„Zrak dokázal mnohdy ošálit. Ale pach nikdy."
- Rio

V.

Ruce se mi třesou. Jsem tu sama. Panikařím. Dosunu se ke křeslu a vedle něj stojící skříňce. Byla prázdná. Chci naštvaně zabouchnout dvířka, ale na poslední chvíli si to rozmyslím. Mohl by přijít zpátky. Ztížit mi útěk. Když tu není, lépe se mi dýchá. Přemýšlí. Musím se dostat pryč. Domů. Rodiče budou starostí bez sebe. Jenže... něco v koutku mysli mi říká, že to tak není. Už nečekají. Nebojí se o mě. Nechci tomu věřit. Nebudu, dokud se o tom sama nepřesvědčím.

Ozve se hlasité lupnutí. Tep se mi zrychlí. Co to bylo? Zběsile otáčím hlavou sem a tam. Přejíždím pokoj pohledem vyděšené laně. Snažím se nevnímat bolest. Je všude. V rukách, nohách, na hrudi. Hlava mi pulzuje tak moc, že snad praskne. Teprve až když se ten zvuk ozve podruhé a z očí mi vyhrknou slzy, dojde mi, že jsem to já. Nebo spíše mé tělo. Pravá noha je zkroucená do divné polohy. Slzy se kutálí po tvářích. Zakousnu se do vlastní ruky. Ať to přestane! Tlumeně křičím. Dost! S každým dalším křupnutím se mé zoufalství prohlubuje. V ústech ucítím vlastní krev. Stisk čelistí však nepovolím. Prosím, už nemůžu...

Mé prosby jsou marné. Naopak, zhoršuje se to. Postupuje dál. Místo nehtů na nohách jsou drápy. Prsty vypadají odporně, jsou pokrčené, chodidla protáhlá. Svaly na nohách vystouplejší, silnější. Pustím ruku a začnu dýchat ústy. Vychází z nich němý křik. Bolest zubů. Praskání, které vnímám až v mozku. Jsem nucena vyplivávat vlastní zuby. Místo nich se objevují jiné, ostřejší. Ty přední jsou spíše jako tesáky. Všechno je tak chaotické. Jako další na řadě jsou nehty na rukách. Krvácí to, když vypadávají a místo nich vyrůstají drápy.

Tohle nezvládnu. Nedokážu to. Přece mě tady nemůže takhle nechat. Musí být i jiná možnost. Momentálně by mi byly ukradené asi i nějaké injekce, cokoliv, jen aby to přestalo. Myslela jsem si, jak silná dokážu být. Začínám o tom hodně pochybovat. Smrt jeho rukou by byla rychlejší a méně bolestivá. Tohle jsou muka, která nekončí. Vždy, když si myslím, že je nejhůř, začne to postupovat dál.

Chci křičet o pomoc, ale nejde to. Z hrdla se mi podaří vymáčknout jen několik protáhlých a divných zvuků. Rozkašlu se. Zalapu po dechu. Cítím to. První žebro, druhé. Další. A znovu. Praskají. Jako kdyby se jejich pozice měnila. Oklepu se. Po rukách mi naskakuje husí kůže. Jak na omylu s tím jsem... Ne, to se na povrch dere srst. Už jen z pohledu na ni se mi zvedá žaludek.

Nevím, jak dlouho to ještě trvá, ale přijde mi to jako věčnost. K mému zděšení to pořád pokračuje. Z končetin se stávají silné nohy a tlapy. Zrak se mi zostří a ihned poté zase zhorší. Několikrát dokola. Kosti se přesouvají. Tělo samo mění anatomii na zvířecí. Není čas nad tím víc přemýšlet.

Otevřu oči. Co se stalo? Pohledem přejedu místnost. Žádná změna. Až na mě prázdná. Něco mě zašimrá v nose. Očekávám kýchnutí a zvednu ruku. V žádném případě nejsem připravená na to, co přijde. Není to lidská ruka, ale zvířecí tlapa. Vlčí. A s ní i nová síla, tudíž se praštím. Do čenichu. Co to? Chvíli mi trvá, než se moje myšlenky dají dohromady. Tlapa. Čenich. Ostrý zrak a vytříbený sluch. Tohle nejsem já. Ale zvíře.

