„Slečno, ty šaty Vám moc sluší,“ služebná Naira mi načechrávala světle růžové šaty s korzetem prošívanými perlami. Sukně mi zpívaly podél těla, avšak byly načechrané. Na světle se na vrchních světlých látkách odrážely malé kapičky perleti, jež připomínaly ranní rosu.

Vzhlédla jsem od  své levé paže, kde jsem si prohlížela bílou rukavičku po lokty s jasným stříbrným prstenem vykládaným perletí a na vrchu s bílým diamantem. Zásnubní prsten. Zdálo se mi být nemožné, že právě ještě dva týdny nazpět jsem si četla v malé knihovně na našem panství. Proháněla jsem se lesem na koni bez doprovodu, tedy většinou bez doprovodu.

Věděla jsem, že můj čas někdy nadejít se vdát musel, ale nečekala jsem, že to bude tak brzy. Neplánovala jsem si ani v těch nejzdivočelejších snech, že budu stát po boku princi, a že se ze mě stane princezna, později královna a panovnice království Orios.

Trhaně jsem se nadechla, jelikož korzet byl utažený možná až moc, ale móda byla móda, a s tím jsem nic udělat nemohla. Po dlouhé odmlce jsem odpověděla své přidělené služebné, jež byla stejně stará jako já.

„Děkuji,“ podívala jsem se na sebe do zrcadla. Zlatavá pleť doplňovala světle růžovou barvu. Blonďaté, mnohdy nezkrotné kudrnaté vlasy, mi Naira s opatrností zapletla do dlouhého a složitého copu. Mezi jednotlivé pramínky vpletla zlatavé a růžovounké nitě. Perleťová čelenka podtrhovala jemné rysy v mém obličeji, plné rty mi starší služebná vytáhla rtěnkou.

Nevypadala jsem vůbec špatně. Dokonce i mé obavy ohledně vzhledu šatů, že bych v nich vypadala jako bonbón, se rozplynuly.

Před zrcadlem už neseděla sedmnáctiletá dívka z menšího města, jež patřilo mé rodině, ale naopak mladá žena, která měla co nevidět dostát svému břemenu, jakožto královna.

Zhluboka jsem se nadechla. Prince jsem viděla jen jednou, a bohatě mi to stačilo. Jeho popálenou levou ruku si budu pamatovat navěky spolu s jizvou, která se mu táhne přes levou polovinu tváře.

„Nebojte se, všechna pozornost v sále se otočí k Vám, má paní,“ usmála se povzbudivě Naira. Rukou mě pobídla, abych vstala. Tíha všech spodniček a vrchních sukní mě právě teď dohnala. Bez pomoci mladé dívky vedle sebe bych to nezvládla.

Naira si kriticky prohlížela své dílo. Nejistě jsem se podívala do velkého zrcadla ve zlatém rámu se starobylými ornamenty.

„Jaký je?“ zeptala jsem se nejistě své služebné. Skousla jsem si spodní ret.  Ruce se mi v rukavičkách potily. Křečovitě jsem v dlaních svírala sukni svých krásných šatů. Naira ke mně váhavě přistoupila blíž. Opatrně mi vymanila jemnou látku z rukou a urovnala jí. Mé dlaně vzala do svých a na maličký okamžik mi je stiskla, než je pustila.

„Princ z Vás nespustí oči, lady. Ostatně jako každý muž v místnosti,“ povzbudivě se usmála. „Možná není princ William tak hezký jako rytíř Sal z Torystu, ale jeho prestiží je laskavost a vstřícnost. Bude dobrý král, rovněž jako Vy s ním po jeho boku královna.“

Kéž bys měla pravdu, pomyslela jsem si, když to dořekla. Jistě, krása není vše, ale princ William Draker, můj snoubenec, na mně působil spíše jako mladý princ, který neví co si počít sám se sebou, natož s celým královstvím plným mrtvých duší, jež sem pravidelně každý den připlouvaly na lodích převozníka přes řeku Tractus.

„Snad ano,“ hlesla jsem, a podívala se naposledy na svůj vzhled ve velkém  zrcadle.

Byl čas jít. Naira mě netrpělivě postrkovala směrem ke dveřím. Opustit bezpečí mého pokoje se mi ani trochu nezamlouvalo. Děláš to pro rodinu, připomínala jsem si neustále v duchu.

Před dveřmi do mých komnat čekal můj otec, který mě měl doprovodit na bál, než si mně od něj převezme můj nastávající manžel.

