V baru U Hadích očí bylo toho večera živo. Mimo stálé zákazníky, hledající kousek štěstí na dně sklenice, přibilo dost neznámých tváří, vedoucích náruživý rozhovor, pár odvážlivců dokonce předvádělo své méně kordinované pohyby na oprýskaném parketu. V přítmí skromně osvětlené místnosti se černá silueta sedící v rohu pouze matelně tetelila. Neznatelná dvojice žhnoucích bodů přeskakovala z jedné tváře na druhou. Kdo dnes padne do spárů jejímu majiteli?

Zastavily se na masitém obličeji zrzavého muže, který už měl v sobě nějakou tu skleničku. Již předtím zaujal pozornost, no to byl ještě středem pozornosti kroužku posluchačů. Jak večer plynul a jeho míra alkoholu se zvyšovala, propadal se do horší a horší nálady, až ho nikdo ani nevnímal a on tak zůstal sám na baru. Zvedl k odulým rtům znovu sklenici, rychle dopíjíc její obsah. Nene, ten už má auru kolem sebe až moc zdeptanou. Uhlíky začaly propalovat jinou osamnělou osobu. Bělovlasá slečna, asi v pozdních dvacítkách, se opírala o linku baru a sledovala dění. Jemný úsměvem jí hrál na rtech, snad chtěla někoho vyzvat k tanci. Ve stínu na okamžik zasvítily křivé tesáky.

,,Mohu si přisednout?" Vyrušil řetězec jejích myšlenek medový hlas. Zvedla hlavu a s příjemným překvapením shledala, že patří tmavovlasému mladíkovi. Hned kývla, oči stále na něm. Cizinec si přisedl k ní a s úsměvem se až ležérně opřel o hranu baru. Za nedlouho byla konverzace mezi nimi v plném proudu. Smála se, nad lichotkami rudla. Ani nevěděla proč, ale každou minutou prahla po tomto mužovi čím dál víc, ač to odporovalo její opatrnější nátuře. Nabídku tance s nadšením přijala.

S postupující nocí bar ožíval. Páry tančily, rozhovory se zesilovaly a kolem vládla těžká atmosféra veselí. Zrzek, po krátkém zmizení na záchodě, se zjevil s novou, až podezřelou energií a nyní se točil v kole s postarším taxikářem. Bělovlasá slečna byla plně ztracena v očích cizince. Cítila se jako na dně studny, povyk pohlcen kamennými stěnami a okolní svět zmenšen na výseč dalekého vrcholu, kde na ni civěly dvě jasné hvězdy, oči neznámého. Bolest nohou v podpatcích nevnímala, ani slabost, která na ni padala každou minutou. Ani nevěděla, kdy se ocitla zpět ve svém bytu. Až když padla do měkkých přikrývek, svalila se na ni ohromující únava a vyčerpání. Tsunami ji vzalo a vyplavilo do vln těžkého spánku plného nepříjemně neznatelného snění. A možná, jen možná, se někde tam mihl vysoký stín z rohu baru.