,,Pane Ackermane, je na čase vás přivést k soudu," vyrušil mě z myšlenek hlas vojáka, kterého jsem neznal a jak jsem poznal, jednalo se o betu. Díky svatým, že sem neposlali alfu, ani na jednu z nich teď nemám náladu, i když.. jediný, koho bych chtěl vidět je Eren. Jenom jeho a zase - ne jako když omega chce vidět svojí alfu, ale prostě jsem ho chtěl vidět. Toho přiblble usmívajícího se spratka, který by tam na mě čekal s papírem ruce a odvedl mě domů. K němu domů. 

Líně jsem vstal a zamířil tedy ze své cely a následně jsem byl odveden před vrchní soud. Stejně jako v té cele, i teď jsem byl na místě Erena a mohl jsem jen odhadovat, jak se tenkrát cítil on, zvlášť když jsem si sem nakráčel, abych ho tak nepříjemně zkopal, ale bylo to potřeba, musel jsem to udělat, ale už je to v minulosti, i když jsem si od té doby zadával otázku, jestli mě nenávidí nebo jestli se mě bojí. Každopádně - mělo to teď smysl? Určitě ne, protože tam bude stát mezi ostatními a bezmocně upírat pohled do země. Hanji ty papíry ztratila, co si nalhávám, že to Eren nějak vyřeší. 

Ale Eren tam nebyl. Nebyl v soudní síni. Díval jsem se na všechny strany, čichal ve vzduchu, ale jeho tolik známá vůně chyběla. Vůně, která by mě uklidnila, chyběla. A mé srdce se jakoby v ten moment začalo tříštit na malé kousky, ale snažil jsem se, nezvykle pro sebe samého hledat nějakou naději. Co když pořád neví, že tu jsem? Že mi hrozí vězení? Ale když jsem zahlédl Hanji, věděl jsem, jak moc se mýlím. Věděl jsem, že ona by mu to pověděla i nehledě na to, kdyby jí vyhrožovali, ale když tu byla ona a Eren nikde, znamenalo to jedno - vykašlal se na mě. 

Sevřel jsem pevně pěsti a skousl jsem si ret, abych se jako citlivka nerozbrečel před celým davem, zatímco jsem byl, stejně jako Eren v minulosti, pouty připoután k tyči. Nechal mě tu napospas novému zákonu, abych se teď z toho pokoušel dostat bez pomoci a sám si teď určitě někde seděl v koutě a brečel jako bezmocný prcek, tradičně pro něj, že?! Zůstal jsem zcela sám, nemohl jsem teď nic dělat, jen poslouchat tu zatracenou obžalobu, odpovídat na otázky, které mi stejně svobodu nedají, poslouchat výpovědi Hanji, Erwina, svých podřízených a Eren.. Eren tu nebyl. A to mě bolelo.

Miluju ho, jako omega i jako člověk, ale vždycky se něco prostě musí posrat, že?! Respektive, někdo to musí všechno posrat! Vždycky to tak bylo, že jsem začínal někoho milovat a pak to všechno letělo k čertům. Buďto mi do cesty vstoupila smrt nebo ten zatracený kód, i když.. já nikdy nikoho nemilovat. Nikdy jsem si nedovolil někoho si pustit tak blízko k srdci a Eren byl první. Ve většině těhle věcí byl první. Byl jsem idiot, ale teď.. Teď už ne. Až se dostanu z vězení, tak toho spratka zaživa pohřbím pod hradbami, přísahám! 

