„Potenciál to zvládnout. Přímo z ní příštil. Využiji ho. Nejprve ji však musím trénovat. Ukázat jí, čeho je schopná."

- Rio

IX.

Dva roky? Asi jsem se zbláznila. Nebo spíš ona. Ono? Má chlupatá polovička, která se momentálně tetelila radostí. Paráda. Přecházím teď už znovu v lidské podobě po malém pokoji z jedné strany na druhou. Tři a půl kroku. Přesně. Ode zdi ke zdi jsem přešla už sedmdesát šestkrát. Ale kdo by to počítal, že?

Jsem naštvaná. Ne, zuřím. Jak s tím mohla souhlasit? To zvíře uvnitř očividně moc nepřemýšlelo. Blbej pes. Au...! Chytnu se za hlavu, když mi v ní začne tepat bolest. Co se to zase děje?

Sedmdesát sedm.

Dva roky pod jeho vedením.

Jeden.

Dokážu to přežít? Takovou dobu?

Dva.

Udělá ze mě jednu z nich? Vraždící monstrum?

Tři.

Zarazím se. Počkat. Říkal, že ženy jsou u jejich druhu vzácné. Každý chce děti, tak to říkal. Platí to i u něj? Bude mě k tomu chtít donutit? Úplně se mi nezdá, že by mě nechal jít. Něco mi na tom nehraje.

Udělám poslední půlkrok k oknu. Sedmdesát osm. Za sklem se začíná pomalu tvořit bouře. Větve stromů se pod náporem větru ohýbají. V dálce se objeví blesk. Trhnu sebou. Všude kolem je slyšet rachot, ale nic jiného. Žádné hlasy. Kroky. Křik. Nic. Na okna začnou dopadat první kapky. Jsou velké a pro mé teď citlivé uši strašně hlučné. Přitisknu si na ně dlaně. Je to o něco lepší. Jakmile začne déšť nabírat na intenzitě, stejnou měrou postupuje i bolest. Ozve se zahřmění. Dunivý zvuk mi zní hlavou ještě několik minut poté. Ať už to skončí, prosím!

„Zahro..., Zahro!" jeho hlas zní tlumeně. Odněkud, přesnou polohu nedokážu identifikovat. Až když mi přiloží ruce na ty mé, otevřu prudce oči, o kterých jsem ani nevěděla, že jsem je zavřela. Moment. Já klečím na zemi? Proč?

„Ne!" vyjeknu pisklavým hlasem, když mi začne ruce odtahovat od uší. Větší silou je tam přitisknu. Uvítám znovu tlumený zvuk. Bylo to, jako kdybych byla člověk. Možná ještě o trochu silnější, ale i tak se to nechalo zvládnout. Nikdy mi bouřky nevadily, mám je ráda. Nebo... měla jsem.

„Vnímej mě! Dokážeš to potlačit. Představ si, jak v hlavě stavíš pomyslnou zeď. Nebo další dům. Vybuduj si to kolem sebe a bouři vyžeň ven, kam patří. Soustřeď se na můj hlas, dokážeš to. Nech instinkt, ať tě vede," modrým pohledem mě spaloval až do samotného nitra. Nedokázala jsem uhnout očima.

Snažila jsem si to představit přesně tak, jak říkal. S nedůvěrou si ho prohlížím. Co když lže? Znovu se ozve zahřmění. Tak teď na pochybnosti není čas. Potřebuju dům v hlavě. Super. Nadechnu se a vypustím svou představivost.

Mohutné cihlové zdi, které vydrží veškeré i ty největší nepřízně. Silné trámy, pevná střecha. Dům, který odolá naštvanosti matky přírody. Vidím sama sebe, jak v něm stojím. Jako člověk. Otevřeným oknem dovnitř prší. Fouká silný vítr. Hromy se ozývají jeden za druhým. Blesky osvětlují venkovní oblohu. Bolí to. Tak moc. S námahou dojdu k oknu a pokusím se ho zavřít. Nejde to. Vynaložím všechnu sílu, abych to dokázala. Konečně. Jenže těsně předtím, než se vrátím do reality, spatřím na travnaté ploše před obydlím obrys vlka. Nemusím se ptát, kdo to je. Ona. Já. Blesk se objeví z nenadání a zasáhne zvířecí tělo. Křičím. Kolem se rozprostře tma.

Párkrát zamrkám, abych se ujistila, že jsem doopravdy zpátky. Stále ještě klečíme na zemi. Riův výraz je nečitelný. Když mu však položím otázku, vypadá to, jako kdybych i jeho vtáhla zpět do reality. Neodpoví, ale pomůže mi postavit se a posadit na postel. Něco bylo špatně. Nepotřebovala jsem, aby mi to řekl. Věděla jsem to. Jen musím přijít na to, co to je. Doufám, že mi to řekne on sám.

„Bouře už ustává. Zkusíme to znovu zítra," otočí se a zmizí z pokoje. Ať už to bylo cokoliv, neznamenalo to nic dobrého. Jenže já se nehodlala jen tak vzdát. Potichu se proplížím na chodbu. Nezamkl, takže je to velmi jednoduché. Cuknu sebou. Klika od dveří je zdeformovaná. Ruku raději rychle stáhnu pryč.

