Promýšlel jsem, co bych měl koupit za dárky na Vánoce, když jsem připravoval večeři a i když jsem v gastronomii nebyl zrovna nejlepší, nacházel jsem své výtvory poměrně stravitelné. Aspoň to odlehčovalo fakt, že v minulém životě jsem vařit zkrátka neuměl, takže jsem měl důvod být na sebe aspoň částečně pyšný. Nakonec jsem se ale myšlenkami zastavil na tom, že bude potřeba jednoduše navštívit na začátku prosince nějaký ten obchod s dárky, abych nemusel trpět týden před Vánoci. Mnozí přeci měli tendence nechávat dárky na poslední chvíli kvůli tomu, že jsou prostě líný svině, nebo kvůli slevám. Největší problém jsem ale měl s tím, co koupím svému milenci, protože jsem nikdy pořádně nemohl pochopit, jaký dárek mu udělá větší radost. U každého dárku se totiž radoval stejně. No jo, vždycky měl své emoce pod kontrolou, stejně jako v minulém životě. V tomhle byl skoro nenapravitelný, ale bylo optimistické, že jsem pro zatím odhadoval dobře, co by se mu mohlo líbit a co ne. I když, v mnohých situacích jsem spíš vycházel ze své zkušenosti, co se týče minulého života.

Zrovna jsem dával lasagne do trouby, když mi pohled padl na mé skicáky s výkresy. Po ukončení vysoké školy jsem začal hodně kreslit a malovat. Kupodivu. Vystudoval jsem přece ekonomii, ale objevil jsem lásku v kreslení. Momentálně jsem dokonce pracoval na komiksu, který... který vlastně zobrazoval můj minulý život.

Chodil jsem na kurzy kreslení, zvlášť komiksů, a i když tam převážně byli samí nevzdělaní idioti, dalo se to. Hlavně, že jsem se zdokonaloval a byl jsem lepší a lepší. Každopádně jsem se podíval na svoji práci, kde byl nakreslený jenom jeden jediný člověk – Erwin v uniformě Průzkumné legie. Díval se někam do strany a u toho mu na rtech pohrával známý letmý úsměv, který jsem už měl možnost vidět během těch několika let a znovu si ho detailně a pořádně zapamatovat. Musel jsem se pousmát, když jsem se takhle na jeho obrázek díval, ale teď jsem ho musel schovat do stolu u sebe v kabinetu, aby ho neviděl Erwin... tedy – Irwin.

Samo sebou si můj znovu nalezený milenec nic nepamatoval. Proč by měl? Ale mně to nevadilo, jenom... Doufal jsem, že si na to třeba vzpomene, ale zároveň jsem z toho měl neblahé pocity – bál jsem se – a tak jsem radši neriskoval a nikdy jsem mu svůj komiks neukazoval a... respektoval to.

Řekl jsem mu, že si ho zatím chci uchovat jako vlastní nápad a nechci, aby ho někdo viděl a on, jakožto člověk, který nebude šmejdit v cizích věcech nebo do mě rýpat pomocí otázek, to přijal. Částečně mě to mrzelo, ale částečně jsem si tím byl i jakýmsi způsobem smířený. Díval jsem se na to tak, že ho takhle ušetřím těch krutých nemilosrdných vzpomínek na minulost. S touto myšlenkou jsem žil už několik let, co jsem s ním.

Mohl jsem říct, že nám to zcela klapalo – jednak kvůli tomu, že nebylo potřeba řešit strategie a boje s titány a jednak kvůli tomu, že jsem o Er– Irwina znal ještě v minulém životě a mnohé zvyky a vlastnosti se na něm projevily i tady. Sice se občas stalo, že jsem jaksi automaticky a reflexivně reagoval na jeho jednání nebo jsem nahlas vyřkl něco o jeho zvyku, o kterém nikdy nemluvil a nemyslel si třeba, že jsem si ho všiml. Samo sebou, že mu něco takového přišlo divné, ale vždycky jsem si vymyslel nějakou výmluvu. Občas se taky stávalo, že si snad na něco vzpomněl, ale často to zamlčel nebo mluvil o deja vú. V ty momenty jsem se na něj díval tak nadějně – ano, doufal jsem, že si vzpomene, ale bál jsem se toho. Bál jsem se jeho reakce.

Díval jsem se na obrázek generála Průzkumné legie, zatímco jsem šel do svého kabinetu, když mi pohled padl na přívěšek okolo jeho krku – jeho bolo, které jakožto generál měl povinnost nosit. S ním měl přece spojeno tolik vzpomínek, tak proč by... Proč bych nemohl něco takového objednat a udělat mu tím pádem dárek na Vánoce? Hned jsem se ale zarazil – chci, aby si vzpomněl? Byl jsem si v tom jistý? Žili jsme poklidně už několik let – je to potřeba? Vždyť je i tak všechno v pohodě, ale... ne. Chci s ním rozdělit vzpomínky minulého života a pokud si nevzpomene – nevadí, najdu jiný způsob, jinou možnost, jak ho donutit si vzpomenout.

Hned další den jsem tajně objednal bolo s tím, že jsem popsal co a jak má vypadat – z jaké látky má být černá šňůrka, z jakého drahého kamene střed a další detaily. V klenotnictví mě ujistili, že do Vánoc bude zakázka hotová a až bude k dostání, tak mi napíšou smsku. A tak jsem nadále existoval zcela poklidně společně s Erwinem.