,,Jelikož se pan Jaeger nedostavil, myslím, že bych už tedy mohl vyjádřit rozsudek nad Levim Ackermanem, desátníkem 178.oddílu a nositelem Řádu Svobody a Vojenského průzkumu," seděl jsem tam se sklopenou hlavou, poslouchal ta slova, i když, vlastně jsem je ani neposlouchal. Byl jsem prakticky myšlenkově nepřítomný, protože jsem se snažil v sobě zabít naději. Naději na to, že se moje alfa objeví a klidně i v podobě titána (což vlastně bylo nemožné, že? Když alfa kód zničil poslední, co v Erenovi probouzelo titána) mě zachrání a odnese pryč, někam k oceánu, kde bychom mohli být jen my dva a nikdo. Pak bych mu všechno prominul, řekl mu, jak moc ho miluju a jak moc mi je líto, že jsem se k němu chovat tak nepříčetně, chladně a hnusně, ale to se nestane. Jsem realista a vím, že něco takového si bude myslet vážně jenom omega, která nemá svůj rozum pod kontrolou. Nejsem žádný romantik.

,,Soud vám uděluje rok ve státním vězení a-"

,,NÁMITKA!" Nevěřícně jsem rozšířil oči a zíral na zem jako na poslední zjevení titána. Ne, jen se mi to zdá. Ne, není to on. Ne, není to jeho hlas, ale když mě do nosu zasáhla známá omamná vůně, po které můj omega kód doslova prahnul, nebyl jsem už schopný si to popírat. Musel jsem ho uvidět, zvednout hlavu, ujistit se, že je to on a tak jsem tak učinil. Pomaličku, jako bych se bál, že to nebude pravda, jsem zvedl hlavu, abych se podíval na hnědovlasého mladíka, na svojí alfu a compára. Pootevřel jsem ústa, ale nevypustil jsem ani hlásku, nebyl jsem toho schopný. 

Díval jsem se na něj, jak je udýchaný, po obličeji mu stékal pot a zesiloval jeho vůni. Chtěl jsem se z pout vysvobodit, přiběhnout k němu, obejmout ho, nechat si šeptat do ucha konejšivá slova a to, že už mě nikdy neopustí a nenechá mě napospas osudu. Všiml jsem si taky, jak v jedné ruce svírá papír a ve druhé svíral ruce nějakého týpka, což byl jednoznačně alfa. Počkat, takže on - takže ty papíry a - celou tu dobu -.. Díval jsem se na něj jako na boha. Svého vlastního boha, boha svého temného nicotného světa, který teď přišel a rozzářil mé nitro, dotkl se každé mé buňky svojí září a.. oživil mě. 

,,Tenhleten," Eren ukázal kývl směrem na alfu, kterou pevně svíral za ruce. ,,Ukradl papíry, dokazující, že Levi Ackerman a já, Eren Jaeger, jsme šip!" křikl na celou soudní síň a mohl jsem slyšet, jak si všichni mezi sebou začali šeptat. Soudce ihned zabušil svým dřevěným kladívkem, aby nastolil klid a pobídl Erena, aby mu předal papíry.

,,Paní Zoë, prosím o potvrzení pravosti tohoto dokumentů," jeho slova jsem ale jakoby ani neslyšel. Všechno, co jsem mohl, bylo se zbožně dívat na Erena, který, když se mě podíval, mírně se pousmál a v očích, těch jeho nádherných očích barvy smaragdu, se mu zračila taková něha, úleva a láska, že jsem se div nerozbrečel. Jak jsem vůbec mohl pochybovat?!

,,Potvrzuji, že tento dokument je pravý a také potvrzuji, že tento muž," ukázala na alfu vedle Erena. ,,Mě těsně po návštěvě Erena Jaegera a Leviho Ackermana také navštívil a papír evidentně ukradl," chvíli v síni bylo ticho, než znovu promluvil soudce.

,,Zatkněte ho a pana Ackermana můžete pustit,"  kámen mi spadl ze srdce a to doslova. Sundali mi pouta a jakmile jsem byl volný, kašlal jsem na ostatní a rozběhl se za Erenem. Nemohl jsem se teď držet a ani jsem nechtěl. Tolik jsem mu chtěl povědět, co k němu cítím, jak moc ho miluju. Slova mi ale z úst nevycházela, bylo toho až moc, co jsem chtěl říct a tak.. jsem ho jednoduše políbil a vložil jsem do polibku maximum svých pocitů, maximum všeho, co jsem k němu cítil.

Miluju ho a už o tom nepochybuju.