Mé kroky se rozléhaly chodbou štábu, jak jsem si to mířil k Erwinovi do kabinetu a přemýšlel jsem o tom, proč k němu vlastně jdu; jaký k tomu mám důvod a respektive – jaký důvod jsem si měl vymyslet. Možná by zafungovala výmluva, že zítra je výprava za zdi a že není jasné, zdali to přežijeme. Nebyl jsem natolik „odvážný", abych něco takového ze svých úst vůbec vypustil, ale co jiného jsem mu měl povědět? Že ho chci vidět? Že si dělám starosti? Že – Ne. Ne, ne, ne, ani jedna z těchto možností se nehodila. Nebyl jsem sentimentální povahy a tyhle kecy jsem vždycky nechával ukryté v nitru, protože mi stačilo, že je bylo tak zatraceně těžké jenom říkat. O tom, jak jsem se u toho mohl ztrapnit, radši pomlčím.

S každým krokem jsem byl blíž a blíž kabinetu generála Průzkumné legie a potřeba si vymyslet důvod návštěvy jenom rostla. Rozhodl jsem se tedy pro celkově ohraný důvod v podobě oznámení čtyřoká slepice znovu odtáhla spratka na své podělané experimenty. Věděl jsem, že Hanji má povoleno na Jaegerovi provádět experimenty. Stejně tak mi to zas tak nevadilo, aspoň to štěně nedolézalo, ale... zkrátka jsem potřeboval nějaký důvod, proč za Erwinem jít. Chtěl jsem ho vidět, ale něco takového jsem mu nikdy jen tak říct nehodlal.

Bez klepání jsem vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře, abych se následně přesunul na pohovku a tradičně, noha přes nohu, jsem se usadil. Erwin můj příchod nijak nekomentoval – seděl nad svými papíry, něco zapisoval, podepisoval, četl, ale věděl jsem, že o mé přítomnosti ví. Takhle se ještě ke všemu choval zcela normálně. Jen kdyby na mém místě byl král, tak to už byla jiná řeč, jenže já si na takové jeho chování zvykl, i když mi to částečně vadilo, protože... no, konec konců, byli jsme milenci, takže bych možná spíš očekával trošku jiné chování z jeho strany. Nesměl jsem ovšem zapomínat, že stále pracujeme, legie je naší povinností. V ní jdou pocity stranou.

„Jsem rád, že jsi přišel, Levi."

Tohle jsem ale zcela nečekal. Normálně se mě vždycky ptal co mě sem přivádí nebo jaký je důvod mé návštěvy. Toto oznámení mě zcela zaskočilo, ale jako normálně jsem to na sobě nedal znát, i když Erwin mě v tomhle ohledu kolikrát dokázal prokouknout.

„Potřeboval jsi něco nebo co?" A proč za mnou vůbec někoho neposlal nebo proč nepřišel sám? Občas jsem logiku Erwina vážně nechápal, ale nejspíš to bude tím, že má vždycky všechno promyšlené o několik kroků napřed, takže... možná očekával, že přijdu! Samozřejmě – byl to Erwin, co by neočekával, tch.

Blonďatý muž odložil papíry stranou a konečně vstal ze svého místa, ale ani jednou se na mě nepodíval. Teprve když se usadil vedle mě a unaveně povzdechl, pochopil jsem, že zase nespal celou noc a že bych na něj neměl být moc tvrdý. Když se Erwin nevyspí, má tendence být upřímný, doopravdy upřímný ve svých pocitech a to je normálně držel vždycky pod pokličkou. Sice by na mě neřval, kdybych ho naštval, protože to bylo zatraceně těžké ho doopravdy nasrat, ale co se týkalo těch pocitů, které ke mně choval, tak byl upřímnější než normálně. Čekal jsem tedy, že pronese něco ve stylu miluju tě a jsem rád, že jsi tady.

„Chtěl jsem tě vidět." Jeho unavené oči na mě spočinuly jenom na pár chvil, než si promnul kořen nosu a zavřel u toho oči, aby zahnal únavu do postranní.

„Měl bys spíš chtít do postele." Nespouštěl jsem z něj pohled a čekal jsem na to, jaké námitky uslyším, protože jsem moc dobře věděl, že Erwin jen tak spát neulehne. Zvlášť pokud je zítra výprava za zdi. Takový scénář měl vždycky jeden konec.