Byla jsem celá nervózní. Možná mohl být William opravdu takový, jak tvrdila Naira, ale také to mohl být nějaký královský ubožáček, kterého co nevidět dosadí na trůn, protože žádný jiný adept neexistuje.

Proč si nemůžu vzít takového rytíře Sala z Torystu? Je urostlý, chrabrý, navíc hezký, a těch pár jizev, jež skrývá modrá košile, naopak vyzdvihuje jeho statečnost. Svaly se mu při každém kroku napínaly pod na míru ušitou košilí s vestou nebo kabátcem. Porazil ne jednoho urozeného pána ze sousedních království. Jeho statný vraník je jeho nejlepším přítelem. Vlastní malý hrádek u lesa dva dny cesty z Torystu, hlavního města Oriosu, kde jsem měla po zbytek svého života žít a mít zlaté pozlátko se vším, co si jen budu přát.

Mezi mnou a otcem panovalo ticho. Bylo to ale příjemné ticho. Nebylo potřeba slov, aby věděl, že následníka trůnu z rodu Drakerů nemiluji, a dobrovolně bych se za něho také neprovdala.

Dveře trůnního sálu se otevřely dokořán, královna si vydobyla hrobové ticho u všech hostů. Z toho velkého počtu lidí se mi udělalo poněkud nevolno. Stiskla jsem pevně otci paži, za kterou jsem byla elegantně zavěšená, když mi nabídl u mých komnat rámě.

Usmívala jsem se, pomalu kráčela středem sálu ke svému snoubenci. Pohledu na něj jsem se vyhýbala.

Když jsem si letmo prohlédla hosty, výzdobu, sluhy s podnosy se sklenicemi rubínově červeného vína, stoly přetékající jídlem, pohledem jsem zabrousila k vyvýšenému pódiu. Královna Nimbifer vzpřímeně stála vedle svého jediného syna. Rudé šaty s korzetem vyšívanými zlatými nitěmi sestavující několik ostrých čepelí dýk, které bravurně její Veličenstvo ovládalo, složitý drdol a dva meče zkřížené jasně hovořily o tom, že ona je bojovnice. Vypadala tak impozantně, vznešeně, elegantně, přesto nebezpečně. Má budoucí tchýně byla proslulou bojovnicí. Možná proto také přežila útok na království před dvaceti lety, když se princ narodil a její manžel zemřel.

Dech se mi zadrhl. Usmívala jsem se i nadále, avšak mé obavy se jen navýšily. Rytíř Sal postával vedle pódia na levé straně s ostatními vznešenými páni a jejich doprovody, zatímco má rodina se nacházela po pravici královny.

Otec mi jemně stiskl pravou ruku, povzbudivě se usmál, než se připojil k mé matce a starším bratrům a jejich manželkám. Nádech, výdech. Třeba nebude tak hrozný.

Pět kroků.
Čtyři.
Jeden.

Princova nastavená dlaň, aby mi pomohl k němu na stupínek, jsem se zdvořilostí přijala. Byl ledový jako sníh. Avšak jeho příjemný a milý úsměv byl upřímný nikoliv hraný. Bledě modré oči, téměř bílé duhovky připomínaly zasněžené plantáže na úpatí hor a hranic se Severním královstvím.

Pravou rukou jsem si přidržela sukně, abych mohla vystoupit přes malý schůdek. Nedýchala jsem, nemohla jsem. Pokusila jsem se ze sebe vyloudit další nádech, přesto byl i nadále trhaný.

Princ mě jemně svou  holou dlaní držel za mou levou v rukavičce, kde se vyjímal snubní prstýnek. Vypaloval mi do prsteníčku cejch, čímž jsem patřila jen jemu.

Tmavý kabátec ladil díky malým žilkám zlatých a růžových nití s mými šaty. Přiléhavé kalhoty a vysoké naleštěné boty zdůrazňovaly  jeho hubené nohy. Neměla jsem sice výhled na jeho zohavenou tvář, přesto pro mě byla neskutečná výzva dívat se přímo před sebe.

Zjizvenou paži  měl položenou na jílci meče. Sama jsem měla kvůli bezpečnosti a případné sebeobraně zastrčenou malou dýku na lýtku. Nepříjemně se mi řemínek zahryzával do kůže jako myš do sýru.

Dychtivé ticho protkané napětím narušila samotná královna.

„Vítám Vás tady na zásnubách mého syna, budoucího krále, Williama Drakera I., a budoucí královny, lady Eley Rissy,“ pravou rukou nám pokynula. William si mě k sobě přitáhl za pás, načež mě jemně a ostýchavě políbil.

