Letiště mě znervózňovalo, ale nemohl jsem se dočkat. Byl skoro měsíc pryč, na náštěvě u příbuzných. Má geny z rovníkových ostrovů, tak letěl až tam. Chtěl mě vzít s sebou, aby mě představil širší rodině. Představa žebych všeho nechal, letěl někam kde to neznám, abych byl představen tolika lidem, co budou...jistě zklamáni, co si to jejich milovaný Williem dotáhl s sebou za přítele...Opravdu se mi nelíbila. Krom toho, ani jeho rodiče jsem ještě neviděl víckrát než jednou. A asi jsem na ně dobrý dojem neudělal...No což, už jde z terminálu!
   Jen co mě zahlédl zrychlil a už byl u mně. Už si zvykl hledat mě u země, s mými 169 centimetry se ztratím lehce.
,,Oswalde! Teda, tobě to ale sluší! Nikdy jsem na tobě tolik barev neviděl!"Spustil hned nadšeně. Tak, rozhodně je to dost velký rozdí, když se dívám rok nazpět...

    Udělal jsem pár kroků k zrcadlu a strhl z něj deku. Musím se vidět, než půjdu k Williemovi, abych se ještě upravil. Civěl na mě nevyspalý, rozpláclý ropuší ksicht lemovaný vodopádem uhlových vlasů, nedbale neučesaných. U Prokletého....Zbytek obrazu jsem nezkoumal a jen dal tvář do dlaní. Chtělo se mi brečet. Takhle se u něj nesmím ukázat, jen se víc ponížím, a jeho strhnu s sebou. Vykoukl jsem zpoza rozevřených prstů, jakobych se bál co dál na mě čeká. Nakonec jsem ruce složil podél těla, přece se nebudu takhle schovávat sám před sebou.
   Měl jsem černou košili co mi byla skoro ke kolenům. Líbilo se mi, že se absolutně ztrácí moje kontury, že nejde vidět jak vlastně pod ní vypadám. Ale to se dalo domyslet podle obličeje a tlustých dlaní. Vlastně, takhle jsem působil divně. Jakobych měl šaty, či co. Ryfle, co mi byly až moc dlouhé, zároveň jsem je ale sotva na sebe natáhl, tomu zrovna moc nepomohly. Jsem jak strašák do zelí. Jen přelitý černou barvou, a přecpaný slámou. Entita přede mnou mi bylo tak divně cizí. Tohle jsem nebyl já, nechtěl jsem být...

*Ahoj Willy! Bohužel nemůžu dnes přijít, jsem utahaný z práce, a asi na mě i něco leze. Snad to bude hezký večer, užij si to s kamarády 🖤*

,,Aww....díky!" Usmál jsem a už jsem rudl. Sklonil se ke mně a vzal mě do náruče.
,,Ty můj koblížku, chyběl jsem ti?" Zasmál jsem se nad takovou pošetilou otázkou.
,,Samozřejmě. Jak bylo u příbuzných?"
,,No, vyptávali se s kým že to teď randím-"A do háje...
,,Škoda, že jsi nejel se mnou, tak jsem jim ukázal aspoň fotky." Zbledl jsem. Na fotkám, troufám si říct, jsem ještě ošklivější než v realitě. Neexistuje úhel, kde by můj obličej působil dobře.
,,A jsi podle nich strašně sladký!" Zazubil se, a znenadání mě zvedl ze země.
,,Přestaň, zas si zničíš záda-A jsou tu lidé, Willy!" Vypískl jsem, ale se na to ozvala salva zvonivého smíchu. Teď už se po nás otáčeli, radši bych to nechal na doma.
,,Že ty jsi zhubl, hm? Jsi nějaký lehčí!" Ozval se ještě s úsměvem, a pokusil se mi dát pusu. Jen mi pokřivil brýle, a učinil nás ještě výraznějším bodem pozornosti.
,,Neblázni, já? To sotva..." Achjo, tohle si mohl odpustit. Za chvilku jsem už byl zas za zemi, a ruku v ruce jsem ho doprovázel do jeho domu.