„Nechci, zvlášť ne bez tebe."

S těmito slovy jsem pochopil, že je závěr, který očekávám, neodvratný a popravdě jsem se tomu nehodlal nijak protivit. Nikdy nemělo smysl jít proti Erwinovi; proti jeho přání. Ten muž byl kontrolou posedlý, měl naplánovaný každý jednotlivý krok a byl natolik cílevědomý, že své přání vždy dokázal realizovat, ovšem nebyl sobec. Nikdy. Dokázal ustoupit, ale obyčejně se to týkalo jen mě, pokud jsem si všímal správně. A ne že bych toho využíval – často jsem chtěl to co on a ani tenhle případ nebyl výjimkou.

„Tak tě budu muset do postele zatáhnout."

Letmý úsměv se prohnal po Erwinových rtech, když jsem ta slova pronesl. Bylo mi hned jasné, kde se za pár minut ocitneme.

Vůni jeho pokoje jsem mohl poznat i se zavázanýma očima, zvlášť vůni jeho čisté postele. Erwin věděl, jak jsem na čistotu háklivý a líbilo se mi, že se mi snažil vyhovět co se tohoto týče. Ostatně, Erwin byl hodně pozorný milenec díky své schopnosti analyzovat jak lidi, tak i situaci.

Když se má záda setkala s hladkým, voňavým a měkkým povrchem postele, má ruka se natáhla po bolu Erwina, abych si ho tak přitáhl k sobě a naše rty se setkaly v líném, ale chtivém polibku. Oba jsme byli v celku unavení, tak proč to urychlovat? Pomilujeme se a následně půjdeme spát, abychom se k zítřku vyspali – zcela jednoduchý scénář, ale pro nás oba to vždycky bylo něco víc, než jen milování se před výpravou. Nešlo tu o samotný sex, nýbrž o něco, co se slovy popsat nedalo. Pocity, které mě zaplňovaly, když jsem byl s Erwinem byly nadpozemské, důvěrné, krásné a něžné, i když jsem nikdy nebyl zvyklý k něžnostem. Erwin mě ale jimi pokaždé zasypával, jako kdyby to byl důvod jeho existence a nedovoloval mi cítit se nějak nepříjemně a nechtěně. S ním jsem vždycky cítil, že někam patřím; že nejsem jenom nezapadající část nějaké skládačky.

Erwin se ode mě odtáhl, aby se zbavil své bundy a chtěl se pustit i do rozepínání své košile, ovšem, jeho prsty nestihly rozepnout ani první knoflík, když jsem ho popadl za bolo a přitáhl si ho zpátky k sobě, aby naše rty znovu splynuly v polibku. Líně jsem otevíral svá ústa a stěží jsem vnímal, jak mi rozvazuje límec a následně rozepíná pár knoflíků mé košile. Zaregistroval jsem to teprve tehdy, když své polibky od mých rtů po bradě přesunul následně na krk, kde jsem cítil jeho horký dech, teplé měkké rty a horký jazyk. Jeho zuby si ale taky našli mojí pokožku, když se do ní zakousl. Ze rtů mi unikl takový sten, že jsem začal pochybovat, jestli jsem vůbec takového zvuku byl schopný.

„E-Erwine..." pronesl jsem s jasnou prosbou ve svém hlase, aby se konečně začal věnovat i jiné části mého těla, která pozornost zajisté potřebovala. Věděl jsem ale, jak Erwin předehru rád protahuje, takže jsem nemusel doufat v něco takového, jako byl rychlý sex, i když o ten jsem teď ani nestál. Chtěl jsem ovšem jeho pozornost, potřeboval jsem ji a potřeboval jsem cítit, že je věnovaná jenom mě, i když moje myšlenky byly zcela nelogické – byl tu se mnou a věnoval se mi. Jenže nikdy bych se mu nepřiznal, že jsem chtěl, aby byl schopný myslet jenom na mě, tak jako já na něj. V hlavě se mu během sexu dokázalo honit nespočet věcí a pouze v několika případech se stalo, že byl mnou doslova omámen a pohlcen. Tak strašně jsem po něm toužil, po jeho pevném těle, vášnivých dotecích, rtech, pohledu modrých očí, kde jsem středem jeho pozornosti a světem byl jen já... „Mnn..." jeho rozkrok byl natlačen na můj a v ten moment jsem si uvědomil, že mi starší muž stihl roztáhnout nohy od sebe. Využil jsem toho, že jsem začal boky pohybovat ze strany na stranu, občas rozkrokem přirazil provokativně na jeho a když jsem spatřil jak se v jeho očích zablýsklo a on sám se zakousl do svého rtu, věděl jsem, že moje provokace mohla být ohodnocena na výbornou. Ovšem Erwin se znovu narovnal a popadl mě za doposud nerozepnutou část košile, aby si mě přitáhl k sobě do sedu a s polibkem mě zbavil toho kusu bělostné látky, která na daný moment byla pro nás dva jenom překážkou, stejně tak jako ostatní oblečení, které jsme stále na sobě ještě měli.