Nejlepší způsob, jak ho najít bude zkusit se spolehnout na nově zlepšené smysly. Slyšela jsem ho, jeho kroky, ale nevím kde přesně. Zhluboka se nadechnu. To je ono. Do nosu mě udeří jeho vůně. Je silná a dráždí mě. Kýchnu. Proč mi vadí teď, když mi nikdy nevadila? Divné. Pomalu vykročím směrem, kterým šel.

S hrůzou zjišťuji, že toto vůbec není dům. Tohle je minimálně vila! Nebo hrad. Bludiště! Dobře, vila bude asi nejpřesnější. Bylo to tu velké, ale stále jsem si dokázala zapamatovat, odkud jsem přišla. Přijde mi to hrozně divné, když za celou dobu nepotkám vůbec nikoho. Jenže je slyším a to je snad ještě horší. Občas mi soustředění sebere milostný rozhovor muže a ženy nebo hádka někde na druhé straně domu. Sama sebe pak v hlavě okřikuji, abych se věnovala tomu, čemu jsem chtěla.

„Tak pojď," zavolá, když už nějakou dobu stojím před velkými šedými dveřmi. Vím, že je to na mě. Věděl, že tu jsem. Protáhnu se škvírou dovnitř. Okamžitě se rozhlížím kolem. Tělocvična? Nebo možná spíš posilovna.

„Co je se mnou špatně?" pohledem pořád ještě skenuji okolí, ale zmenšuji vzdálenost mezi námi. Mlčel. Teď už jsem však chtěla vědět jeho odpověď.

„Tady se budeme setkávat, když přijde řada na tréninky. Někdy budeme víc mluvit, jindy jen bojovat. Nemusíš se bát, budeme tu mít soukromí," mrkl na mě. Neubráním se protočení očí. Dobrý pokus.

„To pořád není odpověď," nenechám se jen tak odbýt. „Nestačí mi to. Ta chlupatá potvora uvnitř mě s tímhle," mávnu rukou do prostoru, „souhlasila, takže chci vědět, co se děje."

„Ta chlupatá potvora, jak jí říkáš, je ten problém. Běžně se během proměny mezi původní lidskou částí a nově získanou zvířecí utvoří pouto. Tak silné, že se dvě odlišné duše spojí a vytvoří tak jeden celek. Problémy nastávají většinou v prvních pár hodinách po proměně. Než si na to tělo zvykne. Je to úplně normální. Jenže to, co jsi předvedla před chvílí vylučuje úplně všechny možnosti, které se mohly stát. Ve své představě jsi ji zabila, svou vlčici."

„Nezabila jsem jí. Prostě se to stalo," začnu se bránit, ale je to marné. Tentokráte po mně vrhne takový pohled, až mě to donutí couvnout o krok zpět.

„Svou mysl si kontroluješ sama. Nad tím nemám žádnou moc. Ano, jako tvůj tvůrce do ní mohu nahlížet, ale nedokážu s ničím manipulovat. Jsem pouhý pozorovatel. Všechno, co se tam děje, je čistě tvá představivost. Takže to, co jsi udělala, i když možná ne úplně záměrně," hledí na mě s podezřívavým pohledem, „musí znamenat jediné. Ty a tvá zvířecí podstata operujete samostatně. Nestala se tvou součástí. Je uvězněná a skrytá pod lidskou kůží. Což je problém. Dřív nebo později by to mohl být velký problém. Jestli je vlk silný, teoreticky by mohl převzít vládu nad lidskou duší a rozdrtit ji. Poté si přivlastnit tělo. Nezbylo by z tebe vůbec nic, jen maso a kosti."

Tak na tohle si musím sednout. Zhroutím se na žíněnku vedle sebe. Proč já? Po tváři mi steče slza. V hlavě se vracím zpátky. Byla to jen malá holka. Do smrti toho nepřestanu litovat. Měla jsem ji tam nechat. Ať si ji vezmou. Utéct. Dělat, že jsem nic neviděla. Skrýt se doma. Přežít! Přesto jsem se jim postavila a takhle to dopadlo. Muka, o kterých mluvil otec. Smrt, která se mi nevyhne.

„Dobrou zprávou je," ozve se nade mnou, „že možná vím, jak to spravit. Nebude se ti to líbit, ale jinou možnost nemáme." Přejde ke stěně a natáhne se pro dřevěnou tyč. Myslí mi projedou obrázky z toho osudného dne. Protočí jí v ruce, než o něco tišeji pokračuje: „Člověka a vlka dohromady sváže bolest, kterou prožívají během proměny. Takže..."

„Takže musím zažít stejnou bolest a modlit se, že mě nezabiješ ty nebo vlk," doplním jeho myšlenku. Je mi na zvracení. Nestihnu mu ani říct, že s tím nesouhlasím, než se pohne. Je rychlý. Během sekundy stojí vedle mě. V noze mi nehezky křupne. Skrz slzy skoro nevidím, ale jedno vím. Je zlomená a tohle je teprve začátek.