Naposledy jsem se podívala do zrcadla, kde se na mně dívala dívka v modrých šatech. Vypadala jsem, jako bych šla na rande, a ne na pouhý piknik v parku.

Když to vezmu kolem a kolem, je to vlastně rande. Naše asi stopadesáté páté rande za ty dva měsíce, co spolu jsme.

U dveří jsem si zavazovala tenisky, a naposledy kontrolovala, jestli mám všechno. „Ovoce, mám. Klíče," podívala jsem se do přední kapsy batohu, kde kupodivu byly mé klíče a neválely se jako minule pod gaučem, když jsem je tam naposledy hodila, „mám. Limonádu, taky. Jen ten mozek chybí."

Zabouchla jsem za sebou dveře. Sluníčko venku už pěkně pálilo. Jedině štěstí, že Tamča vybrala místo v parku pod stromy.

Cesta za mou přítelkyní se mi zdála nekonečná. Odbarvené bílé vlasy mi vlály v jemném letním vánku, bylo mi vedro a myslela jsem, že každou chvilkou vypustím duši, pokud se přede mnou zázrakem neobjeví místo konání na náš piknik.

Park vypadal jako fata morgána, když jsem se k němu konečně ne div po čtyřech doplahočila. Sama se svými myšlenkami bych totiž nestrávila ani další minutu, protože pak by si mně museli rovnou nechat na psychiatrické léčebně.

Úzkost mi svírala plíce, strach srdce a láska mozek. Pocit viny, že jsem jiná, že si mé srdce nezískal chlapec ale dívka, mě sžírala za živa. Pomalu mučivým tempem ohlodával strach maso z mých kostí, že by mě rodiče nemuseli přijmout. Úzkost mi z těch všech emocí vadila nejvíce. Vyhřívala se mi na hrudníku jako had na slunci a jen čekala, než jí začne někdo dráždit bosou nohou, aby mohla zabodnout své jedovaté zuby do masa oběti.

Láska je slepá, strach mučivý, vina děsivá a úzkost všemohoucí. Kdybych nepotkala Tamču, nikdy bych se nesesbírala dohromady. Byla jsem poseroutka, toho jsem si byla moc dobře vědoma, než abych to zapírala. To Tami mě držela nad vodou, když jsem potřebovala uchlácholit ze smrti mého nejlepšího kamaráda, který zemřel na otravu alkoholem. Ona při mně stála, když jsem se rozhodla nabarvit si vlasy, to ona mi dodávala kyslík kyslíkovou bombou, když jsem se potápěla hlouběji do hlubin plných příšer ve svém nitru.

Oklepala jsem se nad celou myšlenkou, že bych to rodičům řekla. Nemohla jsem jim to říct, ne teď. Nemohla jsem je ztratit, kdyby mi řekli ne. Po smrti Matyáše mi můj svět rozdělila obrovská propast, která dělila mně a mojí rodinu od sebe.

Schovala jsem se do bezpečného úkrytu plného, co by kdyby, zmrzliny a vzpomínek. Nikdo mě nedokázal vytáhnout z rozjeté tramvaje rovnou do blázince. Téhle holce se to ale podařilo a já nemohla dovolit, že by mi jí má rodina vzala.

Most, který jsem tak dlouho stavěla přes propast s lávou, by se z řítil lusknutím prstů. Ohnivé plameny a bubliny by pohltily jako první plaňky dřeva, provaz a nakonec i kus půdy, která by se svalila přímo mě pod nohama do nekončícího pekla.

„Co ti tak trvalo?" uslyšela jsem mezi stromy vyzvídavý hlas, jenž mě vrátil do přítomnosti, vytáhl ze chřtánu příšeře a zamkl ji za mřížemi vězení pro všechny démony.

„Nemohla jsem najít klíče." Svalila jsem se na deku vedle Tamči. Tmavě fialový klobouk výjimečně ležel vedle ní na kostkované dece stejně jako její obvyklá černá mikina s jí nakreslenou modrou vránou na kapuce. Teď bylo její tetování vrány zcela nechráněné. Fialové tílko, černé kraťasy a kecky s piercingem v nose by to nebyla ona.

„Povíš mi její příběh?" ukázala jsem na vránu, kterou měla na pravém rameni vytetovanou teprve dva týdny s rozpjatými křídly. Jeho význam mi neřekla, protože tvrdila, že musí vymyslet dost dobrý příběh, který by vystihoval její spojení s tímto ptákem.

„Včera večer jsem ho asi konečně domyslela. Dáš si zmrzku?" ukázala na poloprázdný kyblík borůvkové zmrzliny, který jí ležel v klíně. Usmála jsem se, vzala si druhou lžičku, abych si mohla vzít.

„Ale ne, že mi ji celou sníš!" bouchla mě jemně pěstí do ramene, když jsem si vzala pořádně velký kus. Začala jsem se smát.

„To bych si v životě nedovolila," nabrala jsem si co nejvíc, protože za chvíli bude po zmrzlině. Ze svého batohu jsem vyndala ovocný salát, vychlazené limonády, ačkoliv jsem viděla Tamčin termo hrnek, ve kterém si uchovávala ledovou kávu.

„Povíš mi ten příběh, nebo budeš dál cukrlinkovat se zmrzlinou?" pověděla jsem lehce dotčeně. Vzala mě okolo ramen, přitáhla si blíž, abych se i já mohla zády opřít o kmen urostlého stromu.

„Už jdu na to," usmála se. V jejích očích jsem ale viděla odhodlanost, která nesvědčila nic dobrého. Byla jsem otevřená jako kniha a ona to moc dobře věděla.

