Běží temným lesem,
srdce mu zběsile tepe,
vojáci ho sledují druhým dnem,
dohonit ho je tak snadné.

Les je rozlehlé království,
dech mu v plicích pomalu dochází.
Slib své milé složil,
staví se na vratké nohy,
aby ji ještě naposledy spatřil.

Dívku jako poupě rozkvétající,
spanilou jak bílé lilie,
než uschne jako růže,
bez vody a lásky,
po které touží.

Marně vsadil život všanc,
smrt své kostky dávno hodila,
když tu temnou noc,
vběhl do hlubokého lesa.

Překrásná panna na něho čekala,
jezero slz vyplakala,
pro něho byla přednostnější hazardní hra.

Poslední nádech,
hřejivý úsměv,
drahocenou šanci promarnil,
když bez boje padl,
karmínovou krví zem potřísnil.

Smrtka ho do svých sítí lapila,
jeho duši jako jednohubku pozřela,
do své sbírky nešťastníků přidala,
když moudrým hlasem pravila:

,,Smrtelníci nepoučitelní,
svého života si neváží.
Kostky se stařenou v kápi rádi hrají,
pokouší své štěstí,
dokud neprohrají vlastní duši.
Poslední nádech promarní,
zbabělým útěkem před agónií bolesti."