Moc jsem přes tenhle týden nekreslila, a tak se dnes podělím o jeden můj jiný ,projekt'.

Budou to skoro 2 měsíce, co se snažím dostat do lucidního snění. Zatím jsem byla párkrát na minimální úrovni, nebo se mi zdálo, že lucidní jsem xd

Sama jsem pozitivně překvapena, že jsem se dostala do bodu, kdy si 68% nocí pamatuju *minimálně* něco. Je to velká variabilita, jsem schopna samozřejmě ten sen zazdít hned po probuzení, říct si: ,,To si budu na 100% pamatovat i ráno," nebo mi ho vzácně i roztříští na kousky zvuk budíku.

Začnu s čestnými uznáními:

5. Sleduju pořad v televizi, nějaký muž nachystal oslavu nějak postižené přítelkyni. Všichni mají formální oblečení, ona fialové šaty. Náhle tam přijde klaun, a pak...začne hrát divná hudba, znekludňující a ozve se: ,,Dívá se na střední část!" Silná implikace čehosi hrozného. Místo 2 lidí tam jsou dvě obrovské houby (s očima?), asi se už budím, kreslím na ně stíny.

4. Enchanto, ale Mirabel tam přijel partner/ka, chystá se svatba. Název snu? Bi-rabel

3. Změnila jsem se na upíra, a tak běžím za Guillermem změnit ho taky na upíra, když si to tak přeje.

Guillermo a zbytek skvadry ve snu byl strašně cool 👍

2. Afroameričanka má narozeniny na Velikonoce, je naštvaná, že se slaví tělo Kristovo a né ona, a proto zpívá naprosto nejvíc falešně v kostele při mši. Taky jí pořád padá šátek z hlavy, doslova po každé notě si upravuje sponu, co šátek drží.

Nechápu, jak se ta scéna vytvořila xd

1. Jedu autobusem do školy, sedím u zadních dveří. V ruce držím puntíkatý růžový hrnek s kafem, které upíjím. Slyším, jak si kdosi šeptá něco ve smyslu: ,,To tu ale nemůže pít!". V jednom okamžiku vystoupí ze dveří zeměpisář v modrém saku.

A zde jsou top 3 sny!

3. místo: Manifestace v bílém prostoru (11.9.)

Napsala jsem si do poznámkového bloku na mobilu, že budu dnes lucidní.

Probudila jsem se v 0:35, šla jsem zas spát.