„Bylo, nebylo, jedna holka si usmyslela, že bude mít tetování, ale ne jen tak ledajaké. Tetování se mělo stát jejím symbolem, cejchem, podle níž by ji každý poznal už z dálky," natáhla se pro hrneček s kávou, aby se mohla napít. Hrnek položila zpět, ale ten vrtichvost vedle mě se musel pořádně uvelebit, než mohla pokračovat.

„Její tetování s ní mělo být spojováno do konce jejího života a mělo pro ni mít hluboký význam. Chtěla při pohledu na něj cítit volnost, nespoutanost, ale i temnotu, kterou si každý v sobě neseme, jen jiným dílem a v jiném množství," věnovala mi významný pohled, jež znamenal, že to ze mě vytáhne tak či tak, to co mě trápilo, jsem se jí ale bála říct, i když jí můžu říct všechno. „Dívka si chtěla někde nastřádat svá tajemství, sílu ale i odvahu, kterou by jí nikdo nemohl vzít."

„Potřebovala talisman," zašeptala jsem užasle. Tamča uměla vyprávět pozoruhodné příběhy. Vždy do nich vložila něco hlubšího, než jen život postav v ději. Teď to nebylo jinak. Chtěla jsem říct, že ona je mým talismanem, že ona je mojí sílou, ale nechtěla jsem jí přerušovat.

Usmála se, položila si hlavu na mé rameno, a pak pokračovala: „Talisman, kam by mohla vložit svou víru v sebe samotnou. Byla nejistá, křehká, přesto dostatečně silná, aby odolala všem démonům. Vrána jí dávala volnost, nebezpečí a v mnoha legendách i smrt stejně jako havrani a krkavci, což se jí líbilo. Připadala si neohrožená, svobodná, přesto křídla motýla znázorňovaly její křehkost, lásku k druhým a laskavost. Nenápadné tělo komára a jeho otravnost jí dodávaly elán do života."

Natáhla se po misce s ovocným salátem. Věnovala mi další významný pohled, když si vzala kousek manga a melounu, které si strčila naráz do pusy.

„Jaký je tvůj příběh, Heli?" zeptala se opatrně, jako by se bála, že srnka co před ní v lese stála, by se mohla každou chvilkou splašit a utéct do labyrintu z křovin, porostu a stromů.

„Já... já nevím," zašeptala jsem. Sklopila jsem hlavu, vzala si sladkou jahodu a i nadále se věnovala vzoru deky. Její studené prsty mi zvedly bradu. Dívala jsem se jí z očí do očí. V těch jejích se zračily obavy, v mých s největší pravděpodobností nejistota.

Ucítila jsem její rty na svých. Byla to jen chvilka, co se naši rty spojily, ale i to mě nabilo novou odhodlaností. Cítila jsem to už dřív, když jsme se líbaly. Energii, odhodlání, radost, to mi během toho okamžiku dokázala předat. Naopak ze mě dokázala vytáhnout pravdu.

Povzdechla jsem si, propletla si její prsty se svými a začala mluvit. Myslím, že kdyby pracovala u policie, věděli by během pár minut všechno, co by potřebovali. Jen aby ty zločince hlavně nemusela líbat, to bych jim pak já ukázala, že mě také mohou zavřít do vězení.

„Bojím se. Nemůžu je znovu ztratit," zašeptala jsem téměř neslyšně. Tamara se prudce napřímila, otočila se ke mně opět čelem, a pak zpustila.

„Jestli si myslíš, že tě nepřijmou, pak by museli být jedině blázni!" začala možná až moc nahlas hartusit. „Jsi ten nejúžasnější člověk, tví rodiče tě milují, tak proč se bojíš? Nemáš čeho. Možná jim to bude chvíli trvat, že máš holku místo kluka, ale pochopí to! Když to u nás překousla prabábi, tak vaši to dají úplně v pohodě," pohladila mě po ruce a přitáhla do pevného medvědího objetí.

„Jsi křehká jako křídla vážky, silná jako medvěd a krásná jako motýl a jeho barevná motýlí křídla," zašeptala. „Nezměníš to, co jsi, ale můžeš to přijmout a využít toho."

Přikývla jsem, objetí jí ještě pevněji opětovala. Měla pravdu. Nemohla jsem s tím nic nadělat, že miluju ji a ne nějakého sportovce nebo fotbalistu. Nemělo smysl se s tím prát jako v ringu boxeři mezi sebou.

Obavy se stáhly do temnoty, povolilo sevření plic, had na mém hrudníku zmizel, srdce mi pumpovalo krev do celého těla, avšak mozek stále zůstal zaslepený láskou k jedné dívce. Nemohla jsem změnit to, že se vytvořila propast, já přes ní vybudovala za pomoci potu, slz a úsilí most. Já po něm teď musela převést nejen sebe, ale i Tami do bezpečí druhé strany pekla.

Věděla jsem, co musím udělat, ale představa, že bych jí nechala před dvěma měsíci projít jen tak bez povšimnutí kolem, topila bych se i nadále v temném moři sama bez záchranného kruhu nebo člunu, mě děsila. Možná bych nepřišla na to, že jsem se zamilovala do dívky, ale i tak jsem to už dál nemohla před rodiči tajit.

Ona byla mými křídly ke svobodě, klíčem k těžkému zámku k bráně sebepoznání. Věděla jsem, že ona možná není ta pravá na celý život, teď ale pro mě byla středem vesmíru a na tom záleželo. Ne na tom, co bylo nebo bude.

V mé minulosti se toho hodně podělalo, přesto se to spravilo a zkopat toho v budoucnu můžu taky hodně. Nejdřív ale zkopu tu nejistotu se strachem, vinou a obavami do kulatý krychle, protože jediný, kdo momentálně může pobývat v mém těle, je láska k ní ale i k sobě.