Měl jsem za sebou vánoční nákupy a samotný svátek na počest narození Ježíše Krista se pomalu, ale jistě blížil. Týden před Vánocemi se mi konečně ozvali z klenotnictví a tak jsem si vyzvedl objednané bolo, rovnou zabalené v elegantní krabičce stříbrné barvy s modrou, jako nebe, stuhou. Byl jsem potěšený tím, že mu dám takovýto dárek, ovšem, nevěděl jsem, co mám očekávat.

Vánoce s každým dnem byli blíž a blíž, Er– Irwin už měl volno a tak trávil víc času doma. Já se mu bez pochyb věnoval nebo spíš – věnovali jsme se jeden druhému. Cítil jsem se šťastný jako nikdy dřív, i když stále tu byl ten tíživý fakt, že si na nic nepamatuje, ale věřil jsem a doufal jsem, že si vzpomene až dostane svůj dárek.

„Veselé Vánoce, Levi a všechno nejlepší k narozeninám."

Bylo celkem komedijní, že jsem se narodil ve stejný den jako v minulém životě. Z rána, když jsme leželi v posteli a ... Irwin mi podával dárek, cítil jsem se poměrně nezvykle. Za těch pár let jsem si sice mohl zvyknout na tyhle situace, ale stále to pro mě svým způsobem představovalo problém. Ovšem s poděkováním jsem přijal dárek, ale řekl jsem, že si ho otevřu až po tom, co Erwin ... sakra, Irwin, otevře ten dárek ode mě. Já si pochopitelně jméno už změnil, ovšem, E– Irwin si ho změnit nemohl už jenom z toho důvodu, že je to jedno a to samé jméno. On byl ten, kdo chtěl, abych ho nazýval Irwin, což byla jedna z těch několika věcí, které mě tak strašně štvaly, ale i přes to jsem to chápal.

Irwin s letmým úsměvem na rtech ode mě převzal stříbřitou krabičku a já jen zatajil dech a čekal jsem na to, až vytáhne svůj dárek z krabičky. Jeho obličej byl nečitelný, ani jsem nechápal, jestli byl rád nebo ne, ale takhle nikdy dřív nereagoval.

„Nelíbí se ti?" zeptal jsem se ho s náznakem opatrnosti, ale Erwin mlčel jako zaražený, že jsem začínal mít obavy. Možná to přeci jen nebylo zas tak dobré rozhodnutí mu něco takového pořizovat, ale když se na mě podíval... v jeho očích problesklo něco důvěrně známého, co se objevovalo jenom... v minulém životě. Vypadal přesně totožně.

„Otevřeš ten dárek?" zeptal se mě z ničeho nic a pod domněnkou, že se mu bolo nelíbilo nebo že ode mě něco skrývá, jsem otevřel sametovou krabičku rudé barvy a spatřil v něm... límec. Límec, který jsem nosil a který jsem kdysi od něj dostal, když jsem se teprve přidal k legii.

„Bože můj..." zašeptal jsem a přiložil si ruku na ústa.

„Doufám, že se líbí... desátníku Ackermane," pronesl tlumeným hlasem, jakoby si snad nebyl zas tak jistý a to přikovalo moji pozornost. Už jsem nebyl schopný potlačit slzy, které mi zaplňovaly oči, vytvářely mlhu, kvůli které jsem všechno viděl rozmazaně.

Bože můj, on si vzpomněl. Vzpomněl si.

Hledal jsem smysl své existence a kvůli tomu jsem zanechal své nevinnosti – ve všech významech tohoto slova. Nakonec mé srdce nebylo chráněno, protože jsem hledal jenom dvě věci – svoji lásku a uznání či prostě... poznání.

Platil jsem za svoje ticho a byl jsem zraňován znovu a znovu, dokola, ale ty... Ty jsi mi dal přání být sám sebou znovu. Dal jsi mi odpovědi na mé otázky. Zničil jsi všechny stopy mého strachu, který ve mně dřímal celou tu dobu, po tolik dlouhých roků, a ten strach nakonec žil jenom v mých rukou, které jsi sevřel a každou jemně políbil na hřbet.

Jsi jediný, kdo mě dělá silnějším. Jsi jediný, koho vždycky budu hledat mezi ostatními a doufám, že pokaždé, když mě budeš svírat ve svém objetí, budeš cítit a slyšet melodii mého srdce.

Hledal jsem nějaký ukazatel či nějaký mezník – nevěděl jsem, kde tě mám hledat – u oceánu, mezi lidmi na ulici. Byli jsme rozděleni jako dvě hemisféry – tak blízko, ale při tom daleko. Že to přeci jen byla chyba vesmíru, že jsme se neznali od začátku? Nevěděl jsem, co mám dělat a když jsem seděl u oceánu, zahazoval jsem do něj tolik láhví po hořkém likéru, že brzy mé rty byly studené a kamenné jako samotný led.

Se svými duševními ranami a nerozvážnostmi jsem přišel o víru, že se shledáme a nakonec jsem našel ráj v nás dvou. Vidíš? Děláš mě silnějším.

A toto je má píseň srdce jenom pro tebe.