„Hej, hej, Rivi, jdeš dneska pařit?"

Už jenom kvůli tomu, jak mě ten hajzl oslovil jsem měl chuť ho poslat do prdele, vážně, ale pamatoval jsem si, že tohle není svět plný titánů a já se tady nejmenuju Levi, takže to nemělo žádný smysl. Už jsem se těšil na to, až budu plnoletý a budu si moct změnit jméno i příjmení – pak mi už nikdo tak debilní přezdívkou říkat nebude.

„Vypadám na to, že jo?" naštvaně jsem sykl a odvrátil od něj pohled. Možná mě už konečně nechá na pokoji – přeci jen jsem nestál o známou společnost, dneska jsem byl odhodlaný bloudit po klubech sám. Vždycky jsem doufal, že mezi tolika tvářemi zahlédnu tu jednu známou... „Tch," přiložil jsem ke rtům cigaretu a v duchu zanadával, že jsem si nekoupil nějaký chlast k tomu. Už jsem si přece dávno řekl, že na něj nebudu myslet – jen si dělám hloupé naděje, které se nikdy nevyplní. Jenom mám debilní zkurvená očekávání, která se taky nevyplní, tak proč se na něco takového vůbec soustředit? Nemělo to smysl, opravdu.

Kdyby mě někdo nazval teenagerem drzé generace sobců, nebyl by daleko od pravdy, i když to bylo zcela paradoxní – nikdy jsem se takhle v minulém životě nechoval a zpočátku jsem nemohl ani přijít na to proč vlastně. Rozdíl byl ale hmatatelný – tam jsem skoro denně viděl lidi umírat, musel jsem bojovat, zabíjet titány a snažil se přežít. V tomhle světě to bylo jinak – nemusel jsem bojovat, strachovat se o životy ostatních. Tady jsem na to mohl zapomenout a respektive – já zapomněl. Na samotný pocit. Tady jsem mohl žít; okusit chuť samotného života, kterou jsem nemohl poznat dřív. Jenže proč jsem skončil u takovéhoto způsobu? Proč skoro denně chodím pařit do klubů, balím borce a nechávám se jimi šoustat skoro do bezvědomí? Proč piju chlast, na který jsem měl dřív tak negativní názor? Kam zmizela všechna má sebekázeň, sebe kontrola a sebe disciplína? Odpověď byla jednoduchá – všechno to bylo v té zatracené minulosti. Nemělo smysl tahat minulost i sem, ještě ke všemu, když tam mi možnosti schovat se před realitou vypadaly zcela jinak – boje, smrti a sex mi dovolovaly zapomínat na své problémy. Sex přede vším na realitu...

Tady jsem neměl k dispozici zabíjení titánů. Ano, mohl jsem se zapsat na nějaké bojové umění, ale copak by mi to pomohlo? Stačilo, že jsem většinu dětství chodil na karate a k čemu mi to bylo? Nic se nevyrovná s pocitem svištění větru u uší, když jsem používal 3DMG, nic se nevyrovná s pocitem držet ostré čepele mečů, cítit, jak procházejí masem na šíjích obrů. Nic. A tak jsem přiběhl k alternativním řešením, která mi tento svět nabízel – hudba, sociální sítě, drogy. Chlast a sex nebyly ničím novým, ale teď jsem obojí oceňoval, ale... věděl jsem, že to není ono a nikdy nebude.

Chyběl mi. Kurversky mi chyběl. Ten zatracený zmetek, kvůli kterému bych se klidně vrátil do minulosti, jen abych byl s ním, protože tenhle svět bez něj mi za to nestál. Bylo to paradoxní – tady jsem si konečně mohl odpočinout, mohl jsem zapomenout na titány a umírání, ale nebyl tu Erwin – člověk, který tu realitu dokázal vylepšit; „vybarvit ji", aby přestala být tak černobílá, jako videoklipy od The Neigbourhood. Co je přeci jen lepší? Život, kdy každý den bojujete o přežití, ale máte lásku, nebo život, kde máte všechno po čem zatoužíte jenom ne lásku? Jenom tohle jedno jediné slovo všechno tak pevně ohraničovalo a prakticky zabíralo celý prostor. To mě ničilo.

Pokoušel jsem se zamilovat do někoho jiného, samozřejmě, ale nešlo to. Hledal jsem v těch lidech potom charakteristické křivky a vlastnosti Erwina, ale nikdo nebyl on. Nikdo není on, ale to nebylo to nejdůležitější, protože... nikdy ho nepotkám. Nikdy ho nenajdu. Už nikdy... Už nikdy ho neuvidím.

Pevně jsem zaťal čelisti a pootočil hlavu směrem k oknu. Věděl jsem, že teď by mě moje oči mohly vydat. Mohl jsem se vsadit, že byly zarudlé a nechtěl jsem, aby mě takhle ostatní viděli. Nasál jsem dým z cigarety a vypustil do místnosti další oblak kouře, který se ihned smíchal s tím ostatním, který stejně jako já vypouštěli i další z mých „přátel". Jenom jsem těmahle lidma zabíjel čas, stejně tak jako oni mnou. O tom nebylo pochyb. Nebylo tu nic přátelského, nic důvěrného, něco takového tu nemělo místo a nemělo to tu ani co pohledávat. Nikdo z nás, kdo se tu nacházel, to tu nehledal a netoužil po tom, protože jsme od toho chtěli utéct – báli jsem se být zraněni. Vybrali jsme si iluzi toho, že o nás nikdo nestojí a že nás nikdo zkrátka nepochopí. Bylo to tak jednoduší – odhánět všechny napravo a nalevo, přetrvávat ve společné samotě a nechávat alkohol, tabák, drogy a sex dělat svoji práci. Zvlášť co se týče Erwina.