„Nedívej se tak hladově na můj rozkrok nebo se ti pak do pusy nevejde vůbec."

Chtěl jsem něco namítnout, ale měl pravdu – po jeho slovech mi došlo, že se opravdu celou dobu dívám na jeho bouli v rozkroku, která jasně znázorňovala, nakolik je vzrušený, ostatně stejně tak jako já, jenže jeho byla větší... Kolikrát jsem se i divil tomu, že si mě bral a mně to nezpůsobovalo žádné bolesti. Sice, ano, zrovna výletem do nebe se to nedalo nazvat (orgasmus už ano samozřejmě), ale byla to v celku... příjemná bolest.

Polknul jsem. Chtěl jsem ho. Potřeboval jsem ho a potřeboval jsem ho v sobě.

„Tak si pohni," pronesl jsem rozhodně, když jsem se pustil do zbavování opasku Erwinových kalhot a při tom se mu sebejistě díval do očí. Doslova jsem ho vyzýval k téhle zvrhlé, ale lákavé hře a on byl ochotný se poddat. Žádné vedlejší emoce, žádné vedlejší myšlenky – pouze chtíč, touha a... láska.

Erwin mi s úšklebkem pomáhal zbavovat se své dolní části oblečení, takže brzy jsem měl vystavenou celou jeho mužskou krásu na obdiv. Jazykem jsem si navlhčil rty, zatímco jsem se díval na lesklou špičku jeho penisu, pokrytou pre-ejakulátem s jasným přáním ho ochutnat. Otevřel jsem svoje ústa a celou jeho špičku jsem nasál mezi rty, abych ji mohl pečlivě ochutnat. Erwinův žalud se mi jen tak tak vešel do pusy a tak jsem použil veškeré umění svého jazyka, abych ho vyprovokoval k vyvrcholení. Ochutnával jsem slanou a osobitou chuť jeho průhledné tekutiny. Zavřel jsem oči a špičkou svého jazyka opečovával jeho žalud. Intenzivněji jsem pociťovat jeho chuť a neuniklo mi Erwinovo povzdechnutí, které mě jenom pobídlo, abych pokračoval ve své práci.

„Levi... dost..."

I když jsem z počátku nechtěl, ale pod nátlakem Erwinovy ruky jsem byl nucen se odtáhnout. Rázem mě tatáž ruka donutila si lehnout na záda. Zalapal jsem po dechu, když mi v další sekundě Erwin rozepl kalhoty a vysvobodil můj úd ze sevření látky. Nakonec mě kalhot zbavil úplně, zatímco moji citlivou erekci opečovával vzduch Erwinova pokoje.

Ležel jsem před ním v tom v čem mě matka příroda stvořila a i když jsem normálně cítil znechucení vůči svému tělu, s Erwinem tento pocit mizel. Díval se na mě tak, jakoby ve mně viděl celou krásu světa. Každá jizva pro něj byla zlatem mého utrpení, každá rána pro něj tekla rubíny a každá část mé pleti pro něj byla tím nejkrásnějším mramorem – nezlomným, ale při tom křehkým a jenom on ho dokázal zacelit. Dokázal zacelit mě. I pohled jeho nebesky modrých očí to dokázal.

„Jsi nádherný..." uklouzlo mu ze rtů.

Tato tichá lichotka mi nahnala krev do tváří a donutila mě jak zasténat, tak odvrátit od něj pohled. Nebylo neobvyklé, že mu taková slova unikala ze rtů, ale vždycky nutila mé srdce se na chvíli zastavit, aby pak mohlo bít ještě silněji.