Byla jsem doma, v noci, asi jsem se probudila a šla na záchod. Všimla jsem si úplňku, co se odrážel scela nelogicky v okně do průjezdu. Byl gigantický. Hned jsem si ho vyfotila, protože už zapadal. Šla jsem ven, abych si nebe prohlédla lépe. Byl opravdu masivní, jasný, ale už vážně mizel za obzor. Samozřejmě jsem ho vyfotila znovu, otočila jsem se vlevo a...druhý, standartní měsíc se na mě zubí z nebe. Napadlo mě, jestli to třeba není snad i slunce...ve všech případech je to nereálné. Musím snít! Z nezmámých mi důvodů jsem nejdřív zkoušela test reality s brýlemi, co mě už jednou zklamal (viděla jsem rozmazaně po sundání brýlý, protože to už mám tak zafixované v vzpomínkách), ale pak jsem zkusila test, co jsem začala přes den dělat- pokusila jsem projít prsty pravé ruky přes dlaň druhé ruky. A vyšlo to! Tudíž jsem dosáhla nízké lucidity, nebo iluzi o ní. Chtěla jsem létat, díky vzpomínkám na mé marné předchozí pokusy ve snech jsem se pokusila vzlétnout tím, že jsem zaujala pozici Supermana. A šlo to! Byla jsem ve vzduchu, vylétla jsem na levitující pedestál z minecraftových limetkově zelených bloků vlny. Byl tam brácha, se kterým jsme pak šli na další mrak, kde zápasili nějací náhodní týpci. Měli hezky na zemi soustřednými kruhy vyznačeno, kam až mohou jít. Chvilku jsme je sledovali, než jsem se rozhodla jít dál. Ve snech jsem několikrát měla téma nekonečných obchodů na styl Ikei, ať už naplněné čímkoliv, a tak jsem přemýšlela zrovna nad tím. Ocitli jsme se v jakémsi bílém prostoru, kde se pomalu manifestoval nábytek. Spíš mi to vnukalo pocit obchodu s elektronikou. Chtěla jsem zkusit měnění podob, což se po nahlédnutí do zrcadla i povedlo. Nevím přesně ty fyzické proporce, ale měla jsem na sobě modré šaty/pončo, plážový klobouk, a asi i sluneční brýle. Hned jsem se změnila zas zpět, a moje myšlenky se zaměřily na jiný aspekt onoho skandinávského obchodu- jídlo. Dostali jsme se k opravdu zajímavému kusu nábytku- čtvercový stůl, jehož povrch je prakticky modro-bílá porcelánová miska s polévnou. Prostorově nedával absolutně smysl. Vzor i barva mi evokoval buďto japonsko, nebo český porcelán. Šla jsem si sednout k němu, a chutnala jsem. Polévka by se dala nejblíž označit za falešnou frankfurtskou, nebyla tolik masná, plavaly v ní brambory a kolečka párků, sem tam bobkový list. Brácha utrousil něco o tom, že to musí být pro nějaké stařenky. Šli jsme dál, chtěla jsem vyvolat Gustava, no nešlo to. Další místnost byla prakticky můj pokoj, ovšem přetaženo bílou vrstvou. Rohy a výčnělky působily, jakoby se zrovna vysunuly z holých stěn. I přesto že byl scela bez oken, na stěnu byl vrhán paprsek načervenalého slunečního svitu, co dopadal na plyšáka žirafy.

Při psaní tohohle jsem si vzpomněla hned na dva sny, kde jsem byla v jakémsi obrovském obchodu, co asi nemám zapsané. Jeden měl druhé patro a velkou knihovnu, druhý byl hromada uliček jak ve skladech + venkovní prostor plný trávy, s krásným domem, a asi i majitelem obchodu.

2. místo: Ostrov obývají kanibalové (27.8.)

Sen byl ze začátku formou filmu, byla jsem pouze pozorovatel dění. Vyskytoval se zde vypravěč, se kterým jsem se v jednom okamžiku dokonce setkala bok po boku. Starší muž v šedé kápi, myslím. V určitém okamžiku mi předal imaginární žezlo vlády, a já musela domýšlet aspekty děje. Nebylo to lucidní, ale jistou kontrolu jsem měla.

Záběr na ostrůvek kdesi u Anglie, jehož skalnaté útesy jsou šlehány vlnami. Masy vody se o něj tříští, ale přímořská vláha mu musí prospívat- skví se zelení.  Jednoduše nádhera.

Rychle se seznámíme s amcáblem. Královská rodina, či minimálně boháči. Manželé a dvě mladé děti, dívka a chlapec. Oblečení nemůžu datovat, ale je rozhodně starší doby, spíš tudorovský styl, co vidíme obyčejně ve filmech? Historicky jistě nepřesné.

Chystá se večeře, dle pohledu z okna by to mohl ale být snad i oběd. Talíře s neidentifikovatelným masem přináší na stůl služebná a komorník. Ti tvoří celé služebnictvo rodiny. Děti jsou hladové, s chutí se pustí do jídla a ptají se, co je to za maso. Bez odpovědi. V jednom okamžiku je kamera za zády královny, vidíme stůl, jejího manžela, a hlavně místnost, co se otevřela za nimi. Jsou tam asi tři mrtvoly, co působí spíš zmrazeně. Děti samozřejmě o kanibalismu netuší...

