Ne, měl jsem vážně hodně práce, neuvěřitelně moc – musel jsem dopsat esej, dočíst dvě knihy, uklidit svůj byt, nakoupit nějaké jídlo – zkrátka a jednoduše jsem toho měl nad hlavu a když se ke mně přisral ještě jeden týpek se slovy drahý Rivaille, potřebuju, aby jsi to a to, tak kdo by se pak divil, že jsem ho přes celou chodbu fakulty poslal ke všem čertům do zkurvený prdele? Ugh, vážně, takový nezodpovědní lidi mi seriózně lezou na nervy a zvlášť vědomí, že i já byl dřív takový. Je mi ze sebe už jenom kvůli samotným vzpomínkám na blití a to mi stačilo, že jsem prozvracel půlku svého dospívání.

Bylo teprve po šesté hodině večerní, když jsem kupodivu měl všechno z krku – esej jsem dopsal ve spěchu ještě v knihovně, jednu knihu jsem dočetl po cestě domů, druhou knihu jsem si nechal na večer, byt jsem uklidil poměrně rychle a nakoupil jsem po cestě domů, takže teď jsem měl volno a mířil jsem si to do jedné ze svých oblíbených kaváren. Byla to skromná kavárna bulváru a i když se zdálo, že tam vždycky bude narváno k prasknutí – nebylo. Nejčastěji se tam zdržovali právě studenti, spisovatelé nebo někdy nějací zaměstnanci společností. Místo to bylo výhodné, prostorné – vysoký strop s královským lustrem, různorodý nábytek a celá jedná stěna kavárny byla několik obrovských oken vedle sebe. A co se mi líbilo nejvíc, tak bylo pódium na jednom konci kavárny s velkým černým lesklým klavírem, kde vždycky chyběl klavírista, ale i tak to nic neměnilo na tom, že se kavárna byla úžasná.

Když jsem na tento rajský koutek narazil, ihned jsem sem začal chodit aspoň třikrát týdně a jelikož jsem tu neměl moc co dělat, tak jsem si zkrátka četl nebo se učil. Určitým způsobem jsem se tak naučil utíkat od reality jiným způsobem než bylo kouření a alkohol, a sice jsem kouřil ještě donedávna, ale teď se můžu prohlásit za plnoprávného nekuřáka a jsem s tím spokojený. Kromě toho jsem byl spokojený i s tím, jak můj život vypadal teď. Nebyl sice ideální, ale... bylo to lepší než to, co bylo dřív.

Atmosféra After 8 mě přivítala taková jako vždycky – klidná, pohodová, zcela přívětivá a tak jsem spokojeně zamířil ke svému místu u pódia, kam jsem si sedal prakticky vždycky, když jsem toto kouzelné místo navštěvoval. Objednal jsem si svůj oblíbený černý čaj, ke kterému jsem stále uchovával přívětivé pocity ještě z minulosti. Co bylo ještě lepší, tak byl fakt, že v After 8 měli nejlepší Earl Grey, který mě dokázal pohladit na duši. Jenže i když jsem tam tak seděl s knihou a upíjel svůj čaj – ať jsem chtěl nebo ne, cítil jsem se... prázdný. Byl jsem samotář a nevadilo mi to, ovšem... nerad jsem to přiznával, ale Erwin mi stále chyběl. Jak moc jsem se nesnažil na něj zapomenout a nemyslet na něj... nešlo to. A i když jsem se naučil žít jako inteligentní člověk, stále mě občas tíživé pocity navštěvovaly a nezanechávaly mě bez poskvrny.

Odložil jsem knihu stranou, protože jsem se na příběh nemohl soustředit a místo toho se zadíval na klavír, kde nikdy nikdo neseděl – proč tam teda vůbec je? Každopádně, pohled na něj mě uklidňoval a bylo mi svým způsobem i líto, že jsem se v dětství nevěnoval hudbě, ale nikdy jsem k tomu neměl nadání, tedy, v tomhle životě. V minulém jsem se ani nepokoušel do svého života dostat toto umění a popravdě jsem ani nechtěl – měl jsem důležitější věci na starosti než se zabývat hudbou.

Díval jsem se na hudební nástroj zasněně a cítil jsem, že pochmurná nálada pomalu ustupuje a znovu jsem se tedy pustil do čtení knihy, abych ten pocit udržel.

Nade dveřmi se rozezněl zvonek, oznamující příchod nějakého random člověka a... nevím co přesně to bylo, ale v ten moment jsem snad dostal jakoby nějaké pobídnutí, abych od knihy zvedl hlavu a podíval se na toho neznámého člověka. A já se podíval.

