„Viděla jsem to v jeho očích. Čekal, kdy to vzdám. Aby mé tělo mohli spálit a popel položit ke dveřím našeho domu. Jenže já se umřít nechystala. Zatím. Slíbila jsem si jediné. Až ten moment přijde, vezmu ho s sebou. "
- Zahra

IV.

Uvelebil se v křesle. Prostě se tam rozvalil, nohy přehodil přes opěradlo a na moment zavřel oči. To nemyslí vážně! Co to jako má být? Rozhlédnu se kolem. Kromě obyčejné lampičky na nočním stolku tu není nic, co by ani zdánlivě připomínalo nějakou zbraň.

„Ani na to nemysli. Než to uděláš, připoutám tě k té posteli. A to během proměny doopravdy nechceš," zamumlal se stále ještě zavřenýma očima. Jak to poznal? Nemohl mi číst myšlenky, že ne? Pevně v to doufám, protože jinak by to byl velký problém.

Syknu. Bolest hlavy se zvětšuje. Už to není jen kvůli tomu, jak mi ublížil, teď už je to tepání v lebce, které se snad s každou sekundou zhoršuje. Pokoj se se mnou zatočí. Vysloveně padnu do polštáře. Pocit na zvracení je znovu přítomný, přestože bych po tak dlouhé době od posledního jídla měla mít spíš hlad. Začínám se třást. Teplota v pokoji stoupá. Nebo se zvyšuje ta má? Brzy se přikloním k druhé možnosti, protože se začnu potit. Horečka.

Slyším šustění oblečení. Naštěstí zůstal sedět. Pozoroval mě. Vím to. Čekal, jak to dopadne. Bolest se začne rozlévat celým mým tělem. Nechci se tomu poddat. Když budu bojovat proti, zemřu. Spálí mě a popel dají před náš dům. Jak šlechetné. Tím to pro ně bude vyřešené. Určitě to dělají hodně často. Ani to s nimi nepohne. Jenže pokud to přijmu, co se mnou bude? Stanu-

„Proměna probíhá ve třech fázích. První už máš za sebou. Lidské tělo se musí dostat až na kraj přežití a poté nakazit. Kousnutím a dávkou krve. Ta naše má, na první pohled, jen nepatrně odlišnou stavbu. V plazmě je o pár procent méně vody, ale víc jiných látek. Nižší hodnota cukru. Podíl bílých a červených krvinek je také odlišný od vašeho typického." Snažím se soustředit na jeho hlas a nevnímat nic jiného, i když se mi to moc nedaří.

„Budeš mít pocit, že ti oheň spaluje žíly. Možná, že se pozvracíš. Budeš brečet. Prosit. Vždy je to bolestivé, ale pořád je to jen druhá fáze. Pravá proměna začne až v té poslední. Může mít několik výsledků. Nemusí se stát nic. Zůstane ti lidské tělo, ale zostří se smysly. Zpevní se ti svaly, ubude tuk. Budeš rychlejší, lepší. V naší hierarchii je to však úplně poslední místo. Nejnižší. Pořád jen člověk.

O stupeň výše jsou ti, u nichž už proběhne změna. Tělo nabere jiné rozměry. Meziforma. To, co jsi viděla na ulici. Možná, že to znamená o kus lepší pozici v hierarchii, ale hodně tím ztratíš. Řeč už nebude tak jednoduchá a obyčejné věci, které jsi byla dřív zvyklá dělat? Některé skoro až nemožné. Proč? Do meziformy se můžeš jen proměnit, ale už nikdy se z ní nedostaneš. Budeš nedokonalá. Chabý pokus oproti polovlkům a vlkům."

„Polovlkům a vlkům? Co to má být?" snažím se posadit se, ale nejde to. Padnu zpátky na postel. Ruce mi mravenčí a nohy naopak necítím. Naštvaně vydechnu.