Prudce se zvednu. Narazím bokem do křesla a znovu padnu na zem. Dobře, druhý pokus. Vstávání bylo mnohem jednodušší jako člověk. Přemýšlím, jak donutit zadní nohy, aby se pokrčily a přitáhly k tělu. Popaměti si zkusím přitáhnout koleno pod bradu. Au. Moc rychle. Na to si budu muset zvyknout. Zafuním a převalím se na druhý bok. Ještě tuhle nohu. Tou se naštěstí do břicha už neuhodím. Tak to bych měla. Co dál? Snažím se vzpomenout si, jak vstávají psi. Za normálních okolností by mi to přišlo asi velmi vtipné, ale teď vůbec. Víc než cokoliv jiného, tak to bylo neskutečně stresující. Byla jsem v kleci. Uvězněná uvnitř téhle odpornosti. Ale nehodlala jsem se vzdát. Takovou radost jim neudělám.

Povede se mi posadit se. Postavit se dokážu až po několika dalších marných pokusech, kdy většinou skončím s dotlučeným čenichem. Ale je to! Já stojím! Dobře..., uklidni se, sama sobě si v mysli rozkazuji. Přemýšlej. Ne, přemýšlení nech na později. Teď se musíš dostat ke dveřím. Dojdi tam!

Zvednu přední tlapu a prásk! Ostatní rozechvělé nohy mě neudržely. Kdybych mohla, začala bych používat otcovy oblíbené nadávky. Jenže nemůžu. Chvíli jen tak ležím rozpláclá na podlaze. Uslyším je. Začnu sebou zběsile trhat. Jedna zadní, druhá! Přední nohy! Nahoru! Rychle, rychle. Jsem pomalá, vím to. Podaří se mi sotva se postavit, než se otevřou dveře.

Není to on, ale ten druhý. Hledí na mě, modré oči má doširoka otevřené. Vyděšený však není. Ve tváři se mu míhá překvapení, nevěřícnost a... radost? To nechápu. Jak by z něčeho takového někdo mohl mít radost. Je jich o jednoho víc? To je teda fakt důvod k oslavě...

Přesně v ten moment, kdy si hledíme do očí, se ozve známé praskání. Proč?! Znovu už nechci... Měřím si ho pohledem. Nepohl se ani o milimetr, zatímco se tělo, které už snad nemůžu nazývat ani svým, začalo opět měnit.

Soustředím se během toho na něj a na vzdálené kroky. Blížily se? Nevím. Tentokráte to probíhá mnohem rychleji. Bolest už není taková. Nebo možná jsem už tak otupěná, že to prostě nevnímám. I tak to určitě byly minuty, než vlk úplně zmizel. Není po tom ani stopa. Ano! Konečně! Samou radostí se obejmu pažemi. Spustí se mi slzy. Nejsou způsobené bolestí, ale štěstím. Nikdy v životě jsem tak ráda neviděla své, sem tam drobnými jizvami pokryté, nohy. Sáhnu si na obličej a na moment zavřu oči.

„Jak je na tom?" Teď jako přijde? Kde byl, když se tady odehrávalo to všechno? Nechal mě tu! Ani se na něj nepodívám, přestože oči pootevřu. Hypnotizuji podlahu. Krev. Nehty. Zuby. Poprvé mám naprostou jistotu, že to nezvládnu. Nevím, jak se mi podaří dostat do koupelny dřív, než začnu zvracet. Sesunu se vedle záchodu na zem.

„Tak pojď," vyleká mě jeho hlas. Je jiný, příjemnější. Ještě před pár... desítkami minut? nebo... hodinami? mě tu skoro utopil, a teď mě bere do náruče a odnáší do postele. Nemám však sílu na to se mu vzepřít.

„Proměnila se. Zvládla to! Žije! Viděl jsem to, Rio! Dokázala to!" kdyby se druhý muž nepřipomněl, málem bych na jeho přítomnost zapomněla. Mám z toho zlý pocit.

„Lže!" vyhrknu, aniž bych si uvědomovala, co dělám.

Zmíněný, Rio, se uchechtne: „Odpočiň si. Ostatní budeme řešit potom." S tím se otočí k odchodu.

„Rio?" zavolám na něj, když už mám zavřené oči. Jeho jméno je možná krátké, ale i tak jsem si jistá, že ho zná dost monster. Možná jim nahání strach? Je mocný? To jsem nevěděla.

„Co?"

„Zabiju tě," mumlám. Spánek se přihlašuje o nadvládu. Je mi jedno, jestli je polovlk nebo vlk. Zemře.

„Byl bych celkem zklamaný, kdyby ses o to nepokusila," nahlas se zasměje a zabouchne za sebou dveře.