,,Eleonoro Charlotto Estonová, máte problém," rázný, nekompromisní a krev v tepnách - žílami totiž proudí kyslík, tepnami krev - tuhnoucí hlas doktorky Alanové se nesl po pitevně. ,,A to velký problém."

Zůstala jsem přimraženě stát u svého stolku s jehněčím srdcem, které jsme ve dvojicích pitvali. Sterilní pomůcky a prostředí mě lapily do svých pastí, které vysávaly kyslík z místnosti. Hrudník se mi sevřel úzkostí. Nic jsem neprovedla - pokud tedy vím.

,,Budete dál dělat, že jste s panem Onerym neposlali podle vás zřejmě vtipný dopis, kde jste žertovali o vážných tématech, jež jste odeslali na adresu jednoho z našich profesorů do jejich kampusu, nebo se konečně přiznáte? Přišel z vaší koleje, pane Onery, ale byl napsán na vašem dopisním papíře, slečno Estonová. Domnívali jste se, že se na to nepřijde," stoupla si před katedru, o kterou se nenuceně opřela. Dlouhými prsty s francouzskou manikúrou, jež jsem moc dobře poznávala, si uhladila nachové kalhoty s vysokým pasem. ,,Jenže jste udělali chybu. Rukopis jasně sedí na vašeho spolupachatele, pana Oneryho. Oba z toho budete mít problémy."

Koukala jsem na ní jako na mrtvou myš, co leží na mé posteli - naštěstí se mi nic takového nestalo, ale mému partnerovi při anatomii ano. Netušila jsem, o čem to naše vyučují hovoří. V žádném dopise jsem prsty neměla. Je pravda, že mi zmizelo pár dopisních papírů, ale nijak jsem to neřešila. Byly to stále jen papíry.

,,Nic jsem neudělala." Mluvilo se mi těžce. Nikdy mě nikdo nenařkl z něčeho takového. Anatomie patřila mezi mé oblíbenější předměty. K učitelům jsem chovala jistou úctu. Nedovolila bych si něco podobného. Ale jiní spolužáci se nezdráhali snad žádných lumpáren.

Mezi ně patří i průšvihář Onery. U něho byly incidenty naprosto normální. Jeho klasický den se skládal z vyrušování v hodinách, občas přidal i nějaký ten vtip či nemístnou poznámku, ale jinak se tvářil jako andílek s ďáblem pod maskou hezounka a drsňáka, jež nosil. Své přetvářky střídal jako ponožky. Podle toho, která se mu momentálně hodila více.

Vrhla jsem kradmý pohled na usmívajícího se Alexandra, který se mnou měl bohužel společnou anatomii. Alexandr se netvářil nijak zkroušeně, naopak se usmíval. Nařčení a obvinění z poslání dopisu mu evidentně žádné vrásky nedělalo.

Doktorka Alanová před plnou třídou anatomie tiše zuřila. Zcela určitě jí už v bílém plášti a elegantních kalhotech docházela trpělivost. Její pohled byl nepřístupný a tvrdý jako ocel.

V místnosti z ničeho nic zhasla všechna světla. Zvuk děsivého smíchu rezonoval místností. K jednomu smíchu se přidal další, hlubší. Za chvíli učebnou doslova otřásala ozvěna mnoha hlasů.

Prudce jsem se zvedla z postele. Rozdýchávala jsem jeden z mnoha zlých snů, jež se mi zdávaly průběhem celého týdne. To byla náplň mého klasického dne - vzbudit se přehnaně brzy, snít o stipendiu, které jsem nedostala a do toho všeho se vždy zakomponovala nějaká postava z mého života, ne-li více osob najednou.

Vstala jsem z postele, vypotácela se do kuchyně, abych si připravila svůj obvyklý čaj s příchutí granátového jablka. Můj klasický den mohl začít. Psychicky jsem se připravovala u hrnku horkého čaje na to, že budu muset přetrpět literaturu s Alexandrem Onerym a hodinu biologie s doktorkou Alanovou.