„Co bylo horší, než mocný muž? Tvrdohlavá žena. "

- Zahra

XII. 

Odpolední nálada nebyla o moc lepší. Rio mě našel smotanou do klubíčka v posteli. Byla jsem v polospánku, když rozrazil dveře. S rachotem se odrazily od zdi. Nevrle se na něj podívám. Byl rozespalý, vlasy měl rozcuchané a jeho oblečení už také vidělo lepší dny. Vypadalo to jako kdyby předtím, když odešel z tělocvičny, vysloveně padl do postele a před minutou se vzbudil. Ani bych se tomu nedivila.

„Neumíš klepat?" přetočím se na druhou stranu, zády k němu. Jestli si myslí, že s ním půjdu na další nesmyslnou hodinu běhání, tak to se velmi plete. Byla jsem vyřízená a chtělo se mi spát.

„Máš pocit, že budu ve vlastním domě klepat? Teď vstávej, jdeme," jeho tón byl pohrdavý. Místo odpovědi jsem si přitáhla přikrývku blíž k hlavě. Ani omylem. „To si pro tebe mám dojít?"

Ignoruji jeho otázku. Vím, že neodejde, dokud nevstanu a nepůjdu s ním, ale můžu to alespoň zkusit. Co však nečekám je, že se rozejde přes pokoj, stáhne ze mě přikrývku a vezme mě do náručí.

„Dej mě dolů! Pusť mě!" trhám sebou a snažím se ho nějak uhodit. Nevím, jak se mu to podařilo, ale ruce mi držel takovým způsobem, že jsem s nimi nemohla pohnout. A to jsem si myslela, že když mě nesl, nebylo to ani možné. No, stejně se mu to podařilo.

„Takhle se chceš bránit? Zkus to znovu," jeho nabídku okamžitě využiji. Když to nepůjde nohama, zkusím to jinak. Prudce si přitáhnu ruce k tělu. Dostane ránu loktem do hrudníku. Stačí to na to, aby na vteřinu povolil stisk. Zatnu ruku do pěsti. Ta se setká s jeho čelistí. „To už je lepší. V tuhle chvíli by tě asi postavili na zem. Lekce první, vždy se snaž být nohama pevně na zemi. Odtamtud se můžeš líp bránit."

Rozkopne dveře do tělocvičny a postaví mě před sebe. Než se stihnu rozkoukat, drží mi ruce za zády. On se fakt zbláznil! Probraná už jsem byla dokonale, spánek plně odezněl. Naštvaně zafuním. „Jaký má tohle význam?"

„Nebudu s tebou každou vteřinu. Je potřeba, aby ses dokázala bránit, kdyby se tě někdo pokusil napadnout," stoupl si blíž. Opíral se mi o záda. Sálalo z něj příjemné teplo, ale to bylo tak to jediné. Byla jsem na něj naštvaná. Teď si uvědomím, že to jsem pořád. Přítomnost vlčice se vrátila. Byla... spokojená? Nevím, co se jí na tom, že mě znehybnil, líbilo. Pokusím se k ní vztáhnout ruku. Funguje to. Trvá to jen chvilku, možná pár sekund, ale cítila jsem se být... dokonalá. Jako celek. Nic mi nechybělo. Pak to mrknutím oka zmizelo a s tím i její přítomnost. Stále tam byla, ale znovu už jen v pozadí.

Když procitnu, zjistím, že už mě pustil. Teď stál přede mnou a mračil se. Nad něčím přemýšlel, ale nad čím, to mi bylo utajeno. Ustoupím a zaklepu hlavou. Proč se to děje? Nemá být vlčí stránka mojí součástí? Tak jak říkal?

„Dneska tě naučím jen pár základních pohybů. Doopravdy potřebuji, abys byla schopná se ubránit," to, jakým tónem to říkal, bylo divné. Něco se dělo. Mlčím a čekám, jestli bude sám pokračovat a řekne mi to. K mému zklamání nepokračoval. Ukázal mi, jak se mám postavit. Tentokráte jsem ho poslechla. „Jsi levačka nebo pravačka?"

