(Elena_426)

„Mami! Mami!“ křičel devítiletý chlapec v ruinách hořícího domu. Útočili na ně Ohniví bojovníci uprostřed chladné letní noci, kdy většina obyvatel vesnice Osiris dávno spala ve svých příbytcích.

Malý Atanas bydlel se svou matkou a otcem válečníkem v jednom z doškových domů na kraji vesnice u lesa. Jeho otec Mon bojoval a pomáhal zachránit co nejvíce z vesnice, jež obestoupili, pomalu ale jistě vybíjeli bojovníci samotného ďábla. Mezi jinými kmeny se jim říkalo Ohniví bojovníci, ale v děsivých historkách to vždy jedině byli Cantiové – posluhovači ďábla.

„Mami!“ zkusil znovu zavolat Atanas. V ruce držel malou dýku, jež mu daroval Mon. Ovšem po manželce Mona nebylo ani stopy. Po tvářích se teprve devítiletému chlapci kutálely slzy, jak se snažil být silný a statečný, jak ho vždy naváděl jeho otec. Měl se stát bojovníkem, ale místo toho plakal v popelu svého domova, jež mu padal na hlavu.

Pod masivním trámem leželo bezvládné tělo ženy. Atanas se k ní rozběhl. „Mami,“ hladil jí po havraních vlasech. Žena vzhlédla, aby naposledy viděla svého jediného syna. Oči měla celé zakalené dýmem, vykašlávala kouř, který se jí dostal do plic. Od pasu dolů byla zavalená dřevěným trámem, jehož konec už olizovaly rudé plameny.

„Dobře mě poslouchej, synu,“ vykašlávala krev, přesto se usmívala. „Musíš být silný. Musíš,“ další nával kašle jí zhatil její poslední chvíle s Atanasem. „Uteč do lesa a schovej se. Otec si tě najde,“ pohladila ho po tváři, kde se mu táhl zakrvácený šrám od hrotu šípu jednoho z nepřátel, jež ho jen tak škrábl. „Běž,“ zašeptala, než se její oči zavřely.

Atanas chtěl zůstat u těla své matky, aby mohl provést řádný rituál k uctění mrtvých. Plameny ohně se ale přiblížily podstatně blíže k němu, a pokud nechtěl zneuctít matčinu památku, byla tedy poslední šance opustit dům, než shoří dočista celý na popel.

Vypotácel se z hořící chalupy. S děsem v očích pozoroval celou melu, jež se odehrávala na prašných ulicích. Bílý kotouč svítil nejen nepřátelům, ale i statečným válečníkům z jeho kmene. Krev tekla doslova proudem. Bezvládná těla ležela všude kolem něho.

Zvedl se mu žaludek a chtěl vyzvracet i tu skromnou večeři, kterou pozřel před pár hodinami. Nohy se mu třásly a bylo mnohem těžší se na nich udržet, než by se mohlo pouhému přihlížejícímu zdát. Přál si se schovat v kurníku se slepicemi, jež dávno lehl popelem a s ním i jeho donedávna jediný zdroj jídla, za který nemusela jeho rodina platit assemi.

Noc prořízl jeho vlastní výkřik, když se svalil na zem. Z levého ramene mu trčel šíp s rudými letkami, jež bez pochyby patřil jednomu z Cantiů, kteří napadli jeho rodnou ves.

Rána mu zbarvovala plátěnou košili do ruda. Atanas se svíjel na zemi bolestí. Ozvěnou se mu vracela matčina slova. Nechtěl být pro ni a otce zklamáním. S námahou se zvedl. Svět se s ním točil, přesto udělal několik vratkých kroků vpřed. Opřel se plnou vahou o první strom, aby si alespoň na chvíli odpočinul.

Slyšel výkřiky svých druhů, cikády a žáby neměly tu noc žádný koncert, kterým by ho rušily při usínáním. Jen zvuky boje k němu doléhaly z dusivé dálky, než se nechal obstoupit krásou nočního lesa.

Padl na kolena na malé mýtině. Do tváře mu svítil jasný měsíc. Schoulil se do klubíčka. Vzlykal, ale tak potichu, že by si ho náčelník Cantiů ani nevšiml, nebýt jasně rudých letek šípu, které mu trčely z ramene.

Synesis se sklonil k malému dítěti, jež mu vstoupilo do cesty. Chtěl vědět, s kým to má čest. Hrubě zvedl Atanase na nohy. Nepřátelé byly všude kolem. Namísto aby utekl na bezpečné místo, dostal se do jámy plné poslů ďábla. Rudé oči na něho zhlížely odevšad. Děs a strach se naopak zračil v jeho pronikavě modrých duhovkách, které připomínaly spíše sluhu anděla.

Náčelník Cantiů kroužil kolem Atanase jako hladový dravec, který si pohled na svou kořist vychutnává.

Chlapec zavřel oči, aby se trochu uklidnil. Nechtěl skončit v podzemí za ten největší hřích, který mohl spáchat – vzdát se své důstojnosti hodné bojovníka. Potřeboval, aby jeho hlas zněl jistě, namísto toho byl přiškrcený a nezněl ani zdaleka tak výhružně, jak by si Atanas přál.

Nadešel čas,
odejít ze světa,
avšak ve světle hodného bojovníka.

Synesis prudce zastavil. Pozorně si dítě před sebou měřil pohledem. Věděl, že každý kmen měl jiné zákony ale i poupravené náboženství, ale že se chlapec začne modlit a přiznal tak svou jakousi porážku, nečekal. Překvapilo ho, když ale chlapec otevřel oči a dal tak na odiv své jasně modré duhovky.

Nemarni silou,
nebraň se ohni,
potvrď svou odvahu,
ale nevrhej se do marných bojů,
když vyhrát nemůžeš s důstojností ke svému kmenu,
pak se nevracej nikdy domů.

Zemři čestný,
s myšlenkami k bohyni války,
jejíž říše se stane útočištěm tvým,
pokud jsi statečný bojovník.

Atanas se zpříma podíval Synesisovi do očí. „Statečný bojovník,“ dodal svému hlasu na síle. V pravé ruce sevřel svou malou dýku, kterou by tak urostlého válečníka sotva škrábl. Napřáhl se k hodu, jež měl ukončit život vůdce Cantiů. Před Synesisem jen vyrostla ohnivá zeď, která roztavila dýku v ocel.

„Jsi statečný,“ ušklíbl se. Už se na něho nedíval jako na pouhou kořist, ani jako na bezbranného chlapce. Té noci totiž Atanas odrostl chlapeckým střevícům a naopak si obul těžké boty válečníka. „Kuráž ti nechybí, odhodlání máš hodně,“ obešel ho, proto se musel Atanas s námahou pootočit, aby viděl svému soupeři do očí.

„Statečný bojovník by se nám hodil,“ natáhl k němu pravou ruku. Synesisovi mozolnaté dlaně byly opakem popálenin na Atanasových dlaních. „Nic se ti nestane. Staneš se přesně tím, kým chceš být, bojovníkem. Pokud ale nechceš, můžeme zbytek tvé vesnice vyvraždit.“ Nebylo o čem přemýšlet. Ačkoliv se statečnému chlapci z toho pomyšlení zvedal žaludek, nedokázal by nechat chladnokrevně vyvraždit svůj kmen. Dotkl se jeho drsné a velké dlaně, čímž nabídku přijal a stal se z něho někdo zcela odlišný.

Stal se statečným bojovníkem, jehož legendu zná každý z přeživších kmenu Osiris. Jestli žil malý Atanas nebo ne, je jedině napsané v ohnivých jazycích samotných.