Na ostrov dojede druhá, chudá či spíš tak nějak normálně sociálně zabezpečená rodina. Na tu dobu. Je tvořena manželským párem, strýcem, a taktéž 2 dětmi asi věku těch královských, jsou i stejného pohlaví. Manžel je jediný více zapamatovatelný, protože je to Gustav, taková jeho o něco hubenější verze. Nosí bílé, tkané košile. Takové valašské, připomíná mi to hodně buďto část chudšího kroje, nebo prostě to, co bych viděla v historickém filmu. Důvodem stěhování je buďto živelná pohroma, či jen chuť žít jinde. Dojdou do opuštěného dřevěného městečka, evokuje mi severské státy nebo skanzem.

Náhle je vypravěčem řečeno, že král v určitém okamžiku zešílí, uteče do lesů, kde bude po letech nalezen. Snad k tomu byl i vizuál, ale ten jsem vytěsnila. Následně mám vymyslet, jak dopadne karma na královnu. Je mi dána situace, kdy ji služebná koupe v dřevěném škopku. Ale jak vůbec královna vypadá? Existence Gusty mi vnuká podobu plnoštíhlé blondýny (3 P), co kdyby ji služebná zamordovala teď? No nikam tato dějová linie nejde.

Rodiny se setkají, a naskytne se pohled na impozantní kopce ostrova. Interakce se nese v dobré náladě, i když byl doteď sen víceméně hranný herci, náhle je animovaný. Dospělí jdou do sauny, plně oblečeni, pak jim něco kupují...a to je konec. Žádný mord není.

A ne, nesledovala jsem poslední dobou true crime. K tomuhle stačilo dozvědět se plot jakéhosi béčkového filmu, nic víc.

1. místo: Trojúhelníky (26.7.)

Na město padá modrý soumrak, jdu do zušky. Vím, že jsem předtím byla v keramické dílně ve škole, což sedí na můj rozvrh toho dne. Město působí o hodně větší, budovy jsou vyšší, čiší z nich silný nepokoj. Cestou potkám dva spolužáky, vím přesně jaké. Vcházím do jakéhosi nového komplexu, převahuje tam modrá barva a bílé rámování, jsou tam schody do suterénu. Projdu kolem dvou mužů, co se baví o další renovaci budovy. Vím, že si chci koupit kebab, a že pojedu domů v ?:36. Došla jsem do zušky, ale je liduprázdná. V třídě jsou spojeny stoly do jedné dlouhé řady , je na nich papír.

Nějak jsem se dostala ven z budovy, ven z města, jdu do polňačce co se klikatí mezi kopci. Již je tma, obloha je plná hvězd. Je krásně. Zastavím se u kapličky, kde je mourovatá kočka, ale jdu hned dál. Předemnou v dáli na kopcích se tyčí cosi, co připomíná osvětlený Stonehenge, dál jsou světla města. Vytáhnu mobil, že si to vyfotím. Náhle se z jezírka po mé levici začně cosi vynořovat. Na hladince se objevují bublinky, pak se vynoří hlava, vyjde z vody celý člověk! Jde o postaršího muže, hned mu chci pomoc. Mám zavolat sanitku? Ne. Mluví o tom, jak je mu zima a má promočené oblečení. Mám zavolat rodinu? Ani to nechce. Chci mu tedy aspoň ukázat cestu do města, které je po mé levici. Jen se otočím, v mém zorném poli se objevila postava anděla. Lekla jsem se, zaklela: ,,Pane bože-" ale hned na to se zadrhnu, podívám se na oblohu a hlesnu omluvu. Skoro hned na to mizí levá scenérie, místo toho vidím sloupy elektrického vedení s velmi výraznými trojúhelníkovými prvky. Z nebe na mě začne padat velký trojúhelník, mimozemšťané? Začnu se schválně budit, ale pokud se snažím vzbudit, musím snít! Bohužel je už pozdě, vzbudila jsem se.