„Kdybys mě nechala domluvit, řekl bych ti to. Rozvádět to víc nemá cenu, uvidí se, až co z tebe bude," odkašle si a na moment ztiší hlas, „nebo nebude... Ehm. Každopádně... polovlci už mají v hierarchii podstatně lepší místo. Pomyslně. V realitě jsou na tom ze všech kategorií nejlépe. Samozřejmě se to liší případ od případu. Žádní dva z nás nejsou stejní. My se dokážeme plně proměnit, vzít na sebe podobu vlka, ale i ji zvrátit. Doba, po kterou dokážeme zůstat ve zvířecím vzezření, je různorodá. Někdy je to jen pouhých pár minut, jindy hodiny.

Vlci jsou na pomyslné pyramidě úplně nejvýše. Je jich také nejméně. Přesto jsou na tom hůře, a to z toho důvodu, že u nich se doba sice pohybuje podobně jako u polovičních, ale přesně naopak. Nedokáží si udržet moc dlouho lidskou stránku. Ve výjimečném případě se stane, že vymizí úplně a zůstane jen zvíře."

Snažím se to nějak zpracovat. V mém stavu to bylo až příliš informací. Takže buďto se nic nestane a budu jejich otrok, špína na podrážce. Nebo poskok, když se mé tělo dostane do meziformy a tím se dekfakto dostanu na snad ještě horší místo. Když budu mít štěstí, můžu skončit jako napůl zvíře. Paráda. Naopak dokonalost v jejich světě znamená největší smůlu. Dobře, to jsou mi teda vyhlídky.

„Jak to bude u tebe, nikdo neví. Ženy...," povzdychl si a chtěl pokračovat. Bolestivý výkřik ho však zarazí. Jenže tenhle není můj. Okamžitě je na nohou a pohledem tiká mezi dveřmi a postelí. Pak se urychleně rozejde pryč. Z pokoje skoro vybíhá, ale přesto za sebou zamkne. Sakra.

Co teď? Musím to zkusit. Nezůstanu tu. Levou rukou se podepřu a pokusím se převalit na bok, abych z postele jen sklouzla. Což se mi také povede, ale s trochu jiným dopadem, než jsem čekala. Tenhle je tvrdší. Podlaha. Ani koberec nezmírnil pád. Tupá rána musela být dostatečně slyšet, takže si musím pospíšit.

V mé hlavě je to jednoduché. Zvednout se, nějakým způsobem vypáčit dveře a utéct. Jenže realita je úplně jiná. Už první krok je pro mě nezvladatelný. Začnu napínat sluch, jestli ho neuslyším se vracet. Jde zpátky! Ne. Počkat... Zní to...

„Vezmi... taky..." jeho hlas není nic jiného než pouhý šepot. Nebo mi tak alespoň vyznívá v hlavě. Ženské prosení potvrzuje mou domněnku. Zahýbu prsty. Tak jo. To půjde. Musí. Další výkřik už tentokráte patří mně. Během několika sekund se mi tělem rozlije žár. Tak velký, až mám pocit, že mě zabije. Budeš mít pocit, že ti oheň spaluje žíly. Přesně tak to říkal. Proměna postupuje rychleji, než jsem čekala.

Stočená do klubíčka na zemi vedle manželské postele začnu svádět boj. Víc než fyzický, je psychický. Nechci se stát něčím z toho, co vyjmenoval. Nemám však na vybranou. Zemřít zatím neplánuji. Zabiju ho. I kdyby to mělo být to poslední, co udělám.

Nezbývá tedy nic jiného, než doufat. Něco ve mně se pohne. Přestávám bolest vnímat jako nepřítele a přivítám ji. Dokud to bolí, vím, že žiju. Mým momentálním cílem je přežít. O dalším postupu budu rozhodovat, až na to přijde. Oheň začne ustupovat. Vidění se mi zostří a sluch vyčistí. Slyším teď každé jeho slovo, jako kdyby stál vedle mě.

Jenže pak se zarazím. Tak takhle to bude? Nestane se nic? Skončím jako jeho služka? Nejnižší z hierarchie? Odpad? Slovo člověk mi nikdy neznělo tak odporně.