Zapomněla jsem to vydat 31. xd

   A je to tu zas. Po západu slunečního kotouče se po ulicích začnou zjevovat masky, ať více či méně nápadité a povedené, a všude kam se jen podívám bude tekutý jed, či moje arch nemesis v podobě sladkostí. A  já se samozřejmě do té maškarády zapojím, po boku mého přítele Williema.
   S povzdechem jsem si do vlasů dal čelenku s fialovýma králičíma ušima. Zbytek mé garderoby tvořila fialová košile a kalhoty. K tomu červený motýlek a samozřejmě jsem nešel naboso. Snad to přežiju.

   ,,Jsi k nakousnutí, cukrouši!" Williem, jako vždy ze všeho nadšen, a jako vždy mě táhne k cíli naší cesty. Momentálně do výtahu, co se rozhodl pro jednou fungovat.
,,Ty taky! Ale teď mě pusti, jinak mě ulinčují-" stačil jsem sotva ze sebe dostat, než jsme se ocitli zavřeni ve výtahu společně se sousedkou, Karen, co zrovna v kostýmu a na nějakou oslavu nešla. Stoupl jsem mu na nohu, aby mlčel, jinak budeme ulinčováni oba.

   Po nějaké době jsem se uklidil dál od ostatních. Jsem tak rád, že je ta oslava venku. Né jenom že to má lepší atmosféru, ale k tomu můžu i spíš nepozorovaně zmizet. Ani jsem si nezpálil, zas tak špatné to nebylo. Pousmál jsem se nad tím. Hah, je to lepší, a snad to tak bude i dál.
   ,,Naducaný králík se k tobě celkem hodí, Oswalde." Přejel mi mráz po zádech, co jsem za sebou uslyšel ten tichý hlas. Přísahal bych, že se za mnou pomalu vkradla ta postava, jako stín, a pomalu se vytáhla do své úděsné výšky. Stojí za mnou, pařáty se napřahuje, chce mě sevřít do kostnatého objetí.
   Otočil jsem se a s pokusem o úsměv jsem vyklonil hlavu k němu.
,,Díky Donatello! Oh, Marionet! Ten kostým je ti...jak ulitý," vysoukal jsme ze sebe. Pousmál se
,,Dlouho jsme se neviděli, že? Jak je? Slyšel jsem, že už s Williemem oficiálně randíte..." Čekal jsem nějakou poznámku, ale nestalo se tak. Chvilku jsem jen mlčel, a usmíval se nervně, než mi došlo že mám odpovědět.
,,Um....Ano, randíme...Opatrně. Vlastně už plánujeme, že se sestěhujem dohromady-"Slyšel svůj nervní smích. Přikývl na to.
,,Už? Asi je to tak ale lepší...Přeju vám to." Zasmál se jemně ale hlas se mu třásl. Hodil pohled někam za mě. Jen jsem přikývl. Nevím o čem se sním mám bavit. Popravdě, nechci se s ním bavit. Nechci, aby dělal jakoby se mezi námi nic nestalo. Jako by mě nešikanoval. Jsem rád, že jsme se neviděli tak dlouho, děsí mě jeho pohled horečných očí démona, posazených hluboko v vyzáblé tváři barvy umrlce. Ale víc mě děsí, že je ještě pohublejší než minulý rok, unavenější.
,,Tady jsi!" A už tu byl Willi, a táhnul mě zas do chumlu lidí, k hlasitě hudbě, dál od náhle zachmuřené tváře Donatella...