Byl to zvláštní pocit, ale necítila jsem z polibku nic z toho, jak mi vyprávěla má švagrová, když se poprvé políbila s mým prvorozeným bratrem. Žádní motýlci v břiše, jen neskutečná touha se zahrabat v peřinách a už se nikdy neukázat.

Pravou rukou jsem se mu opírala o hruď. Zápasila jsem s nutkáním se odtáhnout. Přála jsem si, aby toto divadlo skončilo, má rodina nikdy nepomohla královské rodině ve válce a žádný sňatek by se nekonal.

Když jsme se odtáhli, věnoval mi lehce provinilý úsměv. Nabídl mi rámě, které jsem přijala. Zavedl mě pomalu do středu sálu.

Náš první tanec měl být dokonalý. Nohy jsem měla od tance celé rozbolavělé, ještě než hudebníci spustily první tóny starodávné melodie. Tak moc jsem trénovala tento tanec, že jsem se bála, abych náhodou nešlápla vedle.

William zřejmě vycítil mou nervozitu, proto řekl: „Povedu Vás, lady Eleo,“ usmál se. Jizva na levé tváři se mu nakrabatila. Lehce jsem přikývla a nechala se vést.

„Pro Vás Výsosti jen Elea.“ Soustředila jsem se na všechny kroky, držení těla, narovnaná záda, ramena jsem tlačila dolů, aby mi nevylézaly nahoru, jak se často stávalo na tanečních lekcích. „Tykejte mi, prosím,“ dodala jsem, než si mě podtočil. Poté následoval záklon, z něhož jsem měla jisté obavy. Hudba nám kupodivu vycházela do rytmu všech kroků.

„William, prosím. Nesnáším ten titul, ´Vaše Veličenstvo´,“ vysvětlil. Přes obličej se mu přehnal bouřkový mrak, který vzápětí zmizel jako by ho silný poryv větru odfoukl.

„Moc ti to sluší,“ zašeptal mi do ucha. Z jeho hlasu mi naskočila husí kůže. Měl tak ledové ruce, že se mi zdálo, jako kdybych tančila s mrtvolou.

Tváře mi zrůžověly nejen komplimentem, ale i horkem, jaké v sále panovalo. Nohy jsem snad měla jako z olova. Těžce se mi dýchalo, korzet v tomto ohledu nebyl moc velkým kladem.

Možná můj snoubenec vypadal z jisté části jako párátko s jizvami a popáleninami, přesto byl velmi elegantní. S jakou galancí prováděl všechny jednotlivé kroky, bylo až neuvěřitelné. Jakoby se na parketu rovnou narodil. Ani bych se nedivila, kdyby se naopak Sal narodil v koňském sedle s dřevcem v jedné ruce a štítem ve druhé.

S posledními tóny hudby a ozvěnou harfy a violončela jsme se zastavily. Sálem se rozezněl potlesk a další píseň. Na tanečním parketu šly všechny páry stejně a přesně jako hodinky do jednotlivých not svižného tance. Jiní si raději užívali občerstvení nebo se sklenicí vína dvorní dámy pravděpodobně probíraly nejnovější drby. Nebylo by ani zas tak velkým překvapením, kdyby mne pomlouvaly. Poslední týden se o mně mluvilo víc než by bylo zdrávo.

Ze středu sálu jsem se přesunula do rohu, abych si trochu odpočinula. Pozorovala jsem své okolí a byla zahloubaná ve svých myšlenkách nad rytířem a princem.

„Nechceš jít na vzduch?“ zašeptal mi někdo u ucha. Ten někdo byl William.  Stále jsem přerývaně dýchala. Ruch, hlasitá hudba a vydýchaný vzduch byly právě tím důvodem, proč jsem jeho nabídku přijala.

„Budu jedině ráda.“

„Dobrá. Musím si ještě něco zařídit, ale hned za tebou přijdu. Můžeme se sejít u altánku?“

„Jistě.“

Prodírala jsem se davem k dvoukřídlým dveřím, které vedly do zahrady plné tajemství, pečlivě zarovnaných záhonů bílých růží, zákoutí i dvou altánků pěti kašen z naleštěného mramoru.

Hedvábný šál, jenž jsem měla přehozený přes ramena, se právě hodil.  Studený večerní vítr byl příjemný oproti vydýchanému vzduchu vevnitř.

Po udržovaných cestičkách jsem bloudila zahradami. Na chvíli jsem se zastavila u nasvícené zlaté brány, která byla druhá v pořadí, přes kterou se muselo projít do zámku. Můj nový domov  připomínal spíše pevnost plnou ušlechtilých vojáků. Po tomto výjevu jsem nad slovem ušlechtilých silně pochybovala, protože to nepotvrzovalo to, co jsem uviděla.