První, co se ozvalo, bylo bodnutí u srdce, které jsem si rychle zakecal důvodem, že mu je jen podobný, ale potom, když jsem se zadíval pozorněji, jsem musel svůj pohled odvrátit a nadechnout se. Byl jsem si jistý, že jsem na pár sekund přestal dýchat.

Můj pohled určitě vypadal vyšinutě, o tom ani nebyl pochyb, ale měl jsem k tomu přeci důvod – všechno mi bylo jasné víc než kdy dřív a víc než cokoli.

Za těch 20 let, co jsem zatím prožil, se konečně objevil. A byl se mnou v jedné místnosti a – oh, Bože, posadil se hned ke stolečku vedle toho mého.

Zhluboka jsem se nadechl a přinutil se ke svému tradičnímu kamennému klidu, který se zračil na mé tváři. Srdce mi bilo někde v krku a nebyl jsem schopný se uklidnit až natolik, aby bylo možné normálně pít čaj nebo číst knihu. Sakra milenec z mého minulého života právě seděl kousek ode mě! Čekal jsem na něj sakra 20 let! Nebudu tady vedle něj jenom bezděčně sedět! Ale... nevěděl jsem, co mám dělat, jak se s ním začít bavit, protože... konec konců, bylo vidět, že si mě nepamatuje, jinak bychom si už pravděpodobně padli do náruče. Ještě ke všemu jsem o něm nic nevěděl, myslím – ano, znal jsem ho, ale to není záruka toho, že je pořád stejný. A k tomu... nevěděl jsem, jestli třeba někoho nemá a možná bych mu jenom zkomplikoval život, ale... když jsem se na něj podíval, už mi srdce do hrudního koše nebilo tak zběsile jako předtím. Místo toho se v mé hrudi rozrostl ten známý něžný pocit, který jakoby hladil každou moji buňku a nerv – zalil mě klid.

Letmo, nebo spíš zasněně, jsem se i pousmál a v ten moment, když si muž mých snů podnášel šálek s espressem ke rtům, se na mě podíval, nejspíš můj pohled na sobě pocítil. Nejspíš kvůli mě znervózněl nebo co, protože v ten moment jeho ruka ztuhla (nebo co se to s ní vlastně stalo) a obsah jeho šálku se mi vylil na košili a šálek mu vypadl z rukou. Muž se chytil ale za ruku, na jeho obličeji se objevila emoce bolesti a došlo mi, že je to ta ruka, o kterou v minulém životě přišel při smrti – měl přeci levou část svého těla odkousnutou a evidentně se to na něm ještě podepsalo v přítomnosti.

Dlouho jsem ale neváhal – využil jsem to jako záminku k tomu, abych se s ním seznámil a zároveň jsem mu tak mohl pomoc. Posunul jsem se k němu a dal jsem mu balíček kapesníků, ale kvůli ruměnci na mých tvářích z toho, že s ním budu mluvit, jsem se neodhodlal k tomu podívat se do jeho očí.

„Problémy s levou rukou?" Ach, skvělé. Great, úžasný způsob, jak začít konverzovat. Fantastické. Přímo boží, Levi, fakt.

„Ano."

Cítil jsem, opravdu jsem cítil, že se v ten moment usmál a odhodlal jsem se na něj podívat – jeho úsměv mi přeci chyběl a kašlal jsem na to, že mi srdce dělalo v hrudi doslovné kotrmelce – to teď nebylo podstatné v porovnání s tím, že jsem ho neviděl tak zatraceně dlouho.

Vážně se usmál. Byl to jako balzám na moji zničenou duši. Tolik mi jeho úsměv chyběl a teď, když už neměl na starosti legii a boje s titány, vypadal tak... mladě a ... neuvěřitelně krásně. Jako, bylo logické, že vypadal mladě – byl možná tak o pět či deset let starší než já, ale to nic neměnilo na tom, jak vypadal živě – nikdy jsem neviděl ty jiskřičky v jeho očích tak dobře jako teď, leda tak u milování. V hrudi se spolu s láskou rozlila radost – konečně byl šťastný, jenže jsem si z celého srdce přál, aby svojí radost mohl dělit i se mnou.

„Děkuji," poděkoval mi a začal skvrnu drhnout, jenže moje tradiční spektrum citlivosti k čistotě, které se u mě znovu objevilo po tom, co jsem skončil se svým zatraceným životem teenagerem-sobcem, zareagovalo rychle a já sevřel jeho ruku, abych ho zastavil.