„Pravačka," na to jen pokýval hlavou. Pak se pohl. Tak rychle, že jsem ten pohyb sotva zaregistrovala. Jeho ruka se zastavila těsně před mou tváří. Vyděšeně hledím na zatnutou pěst.

„Máš pomalé reflexy. Znovu," ruku stáhl a pohyb zopakoval. Tentokráte o něco pomaleji. Vím, že mi tím dával čas, abych mohla reagovat. Chci si rukou chránit obličej, ale jsem pomalá. Nestihnu to. Místo toho se mi však, ač už náhodou, podaří trefit se do jeho zápěstí. Syknu, když mi rukou projede bolest. Okamžitě ji stáhnu a začnu s ní klepat. Během chvilky už bolest mizí. Alespoň něco.

„Mám se připravit, že budu zmrzačená zas tak na týden?" vyjedu na něj nevrle. Jen se pousměje a zavrtí hlavou. Nic na to však neřekne.

Přesně takhle pokračuje asi další dvě hodiny. Mně osobně to přišlo jako dva dny, ale čísla na digitálních hodinách pověšených na zdi nelhala. Přesto jsem byla poté, co se mnou skončil, úplně vyčerpaná. Ležela jsem zády na jedné z žíněnek, na kterou mě zručně shodil. Vztek ve mně bublal a vlčice byla znovu zpátky. Rozhodla jsem se toho, i nově nabité síly, která se mi její přítomností otevřela, využít. Přetočím se na bok a poté se zvednu na kolena. Dlaněmi se opřu o kožený materiál žíněnky. Riův smích se ozývá nade mnou.

„Jak tak koukám, bude to chtít častější tréninky. Zatím ses moc nepředvedla, a to jsi mi slibovala, jak mě zabiješ," udělá další krok ke mně. Jeho boty se mi objeví v zorném poli.

Vystartuju. Podaří se mi využít moment překvapení a podtrhnout mu nohy. S ránou se ocitne na zemi. K mému nadšení padl horní částí těla do míst, kde už žíněnky nebyly. Musel dostat pořádnou ránu do hlavy. Ale zpomalilo ho to, alespoň trochu. Stále byl rychlejší, než člověk, ale tomuhle jsem se dokázala vyrovnat.

Zvednu se a počkám, až se vyškrábe na nohy. Zapomenu na únavu, tělem mi proudí tolik adrenalinu, až mi snad praskne srdce nebo lebka. Smích z jeho tváře vymizel, no na mé se úsměv objevil. „Nebolí tě trochu hlava?"

„Neprovokuj. Předtím jsem ti ublížil, protože jsem musel. Nechci ti ubližovat, tak mi k tomu nedávej důvod," zasměju se a z hloubi mého hrdla se ozve zavrčení. Nepatřilo mně, to vlčice. Zapadlo mi to dohromady. Musela k němu cítit nějakou náklonnost, ale jakmile by se pokusil nám ublížit, byla na mé straně. Rio se narovná a já uslyším křupnutí. Měnil se. Sakra.

Co mám dělat? Sakra! Panikařím a hledám cestu, jak z toho ven. Cítím, jak se začínám znovu potit. Tak dobře. Zkusíme to.

Jedná minuta. Nic. Jeho proměna byla mnohem rychlejší, než ty mé předchozí.

Druhá minuta. Byl proměněný. Bude to vždy tak rychlé, když člověk s vlk splynou? Doufala jsem, že ano. Pozoruji roztrhané kusy oblečení, které se válely po zemi.

Třetí. K mému překvapení se ozve další křupnutí. Cítím mírnou bolest. Mravenčení. Tentokráte jsem to já. Přivítám ten pocit. Vlčici.

Moje...

Moje.

Čeká...

