Vteřiny ubíhaly, záchranka nikde.

Prováděla jsem dle instrukcí od dispečerky resuscitaci srdce, zatímco jsem namáhavě oddechovala. Nebyla to brnkačka, jak to ukazují v televizi nebo na kurzech první pomoci.

Na blízku nebyla žádná další živá bytost, jen zeleň, zvířata a pomoc někde na cestě.

Ruce mě bolely, po čele mi stékal studený pot.

,,Zů-staň se mnou," vyřkla jsem to zadýchaně. Síly mi docházely, sotva jsem dýchala. Stlačovat hrudník svému příteli minutu bylo něco nemožného.

,,Nemůžu," zasípala jsem do telefonu položeného vedle těla své lásky, které se najednou zhroutilo k zemi, když jsme si prohlíželj výhled na město pod námi.

,,Dobrá, začněte tedy s umělým dýcháním," paní na telefonu mi podávala instrukce, já ale byla už vyčerpaná.

,,Slečno, posloucháte mě?" Bylo mi obtíží se znovu nadechnout, a pokusit se vdechnout život Martinovi.

,,S-sem tady," zašeptala jsem. Na radu ženy jsem začala znovu masáž srdce.

Nic se nedělo. Stále mi po tvářích stékaly mokré potůčky slz. Šlo tady o vteřiny, než nastane konec. Věděla jsem to. Pohladila jsem ho po zlatých vlasech s tmavšími odstíny pramínků mezi nimi. Pro mnoho dívek to byla tuctová barva, avšak pro mě byl unikátní.

Bála jsem se, tak moc jsem se bála o jeho život. Nechtěla jsem tady zůstat sama, když se nad námi ozval hvizd větru, než se na nebi objevil vrtulník.

Podívala jsem se nad sebe. Pomoc už tady byla. Rozvzlykala jsem se nanovo. Tentokrát štěstím, že naše záchrana je tady.

Pouhé tři minuty jim to trvalo, ale mě se to zdálo jako hodina, ne-li celá věčnost. Jeden záchranář si do své odborné péče převzal Martina, druhý se věnoval chvíli mě a mému psychickému stavu, než pomohl Martina naložit.

,,Bude, bude v pořádku?" zachraptěla jsem. Hřbetem ruky jsem se pokusila si setřít slzné moře. Bylo to ale marné, Někdo přese mě přehodil deku.

,,Zachránila jste mu život, teď si ale musíte nastoupit," řekl muž trpělivým hlasem.

Na roztřesených nohou jsem za jeho pomoci seděla v malém prostoru vrtulníku, držela Martina za ruku, dokud jsme nepřistáli v nemocnici.

Třásla jsem se, vzlyky mnou otřásaly, když jsem se vzdávala svého přítele do péče doktorů.

Sestřička mi přinesla kávu, prášek na uklidnění, a nějaké ty cukry v podobě čokolády u ní v šuplíku.

Byla to jedna vteřina, jediná vteřina, která prý toho dne rozhodla o životě mého nynějšího manžela, jemuž se podařilo překonat rakovinu, vychovat dvě děti i přes to všechno, co musel zažít.