Je pravda že jsme se vzali dost brzy. Nebylo nám snad ani dvacet. Ale přece jen, znali jsme se celé dětství, a naše kamarádství přerostlo v lásku. Asi tři roky jsme se pokoušeli o dítě. Ale marně. Ukázalo se že oba dva jsme neplodní...To nás ranilo. Nakonec jsme se rozhodli pro adopci. Osvojili jsme si malého chlapečka. Byl mu sotva den, a byl prý rodičům odebrán. Jsou vážně psychicky nemocní, a nemohou se tedy o něho starat. Dali jsme mu jméno Oswald.
Náš malý Oswaldek....

Tma, slzy, křik. Všude se plazili pavouci, všude byla krev! Šarlatová! V mých očích, v mém srdci.....
Všude sníh. Jen měkký sníh a kazajka. Zase. Zase ta kazajka!
A chyběla. Ona tu chyběla. Byla pryč.....pryč.....V tomhle..v tomhle...Ústavu! Někde jinde. Za tisíce zrcadly... Pryč ode mě. Nás. Jeho? Koho? A ti....docenti. Pořád...vždy...Ale oni...oni...Chtějí abych věřil že mi pomohou. Nám, pomohou. Vkládají..vkládají mi ty myšlenky do hlavy! Pobíhají tu jak malé myšky...myšky...Ti doktůrci! Purpur...purpur a injekce jsou všude...Cítím všechny ty věci...všechny ty látky...jak mi kolují soustavou...šarlatem.....Agónie....A kde je? Kde je? Kde je ona, kde je on? Kde jsou?!?!