Nebude tu, nebude. Nesetkáme se. Nikdy. A proto... proto jsem musel pít a kouřit, abych ho takovýmto způsobem dostal ze své hlavy, ale nešlo to – byl neoddělitelnou součástí mých vzpomínek. Pokud by v nich nebyl, všechny by se rozpadly a postupně by zanikly. Možná by to tak bylo lepší, ale nemohl jsem jen tak vzít a zapomenout. Nedalo se to. Všechny ty měsíce a roky vzájemného tepla, něhy a lásky... Kdo by vůbec... něco takového chtěl zapomenout? Zvlášť pokud jsem jediný... kdo si to všechno pamatuje.

Nemohl jsem se rozhodnout – chtěl jsem zapomenout či ne. To bylo to, co mě nutilo utíkat pryč, co nejdál od reality. Co nejdál od něj samotného, od vzpomínek na jeho modré oči, které byly přímo stvořené pro člověka jako on – pro člověka, který si zasloužil, aby byl generálem Průzkumné legie, protože nikdo tak jako on netoužil po vítězství nad titány a i když zemřel... tak jak zemřel. Věděl jsem, že bojoval do posledního dechu, jen aby mohl být blíž svému snu.

Jeho oči mě doposud pronásledovaly ve snech, jeho ruce se mě dotýkaly, rty líbaly, a nakolik horší bylo uvědomění si, že je to všechno je jenom sen. Jenom. Jeden. Zatracený. Sen. Tch.

Odhodil jsem cigaretu do popelníku a, aniž by si toho někdo všiml, jsem se propletl mezi lidmi, kteří byli tak stejně myšlenkově ztracení jako já. Po té, co jsem na sebe hodil svoji černou koženou bundu jsem se vydal ven a následně domů. Máma bez tak bude zase vyšilovat, že jsem byl pryč tak dlouho.

Moji rodiče už neberou v úvahu to, že kouřím a piju – na to si jaksi zvykli, zvlášť, když oni sami ví, že nejsou ideální. Máma po pár letech začala trošku popíjet každý večer víno kvůli tomu, že ji vyhodili z práce a táta zase kouřil od mého narození, akorát, když jsem byl prtě, tak kouřil mimo dům. Každopádně – s narůstajícím věkem jsem viděl, že tenhle svět není ideální, jak se mi zdál v dětství. Samo sebou, že tenhle svět, v porovnání se světem, kde byli titáni, se zdál jako úžasným snem, ale... jsem teď tady a mám právo posuzovat z pohledu „teď a tady". Ještě ke všemu – najde se jenom pár lidí na této planetě, kteří si pamatují svůj minulý život a já... doufal jsem, že mezi ně patří i Erwin a... že je teď šťastný, že... že už nemusí bojovat.

Pozdě jsem si uvědomil, že můj zrak byl náhle rozostřen. Všechno, co jsem stihl udělat, bylo sklopit pohled a po chvíli si nenápadně slzy setřít hřbetem ruky. Od kdy tak moc brečím? Zvlášť kvůli němu? Možná jsou má trápení naprosto zbytečná... Ne, ony určitě taková jsou. Proč se trápím, když o mě ani neví? Když tu možná nikde ani není? Proč? A tak jsem žil – opakoval jsem své dny, své „tradice".

Viděl jsem, jak lidi spolu šukají. Já byl mezi nimi a nikdy jsem kvůli tomu nebyl nějak extra napjatý – proč bych měl? Měl jsem právo žít jako ostatní, když tu Erwin nebyl, že? Ale byl jsem pokaždé z toho přeci jen neklidný. Co ale jiného můžu říct – jo, viděl jsem hodně věcí, zvlášť když k tomu přičtu zkušenosti minulého života. Přicházel jsem domů (i když jsem se vlastně „jako doma" nikde necítil), něco málo jsem snědl (převážně to, co jsem našel; občas jsem kvůli tomu i zvracel) a šel jsem spát v naději, že se buď probudím s ním nebo že se neprobudím vůbec. Propíjel jsem peníze, abych se cítil omámený, ale nic to neměnilo ten fakt, že jsem byl... sám.

Jsi pryč a já musím zůstávat mimo. Nejlépe neustále, abych si tě udržel mimo svoji hlavu, svoji mysl. Trávím dny uzavřený v nekonečné mlze, snažím se na tebe neustále zapomenout, ale nakonec znovu propadám vzpomínkám, nepomáhá to. Ale ne – stejně musím zůstávat absolutně omámený, opilý a pokud chceš i zhulený – to je jedno, prostě mimo, abych zapomněl na to, jak moc mi chybíš.

Balil jsem kluky svého věku, balil jsem tatínky, kteří hlídali svoje děcka na hřišti – ano, takhle jsem trávil svůj volný čas, protože jsem rád viděl změnu v jejich obličeji, jak se přestávali tvářit tak vážně, jak se přestávali mračit – znovu ožívali a všechno mi to furt připomínalo tebe, protože jsi byl úplně stejný. Byl jsem vždycky dostatečně rychlý a podlézavý, nikdo mi nemohl odolat a vždycky jsem mlčel, byl jsem lehký...

Všechno to ale byla jenom má vlastní hra, kde zábava (na první pohled) neměla konce, protože jsem nemohl jít domů, nemohl jsem být sám a potřeboval jsem, aby někdo konečně zamlčel tu bolest.

Bolest z toho, že jsem bez tebe.