,,Tvůj compár je Jean?!" vykřikl jsem na celou jídelnu, když jsem uviděl svého nejlepšího kamaráda, jak sedí vedle toho koňského ksichtu a následně mi oznamuje tu "radostnou" novinku.

,,Problémy, Jaegere?" zeptal se mě Jean a provokativně si přisunul Armina blíž k sobě, aby ho políbil na tvář. Armin ihned zčervenal jako nějaká panna a já vlastně už ani nevěděl co si mám o tomhle všem myslet. Kdo by si kdy pomyslel, že compár Armina bude zrovna Jean?! Jako, já mu to nepřál. Vůbec, ale když jsem je viděl takhle dva šťastné, jak se na sebe dívají, jak mezi nimi něco jiskří a zkrátka je, smířil jsem se s tím. Armin si zasloužil být šťastný a ať chci nebo ne, Jean taky.

,,Nah, tak vám přeju teda šťastný vztah," pokrčil jsem rameny a konečně se posadil vedle Mikasy, která se, jak se zdá, přijala v celku s klidem tu informaci, že Jean a Armin jsou spolu. 

Když jsem ještě předevčírem pocítil vůni, která patřila Arminovi, reagoval jsem na ni, samozřejmě - byl jsem přece alfa, ale naštěstí jsem byl ještě schopný vykopnout Connieho z pokoje a nařídit mu, aby mě zavřel. Od toho dne, co máme výsledky jsme měli každý pokoje po dvou, kde byli buď dvě bety, alfa a beta nebo beta a omega. Jelikož byl Armin jediná omega v našem týmu, byl na pokoji sám, i když měl blízko pokoj heichou. Ten si definitivně, jasně a tvrdě vyžádal svůj pokoj, ale tak, byl to náš nadřízený, bylo to prakticky jasné hned od začátku, že bude sám ve svém pokoji. 

Každopádně, Connie mě zamkl a i když jsem měl chuť dveře vyrazit a běžet za Arminem, ovládl jsem se. Jak jsem se dozvěděl další den, generál Erwin byl zrovna pryč, takže Armin nebyl v žádném ohrožení, než mi teda Mikasa neoznámila, že je s Jeanem. Myslel jsem si, že asi dobrovolně předstoupím před heichou, aby mi usekl všechny končetiny na vzpamatování, ale došlo mi, že už nemám tak rychlou a dobrou regeneraci, takže jsem se spokojil jen se zíráním. V ten den jsem se Armina na nic zeptat nemohl - "Jean ho dostával z fervoru", jak mi Mikasa řekla a já se už na nic vyptávat nemusel, všechno i tak bylo jasné. Ovšem, nenapadlo mě, že Jean je Arminův compár! Uh, každopádně, dobře pro ně dva, co víc jsem mohl tenkrát říct? 

Teď už to je pár měsíců - Jean a Armin bydlí spolu a já, i přes všechno přemlouvání Mikasy, abychom bydleli spolu, bydlím sám. Suppressantiva beru každý den a tím oddaluju fervor, ale má to jeden mínus - v poslední době jsem nucen za Hanji-san chodit častěji pro tyhle zázračný prášky a problém byl taky v tom, že... jsem už překračoval maximální možnou dávku. 

,,Tvůj organismus si na ně už prostě zvykl," oznámila mi Hanji-san, když jsem se u ní stavoval pro další suppressantiva.

,,Tak co jsou to pak za prášky? Mají přece oddalovat fervor a takhle se nijak neoddálí!" nadával jsem, když mi zrovna podávala krabičku se suppressantivy.

,,O to jde - oddálit fervor. Ty je bereš tak často a tolik, že si tvoje tělo prostě zvyklo a nemůžu ti slíbit, že v nejbližší době se do fervoru nedostaneš. Ostatní lidi si prášek berou aspoň tak jednou za den či za dva, aby jejich organismus nebyl natolik k fervoru náchylný," A to mi říkala teď. 

,,Do prdele," zaklel jsem, alel stejně jsem Hanji-san poděkoval ze prášky a odešel pryč. Nom, bude to sranda - buď se dostat do fervoru - a umřít (nehodlal jsem se zase vyspat s nějakou omegou) a nebo se předávkovat prášky - a umřít. Každopádně, vyhlídky nebyly zrovna nejkrásnější a já nevěděl, jestli si už nemám začít sestavovat závěť nebo hledat svého compára. První možnost se mi zamlouvala víc, ovšem... sakra, teprve jsem se stal velitelem nové jednotky průzkumné legie, zaměřené na výzkum přímořských částí země a nechtěl jsem to vzdávat. Co to melu - já nechtěl umírat! 