„E-Erwine... No tak..." tiše jsem zaprosil a když se blonďák sehnul k mému bříšku, aby mě mohl zasypat polibky, nadechl jsem se v očekávání a nepatrně se prohnul v zádech. Věděl jsem kam cestička jeho polibků smiřuje, ale zdaleka to nebyla má netrpělivá erekce, nýbrž má stehna, která si tak rád označoval svými kousanci a cucfleky za své a tím pádem i celého mě. Věděl jsem ale taky, že až si mě bude brát, budu cítit jeho rty, zuby a jazyk na svém krku, ramenech a klíčních kostech – dělal si ze mě svůj majetek... „Ah!"

Pevné zuby se zakously do pokožky vnitřní strany mého stehna a tentokrát jsem se prohnul v zádech ještě víc než před tím a měl jsem pocit, že můj penis se ještě o něco zvětšil. Pokaždé, když mezi svými zuby sevřel bledou pokožku mého těla, myslel jsem si, že snad vyvrcholím, ale snažil jsem se být přeci jen co nejvíc trpělivý a snažil jsem se orgasmus nechat až na moment, až bude ve mně. Sevřel jsem svůj dolní ret mezi zuby, abych nebyl zas tak hlasitý, i když jsem věděl, že se to Erwinovi líbit zrovna nebude. Brzy se jeho nespokojenost projevila v podobě silnějšího kousnutí, kdy, bez pochyb, mi vytvořil další drobnou ranku. Když už byl ale se svojí prací spokojený, čekal jsem, že se zaměří na můj penis, ale mýlil jsem se. Místo toho mě popadl za boky, aby mě nadzvedl. Tím, jak to bylo nečekané, mi uniklo zasténání podbarvené překvapením.

Nejprve mi nedošlo, co chce dělat – moje mysl byla roztěkaná, nemohl jsem normálně uvažovat, ale jakmile jsem pocítil jeho horký jazyk u svého vstupu, mysl se mi zamlžila úplně a já už nebyl schopen aspoň nějak přemýšlet. Tentokrát se mi ani nepodařilo zadržet jakýkoliv sten v sobě a záda se mi znovu prohnula do křivky ve formě luku.

Jeho jazyk nejprve opečovával můj vrásčitý vstup než pronikl zcela do mě a s každým nepatrným přírazem ve mně vyvolával přání, abych byl zaplněn. Nakonec, když už jsem nebyl schopný kontrolovat nic, co mi patřilo, jsem zaprosil: „P-prosím, vem... vem si mě!" Pevně jsem v rukou sevřel prostěradlo postele a křečovitě zavřel oči, když se zbytek mého těla setkal s chladivou látkou postele.

„S největším potěšením," zavrčel Erwin, něž mi vtiskl polibek na tvář a už jsem cítil tlak u mého konečníku, jak se jeho masivní a působivá erekce snažila dostat dovnitř. Erwin sevřel moji ruku v té své a zároveň přitiskl své rty na mé, aby mohl spolknout každý křik a každý sten, který mi měl uniknout z úst. Hodilo se to, protože když do mě pomalu celou svojí délkou pronikl, pocítil jsem nepatrnou bolest a mně zalil studený pot, jenže opečovávaní Erwina bylo jako vždy tak opatrné a něžné, jako bych snad byl z porcelánu, že jsem se dokázal uvolnit a dvě slzy mi s úlevou sklouzly z očí dolů až k uším. Ovšem to už do mě Erwin přirážel víc a víc, hlouběji a hlouběji. Jeho penis pokaždé narážel do mé prostaty, do mého citlivého místa a centra potěšení, že když se ode mě Erwin odtáhl, abychom se oba mohli nadechnout, byl jsem schopný spojit své ruce na jeho zádech a s potěšením na nich zanechat i své vlastní stopy.

Erwin se znovu ujal okusování a označování mého těla za své. Všechno to ale byla přirozená reakce – ani jeden z nás nedokázal jasně přemýšlet. Všechno, co jsem dělali, bylo nacházení způsobů, jak tomu druhému přinést větší uspokojení a nic jiného jsme nechtěli. Naše zpocená těla se třela o sebe, cítil jsem ho v sobě a z toho pocitu jsem se prohýbal v zádech, aby do mě mohl pronikat pod lepším úhlem. Když jsem cítil, že se moment mého vyvrcholení blíží, podařilo se mi Erwina nějakým způsobem upozornit a ten své pohyby zrychlil.

