,,Jak tak hádám, dopis jste si nepřečetl," konstatoval jsem, když mi  bylo jasné, že Levi rozhovor na tohle téma nezačne a ani nezačal, když jsem se o tom zmínil, což mě taky v celku překvapilo, protože jsem čekal, že zrovna on, který si zvykl plnit povinnosti jakožto desátníka, nebude ignorovat tak závažnou věc. Na chvíli moje nálada klesla pod bod mrazu, když mě napadlo, že Leviho to prostě až tak nezajímá, ale když zrudl, ihned jsem si vzpomněl na to, jak sténal mé jméno za dveřmi svého kabinetu. ,,Jo, chápu, dobrý," jeho reakce mi náladu ihned zlepšila, i když jsem stále cítil takové nepříjemné sevření mého srdce, hrdla a žaludku, jako bych se snad za chvíli měl rozbrečet jako malá holka.

,,Nesměj se," zavelel mi typicky svým rozkazovačným hlasem a donutil jsem se tedy ke klidu, jenže.. Začít o tom mluvit... Bylo skoro nad mé síly. Měl jsem pocit, že mě pošle za všechny stěny nebo že mě za ně osobně vykopne, ale musel jsem mu to říct.

,,Vím, že tyhle věci pravděpodobně nechcete probírat, ale.. v tom dopise bylo, že Hanji-san ztratila papíry, které potvrzují, že jsme šip, takže je budeme muset vyplnit znovu," snažil jsem se zůstávat klidný, tak jak jsem zůstával posledních několik dní a celkem se mi to dařilo. Konec konců, když jsem si asi stokrát představil vraždu generála Erwina a i dalších alf, které se okolo Leviho objevovali, hodně to pomohlo a teď, v tenhle moment, jsem problém se samokontrolou prakticky neměl, jelikož jsem byl s Levim. Ano, chtěl jsem ho sakramentsky strašně políbit, přitlačit ho ke stolu a pomilovat se s ním, jen tak a teoreticky bych to i mohl udělat, ale to by mi v tom případě nemělo na pocitech Leviho tolik záležet a že mi na nich opravdu hodně záleželo. 

V hlavě mi pořád kolovala jeho slova, že je to všechno vina toho kódu, ale bylo to vůbec tak? Každopádně jsem od té noci o svých pocitech pochybovat začal a proto jsem se začal kontrolovat, zároveň se nutil od Leviho držet dál, abych měl možnost si pořádně ujasnit pocity vůči němu.

,,Dobře, musíme naplánovat, kdy za ní zajdeme," přitakal Levi a bylo mi jasné, že tímhle náš rozhovor úplně skončil. Nevěděl jsem, jestli se mám cítit dotčený, že to nechtěl nijak rozebírat, ale asi to byl nejlepší scénář, který jsem mohl očekávat.

Nakonec jsme se k tomu plánování ani nedostali, protože jsme oba měli moc práce. Bolelo mě, že jsem ho třeba den, dva neviděl, ale bojoval jsem sám se sebou. Se svým vlastním kódem. Kolikrát, když jsem bezděčně ležel v posteli s rukama za hlavou, jsem přemýšlel, co se asi honí hlavou Levimu. Byl úplným opakem mě - chladný, vždycky kontrolující svoje pocity, sebejistý, vždycky si dokázal získat u všech autoritu (dokonce i u alf, nehledě na to, že byl omegou) a zkrátka.. nehodil jsem se k němu. Čím jsem si ho u všech titánů zasloužil? Nemyslel jsem to ve zlém, spíš jen.. vždycky jsem byl ten, kdo klečel za jeho zády a díval se na jeho  postoj s vytaženými meči a pláštěm s odznakem legie vlajícím ve větru. 

Díval jsem se na něj ve svých myšlenkách a říkal si - jak jsem si ho vůbec zasloužil? Jak to, že on je můj compár? Zkrátka, nehodil jsem se k němu, ale když už jsem s ním, byl jsem rozhodnutý pro něj být dobrým compárem, hodným alfou, ohleduplným milencem a.. skvělým otcem našich dětí, i když myšlenka na děti mě nutila beznadějně vzdychnout. Ne, že bych děti nechtěl, spíš.. bude je chtít Levi? Ale myslím, že je ještě dost času na to, si to promyslet. Ovšem, myšlenky jsou nevyzpytatelná věc, takže jsem se chvíli ubral tímto směrem, představoval si naše ratolesti - neposedné černé vlásky chlapečka, kterého bychom měli a krásné šedé oči naší holčičky, která by dováděla na dvorku našeho skromného domku.. Ano, toužil jsem po rodině, ale ještě víc jsem toužil uvidět šťastný a spokojený úsměv na tváři Leviho. Toužil jsem ho udělat šťastným. 

Posadil jsem se a zadíval se na peřinu, které se vlastně ničím překvapivě nelišila od normálu, ale teď se mi zdálo, jako bych se díval na tu nejčistší a nejbělostnější peřinu, co jsem kdy v životě viděl, ale byla to jen iluze. Pravda byla ta, že jsem si uvědomil ty pocity. Ty pocity, které jsem vůči Levimu choval ne jako alfa, ale jako člověk. 

Miluju ho. A miluju ho celým svým srdcem. Jsem ochotný pro něj udělat cokoli, vzdát se čehokoli, klidně lehnout pod jeho čepele, aby mě zabil a i když to znělo jako klišé z nějakého románu a banalita nejvyššího stupně, myslel jsem to naprosto a doslova vážně. Chtěl jsem Leviho udělat maximálně šťastným a pokud to štěstí do toho zahrnuje držet se od něj dál a nenechávat se vyprovokovat, tak hurá do toho. 

Další den jsem se scházel s několika mladšími kadety z mé skupiny a taky Mikasou, která mi měla s výukou pomoct. Počasí bylo úžasné, zkrátka dokonalé na trénink a výuku v terénu, které se prováděla, i když už nám invaze titánů nehrozila. Pro jistotu jsme stejně museli být opatrní a předávat naše znalosti mladší generaci. Sakra, myšlenky podobného typu mě nutí o sobě uvažovat jako o starém týpkovi a to mi je sakra 23. To, co jsem ale v ten den nečekal, byl příchod Leviho s generálem Erwinem, kteří přišli na kontrolu a zároveň se podívat, jak výuka v terénu probíhá u týmu, přiděleného ke mně. Samosebou chvilku mezi všemi bylo napětí, jakoby čekali, kdy na sebe s Levim skočíme, ale oba jsme byli klidní jako dva stromy. On dělal svojí práci; já dělal svojí práci. 

To, co jsem ale taky nečekal, bylo to, jak se na mě díval, když v mém okolí byla nějaké omega nebo když mi z vlasů Mikasa dávala pryč listí. Cítil jsem ten pohled kovově šedých očí a cítil jsem, jak mě požírají a přivlastňují si mě, dávaje tak najevo, že jsem jen a jen jeho. Ovšem, byla to pravda? Neměl jsem tucha. Možná jsem jen chtěl, aby to tak bylo, což se nejvíc podobalo pravdě. 

Několik dní po tom, jsem heichou neviděl, což mě.. překvapilo, protože jsem si myslel, že bych se s ním měl střetávat minimálně na chodbách a když se za mnou ozval hlas Armina s tím, že Leviho zatkli, všechna moje sebekontrola letěla k čertům.