Co se ale stalo, to se stalo - nastal ten prokletý den, kdy jsem se probudil a cítil jsem, že se můj čich zlepšil a má tělesná teplota se zvedla - náznaky fervoru. Už byl tu. To debilní prokletí bylo tu. 

Zatímco, co to byly jen příznaky, jsem upaloval za Hanji-san v naději, že mi jako profesionál v tomhle oboru pomůže a jak sakra těžké bylo po cestě ignorovat ty omamující pachy omeg a debilní vytáčející pachy alf. Buď jsem měl chuť na nějakou omegu skočit nebo zabít nějakou alfu. K sakru. Debilní fervor. 

Vzpomněl jsem si na Jeana, jak jsem mu říkal a radil, aby ty debilní prášky bral, ale on je přece nepotřebuje, že? Je přece šťastný s Arminem! Kurva šťastný se svojí omegou. 

Moje omega.. od těch slov, které mi vepluly do myšlenek a začaly je parazitovat, jsem se napjal a zavrčel. Potřeboval jsem svojí omegu, ale kde jí teď v takovýmhle stavu budu do prkna hledat?! Každopádně, někde v hloubi své mysli jsem si už řekl "sbohem světe, mami, tati, brzy se znovu setkáme", ale stejně jsem si to pořád mířil k Hanji-san. 

,,Potřebuju prášky!" zavrčel jsem na betu, která zrovna dělala nějaké experimenty a v baňkách a zkumavkách něco míchala. Hned se ale otočila a přes skla svých brýlí na mě pohlédla, lehce vyděšená, ale při tom sebejistá, protože ona viděla něco horšího, než je alfa ve fervoru - viděla titány. I když, dalo se to vůbec porovnávat? 

,,Erene, ty ti teď nepomůžou. Potřebuješ omegu," agresivně jsem zavrtěl hlavou.

,,Odmítám tohle slyšet! Nechci žádnou omegu! Chci do prdele ty zasraný prášky!" zařval jsem na ní, ale Hanji-san se nenechala vykolejit a zůstávala klidná... což vykolejovalo mě.

,,Dobře, dám ti prášky, hlavně neztrácej trpělivost," mluvila, jako bych byl nějaký psychopat, který se jí chystal zabít, ale tak.. možná to nebylo zas tak daleko od pravdy.

,,Dělej!" nezadržel jsem agresivní zavrčení a zatímco se Hanji-san prohrabovala v šuplíku a hledala suppressantiva, já se snažil v klidu dýchat, ignorovat ty zatracený zápachy a zároveň svojí bolestnou erekci v kalhotách. 

,,Jsou vedle v laboratoři," tím mě už totálně nasrala a moje trpělivost pukla.

,,Tak si pro ně dojdu kurva sám!" aspoň, že jsem jí nezabil, i když jsem měl strašnou chuť to udělat, ale vydržel jsem to, což bylo dobré znamení. 

Vyšel jsem na chodbu, odhodlaný jít do tý laboratoře a jakmile jsem udělal pár kroků, ucítil jsem tu známou omamnou opíjející vůně. Měl jsem pocit, že taju a srdce mi do toho začalo bít ještě rychleji, že jsem si myslel, že se mi za chvíli zastaví.

Ta vůně - okvětní lístky třesně na skále u kraje širého divokého svěžího a nekonečného moře - ano, byla to ta vůně a bylo jí tolik! Hltal jsem jí, netrpělivě jsem se blížil ke zdroji - dveřím na konci chodby. Přitiskl jsem se na ně celým povrchem těla, vdechoval tu vůni, bez schopnosti a možnosti se jí nabažit, nasytit se jí. Byl jsem si jistý, že tam - za těmi dveřmi - byla má omega ve fervoru. Kritickém fervoru.

,,Erene," vyrušil mě hlas Hanji-san, i když ani né vyrušil. Vše, co jsem dokázal pak říct, bylo:

,,Tam je můj compár, moje omega."