„Zaplň mě sebou!" zněla má zoufalá prosba vyřčená (nebo spíš vykřičená) na pokraji euforie.

Nebylo nic překvapivého, když po těch slovech Erwin vyvrcholil a já společně s ním. Jeho teplé semeno zaplňovala mé vnitřnosti a já si užíval jak pocit naplnění tak i pocit nekonečné lásky. Realita se projasňovala pomalu, ale zatím jsem nepotřeboval, aby se navrátila. Ve snu jsem ji nevyhledával a než jsem se stihl ponořit do světa snění, uslyšel jsem slova lásky na která jsem odpověděl positivně.

***

Včerejší noc byla v porovnání s dnešním dnem jako přehnaně krásný sen.

Uháněli jsme na koních v prostoru, kde se nenacházelo absolutně nic. Jenom širá prázdnota, kde se tu a tam objevil keř či strom. Byli jsme v pasti. K našemu neštěstí ještě lilo jako z konve a tak se zhoršovalo vidění jak koní, tak vojáků... ovšem „vojáků" – to by bylo moc silné slovo, když nás už zbývalo jenom pět – já, Erwin, Jaeger, Mikasa a Hanji. Ostatní už byli mrtví. Přepočítali jsme se, ale věděl jsem, že Erwin si to připisuje na svůj účet, že je to jeho vina. Jenže na vinu nebyl pořádně čas – pokud tu zemřeme, už nám to může být zcela jedno. Nesnažil jsem se ale nad smrtí přemýšlet – dokud jsem mohl bojovat, tak budu bojovat a nehodlal jsem dovolit, abychom v tomhle boji lidstva proti titánům zemřeli. Ne dneska.

Nedaleko od nás se objevil titán a s každým krokem byl nebezpečně blíž a blíž. Zkurvený déšť situaci nijak nezlehčoval. Byli jsme v pasti, ale nejen, že jsem spoléhal na Erwina, ale i sám jsem doufal v lepší konec... Sakra, jaký lepší konec?! Na tomhle bitevním poli sakra zemřeme!

„Můžu použít svojí sílu, heichou!" křikl Eren, ale ten nápad jsem mu ihned zamítl. Byl pro nás důležitý a to jenom díky své moci, ovšem ta byla důležitá taky i pro celé lidstvo. Naše poslední naděje.

„Vezmu si ho na starosti!" řekla Mikasa rozhodným hlasem a než jsem stihl něco říct, její sedlo bylo rázem prázdné. Ackermanová zmizela za závojem hustého deště. Tiše jsem zaklel v nechápavosti, jak nás ta holka potom najde, ale... ne, ne, žádné výčitky. Byl to její výběr, budu ho respektovat. Teď si nemůžu dovolit myslet na smrti všech.

Titání ksicht nás ovšem zastihl nečekaně, ale stihli jsme, nyní už všichni čtyři, rychle zareagovat a vyskočit ze svých sedel, jenže další titán jakoby na tuhle možnost snad i čekal. Popadl Hanji, která zběsile řvala a mlátila okolo sebe rukama. Její manévrovací gear byl zničený. Viděl jsem, jak se jeho kus válel na zemi.

Nemeškal jsem a zachránil jsem svoji drahou přítelkyni, ovšem než mi stihla poděkovat, byli jsme obklíčení. Všichni čtyři jsme se pustili pod velním Erwina do boje – čím víc titánů zabijeme, tím lépe. Ani jeden z nás teď nemyslel na tom, že šance na přežití jsou mizivé.

Eren se transformoval do titána, ale to moc nepomáhalo – jeho tělo titáni stále napadaly a okusovaly z něj kusy masa. Když jeho tělo padlo na zem a z týlu se vyprostil Eren, ztratil se mi zcela z dohledu a už jsem ho neviděl, i když jsem doufal, že je stále naživu.

Snažil jsem se popadat každou drobnou naději, i když jsem moc dobře věděl, co se s ním a jeho nevlastní sestrou stalo, jenže jsem si to nebyl zkrátka schopný přiznat, nešlo to! Boj mi ovšem pomáhal myšlenky zahnat. Snažil jsem se být dostatečně rychlý, abych mohl ochránit Hanji, jenže to nebylo možné – neměla gear a i jí brzy přišel konec, na který jsem se nemohl dívat. Poslední naděje uvadaly jako květiny beze světla a jediné, za co jsem se mohl ještě myšlenkami držet, byl Erwin. Bojoval, nevzdával se a i když jsem věděl, že je vyčerpaný, stále bojoval. Jenže konec dřív nebo později vždycky přijde a smrt nám už i tak dost dlouho dýchala na týly.

