Odpočet. Odpočítává se ledacos - sfouknutí svíček na narozeninovém dortu s karamelovou polevou a oříšky, vzestup rakety do vesmíru, nový rok, který klepe na dveře a přebírá žezlo vlády. Odpočítáváme i nepříjemné chvíle, kdy čekáme na osvobození od prince na bílém koni ve vysoké kamenné věži, příjezd záchranářů při nehodě nebo když umíráme a čekáme, než si pro nás přijde zubatá.

Ox odpočítával každý okamžik, kdy se měla pro něho na vesmírnou stanici vrátit jiná jednotka vyslaná do vesmíru. Jenže nikdo se už rok nevracel.

Když Ox zrovna neškrtal provizorní kalendář, jež se skládal z kartonu od cereálií a fixou vyznačených políček bez čísel, tak si povídal se svým morčetem.

Morče jménem Kugo byl jeho nejvěrnější přítel, jenž ho nevysadil na liduprázdné vesmírné stanici, kterou někdo postavil na hoře cereálií a neponechal osudu.

Cereálie, lupínky, müsli různých příchutí - s čokoládou, sušeným ovocem, ztvrdlým sirupem a mnohdy neznámým exotickým druhem ovoce - se staly jeho záchytným lanem v hluboké propasti, jež vedlo do poloviny strmé průrvy v zemi. Postupem času začal tento druh jídla nenávidět. Lupínky na sto druhů se ukázaly jeho největší noční můrou.

Ox, který seděl v mohutném koženém křesle ve skafandru, škrtl nacvičeným pohybem další den. Třista šedesátý pátý den mu byl osudný.

Zásoby docházely, ani kyslíkové bomby nebyly bezedné. Kugo už ani nepřecházel po svém teritoriu. Oba byli neskutečně unavení, zesláblí. Především ale neměli naději.

Ještě před měsícem, týdnem, víkendem, dnem doufal, že už pro něho někdo letí. Namlouval si, že ho jen nemůžou najít, něco se jim na kosmické lodi třeba porouchalo, proto je proces záchrany tak zdlouhavý. Jo, přesně tak to bylo. Muselo být.

Jenže s každým zdlouhavým dnem se jeho vysněná záchrana stále neblížila. Zažitý stereotyp se neměnil. Naděje mu protékala mezi prsty jako kdysi voda ve sprchách v malém bytě, kde vedl svůj osamocený život.

Nedokázal - nechtěl - si přiznat krutou realitu. Zapomněli na něho. Opustili ho jeho bratři, přátelé, kolegové, se kterými se smál večer co večer u láhve piva, dívali se na baseball či jiný sport, jemuž Ox nevěnoval sebemenší pozornost.

Chyběli mu. Všichni a všechno. Jeho lednice, jež po chvíli začala blikat a vydávat otravné pískání, když ji nechal moc dlouho otevřenou. Jak rád by si k snídani dal spálený toust s míchanými vajíčky, a celou snídani do žaludku spláchl černou kávou. I ten nejhorší zvuk na světě by si rád poslechl, jen aby ho vzbudil z tohoto hrozného snu. Budík by byl osvobozením, když jeho druhové a vedení základen na Zemi selhali.

Tento den neodpočítával návrat jeho jednotky do vesmíru, ale svůj konec.

Stěží uzvedl popraskaný zelený hrnek s nápisem: EVERYTHING IS BE OKAY. Nic není v pohodě. Věděl to lépe, než kdokoli jiný.

Přišel o vše, co měl. Ne že by jeho život před vysazením na vesmírné stanici byl bůhvíjaká hitparáda, ale byl spokojený. Měl se kam vrátit. Vybudoval si vlastní útočiště. Knihovny nejrůznějších druhů poezie, malá kuchyň se zelenými obklady a nesnesitelně hysterickou lednicí. Obývák s koženým křeslem, knihami všude po zemi, plakáty raket a vesmíru na stěnách. Cítil se tam doma.

Blížil se jeho konec. Potichu se snažil odrecitovat svou oblíbenou část básně díla Havran, jehož autorem je Edgar Allan Poe.

,,Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; – marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou – již poslušné
světice zvou Lenora – nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne."

Slova se mu zadrhávala v ústech, když je vypouštěl do nekončícího vesmíru, tmy a těles. ,,Bylo mi ctí, kamaráde." Pohladil naposledy Kuga po zrzavé srsti morčete ve skafandru, než započal svůj poslední odpočet.