho hrubý, mužský hlas, „jsi jen jeden a nás několik. Můžeš se tím zachránit. Tvůj život za její život."

Strážce přede mnou si jen pohrdavě odfrkl: „Její život je mnohem cennější, než můj."

Během sekundy to vypuklo. Pustil mě a vyrazil vpřed. Podívám se na dýku. Křupnutí a sténání bolestí mě donutí hlavu zvednout. Zlomil druhému muži ruku. Jenže ten nebyl sám. Viděla jsem ještě minimálně tři další. Co však upoutalo mou pozornost, to byl vlčí obrys za mini. Zamračím se.

Jeden z nich se protáhne kolem zápasící dvojice a zamíří ke mně. „Tak pojď, uděláme to po dobrém."

„Ani omylem," odseknu, a vyrazím proti němu. Chodba byla poměrně široká, ale na druhou stranu ne tolika, aby se v ní dalo jednoduše bojovat. A já měla zbraň. Ostrou zbraň. Rozmáchnu se. Trefím ho do ruky. Ani to s ním nepohne. Chytí mě za zápěstí, vytrhne dýku z ruky a tu mi následně zkroutí za záda. Vyjeknu bolestí.

S hlubokým zavrčením padne strážce k zemi. Byl mrtvý. Celá jsem se třásla. Rio měl pravdu. Sama nikde nepřežiju. Potřebuju ho.

V chodbě se začíná objevovat víc mužů. Někteří na sobě mají jen drobné rány, jiní jsou zranění mnohem více. Většina pohledů je upřených na mě, ale rachot na chvíli přeruší zvuky proměny. Z vlka byl brzy člověk.

„Díky za pomoc," byl to ten, který se proměnil. Neměl na sobě jediný kus oblečení. Nahota mu očividně nedělala žádný problém. Snažím se v sevření dvou monster otočit hlavu stranou. Na to se doopravdy dívat nepotřebuji.

„Rádo se stalo. Až budeš zase něco potřebovat, zavolej," otočil se k odchodu. Přes tělo mrtvého strážce prostě přešel, „Nezapomeň, že mi dlužíš odměnu, Alistere."