Erwin zmizel někde v dešti – byl moc daleko a přestal jsem slyšet jeho hlas. Stále jsem doufal a věřil, že žije, jenže ani když jsem křičel jeho jméno, jak nejvíc jsem mohl – nic. Jenom svištění mých čepelí, křik titánů, hlasité bití mého srdce a kapky dopadající na zem a na mě. Furt jsem ale bojoval, dokola, znovu a znovu. Nevěděl jsem, kolik jsem už titánů zabil, potřeboval jsem přežít, potřeboval jsem najít Erwina – na ničem jiném v ten moment nezáleželo. Gear ovšem selhal – docházel mi plyn a nakonec jsem přišel o obě nohy a mé tělo dopadlo na studenou mokrou zem, pokrytou blátem. Stále jsem ale hledal Erwina a snažil se ignorovat bolest a nezvyklou prázdnotu, která se nacházela pod koleny. Ne, já ho najdu, Erwin žije, aspoň on musí žít.

Modré zorničky. Prázdné zorničky. Mrtvé zorničky. Díval jsem se do tváře svého mrtvého milence, který byl vzdálený asi ve třech metrem ode mě – levá část jeho těla byl odkousnuta, noha nejspíš zlomená, ale jeho mrtvolný pohled byl namířen na mě. Viděl jsem v něm všechno a zároveň nic. Spatřil jsem v něm ale svoji vlastní smrt. Ta už se nade mnou skláněla a brala si mě do ruky, ale mě už to bylo jedno. Všechny pocity zmizely, jenom čas se postupně zpomalil a mně se vybavily nějaké vzpomínky z minulosti, kdy jsem se bavil s Hanji na jedno téma.

„Předci věřili, že je reinkarnace možná! No není to zajímavé? Co myslíte?" Hnědovlasá žena nadšeně vyskoskočila na svém místě na pohovce s knihou v rukou a hnědé oči jí úplně zářily radostí z nového poznání, jakoby snad byla nějaké malé dítě. Já a Erwin jsme seděli naproti ní. Erwin se tvářil jako vždycky vážně a v celku se zájmem Hanji poslouchal, zatímco já se znuděně díval někam z okna a říkal jsem si, kdy už tahle tragikomedie skončí.

„Nikdy jsem nebyl pobožný člověk a takové věci jako co je po životě mě nezajímají. Člověk by se přede vším měl prvně nacházet v realitě."

Nějak jsem ty dva ani moc nevnímal, jenomže šílená vědkyně se pak dožadovala i mého názoru.„Kravina. Je mi to ukradený," zcela jednoduše jsem ji odbyl, ale ona stejně dál spokojeně mluvila o tom, jaké to musí být úžasné a že všichni vojáci se už určitě narodili v lepším světě.

Popravdě, doufal jsem v to a doufal jsem, že jsou teď opravdu šťastní někde daleko, v jiném světě a žijí lepší život, než my tady. A teď, když se mé bezvládné tělo blížilo ke smrti – proč jsem si vybavil zrovna tohle? Ale asi to nemá smysl. Možná jenom doufám, že teď Erwin míří někam na krásnější místo a doufal jsem, že i já se k němu připojím.

Nech mě utéct do tvé náruče, jsem přece tvůj. Láska nikdy nebyla jednoduchá, zvlášť v našem světě, a už teď mi chybíš. Řekni mi, je tohle ta volnost? Kdy jsme se hnali za nebezpečím a kdy mé srdce vzlétalo do výšin? Vždycky jsi byl snílek, i když jsi to nikdy nepřiznal – snažil ses dosáhnout hvězd.

Možná pokud se hvězdy správně seřadí, možná pokud se naše světy znovu setkají, možná na opačné straně bychom mohli být spolu. Možná v několika milionech mílích na cestě mezi všemi těmi hvězdami – jednoho dne zase budeme moct být spolu.

Zavřel jsem oči a se smířením a slabým úsměvem na rtech jsem vydechl.