U zlatých mříží se na dřevěném padacím mostu choulil starý muž oděný pouze ve špinavé pytlovině. Vypadalo to, jakoby mu Sal chtěl podat pomocnou ruku, aby se ten žebrák mohl zvednout. Co ale udělal, mě vyděsilo.

Namísto, aby vyhublému muži pomohl, ho naopak několikrát kopl do břicha, do ramene či hrudníku. Stařec se choulil na zemi ještě více do klubíčka a můj tehdejší idol s pobaveným úšklebkem odcházel pryč ze scény.

Vztek ve mně doslova vřel. Všechny krásné komplimenty měli pro mě nulovou hodnotu, protože čeho byl schopný, bylo neuvěřitelné. Měl lidi chránit, ne jim ubližovat! Jeho chování bylo neomluvitelné.

Jak nejrychleji jsem mohla, pospíchala jsem tomu starci na pomoc. Zadýchaně jsem se sklonila a podala mu pravou ruku v bílé rukavičce. Postavil se na vratké nohy. Pod prostým oděvem se mu už vybarvovaly jasné modřiny a podlitiny. Celý se třásl. Bez zaváhání jsem si sundala svůj šál a ovinula ho okolo něho.

„Výsosti,“ pokusil se o poklonu, já ho ale rukou zastavila.

„Žádná Výsost,“ usmála jsem se. Podával mi šál nazpět, já mu ho ale vtiskla do rukou. „Prodejte ho. Měl byste za něho dostat nějaký ten slušný peníz, za který byste si mohl koupit teplejší oblečení,“ ačkoliv mi byla zima, tomu muži musela být nejméně dvojnásobná.

„Má snoubenka má pravdu,“ na zádech jsem ucítila studenou dlaň Williama. Nechápala jsem, jak se mohl ke mně zezadu připlížit tak neslyšně. Po zádech mi přejel mráz. Přišlo mi, že se dokázal pohybovat neslyšně jako duch.

Jak rychle jsem se naštvala, tak jsem se opět uklidnila.

„Moc se vám omlouvám za rytíře Sala z Torystu,“ pronesla jsem se soucitem v hlase.

„Nelamte si s tím hlavu. Děkuji,“ dodal, uklonil se a šouravým krokem se vydal pryč od brány.

„Bude z tebe dobrá královna,“ usmál se William. Otočila jsem se k němu čelem. Zpozoroval, že jsem se začínala třást jako klásky obilí ve větru. Sundal si kabát, který mi přehodil přes ramena. Červenala jsem se.

„Z tebe dobrý král. Omlouvám se, že jsem tě soudila.“

„Nebylas první ani poslední.“

„Nebylo to ode mě fér.“

„Nic není fér, stejně jako tento sňatek vůči tobě,“ levou rukou si zajel do upravených světlých vlasů. Oproti němu jsem já byla zlatovláska a on bůh Glacies zimy, chladu a ledu.

„Ještě že jsem si ale nevzala Sala. To bych na tom byla o dost hůř.“

Té noci se mezi námi něco změnilo. Z nepřátel se stali spojenci, protože jinak by to nebylo manželství ale otrokářství. Měla jsem svou volnost, jen doprovod nikdy nesměl chybět.

Sukně, korzety, neustálé starosti a těžká koruna se staly mou každodenní rutinou. Díky přátelství s Williamem to nebylo tak nudné.

Nepřipadala jsem si jako chycený ptáček ve zlaté klícce. Byly jsme jako rub a líc. Doplňovali jsme se, přesto se mnohdy i rozcházeli. Možná čas něco změní. Jedno vím ale jistě, není nutné mít lásku, přesto je to hezčí, když jí máte.

Mým tehdejším snem bylo si vzít rytíře Sala z Torystu, ale namísto toho jsem získala i lepší partii. William mi byl oporou, do ničeho mě nenutil a téměř vždy jsme našli rozumné východisko pro daný problém.

Bez hádek by náš vztah nemohl fungovat jako hodiny bez ciferníku. Rovněž usmiřování patřilo s vyjížďkami na koních po dobití desáté hodiny, kdy bylo zakázáno opouštět zámek, naším programem ve zdlouhavých dnech. Přesto jsme dobu vycházení alespoň jednou do měsíce porušovali.

Mé tehdejší sny jsem pohřbila hluboko na dně rokliny v lese, stejně jako v mém minulém životě někdo mé tělo, z něhož se duše královny Eley dostala na lodi převozníka do Oriosu.