Prudce otevřu oči. Zahledím se na vlka před sebou. Mohla bych se na něj dívat dlouho. Byl krásný. Jak rychle přišlo mé poblouznění, tak rychle zmizelo. Postavím se na lehce vratké nohy. Vycení zuby a sklopí uši. Asi mě to mělo vyděsit, ale já se nevzdám. Odpovídám mu úplně stejným stylem. Naštvaně máchne ocasem a vykročí vpřed. To už se rozbíhám jeho směrem. Samozřejmě, že byl dostatečně rychlý a uskočil stranou.

Napodruhé už tak rychlý nebyl. Vlčice do něj narazila a donutila ho couvnout. Vlk ještě nějakou dobu toleroval její pokusy mu pořádně ublížit, než to jedním stiskem zubů na mém krku ukončil. Povolím svaly, lehnu si na zem a čekám. Pustil mě. V ten moment však vyskočím a kousnu ho do nohy. Zakňučí a stáhne se.

Nečekám na to, co se bude dít dál. Rozeběhnu se z tělocvičny ven. Ve dveřích byla díra tak akorát, abych se tam stihla protáhnout. Na chodbě jsem málem narazila do nějaké postavy. Wulfe. Zpomalím a srovnám krok s tím jeho. Za námi se ozývá naštvané vrčení.

„Vy dva se nakonec stejně zabijete," směje se doktor a kroutí hlavou. Jakmile dojdeme k pokoji, otevře mi dveře, abych mohla projít. Okamžitě mířím k posteli, na kterou se pokusím vyskočit. Vypadalo to velmi jednoduše, no bylo to horší, než jsem si myslela. Nakonec jsem se tam však vydrápala. Padnu doprostřed měkké matrace. Dneska už se nepohnu ani o milimetr.

Rio se v místnosti objevil, až když slunce zapadlo. Samozřejmě vstoupil zase bez zaklepání. Tentokráte alespoň neudělal do zdi dveřmi další díru. Potichu je za sebou zavřel. Otočím k němu hlavu. Levou ruku má obvázanou. Píchne mě u srdce. Ne! Zasloužil si to!

Jako kdyby byl ve své ložnici, posadí se na postel vedle mě. Chci se od něj dostat o kus dál a odsunu se. Jenže mi úplně nedojde, že jako vlčice jsem větší, takže s rachotem skončím na zemi.

„Jseš v pohodě tam dole?" skrz smích mu dělá problém mluvit. A já se cítila blbě, že jsem ho kousla. Měla jsem mu tu ruku ukousnout celou. Naštvaně zamručím a vyskočím zpátky nahoru. Tentokráte už se nesnažím udělat mezi námi co největší prostor, takže se rozvalím. Levá zadní noha se dotýká jeho stehna.

Mojí první myšlenkou je ho z postele zkopnout. Dneska toho už bylo ale dost, příště bude třeba lepší příležitost. Ztuhnu, když ucítím jeho prsty v srsti na zádech. On... mě... hladil? Proč?!

„Zítra dopoledne musím odjet. Měl bych být pryč nanejvýš týden. Wulfe a Michael, ten s meziformou, tě budou mít na starost. Cokoliv budeš potřebovat, stačí jim říct. O drobnosti se postarají, větší věci budou konzultovat se mnou."

V hlavě mi začne blikat světélko. Bude pryč. Odjede! Lepší příležitost, než toto asi hodně dlouho mít nebudu. Musím ji využít. Je jen škoda, že mi to říká až teď. Mohla jsem se lépe připravit. Víc si prohlížet ty mapy, nechat ho, aby mě naučil se pořádně bránit. Nevadí, budu to muset zvládnout i tak.

Prsty mi sevře srst i s kůží. Trhnu sebou. Nakloní se nade mě a o něco tišeji dodá: „Nemysli na to, že bys utekla. Nechal jsem zdvojnásobit stráže. Nic se odtud nedostane. Ani ty ne. Nesnaž se přemluvit Wulfeho. Nevypadá na to, ale dokázal by tě zabít rychleji, než já." S tím mě pustí a zvedne se z postele.

Zastaví se ještě u dveří. Drží je pootevřené, koutky úst mu cukají smíchy, když pronese ta dvě slova: „Buď hodná."

Buď hodná?!?