„Tím jenom skvrnu rozmaže – te." Chtěl jsem mu ze zvyku tykat, ale rychle mi došlo, že se neznáme a tak jsem se hned pustil do vykání. „Je potřeba, až přijdete domů, skvrnu polít citronovou šťávou." Uvědomil jsem si, že ho stále držím za zápěstí a tak jsem ruku rychle odtáhl a polkl. Poprvé po dlouhé době jsem se cítil celkem trapně, což samo sebou pro mě nebylo zvykem.

Ovšem, muž se tiše zasmál a povzdech, čímž zase upoutal moji pozornost. „No, to bude problém – domů se brzy nedostanu, bydlím celkem daleko a za hodinu a půl mám služební večeři. V tomhle jsem tam měl původně jít."

Tiše jsem se nadechl, protože jsem hned chtěl říct svůj nápad, který mě z ničeho nic napadl, ale muž pokračoval: „Asi si budu muset rychle skočit koupit nějakou jinou košili."

Rychle jsem ho ale zastavil. Slova mi už sklouzávala ze rtů. „Bydlím kousek odtud a zbavit košili nějaké skvrny od kávy pro mě nepředstavuje sebemenší problém." Pak mi došlo, co jsem vlastně řekl a že to nejspíš znělo zcela nevhodně – zvát člověka, kterého neznám, k sobě domů s tím, že mu vyperu košili – no není to absurdní? Ovšem já ho znal – věděl jsem, že je to Erwin – respektive ne přímo on, protože teď určitě měl jiné zkušenosti a byl trošku i jiný, ale stálo to snad za to.

Čekal jsem odmítnutí, protože, jak jsem zmínil – je to divný, jenže co bych mu provedl? Jsem menší jak on, tady by nepomohlo ani karate, ale konec konců ho mohlo napadnout cokoli.

Chvíli si mě tak známýma modrýma očima přeměřoval a já jsem cítil, jak pod tím pronikavým pohledem rudnu. V minulém životě se nic takového moc často nedělo, ale tohle nebyl minulý život, tohle byla prostě realita, přítomnost.

„Byl bych vám za to moc vděčný a náležitým způsobem bych se vám pak i odměnil." Jeho souhlas mě přeci jen překvapil a srdce se hned ozvalo ve svém tanci, společně ruměncem na tvářích. Bože, cítil jsem se jako nějaká naivní dospívající holka, vážně. Byl jsem ale jeho souhlasem potěšen – neuvěřitelně a... doufal jsem, že ho zvládnu u sebe udržet a že nezmizí z mého života, když jsem ho konečně našel.

Bylo to... jako nějaký zločin – takhle si tě hned krást, aniž bych věděl, že máš třeba manželku, přítelkyni a tak dál – co já vím, ale všechen vesmír byl ve mě, jako bych mu snad poroučel a věděl jsem, že mé rozhodnutí je správné.

Zdál jsem se ti někdy? Zdála se ti naše minulost? Pamatoval sis něco, co jsi ale přede mnou skryl? Už vím, že postupně všechny tyto sny a všechno ostatní bude jenom o mně.

Tak mě vezmi za ruku a možná už nespadneme. Když mě za ní vezmeš, tak budeme volně padat nebo přesněji – propadat lásce. Svítí tam dvoje slunce – v mém světě a doufal jsem, že mi poradíš, jak líp si tě mám ve svém světě prohlédnout, z jakého úhlu. Chtěl jsem tě poznat znovu a nakonec, otevřu dveře ve formě svého srdce v absolutní tmě, kam jsem ho umístil, aby patřilo jen tobě.

Zůstaň pak se mnou, aspoň na chvíli – co by se stalo, kdybych ležel schoulený ve tvé náruči? A než odejdeš, už to nechci prožít tak jak minule – čas nám utíkal; tikal u našich uší a pak zvonil a zvonil, ohlašujíc konec našich dní.

Tak mi věnuj andělský polibek, protože jsi jediný, kdo mi vždycky chyběl a budeš mi chybět vždycky, když nebudeš se mnou.

Kvůli lásce jsem věčně slabý, ale to jen proto, že moje tělo říká, že ty jsi ten pravý – hodíme se k sobě, jenom ve tvé přítomnosti odkážu zeslábnout a dovolit ti vidět mojí pravou tvář, ale jsem neustále slepý a nechci si to připustit – nechci, aby jsi mě viděl natolik slabého. Jenom moje oči mě dokážou prozradit – je to jedna z cest, jak spolu rozmlouváme a není to těžké, jak se zdá – dokážeme si navzájem číst myšlenky.

Byl jsi tady a nic víc jsem nepotřeboval.